Paring, zapadlé Latorické hory a údolím Jiu do nížin Valašska
Sliby se mají plnit na Paringu (1)
Před mockrát moc lety jsem své drahé polovičce slíbil, že ji někdy vezmu do Rumunska a neprozřetelně jsem vyřkl slovo Paring. Život nám však postupně nadělil tři děti a pomalu se k vyřčenému přidával pojem "někdy". Mezitím jsem svůj slib málem narušil. První porušení slibu jsem zkusil s kamarádem Marcelem, kdy jsme se ještě v Patrošani dohadovali, zda půjdeme na Paring nebo Retezat. Šli jsme na Retezat. Pak jsem přecházel pohoří Capatinii, o kterém jsem psal článek. Počasí a náročný terén tomu chtěly jinak a na Paring jsme nedošli. Poslední pokus přišel pokusem, který nakonec končil v Cioclovině. To jsem byl v Rumunsku naposledy. A asi to tak mělo být, že Paring prostě počkal na mou Klárku.
Szegedínský neguláš
Vyrážím tedy se svou zákonitou manželkou, zanechajíce doma děti s babičkou, několik hadů, kočky a přítulného komondora. Cestu po dálnici přes Maďarsko nemá moc smysl popisovat. Jediným vzrušujícím okamžikem byla zastávka na benzínce jižně od Kecskemétu, kdy jsem se šel vyčůrat. Sotva jsem Klárku nechal osamocenou u auta, začal ji obtěžovat zavalitý cigán s nabídkou zaručeně kvalitních parfémů. To bylo jasné znamení, že se blížíme na Balkán.
Jako první se zastavujeme v Szegedínu, který je v českých zemích proslaven gulášem. Paradoxem je, že recept, který známe u nás, nemá s tímto městem nic společného. Pokrm je totiž pojmenován po jistém kuchaři, který měl jméno podobné jako název města, no a v Česku se to prostě zkomolilo…
My se zde ubytováváme v sympatické čtvrti Móraváros a vydáváme se osvěžit do akvaparku. Areál s vodními radovánkami se nachází na druhé straně řeky Tisa ve čtvrti Odessza a příjemně mě překvapí nízká cena za vstup. Hlavní atrakcí je kromě termálních bazénů i kolekce tobogánů, z nichž dvojice Anaconda a Anaconda Kamikadze byly až do roku 2019 se svými 272 metry nejdelší v Evropě (pár let zpátky je překonal jeden polský akvapark). Zde se na věž s tobogánem dostanete výtahem a musím přiznat, že jízda na atrakci Anaconda Kamikadze je docela "hukot".
Po náležitém vyblbnutí se vydáváme na večerní romantickou procházku po městě. Ulice mi připomínají město Varaždin v Chorvatsku. Město se vyznačuje rozsáhlou kolekcí secesních domů, které byly postaveny počátkem dvacátého století. Důvodem nové výstavby byla rozsáhlá povodeň z roku 1879, která poškodila přes 95 % obytných domů ve městě. Ze 75 tisíc lidí přišlo zcela o střechu nad hlavou 60 tisíc z nich.
My se vydáváme k Szegedínské synagoze, která je čtvrtá největší na světě a zároveň druhá největší v Maďarsku. Postavena byla roku 1902, je v krásném secesním stylu, bohužel však navečer už zazřená. Naše kroky se tak stáčí k řece Tisa a Starému mostu (Belvárosi híd), na jehož stavbě se podílel i Gustave Eiffel. Tento most byl za druhé světové války zničen, během dvou let však byly trosky mostu z řeky vyzvednuty a v roce 1948 znovu otevřen. U řeky vládne pohodová atmosféra, všude je spousta kavárniček a stánků. Segedín je město zasvěcené cyklistům, nikde nejezdí moc aut a kola jsou vidět všude. Následuje procházka ke katedrále, kde si dáváme víno, no a vrcholem příjemného večera je punkový koncert pod širým nebem na jednom z mnoha náměstí. Ve Varaždinu jsme narazili na jazzový koncert, v Segedínu na punk. Města jsou to krásná a velmi podobná.
Cestou na nedostupný Paring
Ráno poměrně rychle opouštíme Maďarsko a vydáváme se směrem k městu Hunedoara. Dálnice je i v Rumunsku ve velmi dobrém stavu, pouze krátký úsek čeká na dokončení. Hunedoaru lze dnes již považovat za turisticky významné místo. Město samo o sobě působí dosti odpudivě, nicméně díky mohutnému hradu jde o jedno z lákadel Rumunska. Hrad samotný vypadá jako ten v Bradavicích z filmů s Harrym Potterem. Návštěva je lákavá, neboť stavbu lze prošmejdit po vlastní ose a lze se dostat téměř kamkoliv. Místo je tak dostatečně popsáno všude možně na internetu, tak se jen omezím na informaci, že šlo o sídlo slavného rodu Hunyadi a hlavně nám známého Matyáše Korvína.
