Přehod hřebene pohoří Pirin v Bulharsku

Pirin a písečné hory Melniku, bulharské hory

… a spatříte konce drápů obrovského ptáka,
jehož pařát vyrůstá z pohoří Pirin, Thráky nazývaného Orbelus. Slované později umístili do jeho mračných výšin hromovládného Peruna, odtud prý dnešní jméno pohoří, nejdříve Perin, pak Pirin, opěvovaný mnoha básníky…

Pohoří Pirin je bezesporu nejkrásnějším bulharským pohořím. S výrazně ledovci modelovanými údolími s celkem 176 jezery, se čtyřiceti skalnatými a divoce tvarovanými vrcholy nad 2 600 metrů a nádhernou horskou květenou je skutečnou perlou mezi ostatními horami.

Tento "koncentrát" nespoutané horské přírody navíc najdeme na území pouhých 1 200 km², což je zhruba polovina sousední Rily. Mramorový hřeben, táhnoucí se od vrcholu Pirin po sedlo Kabata pod Vichrenem, je svérázným světem bělostných hladkých stěn a štítů, jakému není na Balkánu rovno. Při pohledu od sedla Predel na severní hranici na nás hory působí spíše jako gigantická sněhová bariéra. Hory nás zde vítají ve své jiskřivé a oslňující mramorové nádheře, svítí dokonce i v té nejčernější tmě.

Cesta

Samotné cestování do Bulharska proběhlo v našem podání autobusem z Brna přímo do Sofie. Samotná cesta nebyla žádný med hlavně kvůli nedostatku spánku a malému prostoru, prostě klasika autobus. Bulhaři se snažili, ale do autobusu přece jen tu a tam pršelo, netopilo topení a pro nekuřáky to taky zrovna nebyl vyhovující prostor. Lidi pořád remcali a asi si neuvědomovali, že se u nás máme ještě dobře. Já si nohy zabalil do novin a bylo po problému.

Druhého dne ráno jsme konečně spatřili Sofii, na první pohled hnusné špinavé město. Pokochat se památkami nám nebylo souzeno, tak zůstalo jen u tohohle dojmu (alespoň u mne). Pokračovat jsme chtěli vlakem, tak bylo na řadě motání po vlakáči. Tady nám osud nadělil rádce z řad domorodého tmavého obyvatelstva, který celkem ochotně radil, dovedl nás i na výměnu prachů do kanceláře Eurotoursu, kde nám paní poradila cestování autobusem, je to prý rychlejší a komfortnější (a opravdu, je to tak).

Nařídila ještě našemu "průvodci", ať nám najde autobus do Blagoevgradu. Tak se fičelo na druhý, co by kamenem vzdálený, nádr. Tady se zrodil problém. Chlap natáhl ruku, já vytáhl cigarety a myslel jsem, že je nebezpečí zažehnáno. Omyl. Náš průvodce se pod novou přezdívkou Money Information dožadoval peněz. Zblblí rychlým vývojem událostí, kurzem, unavení jsme mu dali dvacet Leva. Až za chvíli nám došlo, co jsme to za idioti. Po Money Information se slehla zem a ani pobíhání po nádraží se zaťatými pěstmi situaci nezměnilo.

Autobus na Blagoevgrad jede až do Goce Delčev a pohodlně vás po více než třech hodinách vyklopí v sedle Predel. My ale neměli mapu, tak se vylezlo už v Blagoevgradu. Mapa se stejně nesehnala, zato se koupila jiná, na které byl Pirin v dětské verzi. Hlavní trasy a orientační body tam byly a jak se ukázalo, stačila, značky v horách jsou všude.

Nástup do hor (7 h)

V sedle jsme se ještě zastavili u památníku snad na boje o osvobození Bulharska, nabrali vodu (málo flašek) a zapálili svíčku v malé kapličce. Cesta na chatu Javorov měla trvat podle průvodce asi šest hodit a neměla být prý vůbec zajímavá. Průvodce měl recht. První na pořadu byl náš problém s nedostatkem pet lahví, který se musel vyřešit, abychom v tom mramorovém kousku země nepokapali žízní. U chaty se našly dva plastové lahve od piva, vymyly a napustily u zatím častých studánek.

