Piatra Craiului a východní Fagaraš v Jižních Karpatech, přechod pohoří za pět dní

Přechod rumunských hor

Rumunské Karpaty jsou pro české a slovenské turisty stále lákavou oblastí. Nádherné hory, ve kterých můžete chodit bez omezení, kudy chcete, minimum turistů, výhledy - to všechno láká. Protože při přípravě tohoto treku jsem vlastně nalezl minimum aktuálních článků o těchto oblastech, podělím se o svoje zkušenosti z návštěvy těchto oblastí počátkem září roku 2024 s čtenáři tohoto webu.

1. září 2024

Vyjíždím Vindobonou z pražského hlavního nádraží a kamarádi přistupují v Pardubicích. Až do Brna je vlak skoro plný, vystupujeme v Břeclavi a přestupujeme do osobáku směr Wien. Na hlavním nádraží rakouské metropole vystupujeme za pořádného horka. Po půlhodině však kamarád Jirka přichází na to, že zapomněl stan v předchozím osobáku. Ten se v tu chvíli rozjíždí zpět do Břeclavi, ale Jiří se ani nesnaží někam zavolat a stan je tak odepsán na vždy.

Zbylý čas vyplňujeme procházkou do parku Belvedér a před osmou hodinou už zevlujeme na nástupišti a vyčkáváme vlaku do Rumunska. Souprava přijíždí s 30 minutovým zpožděním a my nejprve nastupujeme do přímého vozu směr Oradea, který je plný cikánských rodin velmi odporného vzezření. Již za tmy v maďarské pohraniční stanici Hegyeshalom se pak přesouváme do našeho lehátkového vozu, kam máme zakoupené rezervace. Jízdu ve voze druhé třídy s místy jen na sezení, bych z výše uvedených důvodů raději nikomu nedoporučoval.

2. září 2024

Průjezd nočním Maďarskem je poklidný a klimbáme až do pohraniční stanice Lökösháza, kde nás maďarští pasováci budí. Od ledna 2025 by už i toto mělo odpadnout, neboť Rumunsko i Bulharsko by mělo být v Schengenském prostoru. Po další kontrole v rumunském Curtici se propadám do spánku a budím se až v žst. Ilia.

Jízda tímto úsekem je velmi pomalá, trať se postupně modernizuje na vyšší rychlost. Zrychlujeme až za Simerií, kde již jedeme po nové přeložce do Orăstie. Po zastavkách v Alba Iulia, Blaji a Mediasi přijíždíme do Sighisoary. Před stanicí již jedeme po nové přeložce, která trať vyrovnala a zkrátila. Opuštěná trať je již bez svršku s opuštěnými mosty přes řeku Târnava Mare.

Za Sighisoarou opět zpomalujeme, železniční koridor prochází náročnou stavbou mnoha nových přeložek a několika nových tunelů. Před vrcholovým tunelem Beia se razí kratší tunel na přeložce, za Homorodem probíhá ražba tunelu délky 5,1 km a za stanicí Rákos se staví nejdelší rumunský železniční tunel s délkou 6,9 km. U obou portálů navazují rozestavěné mostní estakády. Další úseky přeložek již nejsou tak mohutné, před Brašovem je trať již téměř rovná. Do Brašova přijíždíme s více než hodinovým zpožděním.

Kamarád Pavel vyměňuje nějaké Leie z bankomatu a pak ještě jdeme na místní tržnici, kde kluci kupují jako náhradu stanu pro případ nouze velké odpadkové pytle (naštěstí nebyly třeba). Následně odjíždíme směr Zărnesti, ojetou německou jednotkou ř. 845 (vpředu s cílovou orientací Kassel) soukromou společností Regiotrans Calatori, za 6 Leu. Pokladna této společnosti je přímo v nádražní hale. Na této lokální trati je provozována i nákladní doprava, konkrétně vlečka s motorovou lokomotivou se nachází v Zărnesti, druhá vlečka odbočuje z trati u nádraží Cristian. Obě vlečky slouží ke skladování pohonných hmot. Ve stanicích jsou ještě mechanická návěstidla, a také mechanické závory obsluhované místními železničáři.

