Výstup na Oslea Mare v Muntii Vâlcan

Po letmé návštěvě města Petrošani (Petroşani ), které má asi 37 000 obyvatel, tedy něco jako naše Česká Lípa a nebo Třebíč, míříme proti proudy dravé horské řeky Jiul de Vest jihozápadním směrem. Přes městečka a obce Vulcan, Lupeni, Uricani a Campu lui Neag. V závěru se cesta zužuje a klikatí hlubokým a úzkým kaňonem, který končí zhruba v místech, kde asfaltová cesta přechází v šotolinu.

Následuje široká lesní cesta, po které by to autem jistě také šlo, je ale lépe jej odstavit na odstavné ploše hned za koncem asfaltky a pokračovat pěšky. Kolem pastvin do lesa a pak dále lesem s ohromnými buky do Pasul (sedla) Jiul Cerna (1 330 m). Ani nevím proč, ale tato část mi silně připomněla jednu lokalitu v italských Apeninách pod Monte Corvo na Gran Sassu. Podle chytrých knih se právě nacházíme na hranicích Retezatu (Malého Retezatu) a pohoří Vâlcan. V české turistické literatuře se obvykle pohoří píše ve tvaru Vilcan, někde také Vulcan. S přepisem rumunských názvů do češtiny platí staré pořekadlo o psech a vsích… Navíc to psaní těch různých "otravných" camfourků a ocásků je komplikované…

Hřebenové partie pohoří Vâlcan, Vilcan jsou ještě pod mraky, ale nejvyšší hora pohoří Oslea Mare (1 935 m) se tvrdošíjně halí do mraků. Přesto vyrážím k vrcholu. Možná k nelibosti parťáků, kteří zůstávají dole nad horní hranici lesa a asi by dali přednost teple nějaké útulné hospůdky. No co už. Dali se na vojnu, tak musí… trpět. Risknu to, třeba se oblačnost zvedne a umožní nějaké výhledy i z vrcholu.

Po dobře patrné pěšině ve strmé travnaté stráni rychle nabírám výšku. Stezka se vyhýbá vrcholu Sarba (1 743 m), který podchází a míří přímo do sedla Saua lui Suliti (1 703 m). Přechází na druhou stranu hřebene pohoří, který je dlouhý necelých 60 kilometrů. Nejčastěji se v rumunské literatuře objevuje údaj 54 kilometrů.

Užívám si omezených výhledů k západu k pohořím Godeanu a Mehedinti, leč Oslea Mare je stále v mracích. Po levici se v mracích schovávají i vrcholky Malého Retezatu a Retezatu. Přiznám se bez mučení - do toho mlíka se mně vůbec nechce. Ale přece to neotočím, když k vrcholu zbývá pouhých 242 výškových metrů. To přece nevzdám! Po nádherném ostrém a lučnatém hřebeni mířím vzhůru k cíli vzdálenému vzdušnou čarou jen asi 1,3 km.

Tato část pohoří je z vápenců, byť celkově v tomto hřebeni převažují žuly. Ale v okolí nejvyšší hory jsou vápence, které dodávají této části pohoří úžasný ráz. Po pravici, tedy k jihu, spadají travnaté svahy mimořádně prudce. Až mě z toho jímá závrať. Na chvíli se dokonce otevřou výhledy na níže ležící hřebeny. Dole na hřebeni, na zelených a šťavnatých pastvinách, se spokojeně pasou koně. Zcela volně, svobodně. Tak jak to v rumunských Karpatech bývá zvykem.

Už, už by tady měl být vrchol. Jenže z mlhy se vynoří další "hrb" a vrchol nikde. V mlze se vzdálenost odhaduje opravdu těžko. Nakonec ale dorazím na vršek, na kterém je rezavá tabule. Tu však již silně ohlodal zub času. Nápisy jsou přes rez nečitelné. Mlha ještě zhoustla a začal foukat ledový vítr, takže si jen v duchu představím, jaké by to bylo se usadit do trávy o kochat se dalekými výhledy a zrakem klouzat po nekonečných hřebenech Jižních Karpat. Jenže zůstane jen u snění, nehostinný vrchol rychle opouštím.

Pokračuji krátce k východu, severovýchodu po hřebeni. Nebylo by špatné pokračovat východním směrem alespoň ke kótě 1 899 m, ale nebudu zkoušet trpělivost těch dole. Navíc v tom nevlídném počasí schází ta správná motivace. Po úzké pěšině proto podcházím nejvyšší horu Oslea Mare po severním úbočí a vracím se na hřeben, po kterém jsem stoupal vzhůru. Vracím se po trase výstupu. I přesto byla tato 13kilometrová procházka s převýšením asi 750 metrů podnětná a umožnila mně (nám) nahlédnout do dalšího kouzelného rumunského pohoří.

• Hora Oslea Mare na turistické mapě