Cesta byl pěkný záhul, snad jen krásné lesy mohly něčím vyvážit dřinu stoupání. Jura mi nevěřil, že obrovské šedobílé plotny jsou ze sněhu a přesvědčil jsem ho až za několik dní, kdy jsme jednu takovou plošku osedlali. Stoupání nás vytáhlo bezmála do dvoutisíc a my konečně mohli spatřit nádherné bílé štíty. Jevily se dost nebezpečně. Následovalo ponižující klesání k chatě Javorov. Pojmenovaná je snad podle básníka, který žil na začátku minulého století a účastnil se bojů za samostatné Bulharsko.

Nesmím zapomenout na Belou reku, kde si každý návštěvník vezme kámen na památku. Ani my jsme nebyli vyjímkou a náš baťoh ztěžkl o bílooranžový mramor. Až na výsost krásné počasí se pokazilo druhého dne ráno, začalo totiž pršet a kusy mlhy kolem nás běhaly jak rusalky. Větší část dne jsme trávili v chatě popíjením piva. Seznámil jsem se s Francouzem, který nás začal odrazovat od přechodu mramorové části v tomto počasí. No jasan, přece bychom tam nešli za tohoto nečasu.

Slíbil, že nás pro jistotu vezme sebou, aby se nic nestalo. Dangerous, dangerous opakoval v jednom kuse. Večer byl příjemný, potkali jsme dva páry, které na chatě trávili několik dní volna. Dostali jsme každý tak dvě deci řecké kořalky Uzo a jazyk se začal rozmotávat. Nakonec nám náš nový kámoš Miro Kanazirev dal i piva, grilované maso, co jim zbylo. Mocná debata s právníkem z Razlogu trvala zhruba do půlnoci. Ráno ťukám na Frantíkův pokoj, otvírá mi jeho žena a říká, že to vzdávají. Pojedou z Banska na chatu Vichren a odtud vystoupí na stejnojmennou nejvyšší horu. My ještě čekali a potom se rozhodli vyrazit.

Hřeben (6 h)

Celkem příjemná cesta, zpestřená pohledy na první ostré stěny z mramoru, malé plesa a horské louky plné květů, tak by se dal popsat výstup z chaty na hlavní hřeben Pirinu. Potkali jsme tři Bulhary plus mínus v našem věku. Ani jsme netušili, že se na následující tři dny stanou našimi partnery při pochodu. Nechali nás přejít a my tak první stanuli na hřebeni.

Bohužel se opět začala kupit mlha a jen sporé oka s výhledy do závratných hlubin údolí nám prozrazovaly, že jsme opravdu hodně vysoko. Cesta byla celkem náročná z pohledu udržení stability a vlezlé zimy. Mramor klouže jako blázen a udržet se na dvou vyžadovalo opatrnou, pomalou chůzi.

Náš cíl byl zaslon Končeto, čili bivak Končeto, ležící asi hodinu před stejnojmenným pověstným hřebenem. Je to malá bouda pro 5 - 6 lidí, ale podle deníku se tady dveře netrhly se 16 turisty. Po výstupu k bivaku se nám otevřel dech beroucí pohled na okolní mramorový kaňon. Nejde to popsat, snad jen fotky doloží monumentálnost a krásu výhledu. Po delším focení jsme uvařili a pozorovali Sašu a spol, jak se škrábou nahoru k nám. Jelikož bylo celkem brzo, rozhodl jsem se zachumlat do spacáku a dek a alespoň chvíli si schrupnout.

Kolem šesté v bivaku nikdo, tak mi to nedalo a mrkl se ven. Po mlze ani památky, Saša a spol nad bivakem, Jura k nim právě mířil. Šel jsem taky. Saša uměl anglicky, tak se pokecalo a začala se pít Rakija, teda fakt dobré pití. Sašovy bylo naznačeno, že již včera drik a lot, nato však reagoval svým yesterday every day. Za chvilku už nám bylo krásně teplo. Opravdu pohádkové pohledy v zapadajícím slunci byly hlavně na dvě nejvyšší hory, Kutelo (2 908 m) a Vichren (2 914 m).

Vzájemné fotografování, posílání MMS a popíjení nás přivedlo až k západu slunce. V noci byly v bivaku jen 4C, o venku raději nemluvím. Saša to v noci nezvládl a znečistil podlahu. Ráno jsem natáhl budíka na 5 a kolem půl sedmé se vyrazilo.