Po 16 hodině jsme v Zărnesti a míříme k našemu zamluvenému noclehu. Adresa, na které má ubytování být, se ukazuje být mylná, místní nás posílají na autobusové nádraží, do budovy banky. Zde je ovšem nutné dveře otevřít kódem, což se nám dlouho nedaří. Kamarád Jirka volá majitele, nakonec na fintu s Entrem přijdeme a jsme vpuštěni dovnitř. Jedná se o celkem luxusní byt (cena byla cca 350,- Kč za osobu). Následuje nákup v místním obchodě a večeře v restauraci. Já a kamarád Pavel máme kuřecí řízek s opečenými brambory, Jirka riskne rybu a všichni jsou spokojeni.

3. září 2024

Ráno jen s malými batohy vyrážíme ještě za šera vstříc nádhernému vápencovému pohoří Piatra Craiului. Zpočátku mírné stoupání po modrém pásu po loukách rámuje východ slunce. V lese pak začíná prudký výstup po modrém kříži, který se po chvíli mění v téměř horolezecký svah I-II. stupně obtížnosti. Všude hromady ujíždějící suti ve vápencovém kuloáru. Opatrně stoupáme za přibývajících leteckých výhledů do doliny. K udržení rovnováhy využíváme kromě skály i kleč. Je to nářez, taková cesta by u nás byla zakázaná jako extrémně nebezpečná. Rozhodně nedoporučuji jít tento úsek na těžko, případně ve směru sestupu. Rovněž za mokra či námrazy by tento úsek byl životu nebezpečný!!

V 11 hodin po skoro 5 hodinách těžkého výstupu konečně přicházíme na skalnatý vrchol Turnu ve výši 1 923 m, jímž začíná hlavní hřeben tohoto vápencového pohoří. Zde chvíli odpočíváme a zdravíme mladou rumunskou dvojici. Letecké výhledy do okolních propastí doplňuje výhled na pohoří Bucegi a Făgăraš, náš příští cíl. Sestupujeme obtížně klečí po vápencovém hřebeni, později opět stoupáme lesem.

Kamarád Jirka je však již dost unaven, tak volí zkratku ze sedla Saua Padina Inchisei k chatě Curmatura. Já s Pavlem pokračujeme podle plánu po hřebeni dále přes vrchol Padina Popii (2 013 m) k vrcholu Ascuţit . Po chvíli potkáváme asi 10 metrů pod námi kamzíka a za sebou necháváme mladou rumunskou dvojici, v protisměru potkáváme jen jednoho turistu. Několik prudkých výstupů nás poněkud vyčerpá, takže kvitujeme, když kolem 14. hodiny přicházíme na vrchol a dnešní nejvyšší bod. Kromě nádherných výhledů poskytuje Ascuţit (2 133 m) útulnu ve tvaru vesmírné stanice. Potkáváme zde další čtyři turisty, z toho dvě mladé Němky.

Vzhledem k tomu, že čas běží a kamarád Jirka čeká dole na chatě, urychleně začínáme sestupovat po modrém trojúhelníku prudkým svahem, později alespoň sníme chléb s paštikou a ještě prudším svahem ve skalnatém kuloáru (v jednom místě s řetězy) opatrně sestupujeme dále. Dva zabloudivší cizince navádíme na správnou cestu a dále již rychleji lesem sestupujeme až ke zmíněné chatě Curmatura. Zde doplníme vodu z blízkého pramene a již všichni společně pokračujeme v sestupu po žlutém bodu. Nejprve lesem, pak krásnými loukami a podél potoka opět lesem.

Nakonec se dostáváme na dno hluboké skalní soutěsky Zărnestilor s mnoha jeskyněmi. Zde je najednou poměrně velký turistický ruch. V jednom místě stojí nová chatka Salvamontu (horská služba) a u ní horolezci zdolávají kolmou stěnu. Po prašné silnici nakonec docházíme po 19 hodině zpět do Zarnesti značně unaveni. Dnes cca 20 km s převýšením cca 1 500 m nahoru, 1 500 m dolů. Kluci jdou ještě do hospody, já jen na hygienu do sprchy. Jirka se ale necítí dobře, prý ho všechno bolí, takže se rozhoduje zítra k návratu domů. Pavel se nakonec připojuje ke mně a zítra pokračujeme směrem k západu na nejvyšší pohoří Rumunska.

