Orlické hory, přechod hlavního hřebene kozelného pohoří na podzim
Projekt 13 / 7 - Královéhradecký kraj (1)
Měsíci září chybí do jeho konce pár dnů a navíc prodloužený víkend. Když čekáme s Markétou a Milanem na autobusový spoj, tak si v duchu říkám, abychom se do autobusu vešli, kolik pojede lidí. V Olešnici v Orlických horách vystupujeme sami. V Orlických horách budu mít svou premiéru.
Vycházíme z malého náměstí, kde už není místo pro nic. Každý kousek náměstí je něčím
obsazený. I turistické cedule se krčí v počtu deseti kusů na jediném sloupku. Červená
značka by nás měla vyvézt na hřeben Orlických hor. Značka za poslední chalupou odbočuje
na louku a vede po mokré trávě. Les, který je tak kilometr před námi, se ukrývá v mlze
a nebo už v mracích.
Pofukuje, přitahuji zip více ke krku. V lese je už líp. Tolik nefouká. První kopec přechodu je Ostružník (982 m) a po další stovce metrů nahoru jsme na Vrchmezí (1 084 m). Vrchol je na polské hranici a tu znovu pofukuje. Šlapu na vrchol hory, která je třetí nejvyšší v Orlických horách. Stále v mlze a mokru.
Vrchmezí a Šerlich
Na Polské (dříve Německé straně) stávala dřevěná chata s názvem "Rubartschova" a u chaty stávala dřevěná rozhledna v roce 1946 chata vyhořela a už nebyla obnovena. Poláci nazývají vrchol Orlica. Je tu i kamenný trojboký pomník z růžového leštěného kamene, odhalen v září 2012, který připomíná, že na Vrchmezí postupně vystoupili císař Josef II (1779), císař svaté říše Římské, král Český a Uherský, americký velvyslanec v Prusku a pozdější šestý prezident Spojených Států Amerických John Adams (1800) a polský hudební skladatel Frederyk Chopin (1826).
Trojhranný tvar pomníku vystihuje rozdílný název vrcholu. Česky Vrchmezí, Německy je to Hohe Mense, Polsky Orlica. Nová rozhledna byla na vrcholu postavena v roku 2020. Hora je i nejvyšším kopcem na polské části Orlických hor. Na rozhlednu ani nevystupuji, není nic vidět jsme stále v mlze.
Sejdeme z vrcholu na červenou značku a po pohodlné cestě jdeme na Polomský kopec (1 051 m). Mlha nás provází po cestě k Šerlichu, tak co pozorovat a čím potěšit oko. Byla to spousta pavučin ověšených drobnými kapkami, které vytvořila mlha. Obdivuji ta tenká pavoučí vlákna, že tu tíhu unesla.
Občas se z mlžné cesty vynoří postavy, které jdou proti nám na Vrchmezí. Čím víc se blížíme k Šerlichu, tak těch mlžných stínů je víc. Dá se k chatě dojet autem, tak proto ten provoz. Před Masarykovou chatou, která na kopci stojí, je více holých míst, na kterých vyfukuje. Vítr žene chomáče mlhy, je vidět tak od tyče k tyči. I chata je obklopená mlhou. No prostě hory. Šerlich (1 027 m) je taky nejnavštěvovanější místo Orlických hor.
Původní chata se jmenovala jako sám vrchol. V roce 1844 tu stálo deset roubených chalup, které patřily pod Sedloňov. Současná chata byla postavena KČT a se stavbou se začalo v roku 1924. Byla otevřená už v roku 1925 pod patronací Aloise Jiráska. Z Hradce Králové bylo na Masarykovu chatu provedeno ve třicátých letech turistické značení. V roce 1935 byla před chatou odhalena busta T. G. Masaryka od Leoše Kubíčka a dřevořezba od jeho bratra Josefa, pod kterou jsme se posadili.
FotogalerieV restauraci je masivní sloup s vyobrazením lva. Jídelna narvaná, fotka tatíčka Masaryka se na nás dívá z koutu jídelny a nám moc chutná poctivá kyselica. Ještě pár vět k té Masarykově bustě. Nejdříve u chaty vydržela tři roky 1935 - 38, pak čtyři roky 1949 - 53 a opět čtyři roky 1968 - 72. A poslední návrat byl v roce 1990 snad už natrvalo. Povšimněte si letopočtů a vraťte se zpět do naší historie. U chaty pod značkou jsem objevil historický hraniční kámen z doby vlády císaře Ferdinanda III. Je z roku 1636, ale zdál se mě, že je jakýsi uměle nový a tak sem se pídil a zjistil, že původní kámen je v muzeu v Deštném.