Končeto a Vichren (8 h)

Mlha nebrala konce a doufali jsme, že alespoň na Končetu uvidíme tu propast pod náma. Náhodou jsme překvapili stádečko kamzíků, nechali se i zvěčnit. Poprvé jsem litoval absence rukavic, ruka kolem trekové tyčky žalostě modrala. Opatrný postup nás dovedl pod Končeto, v té mlze jsme se seknuli značení, nebo tak bylo asi ještě jedno. Krátký výstup nahoru nebyl žádný med. Jako zázrakem mlha polevila a my mohli fotit. Končeto (kůň) je úžasný kousek skály v délce asi 500 metrů, zajištěný lanem (naštěstí).

Na každou stranu se otvírá hlubina, smeknout se noha nevim, nevim. Taky jsme zpomalili na minimum a zbytečně neriskovali. Paradoxně obejít Končeto spodem je ještě větší hazard, než jít po něm. Dohnali nás Sašovci a když jsem viděl jak si Saša vykračuje s rukama v kapsách po tom ani ne metr širokém kusu skály tak sem se potil jak sáňky v létě. Nechali jsme je přejít, něco nafotili a pomalu obcházeli druhou nejvyšší a nejnebezpečnější horu, vykutálené Kutelo.

Musím přiznat, že tady a nikoli na Končetu mi opravdu lepilo. V průvodci bylo napsané, že přechod do sedla Premkata pod Vichren je bezproblémový, zajištěný lanem. Jo, povídali, že mu hráli. Nějaký dobrák to lano urval, takže se prakticky nebylo čeho držet a kámen, ohlazený nohama byl kluzký jak led. Naštěstí mlha opět sedla, takže jsme alespoň neviděli dolů.

Do sedla Premkata to byl ještě kus, který byl bez dalších nesnází překonán. Teprve tady jsme mohli naplno vychutnat krásu Vichrenu, jeho bílošedou barvu, zvrásněnou rýhami jako tvář starce. Zdálo se, že nahoru to vůbec nepůjde a pokud, tak velmi těžce. Severní strana vypadala opravdu nepřístupně, ale i přes časté partie s náběhem na všechny čtyři jsme ji za hodinu zvládli a stanuli tak zhruba ve 12 VLEČ na nejvyšším vrcholu Pirinu a zároveň druhé nejvyšší hoře Bulharska.

Nahoře bylo lidu jak na Prvního máje, skoro všichni vylezli nahoru jižní stěnou, která je sice delší, ale je o poznání lehčí a strašně se divili, že se zpátky cestou našeho výstupu musí doslova plazit. Bůh hor Perun k nám byl milostivý a dopřál na vrcholu fantastické počasí s možností senzačních výhledů. Nebylo sice vidět až na bájný Olymp, ale i tak to stálo za to. Na vrchu jsme potkali Pražáky co s námi jeli autobusem, pokecali, vyměnili informace, protože oni šli opačně než my a vycházeli z Melniku.

Dole pod Vichrenem vidíme Sašovce, tak se za ně zavěšujeme a asi po dvou hodinách přistáváme u Chaty Vichren, která je asi v 1 900 metrech. Hlad je obrovský, dnes byla na snídani jen mysli tyčka, tak se chceme nabaštit. Začínáme fazolovou polévkou anobrž bobem, celkem fajn i velká porce, pokračujeme kuřecím steakem s hranolkama, Jura si pak koupil a pojídal sladké oplatky a myslím čokoládu, já si dal kebabčata s chlebem, dvě Pirinska, cigaretku a byl sem jakž takž po jídle. Opouštíme chatu a chceme ještě něco ujít směrem na Tavne ozero, s tím, že si postavíme v údolí nad chatou stan. Bačujem tak za hodinu, umýváme se, vaříme a máme siestu. Je teplo, tak se i trochu opalujem.

Tevne ozero a chata Pirin (11 h)

Za zvonění budíku v šest vstáváme, balíme a vyrážíme na ozero. Chceme dojít alespoň tam a pokud to bude jen trochu možné a zbudou síly, tak snad i na chatu Pirin. Jsme už dávno v rulové části, která je bohatá na plesa. Je jich tady opravdu požehnaně a skoro na všech se rybaří. Údajně by tady měla být hlavně osádka pstruha a sivena. Neustálé stoupání přes ledovcové kary bylo vysilující, do sedla nám to trvalo nejmíň dvě hodiny.

Následovalo zklamání, krajina za hřebenem nebyla zdaleka tak pěkná jako na začátku putování. Byly to ale stále pořádné hory. Stádečka kravek a koníků se tu a tam popásala na bídné vegetaci. Za zmínku stojí jistě pozorování jednoho z druhu orlů, kteří v národním parku žijí. Kromě orlů, orlíků, rarohů (včetně bílé aberace), se zde vyskytují i sokoli. Pirin je požehnaný, ač se to nezdá i pro hady, žije jich tady dvanáct druhů, z toho tři druhy zmijí.