4. září 2024

Ráno po snídani se loučíme s Jirkou a taxík nás odváží 11 km do Plauiul Foii (za 49 Lei, cca 280 Kč). Zde se nás chytnou dva hodní psi, kteří nás následují další tři dny! Široká kvalitní cesta označená červeným pásem vede stále údolím, občas míjíme dřevařský kamion nakládající dřevo. U hájovny Rudarita, kde se odpojuje žlutá značka, opouštíme cestu a začínáme prudce stoupat úbočím lesem vzhůru k hřebenu. Pozor na rozdíl od značení na Mapy.cz je červený pás veden odlišně.

U hájovny nesměřuje po cestě údolím k západu, ale přímo vzhůru prudkým svahem ještě před hájovnou k severozápadu. Pěšina je velmi dobře značená, sklon se naštěstí později trochu zmírní, přesto musíme ještě mnohokrát odpočívat. Ještě v zóně lesa vaříme oběd, psi zatím pijí z louže a medvěd se naštěstí také žádný neobjevuje.

Další výstup lesem s občasným obcházením padlých stromů končí za rozpadající se salaší ve výšce 1 720 m. Zde se připojuje žlutý trojúhelník a po kilometru chůze po zalesněném hřebeni přicházíme na modrý trojúhelník z obce Sebeš. Následuje studánka, kde filtrujeme vodu, které je ve vyšších výškách nedostatek. Přicházíme na hlavní hřeben Fagaraše, otvírají se výhledy na okolní kopce, zejména vápencovou Piatru Craiului. Dále se stále držíme červeného pásu vedoucího po hřebenech.

V bivakovém přístřešku na hoře Comisul nikdo není, tak se zde chystáme přespat. Kromě kamení jsou v něm větve kleče a hliněná podlaha, po menším úklidu pro dvě osoby však poslouží svému účelu dostatečně. Uvaříme večeři a před spaním si ještě užiji západ slunce. Zato spaní si moc neužívám, skoro nespím už třetí noc. Dnes 18 km s výškovým převýšením 1 050 metrů nahoru, 25 m dolů.

5. září 2024

Další ráno nás vítá opět hezké počasí, východ Slunce je však díky nízkým mrakům nefotitelný. Po snídani (odporná hovězí nudlová polévka) stoupáme dále k hřebeni a u malého potůčku asi 50 metrů vlevo od značky dobíráme vodu (doporučuji doplnit maximum) a provádíme ranní hygienu. Následuje prudší stoupání na hřeben do výše cca 2 100 metrů, přičemž se na nás z jižní strany kopce přižene smečka asi dvaceti velkých psů, která hlídá velké stádo ovcí. Psi jdoucí s námi jsou jimi napadeni, pastýř je pak zavolá a je klid, ale první okamžik byl velmi nepříjemný. Kromě ovcí se zde se stády pohybuje většinou i několik oslů, kteří slouží ovčákům jako nosiči zavazadel.

Jdeme nyní po plochém hřebeni, vlevo je mohutné pohoří Iezer-Papusa. Procházíme ještě dvěma ovčími stády, nyní již bez problémů. Průměrná výška se pohybuje kolem kóty 2 200 metrů a později klesáme do hlubšího sedla Curmătura Brătilei ve výšce 2 120 metrů, kde se nachází další útulna. Pro spaní je však nevhodná. Jsou zde ostré a tvrdé kameny na zemi. Potkáváme protijdoucí skupinku mladých Čechů z Opavska (dvě holky a kluk). Vyměňujeme si informace o útulnách, psech a další.

Po malé svačině začínáme opět prudce stoupat na hřeben k vrcholu Ludišoru (2 302 m). Den končíme sestupem kolem 16 hodiny v sedle Curmătura Zarnei, kde se ve výšce 1 940 metrů nachází pěkná útulna. Problém je však přístup k prameni vody. Kamarád Pavel ho nakonec nachází dobrých 150 výškových metrů pod chatkou v prudkém jižním svahu. Po večeři prochází přes náš nocleh velké stádo ovcí, tentokrát bez psů jen hlídané jedním pastýřem. Noc je nádherná, plná hvězd a v útulně jsme opět sami. Dnes 15 km s převýšením 617 m nahoru, 674 m dolů.