V městě samotném se neúspěšně pokoušíme o nalezení rozumné restaurace. Po třech pokusech konstatujeme, že v Hunedoaře to nejde, takže pokračujeme dál. Panoramatickou cestou přes Silvasu de Jos se dostáváme na hlavní cestu do Petrošani. Ještě předtím však Klárku beru do fantastické soutěsky Cheile Bănisei, která se nachází hned vedle cesty. Od mé minulé návštěvy se změnilo mnohé. Na parkovišti přibylo bordelu, hlavní změnou je však ohromné kvantum místních turistů, které v soutěsce potkáváme. Před více než deseti lety jsem tam byl s kamarády sám. Taky přibyla budka se strážcem přírody, který vybírá vstupné. My jsme si ho ovšem při příchodu nevšimli, no a při cestě zpátky nám placení odpustil.
Cheile Bănisei je skrytým pokladem rumunské přírody. Ač nevyniká ohromujícími rozměry, tvar rokle a její fotogeničnost vše nahrazují. Bonusem je příjemné osvěžení v chladné vodě a nedaleká jeskyně Bolii (kterou jsem navštívil při minulé cestě, tentokrát odoláváme). V Petrošani doplňujeme základní potraviny, no a po krátkém zabloudění začínáme stoupat směrem ke známému lyžařskému "středisku". Lanovku ani nezkoušíme, je pozdě. Našeho Fordíka tak trápíme výjezdem úplně nahoru, což obnáší až 22% stoupání. Klárka se i trošku bojí. Cílem je skromná útulna Cabana Telescaun, která se nachází hned vedle lanovky ve výšce 1 690 metrů.
Hned ze začátku se ukazuje, že neproběhla platba za ubytování a tak jsme nuceni platit hotově. Bůking měl asi nějakou erekci na slunci, ale je pravdou, že platba skutečně neodešla. Po vydání většiny hotovosti se usidlujeme ve malém pokojíčku. Bydlení vypadá uvnitř mnohem lépe, než zvenku. Se smutkem však pozoruji okolí. Od mé minulé návštěvy středisko mimořádně zchátralo. V provozu jsou snad jen tři chaty, no a jíst lze jen v jediné skromnější restauraci.
Po příjemné noci opouštíme auto a s plnou polní strmě stoupáme k rozcestí Badea. Start je opravdu výživný, u zmíněného rozcestí lze pokračovat výšvihem na 2 074 vysoký Parângul Mic a nebo pokračovat jižním traverzem. My volíme snadnější variantu a po příjemné cestě dosahujeme sedla Piatra. Další kroky nás vedou táhlým travnatým svahem až na kopu Scurtu do výšky 2 203 metrů. Tady poznávám místo, kde jsme to před lety otáčeli a místo Paringu navštívili Čoklovinu. Na Scurtu si dnes užíváme mnohem lepšího počasí (není tu sníh), ale přesto docela fouká. S povděkem tak hledáme alespoň nějaké závětří, kde nás prohřeje slunko a budeme se moci najíst.
Za touto horou se krajina dramaticky mění. Cirja je už o poznání velehorštější a v tomto stylu následuje i dosti prudké stoupání na nakloněnou plošinu pod jejím vrcholem. Po cestě lze obdivovat rozsáhlé porosty pěnišníku. Za Cirjou se stezka dosti podobá Nízkým Tatrám, pozorujeme několik horských jezer a určujeme si pohoří, které jsou odsud vidět. Těší mě, že jsem velkou část z nich už navštívil. Cesta se docela vleče a jsme rádi, že překonáváme dominantní horu Gemănarea. Na samotný Velký Paring je to však ještě kus cesty a ledový vichr od severu moc spokojenosti nepřináší. Odpoledne konečně dosahujeme výšky 2 519 metrů a tím i hory Parângul Mare. S touto výškou je čtvrtou nejvyšší horou Rumunska (konečně mám všechny vystoupené) a samotné pohoří Paring je po Vysokých Tatrách a Fagaraši třetí nejvyšší pohoří Karpat.
Za čtvrtou nejvyšší horou Rumunska
Z Velkého Paringu je to docela strmý sešup do sedla. Klárka začíná vypadat unaveně, takže se domlouváme na dalším sestupu. Jistým zpestřením dalších kopců je skupinka studentů z Karlovy univerzity, které zde postupně potkáváme. Jsou na terénním cvičení. Máme v plánu spát u známého jezera Galcescu, ostatně študáci tam také spí a dokonce nás i zvou na víno. Situace se však trošku mění s přibývajícím časem a hlavně s Klárčinými nohami, které začínají při sestupech bolet.
Cesta k jezeru znamená totiž překonání několika kopců s relativně hlubokými sedly. Gruiu je ještě v pohodě, ale hora Lesul znamená zásadní rozhodnutí. Hledáme vodu a místo k noclehu. Naštěstí mám nachystaný plán B a tím je sedlo Saua Gheresul. Podle fotomap by tam mohla být voda a tohle se skutečně potvrzuje při pohledu shora. Na jihovýchodní straně sedla jsou vidět potůčky a travnaté svahy jsou zjevně dostupné. Ze sedla 2 100 metrů vysokého tak klesáme asi do výšky 1 870 metrů, kde se rozhodujeme postavit stan.
