Pico da Vara (1 103 m) a Ribeira dos Caldeiroes. Vánoční výšlap na nejvyšší horu ostrova Sao Miguel

Turistika na Azorských ostrovech

Dva dny před Štědrým dnem slibovala předpověď počasí krásný den, a tak jsme se se Šárkou vydaly na nejvyšší horu ostrova Sao Miguel. Vyjely jsme opět autobusem z nábřeží na východ a vystoupily po dvou hodinách jízdy na zastávce v Sant António Nordesinho. Jedná se o úrodnou oblast, kde se daří bramborám a kukuřici, a na jasně zelených loukách se pasou krávy. Bylo krásné slunečné ráno a my procházely ospalou obcí od oceánu do vnitrozemí.

Asfaltová silnice se na konci obce začala více zvedat do kopce. V jedné zatáčce jsme potkaly dva ozbrojené muže se vzduchovkou, které doprovázelo několik psů. Naznačili nám, že se nemusíme bát a můžeme projít dál směrem k lesu. Brzy jsme došly k domu lesní stráže, kde začíná rezervace Atalhada a také stezka PRC 07 SMI. Ta vede podél chráněné oblasti pro správu biotopů a druhů Tronqueira e Planalto dos Graminhais o rozloze 5 373 hektarů. Vyznačuje se členitou morfologií a roklemi hluboce zasazenými do krajiny. Zahrnuje sopky a nejstarší skály ostrova.

Tato zóna je organizací BirdLife International značená jako důležitá pro ptáky a biodiverzitu. O tom jsme se brzy mohly přesvědčit po vstupu do tmavého lesa, kde se v korunách stromů ukrývalo spousta ptáků a bylo slyšet jejich hlasité štěbetání. Zvlášť chráněný je hýl azorský (portugalsky priolo), jehož počet se snížil díky úbytku vavřínového lesa. Dříve byl považován za škůdce v pomerančových sadech kolem oblasti Furnas. Jak uvádí některé prameny, je nejohroženějším pěvcem a druhým nejvzácnějším ptákem po ibisovi bělohlavém v Evropě. V současné době se vyskytuje kolem nejvyšší hory ostrova asi 800 jedinců.

V první části cesty jsme překračovaly pokácené stromy a obcházely blátivý terén. Měly jsme však díky tomu krásný výhled na pobřeží a jeho městečka. Po cestě jsme obdivovaly některé druhy flóry, které byly popsány a měly dokonce QR kód. V lese jsme tak narazily na jalovec azorský, cesmínu azorskou, vřes azorský. Asi po hodině stoupání jsme došly na okraj lesa. Počasí bylo úplně jiné než dole ve vesnici. Díky mlze jsem málem neviděla ani dřevěný chodník, který vede nad rašeliništěm.

Po necelých 150 metrech jsme došly na vrchol Pico da Vara do výšky 1 103 m n. m. Bylo nám už jasné, že výhled nebude žádný. Sotva jsem zahlédla v mlze a lehkém dešti Šárku, natož abychom se kochaly pohledem po okolí. Protože foukal silný vítr, dlouho jsme se na vrcholku nezdržely a šly zase dolů, kde jsme v úkrytu lesa snědly malou svačinku. Cesta tam i zpět nám trvala něco málo přes dvě hodiny, i když na ceduli uvádí 3 hodiny a těžkou obtížnost.

Vracely jsme se po stejné cestě dolů do vesnice, i když jsem měla původně v plánu sejít po místních cestičkách až na východ ostrova. Chvíli lehce pršelo a zároveň svítilo sluníčko, a my jsme mohly na obloze obdivovat duhu na různých místech kolem nás. Stály jsme na vyhlídce da Borda da Ladeira a z výšky sledovaly pobřeží a vodní hladinu, zda nezahlédneme delfína nebo velrybu. Zjistily jsme, že autobus jede až večer, a tak jsme zkusily stopovat. Asi po půl hodině nám zastavil brazilský manželský pár, který nás zavezl do sedm kilometrů vzdálené obce Achada.

Bylo kolem půl druhé a ve vesnici jsme nenarazily na živou duši. Jen na autobusové zastávce seděli čtyři dědouškové. Vyšly jsme z vesnice a napojily se na silnici vedoucí do Ribeira dos Caldeiroes. Jedná se o přírodní park rozprostírající se kolem řeky Guilherme, nejdelší řeky na ostrově. Parku se také říká "zahrada Makaronésie" (souhrnný název pro ostrovy ve východním Atlantiku od Azorů po Madeiru). Za necelé dva kilometry jsme došly do chráněného podhůří s cedry, vodopády, vodními mlýny a kamennými domy z 16. století. Ty nyní slouží jako kavárna nebo obchod se suvenýry. Hluboké údolí s udržovanými cestičkami a altánkem bylo již ve stínu. Sešly jsme k vodopádu s jezírkem a pak se vydaly k druhému za parkovištěm. Od něj vede pěšina mezi kvetoucími hortenziemi, rododendrony a obrovskými kapradinami k dalšímu vodopádu, který je více ukrytý v lese.

Vrátily jsme se zpátky do vesnice. Šárka měla chuť na kávu. Našly jsme malý lokál, za jehož pultem byla babička v modré zástěře s bílými puntíky. Kávu Šárce donesl místní štamgast, který překládal do angličtiny. Měla jsem chvíli chuť na nanuk, ale když jsem koukla do mrazáku, brzy mne přešla. Hledala jsem i kytku, kde by Šárka mohla kávu vylít. S velkým přemáháním kávu vypila a chtěla platit. Babička však řekla, že je to zdarma, a navíc nám dala každé dvě čokoládové tyčinky Snickers. Buď to byla omluva za nepovedený nápoj nebo byla ráda, že do jejího podniku dorazily cizinky. Byla to milá paní a nám pak bylo až stydno, že jsme se o její kávě vyjadřovaly tak nelichotivě.

Došly jsme na autobusovou zastávku, kde stále seděly čtyři dědouškové. Ubezpečila jsem se, že autobus pojede správným směrem. Uvolnili nám trochu místa a mlčeli. Mlčeli 15 minut, 30 minut. Kolem prošlo početné stádo krav s obrovskými vemeny. Pak se jeden z pánů zvedl, jen mávl na pozdrav a nasedl do pěkného auta. Začaly jsme být trochu nervózní, zda autobus přijede. Měl už docela velké zpoždění. Dědečkové dál seděli, aniž by něco řekli. Myslely jsme, že čekají také na autobus. Když konečně dojel vtipkující řidič, který nás již jednou vezl, mávly jsme dědečkům na pozdrav a vyjely směr Ponta Delgada.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.