V nižších polohách jsme celkem ulítávali na focení horské květeny, snad jen škoda, že nebylo zrovna nejpříhodnější období pro květ u vzácnějších druhů. Po necelých sedmi hodinách jsme se probojovali k Tevnemu ozeru a ke stejnojmenné chatě (2 550 m). Tady, naprosto vyčerpáni hlavně nedostatkem kvalitního masa, jsme do sebe nasoukali opečený párek a já si dal jedno pivo. Jezero nebylo škaredé, ale nebylo to ono. Moc se fotit nedalo, sluníčko vše ztěžovalo. Málem bych zapomněl na spálený obličej asi po deseti minutách na slunku při popíjení Kamenice. Ovšem dominanta jezera, hora Kamenica (2 822 m), byla uchvatná.

Asi po hodinové pauze vztyk a odchod na chatu Pirin, prý 3 hodiny a 40 minut. Stačilo jen překonat malé sedélko a pak už jen sešup dolů přes kary, sníh a potoky. Nádherné horské údolí nás přivítalo stádem krav, tráva jak samet, radost po tom chodit. Po nějakém čase se dorazilo k chatě. Pražáci nás varovali, že je to myšárna a nic moc, ale chtělo se nám zase vyspat v klidu a pohodě v posteli a hlavně v teple.

Chata je hodně stará, pro 120 lidí a komu nevadí dřevěná podlaha a kasárenský styl pokojů, může být v klidu. Tak jaká pak myšárna. Cena 10 leva. Chlap nás ještě ubezpečil že duš rabotájet a že dobít baterii do foťáku nebude problém. Sprcha vypadala následovně: sud nebo krabice od něčeho, pod ní kohoutek se sprchou, pod nohama europaleta a kolem nějaká zástěna. To vše venku v příjemných venkovních teplotách. Brrr. Večer se dalo ještě pár piv a dopial se definitivně slivovice.

Noc paráda, nevím o ničem a marně pamatuju, kdy jsem se tak dobře vyspal. Ráno lehká snídaně (dvě kostky balkánu a chleba) a odchod za Melnik. Děcka u chaty mlátily psa, tak je Jura ještě stihl seřvat a pak už se pokračovalo. Ani nám nedošlo, že jako mávnutím kouzelného proutku zmizely štíty Pirinu a vystřídali je bukové lesy a neskutečné horko.

Písečné pyramidy a Roženský klášter (7 h)

Cesta směrem k jednomu z center vzdělanosti v Bulharsku - Roženskému monastýru, se vlekla jak nepříjemně dlouho. Ještě před samotným klášterem se musely překonat písečné pyramidy. Jsou opravdu fantastické, nevěřil bych, že je něco takového možné vidět v Evropě. Je tady velmi těžká orientace, ani naše mapa pro děti nám nepomohla, okolí Melniku už na ní nebylo.

Na křižovatce jsme se dali směrem na Rožeň. Chyba to nebyla, došli jsme, ale ta cesta byla možná ještě víc obtížná než na Končetu. Stezkou nešel nikdo pěkně dlouho, asi staré značení, takže všechno bylo zarostlé pichlavými akáty, ostružinami a jinou agresivní subtropickou vegetací. Doškrábaní a dodření jsme byli fest, uklouznout na strmých písečných skalkách není nic složitého a čím je člověk těžší, tím rychleji jede a tvrději dopadne. Nakonec se cesta ztratila úplně, ale naštěstí až u dna kaňonu.

Pokračování kaňonem trvalo asi něco přes hodinu, dostali jsme se úplně mimo trasy, ale ním pádem to bylo zajímavější, být uprostřed těch bizardně tvarovaných jehel. Postupovali jsme dál a dál kaňonem, pozorovali mraky ještěrek, baštili sem tam ostružiny a čekali, z kterého koutu na nás zasyčí zmije. Došla nám voda a to bylo špatné. Naštěstí se za chvíli přihlásila civilizace několika polorozbořenými chalupami. Do jedné z nich namířil Jura na vodu a vrátil se i s pěknými domácími rajčaty. Ještě předtím jsme ale pro jistotu natrhali do baťohů jabka a špendlíky na horší časy.