6. září 2024

Po rozbřesku a vaření polévky ihned vyrážíme vzhůru na hřeben, psi opět s námi. Následuje prudší výstup na vrchol Zarna 2 236 metrů vysoký, pak cesta hřebenovými partiemi (psi běhají nahoru a dolu přímo prudkým svahem), dnes s lehce nepříjemným větrem. Výhledy jsou opět nádherné, stejně tak počasí. Po exponovanějším hřebínku (vrchol Iezer 2 429 m) koukáme do propasti s jezerem Urlea a bivakovacím přístřeškem. Posléze hřebenovými partiemi vrchů Mogos a Bandei scházíme do sedla Fereastra Mare a Sâmbătei ve výši 2 188 metrů, kde je v nevelké vzdálenosti dosažitelný pramínek vody a obědváme chléb s paštikou.

Další cesta vede prudkým výstupem na vrch Slănina , dále mírným sestupem do sedla Fereastra Mică Sâmbătei s další útulnou. Té ovšem chybí část střechy, pro přespání se nehodí. Dále opět prudce stoupáme, zatímco ze sousední doliny Sâmbăta manévruje helikoptéra. Psi nevydrží naše pomalé tempo plné zastávek na vydýchání a běží na kopec přímo.

Na severní straně pohoří se dělá mlha, což ještě zvyšuje fotogeničnost místa. Přes několik ostrých kopců (Gălăsescu Mic 2 398 m, Galbenele 2 436 m a Hârtopul Ursului 2 454 m) a prudkých stoupání se dostáváme už docela unaveni ke kamenné útulně refugiu Vistea ve výši 2 300 metrů, kde hodláme nocovat. Zatím tu nikdo není, sedlem však protahuje silný vítr. Sním polévku na posilněnou a sám vyrážím o 17 hodině vzhůru k nejvyšší hoře Rumunska. Kamarád Pavel odpočívá raději v útulně.

Po několika stech metrech pláně začíná prudký výstup kamenným kuloárem, později sklon svahu mírně zmírní a přicházím na vrchol hory Vistea Mare (2 524 m). Zde je několik opuštěných batohů a od jihu je slyšet čeština. Skupinku Čechů doháním na vrcholu Moldoveanul, nejvyšší hoře Rumunska (2 544 m). Je jich devět a jsou z jedné třídy Biskupského gymnázia Kroměříž. Vzájemně se vyfotíme a já seběhnu dolů do útulny, kam za další půlhodinu přichází i zmíněná skupina (výstup a sestup mi trval cca 1,5 hodiny).

Po jídle jdeme ještě pro vodu, je však třeba sejít prudkým svahem cca 200 níže téměř k jezeru Triunghilar a následně vystoupat zpět, což je náročný sportovní výkon. Po vzájemné výměně informací uléháme. Večer se objevil jen mladší pes, staršího jsme již neviděli. Dnes 13,5 km s převýšením 1 140 nahoru, 790 m dolů + 2,4 km odbočka Moldoveanul a k prameni vody, převýšení 489 nahoru, 489 dolů.

7. září 2024

Po noční nádherné obloze a východu slunce vaříme opět polévku, tentokrát již bez odporných příchutí a začínáme spolu s psíkem sestupovat do obrovského kotle údolí. První úsek je dosti prudký a nebezpečný a trvá nám přes hodinu, než dosáhneme dna údolí Vistea Mare. Pak již se naše rychlost zvyšuje.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Potkáváme první skupinku rumunských turistů jdoucích vzhůru a náš psí doprovod již neuvidíme. Z bočního potoka nabíráme vodu a po průchodu dalším stádem ovci se dostáváme do zalesněné části doliny. Následuje bivakovací útulna Valea Vistea s další skupinou turistů a pak pěkné vodopády. Ještě dvě skupinky rumunských turistů a nakonec u lávky provádíme očistu těl a po svačině v podobě sušenek jdeme stále níž.

Několikrát přejdeme dravou říčku, až nakonec přicházíme na lesní cestu. Po ní stále již mírným sklonem se blížíme k východu z údolí. Ještě zastávka u říčky s mytím a pak průchod přes nově rozestavěné kolonie chatové osady Vistisoara. Poslední úsek přecházíme po nové asfaltové silnici. Po cca 3 km nám zastavuje auto s rumunským párem středního věku. Ti nás vezou do města Viktoria a nakonec po jazykové bariéře až na nádraží Ucea. Odbočná železnice do Victorie je již několik let mimo provoz, poté co místní chemické závody skončily roku 2019 v insolvenci.

