Turistika: Park Krajobrazowy Sudetów Wałbrzyskich

Turistika a turistické zajímavosti v pohraničních polských horách

Park Krajobrazowy Sudetów Wałbrzyskich nalezneme v Polsku u města Wałbrzych, vyhlásili ho v roce 1998 o rozloze 64,93 km². Území svým tvarem připomíná veliké písmeno "U", přičemž jižní okraj hraničí s naší republikou a navazuje na Javoří hory.

Chráněnou oblast protínají Góry Wałbrzyskie a Góry Kamienne, druhý celek se dělí na Góry Suche a Masyw Dzikowca i Lesistej Wielkej; nejvyšší vrchol představuje Waligóra (936 m). Území je významné především z geologického hlediska, leč nechybí ani vzácná flóra či fauna; turisty lákají i historické památky.

Já do oblasti vycházím z vlakového nádraží Wałbrzych Główny, civilizaci opouštím během několika minut. Nořím se do lesa, můj první cíl představuje Zamkowa Góra (618 m). Ačkoli kopec není nijak zvlášť vysoký, dává mi slušně zabrat, pěšina vede kolmo vzhůru. Že by mi sráz s předstihem naznačoval, že dnes nepůjde o žádnou pohodovou selanku?

Výsledek naštěstí stojí za námahu. Ocitám se u zříceniny Nowy Dwór, která je o dost zachovalejší, než jsem předpokládal. Bránou procházím na protáhlé nádvoří, jež po stranách lemují zbytky hradeb; nalézám i širší prohlubeň vykutanou do skalního podkladu. Soudím, že se jednalo o skladiště nebo cisternu, byť nelze vyloučit jiný účel. Následuje druhé nádvoří, na jehož konci se zvedají vyšší zdi; středověké sídlo zakončuje vyhlídka. Mezi stromy se ukazují kopce Borowa a Kozioł.

Hrad vznikl patrně ve 13. století na příkaz knížete Boleslava I. Surového a měl chránit území před výpady výbojných Čechů. V následujících letech změnilo sídlo několikrát majitele a nevyhnuly se mu husitské války, v roce 1434 ho získal rod Czetryců. Ti si hrad s krátkými přestávkami udrželi i v následujících staletích, byť z něj v touze po lepším žití odešli v roce 1581 do nově vybudovaného renesančního paláce ve Wałbrzychu. K úplnému opuštění došlo po skončení třicetileté války, od té chvíle objekt chátral.

Prohlídka je za mnou a pokračuji v poznávání, přecházím do Kozího sedla (Przęłecz Kozia - 653 m). Z něj, jako bych se při předchozím výstupu na hrad málo zpotil, stoupám po černé turistické značce strmě vzhůru; má to grády. Během chvilky funím a lapám po dechu, naštěstí ani tentokrát nelituji vynaložené námahy.

Dostávám se na vrch Borowa (853 m), což je nejvyšší bod Gór Wałbrzyskich. Protože v loňském roce (2017) postavili na kopci volně přístupnou rozhlednu, využívám nabídnuté příležitosti. Po devadesáti schodech stoupám na věž, jež dosahuje celkové výšky 16,5 m, přičemž vyhlídková plošina se nachází ve výši 15,3 m; přehlížím okolí.

Směrem do Polska se pod výrazným vrchem Chełmiec (851 m) rozkládá město Wałbrzych, upoutá mě sídliště Podzamcze. Jen pár kroků za ním se táhne Książański Park Krajobrazowy, v němž se nachází hrad Książ, ten bohužel nezahlédnu. Na území našich severních sousedů zaujmou i Góry Sowie, jež dosahují přes tisíc výškových metrů, a Góry Kamienne, které se táhnou při hranicích s naší republikou. Z těch mě nejvíc upoutá Waligóra, pod níž se chci dostat. Kopec se zdá být neskutečně daleko, dojdu tam vůbec? Věřím, že ano.

Pokračuji v kochání, východním směrem se v oparu rýsuje obrys obrovitého masivu. Tipuji to na Králický Sněžník. Pěkné, škoda, že není úplně jasno. Kdyby tomu tak bylo, měl bych spatřit i Sněžku a Wrocław s věží Sky Tower, to už bych ale chtěl asi příliš.

Wieżu widokowu, jak v Polsku nazývají rozhledny, jsem navštívil, scházím z kopce. Pokračuji po modré značce na jih a rázem opouštím hojně navštěvovanou oblast, další turisty potkám až u hradu Rogowiec. Nijak mi to nevadí, aspoň na mě zbude víc malin, které rostou podél pěšiny. Nejprve obcházím po zalesněném hřebeni hluboké údolí a občas se potěším zpětným pohledem na vrchol Borowa, následuje strmý sešup. Ubírám se prudce dolů, proč to nepřiznat, stoupat bych tudy nechtěl. Když se ohlédnu a vidím sráz za sebou, jímá mě hrůza, je to neskutečný krpál.

V údolí přecházím silnici, která spojuje střediska Unisław Śląski a Głuszyca; vzápětí lezu zase nahoru. Úsek je hodně zarostlý, neb tudy zřejmě moc lidí neprochází, chvilku je to divočina. Prodírám se porostem a koupu ve vlastní šťávě, vysvobození přináší širší cesta.

Zastavuji až na zřícenině Rogowiec. I toto sídlo zřejmě vzniklo ve 13. století na příkaz knížete Boleslava I. Surového a mělo bránit území před českými válečníky, nevydrželo mu to dlouho. V roce 1392 ho pod svou správu získali naši předci (nemám jim obdivně zatleskat?).