Zjistit směr na klášter nebyl problém, tak začal přesun, sice po asfaltce, ale jenom několik kilometrů. Cestou jsme minuli odbočku na vojenský hřbitov Wehrmachtu a já si plánoval zítřejší návštěvu. Po příchodu do Rožně padlo naše oko na první hospodu, královsky zařízenou s kroji, keramikou a zbraněmi na stěnách. Nádhera. Paní taky ochotná, dala nám hrozny grátis a za chvilku už se popíjelo pivo a čekalo na jídlo.

Do kláštera se večer už nepouštělo, tak se musel postavit stan na louce, která sloužila jako pastvisko pro koně. Zatímco sem vařil, Jura dával napit z igelitové tašky koňům, kteří měli neuvěřitelnou žízeň. Jak by ne, když je tam nějaká dobrá duše nechala na slunku přivázané bez vody. Nakonec jsme jim dali i všechny naše jabka. Večer se ještě prolezl starý hřbitov a zavřený kostel, kde jsme se nakonec nedostali. Noc nic moc, už dřív mi prasklo lehátko, tak jsem spal na baťohu a věcech. Úpal taky nic senzačního, podařilo se mi usnout až dlouho po půlnoci a po požití Paralenu.

Ráno paráda, po bolesti ani památka, davaj do kláštera. Nesmí se tam samozřejmě fotit, tak jsme se toho zkoušeli držet, ale jedna fotka nám uklouzla. Návštěva kaple velmi pěkná, celý klášter na mě působil klidem a nevím, jestli to náhodou nebylo z nedostatku spánku. Stín poskytovala vinná réva, plazící se po starých dřevěných a červotočem prolezlých balkonech a schodech.

Rozhodně stojí za to vidět parádní nástěnné malby a ikony, které se ještě podařilo zachovat. Ráno je pro návštěvu určitě lepší, není tak moc horko, je míň lidí a celkový dojem je jaksi svěžejší. S příchodem větších skupin ztrácí toto místo na svém kouzlu. Snad každému je na blití z velkého asfaltového parkoviště před klášterem. Abych nezapomněl, vstup je zadarmo.

Melnik (2 h)

Melnik, ležící na dně kaňonu a chráněný před chladnými západními větry strmými bílými stěnami, připomínal obrovskou mísu plnou slunce. Přes obrovské horko si ani člověk neuvědomí, že se nachází v Melniku, údajně nejmenším Bulharském městě. Je to opravdu malé město, možná, že Rožeň s klášterem je větší. Svalili jsme se pod velkým platanem u zavřené hospody a čekali na autobus. Před námi vedl přes vyschlé koryto potoka most, který postavili Římané, podobně jako kamenné silnice, aby legie mohly pohodlně přecházet na druhou stranu, hlouběji do Evropy.

Vůbec mi to tady nepřipadalo jako na Balkánu, skoro bych řekl, že je to Španělsko a určitě více Řecko. Navzdory svým bílým útesům byl Melnik černým svědomím mnoha Řeků. Sem, v melesikos, černý dům, byly totiž posílány do vyhnanství významné osobnosti Byzantské říše. Ve středověku bylo v Melniku dokonce pětasedmdesát kostelů. Zdá se to neuvěřitelné, neboť nedostatek místa uvnitř kaňonu nutil lidi stavět domy ve více než čtyřech řadách nad sebou a ulice byly údajně tak úzké, že se jimi protáhli jen dva osli. Dnes z těchto památek už moc nezbylo.

Pohraniční Melnik mnohokrát vyhořel, ale vždy znovu vstal z popele. Naposledy byl vypálen při balkánských válkách v roce 1912. Kraj kolem Melniku je vůbec hojný na významné osobnosti. Právě odtud, ze starověké Thrákie, pocházel vůdce vzbouřených otroků a gladiátorů, Spartakus.

Spartakus byl potomek místního svobodného kmene Médů, byl zajat Římany patrně na středním toku řeky Strumy a poslán do gladiátorské školy, kde se vyučil vojenskému umění. Bylo mu právě třicet, když vedl povstání, které nemělo obdoby. Přes třicet tisíc otroků šlo za ním, a i když bylo povstání potlačeno a Spartakus roku 74 př.n.l. zahynul v boji, jeho čin zůstal navždy zapsán v dějinách. A abych nezapomněl na Bulhary, tak právě v Melniku chodil do školy patriarcha bulharských pedagogů, literát Neofit Rilský.

Tak tolik z více než podařeného treku v Pirinu a návštěvě Melniku. Jura pokračoval ještě na skok do Soluně k moři, já mazal do Sofie na bus a dom.