Z nádražíčka Ucea, kde je výpravčí (pokladna zrušena roku 2022) nám za chvíli jede rychlík mířící z Bukurešti do Sibiu. Odjíždíme s 10 minutami zpoždění, poloprázdným vlakem. V Podul Olt předjíždíme nákladní vlak se slovenskými vagóny a po chvíli nás zastavuje porucha brzd ve stanici Sibiu Triaj, v obvodu města zvaném Selimbăr. Během asi půlhodinového pobytu obhlížím návěstidla bývalé úzkorozchodky do Agnity, která zde dosud stojí a některá i svítí. Drážka zrušená roku 2002 je zde změněna na cestu.

V Sibiu jdeme nejprve na jídlo do nádražní restaurace (já kuřecí řízek s hranolky, Pavel čevapčiči). Následuje prohlídka depa a muzejních parních lokomotiv. Všechny jsou ovšem neudržované a zchátralé, muzeum spíše připomíná vrakoviště. Od roku 2002, kdy jsem zde byl naposledy je vidět, že exponáty prostě nejsou udržovány, což je vzhledem k jejich unikátnosti velká škoda. Následně jdeme obhlédnout ještě bývalou úzkorozchodnou dráhu a její bývalé depo. Části kolejiště jsou dosud dochovány, většinou patřičně zarostlé, depo rovněž dosud stojí. Za poslední výhybkou bývalé kolejové splítky, je kolej již dále snesena. Krytá nástupiště bývalé zastávky Atelier Zona, naproti tomu stále existují.

Vracíme se k nádraží a večerním městem do parku (Parcul Tineretului) s pěknou barevnou fontánou. Nakonec procházíme městské centrum (Strada Cetatii a hlavní náměstí), přičemž na náměstí jsou v tuto večerní hodinu davy lidí. Zbylou hodinu a půl do odjezdu našeho vlaku trávíme na nádraží. Půl hodiny zpožděný rychlík Ister nás pak odváží v lehátkách směr Budapešť. Okamžitě usínám a budím se až v Aradu. Dnes 15,3 km, 1 759 m dolů, 52 m nahoru + 8 km v Sibiu.

8. září 2024

Po pasových kontrolách v Curtici a Lökösháze opět usínám a budím se v Szolnoku. Za rostoucího horka přijíždíme do Budapešti právě tak, abychom nestihli náš vlak z nádraží Nyugati. Tak si dáváme langoš a klidným krokem přecházíme mezi oběma nádražími. Náš další vlak je opožděn již na odjezdu asi o 20 minut a je opět docela plný. Pavel naštěstí koupit místenky, tak jsme v pohodě. Dlouhou cestu nám zpestří ještě odklon přes Holíč a Hodonín, takže do Prahy přijíždím až před 20 hodinou. S Pavlem se loučíme po vydařené akci (jen škoda toho Jirky) již v Kolíně. Dnes 3,5 km.

Celková ujetá vzdálenost vlakem 2 649 km, z Prahy do Zărnešti bylo vlakem 1 402 km. Pěšky jsme ušli cca 96,3 km. Převýšení nahoru 4 848 m, dolů 5 237 m.

Závěrem: Vápencové pohoří Piatra Craului je krásné, pozor na hřebenech většinou bez vody. Větší část přístupů na hřeben je velmi exponovaných. Nedoporučuji chodit na těžko, v některých místech je problém projít (kosodřevina). Za deště, mokra či námrazy se na Piatru nevydávejte, nemáte-li horolezeckou výbavu a zkušenosti, riskujete přinejmenším úraz.

Cesta východním hřebenem Fagaraše je naopak poměrně bezpečná, nebezpečí mohou představovat pastevečtí psi, medvědi (mimo les by být neměli) a nedostatek vody. Značení je za dobrého počasí vyhovující. Přesto doporučuji podrobnou mapu + mapovou aplikaci Mapy.cz. Jídlo je třeba mít s sebou. Poslední možnost je v Zărnešti, další oblasti jsou neosídlené. Útulny, ve kterých jsme nocovali, byly ve slušném stavu a mimo sezónu v nich byl dostatek místa. Přesto je dobré mít s sebou stan. V případě sezóny či nejistého počasí je stan nutností. V případě špatného počasí se na Fagaraš raději nevydávejte a zbytečně neriskujte.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.