Zpočátku je to pohoda, místo je suché a za chvíli stan stojí. Bohužel se opět začíná zvedat vítr a některé poryvy jsou opravdu masakr. Kvapně kotvím stan, Klárka si lehá dovnitř, ale vítr stále zesiluje. Zpočátku fučí od jihu, sbírám kameny snad z poloviny pohoří, abych postavil závětří. Nicméně za půl hodiny začíná fučet ze sedla, takže musím obestavět celý stan, neboť reálné hrozí, že nám uletí. Po hodině mám stavení relativně zabezpečené, rychle vaříme a chystáme se k noclehu. Poryvy vichřice od sedla však se stanem cloumají celou noc. Usínám až za svítání, byla to jedna z největrnějších nocí, co jsem zažil. Několikrát za noc musím vylézt ven a znovu kotvit vytržené kolíky ze země. Druhý den zjišťujeme, že to v sousedním údolí bralo střechy od salaší a bylo to silné i na místní poměry…
Poměrně nevyspaní pácháme hygienu a strmě stoupáme zpátky do sedla Gheresul. Po cestě lze nabrat vodu v několika pramenech, což je výborné. Brzy jsme zpátky na turistické cestě a můžeme tedy pokračovat do dalšího sedla Piatra Tăiată. Tady se naše kroky stáčí k jihu po hlavním hřebeni. Slavné jezero Gâlcescu tak vynecháváme. Hřebenovka pozvolna stoupá širokým hřebenem, po levici jsou však svahy strmější. Pod mohutnou kopou kopou Setea Mare (vysokou 2 365 metrů) si dáváme pauzu u stáda ovcí a fotíme nádherný výhled na hlavní hřeben. Počasí je skvělé, jediným rušivým elementem jsou pastevečtí psi, kteří nás donutili vrchol obcházet po suťovisku na jižním svahu. Za Setea Mare se hřeben ještě více zplošťuje a rozšiřuje. Hory připomínají rozsáhlé poloniny, ovšem tady se travnaté plochy ostře lámou do hlubokých údolí.
Scházíme ze Setea Mare, kde potkáváme sympatický český pár Kubu a Simonu. Je po poledni, slunce peče jako o život, takže se balíme do dlouhých rukávů a nohavic. Zbytek těla mažeme opalovacím krémem a doufáme, že to k něčemu bude. Hřebenovka se vine kolem masivní hory Mohoru, aby skalnatější pasáží klesla do sedla pod horou Iezer. Tady se prudce mění charakter stezky a přichází na řadu i exponovanější travnatý svah nad hlubokým karem. Za Iezerm už však jen klesáme k vysokohorské asfaltové cestě Transalpina.
Zapadlé jsou hory Latorické
U horské cesty si dáváme pauzu a rozhodujeme se pro krátké svezení autem do osady Rânca. Na parkovišti nejprve oslovuji Češku, která spí v autě a čeká na manžela, který v okolních horách loví kešky nebo pokémony. Ta nemá klíče od svého vozidla a tak se vydáváme stopovat. Je jasné, že má žena je více sexy než já, takže se domlouváme na tom, že mávat na auta bude ona a já pohlídám batohy. Dlouho nikoho nemůžeme zastavit. Vzpomínám na doby, kdy bylo Rumunsko chudé a v Bihoru před dvaceti lety nám s Michalem stavěli všichni. Dokonce jsme ani nemuseli stopovat. Když už to chceme vzdát, zastavuje poslední motovidlo. Postarší rumunský pár nás odváží na horní konec lyžařského střediska, kde má být podle mapy.cz horská chata. Bohužel tomu tak není a jde o objekt, kde se lze ubytovat pouze přes booking.
Zklamaně tedy scházíme níž do bizarního střediska. Stejně jako na Paringu, i tady se nachází neskutečné množství nedokončených a nebo zkrachovalých ubytovacích zařízení. V Rânce je snad jen 10 % penzionů funkčních. Zbytek je buď nedostavěný a nebo už uzavřený. Vypadá to otřesně. Vtipné a zároveň i smutné je, že se staví další, aniž by se někdo pokusil dokončit ty předchozí. Problém se tím jen nabaluje, neboť žádný soudný člověk nechce trávit svou (ať už zimní nebo letní) dovolenou mezi troskami.
Záhy objevujeme otevřenou restauraci, kde kupodivu i vaří. Personál se sice povaluje na terase, no první hosté přišli a tak se dali do práce. Po příchodu ztrestáme každý jedno pivo na uhašení žízně, no a k jídlu si dopřáváme různé rumunské variace na téma mamaliga. V průběhu večeře se objevuje Kuba se Simonou, takže se trošku družíme. Spíme nakonec jinde, chata se nám zdála drahá a níž ve středisku jsme objevili o něco levnější. Večer ještě s Kubou domlouváme, že nás druhý den svezou blíže k pohoří Latorica.