V době husitských válek odsadili sídlo Schellendorfové, kteří z něj později učinili loupeživé doupě, z nějž vyjížděli drancovat. Jejich počínání se samozřejmě nezamlouvalo vrchnosti, a tak hrad v roce 1483 dobylo vojsko, jež ho notně poničilo. Od té doby opevnění chátralo a o jeho pomyslné znovuzrození se postarali až v 19. století výletníci, kteří ho začali navštěvovat.

Do dnešní doby se zachovaly převážně obvodové zdi, z horní části je i pěkný výhled k severu na horu Borowa. Za pozornost stojí, že zřícenina bývá zmiňována jako nejvýš položený objekt tohoto typu v Polsku (870 m).

Z ruin scházím ke skalnímu průchodu Skalne Bramy, odkud je jen pár kroků k další vyhlídce. Zastavuji u mohutného kříže a jako na dlani mám Góry Sowie.

Pokračuji lesem a v průhledu mezi stromy spatřím Ruprechtický Špičák (881 m). Ten se nachází na našem území a na vrcholu stojí rozhledna, dneska ji nemám v plánu. Přicházím do Sedla tří dolin (Przęłecz Trech Dolin).

Nad loukami se zvedá Waligóra, jež je se svými 936 m nejvyšší horou celého chráněného území (patří pod Góry Kamienne); výstup na vrchol si odpouštím. Kopec je totiž naprosto zarostlý a bez výhledů - snad to nezměnili v průběhu minulých tří let, kdy jsem tam zavítal naposledy. Dopřávám si jiné potěšení. V sedle stojí od roku 1933 chata Andrzejówka, mířím dovnitř. Bigos i pivo vyloženě potěší.

Po příjemné zastávce zastavuji u blízkého rozcestníku, ukazatelů se nabízí přehršel. K pokračování vyzývá několik variant; klidně bych mohl obkroužit Waligóru a dostat se na hranice, odkud se dá sejít například do Meziměstí. Můj plán je jiný. Jelikož chci projít celý chráněný park v podobě písmena "U", stáčím na Sokołowsko, v němž v roce 1854 založili protituberkulózní sanatorium a na přelomu 19. a 20. století zde prováděli výzkumy při léčbě plicních onemocnění.

Cestou navštěvuji další zříceninu, tentokrát se jedná o Radosno. I nyní má prsty ve zbudování Boleslav I. Surový z rodu Piastovců, důvod byl stejný jako u předchozích dvou opevnění. Také měl bránit výbojným sousedům v drancování. Přesto sídlo připadlo v roce 1353 české koruně, v letech 1427 a 1434 ho obléhali husité. Ke zničení hradu došlo v roce 1443; objekt příliš pamětihodností nenabízí. Kromě rozpadající se kruhové věže stojí za zmínku jen nepatrné zbytky základů.

Scházím z ruin a zdraví mne lázeňské středisko Sokołowsko. Jako bych se obával, byť obyvatelé vypadají celkem zdravě, že potkám bacil tuberkulózy, příliš se nezdržím. Zahýbám na sever. Ačkoliv zřejmě nejatraktivnější cesta vede přes Stożek Wielki (840 m), rozhoduji se jinak. Beru to pozvolnější cestou do obce Unisław Śląski, čímž vynechávám strmé výstupy; ubírám se lučinami. Východně ode mne se zvedá Bukowiec (900 m) a na západě ční Stożek Wielki, při otočení vzad se zpočátku ukazují vrcholy Waligóra, Suchawa a Włostowa.

Vesnicí Unisław Śląski pouze projdu, pohlcuje mě les. Stoupám na Polanku a ocitám se v "mokrém" království, není divu. Když jsem šel z Andrzejówky do Sokołowska, prolétla severně ode mne bouřka; i s odstupem kladně kvituji, že se mi řádění živlů vyhnulo. Jít v daný okamžik těmito končinami, šeredně bych promokl. I když, mokrý jsem i tak, jen je to od potu.

Z Polanky šlapu na Dzikowiec (836 m), na vrcholu tápu. Nemá tady stát rozhledna Sokólka, již vyznačili v mapě a na niž jsem chtěl vylézt? Kam se vytratila? Pouštím se do pátrání a se zpožděním zjišťuji, že jsem měl k vyhlídce odbočit kus před vrcholem. Zjištění zamrzí, měl jsem si holt předem pečlivěji prohlédnout trasu. Chyba ovšem neulpívala pouze na mojí straně. Kdyby na předchozím rozcestí umístili ukazatel, že mám zahnout, hned bych byl v obraze.

Vracet se nemíním. Jelikož mám v nohách už pěkných pár kilometrů, nechce se mi v hornatém terénu jít zpátky a opět se škrábat na vrchol. Navíc mi došla pitná voda a o slovo se hlásí žízeň. Před očima mi mnohem víc než vidina případné rozhledny tančí vychlazené půllitry s pěnivým mokem, brzy klesnu dokonce tak hluboko, že chmelový nápoj vystřídají lahve s limonádou a sklenice s mlékem. Nepodcenil jsem spalující horko? Nemám úžeh?

Pokračuji po hřebeni, výhledu se nakonec dočkám. Z paseky shlížím na Boguszów-Górce, kam směřuji, ukazuje se i Chełmiec, Wałbrzych a Borowa, je to nádhera.

Scházím do města a nejprve doplňuji tekutiny, do Čech se vracím večerním vlakem. Jsem spokojen. Ušel jsem zhruba třicet kilometrů a zdolal nahoru i dolů přibližně jeden tisíc osm set metrů - druhý údaj jsem zjistil z internetu po návratu a dost mě zaskočil - není divu, že cítím unavené nohy. Ale co, svaly se brzy vzpamatují; hlavní je, že jsem navzdory dosti náročnému terénu a velkému horku zavítal do krásné oblasti.