Na hory Plechý, Třístoličník a Trojmezná

Toulky Šumavou

Deštivé počasí nás vyhnalo z Alp, a protože máme cestou domů Šumavu, rozhodujeme se, že se tu na pár dní zastavíme. Kupujeme mapu, resp. dvě, protože Šumava se na jednu nevleze, a večer u piva přemýšlíme nad vhodným okruhem. Nakonec volíme jako výchozí bod Vimperk, kde zanecháváme vůz a nasedáme do vláčku motoráčku, který nás romantickou krajinou doveze až do Nové Pece, dřevařské vesničky ze 17. století, dnes známého rekreačního střediska na pravém břehu Lipna.

V Peci vystoupíme. Je už docela pozdě, začíná se smrákat, ale my stejně nikam nespěcháme. Dnes nemáme v plánu jít nějak daleko. Raději si zajdeme na pivko a pak pod rouškou tmy ukrojíme první dva kilometry z našeho putování.

Prvním cílem je nejvyšší vrchol Šumavy Plechý

Naše kroky další den míří na nejvyšší vrchol Šumavy Plechý (1 378 m), německy Plöckenstein a následně po hřebeni na Třístoličník.

Ráno vstáváme už v šest hodin, sbalíme stan, posnídáme a pak už šlapeme v probouzejícím se dni směr Plechý. Nejprve vede cesta po asfaltové silnici, ale brzy se dostáváme do místa zvaného Jezerní lávka, kde se cesta stáčí vlevo a mění se na širokou lesní cestu.

U Rossbachu míjíme Schwarzenberský kanál, což je výjimečná technická památka. Kanál, který se stavěl od roku 1789 do roku 1822, sloužil k zásobování Vídně palivovým a stavebním dřevem. Dřevo se plavilo do Vídně až do roku 1891, po tomto roce už jen do Haslachu. I tady byl transport roku 1916 ukončen a probíhal už jen na českém území. V roce 1962 však bylo plavení dřeva zastaveno úplně.

Kanál je dlouhý 44 kilometrů a začíná u Nového Údolí ve výšce 916 metrů a s Českou republikou se loučí u obce Zvonková. Dále již pokračuje Rakouskem, i když zpět do Česka se ještě nakrátko vrací pod zříceninou Vítkův kámen. V závěru své cesty ústí do řeky Mühl. Kanál nese jméno po Janu ze Schwarzenbergu, který jej nechal postavit.

My jdeme dál cestou Česko-rakouského přátelství až k hraničnímu přechodu Nová Pec. Na chvíli si "odskočíme" do Rakouska a pak už za husté mlhy a drobného deště pokračujeme po hranici směrem k nejvyššímu vrcholu Šumavy.

Na Plechém se nijak dlouho nezdržujeme, protože je tu opravdu hodně nevlídno a po hřebeni a stále po česko-rakouské státní hranici přes Rakouské louky míříme k Trojmezí, což je rozmezí tří států - České republiky, Německa a Rakouska.

Obejdeme si hraniční kámen kolem dokola, takže se během několika vteřin ocitáme v Německu, Rakousku i Česku. Nedaleko Trojmezí leží vrchol Trojmezná (1 364 m), který míjíme a příjemnou cestou pokračujeme podél hranice s Německem na Třístoličník, z jehož vrcholku bývá za krásného počasí nádherný výhled do širokého okolí.

Těchto nádherných výhledů jsme bohužel, stejně jako na celém hřebeni, ušetřeni, takže po vyběhnutí kamenných schodů na vyhlídkovou plošinu, ji zase seběhneme, aniž bychom byli obohaceni o pohledy na českou a německou zem. Takže až bude jednou pěkné slunečné počasí, rádi si tento úsek projdeme ještě jednou, ať víme, o co jsme tentokrát přišli.

U Třístoličníku se nachází německá chata, ve které hledáme na chvíli před vlhkým a vlezlým počasím útočiště. Po krátkém odpočinku ale musíme dál. Čeká nás několik kilometrů sestupu do Nového Údolí.

V Novém Údolí se nachází jedno z oficiálních nouzových nocležišť a také Muzeum Pošumavských železnic, které je umístěno ve starých železničních vagonech. My tábořiště nevyužíváme, pouze omrkneme muzeum, stavíme se v hotelu na pivko, kde si výborně popovídáme s číšníkem a pokračujeme dál po červeném značení. Přejdeme koleje, Studenou Vltavu a směřujeme na Mlaku. Cestou nás zastihuje západ Slunce, který brzo střídá soumrak. Je čas poohlédnout se po nějakém noclehu. Jedno místečko nám k tomuto účelu výborně poslouží. Do Mlaky zbývají už jen dva a ty si necháváme na ráno.

Studená Teplá Vltava

Ráno se konečně budíme do slunečného dne. Opět nijak neotálíme, sbalíme věci a šlapeme dál. Cestou se nám ukazuje Šumava ve své kráse. Cáry válející se mlhy jsou místy prosvětlovány Sluncem. Prostě scenérie jako vyšitá.

Z Mlaky míříme kolem Stráženské slati do Strážného. Ještě před tím, než této hraniční vesnice dosáhneme, míjíme další z oficiálních nocležišť. Nachází se asi kilometr nad touto vesnici.

Ze Strážného jako takového jsme hodně zklamaní. Vietnamce prodávající trpaslíky, skleněné koule, casina a podobné "atrakce" pro turisty fakt nemusíme. Jediné plus si vesnici připisuje díky potravinám, kde si doplňujeme čerstvé zásoby jídla a pití. Pak už rychle stoupáme vzhůru a pokračujeme po vimperské větvi Zlaté stezky do Horní Vltavice.

Po Zlaté stezce byla v minulosti na soumarech do Čech dopravována sůl a skládá ze tří větví - Kašperskohorské, Prachatické a Vimperské. Zlatá stezka zaznamenala dvě důležitá období - první od poloviny třináctého století do husitských válek a druhé pak od počátku 16. století až do zániku solního obchodu na počátku 18. století.

Počasí se opět kazí a než přejdeme přes Žlíbky, začíná drobně pršet. V Horní Vltavici přecházíme přes Teplou Vltavu, ke které si Zdenda neváhá zajít, aby zjistil, zda je skutečně teplá. Není, je stejně studená jako Studená a tak lehce zklamaní pokračujeme dál. Míříme do Kubovy Hutě, což má být nejvýše položená železniční stanice v České republice. Nachází se ve výšce 995 metrů.

Z Horní Vltavice vede nejprve cesta nevzhledným úvozem, později lesní cestou a v závěru po prkenných lávkách hvozdem. Do Kubovy Hutě docházíme již za sice nenápadného, za to řádně hustého mrholení.

Původní plán pokračovat až do Vimperku pěšky měníme za pohodlnou jízdu motoráčkem. Jeden z důvodů je, že v těžkých botách určených především pro ledovec (na který jsme byli původně vybaveni a ze kterého nás vyhnalo počasí), se po Šumavě přece jen špatně chodí.

Přesto Šumavo díky a doufáme, že se brzy zase uvidíme!