Velká Deštná s rozhlednou a betonová linie
Vyjdeme z chaty a mlha je ta tam. Červená nás vede na Velkou Deštnou, ale po silnici, kde je procesí lidí v obou směrech, abych neukřivdil kolařům, tak těch bylo taky požehnaně. Před Malou Deštnou (1 090 m) odbočuje ze silnice do lesa spousty zkratek a chodníčků. I my se necháme zlákat a jdeme přes tu Malou Deštnou. A i tu potkáváme v hustém porostu lidi.
Trochu se motáme, než najdeme ten správný chodníček ven z toho labyrintu. Jsme znovu na značce a tím pádem na silnici. Ze silnice je to na vrchol Velké Desné (1 115 m) pár desítek kroků. Dříve se také jmenovala Sedmihradská hora a mohla se pochlubit dvěma nej. Jako nejvyšší hora Orlických hor s nejmenší rozhlednou pohoří. Byla to vyhlídková věž vyrobená ze čtyř kůlů ve tvaru pyramidy vysoká pouze pět metrů. Jmenovala se Štefanova vyhlídka. V roce 2019 byla otevřena rozhledna nová 19 metrů vysoká s ocelovou konstrukcí, která je obložená dřevem. A moc ji to sluší.
Jdeme nahoru. Kruhový rozhled, kopce, lesy, mraky a v dáli mlžné opary. Marně hledám Králický Sněžník, který by vzdušnou čarou neměl být daleko, ale oblačnost je součástí horizontu a tak nám hora zůstala utajena. Scházíme dolů na červenou značku mezi výletníky a kolaře. Pohodlná lesní cesta, ale výhledů tu moc není. V sedle Pod Jelenkou křižuje naši značku modrá a k naší radosti pobrala i některé z obdivovatelů Orlických hor.
Potkáváme jenom pár kolařů a krásnou studánku vystavěnou z kamene "Valentův pramen". Jenom tu chybí voda. Z trubky odtéká voda po kapkách. Pod studánkou se díky těžbě otevírají výhledy na Polskou stranu a musím pochválit lesáky, terén po těžbě je bezvadně upravený. Sestoupíme do sedla Pod Homolí, kde červenou křižuje další modrá značka a z naši strany je vybudovaná silnice. Tím se vrátím do dvacátého století.
Na západních svazích probíhá linie opevnění z let 1936 - 38. Pod vlivem hrozícího nebezpečí ze strany Německa začala se budovat pevnostní linie po celé délce hraničního hřebene Orlických hor. První pevnůstky se začaly objevovat v roce 1936 a veškeré snahy dokončit opevnění ustaly po podepsání Mnichovské dohody.
Nějakých padesát metrů pod sedlem je další cesta, která kopíruje západní svahy a má pojmenování "Bunkrovka". To proto, že sloužila při budování opevnění. Těch bunkrů jsme si na dalších úsecích užili dost. Prolezli jsme každý, co byl při naši cestě a obdivovali jejich stavitele, jenom do jejich útrob se nadalo dostat. Většinou jejich vstupní mřížové dveře byly tak zarezlé, že už nešly otevřít, nebo byly zajištěné řetězem a uzamčené. Našly se i v bezvadném stavu, opravené, natřené a upravené i jejich okolí. Ale ty jsou v majetku spolků vojenské historie.
Homole, Tetřevec a Kunštátská kaple
Konec prohlídky, batoh na záda a dál k jihovýchodu na kopec Homole (1 001 m). I při sestupu jsou malé pevnůstky. Ty malé měly označení LO vzor 37 nebo 36. ty větší NS 47 - 48. Táhlým stoupáním na Tetřevec (1 043 m). Je to jeden z vrcholů hlavního hřebene, není nijak výrazný, ale krátký úsek Jiráskovy horské stezky je jedním z posledních úseků hřebenovky, který si zachoval přírodní ráz.
Konečně úseky, které těmto horám sluší. Pouze po vyšlapaných stezkách, přes mokřady, kameny, už barevné kapradí i vysoká tráva se zabarvuje, moc si to užíváme. Ve výšce 1 041 m je hora U Kunštátské kaple. I ta je v hlavním hřebeni a hora dostala jméno podle barokní Kunštátské kaple (ta stojí ještě o půl kilometr dál). "Navštívení Panny Marie" byla postavena v roce 1760 pro dřevorubce, kteří v Orlických horách těžili dřevo pro výdřevu do Kutnohorských dolů a do tavicích pecí místních skláren. Kaple je kruhová stavba s kuželovitou střechou, pokrytou šindelem a natřená na bílo. Je tu i odpočívadlo, kde je parta starších trempů (mladých trempů je poskrovnu).
Pokračujeme dál, do večera je ještě daleko. Sestoupíme do sedla Pěticestí (926 m). Je tu chatka (kiosek, pozn. red.) a rozdělaný oheň s nabídkou občerstvení i křik dětí. Pryč odtud. Kde jsou ty krásné úseky? Jsme znovu na lesní cestě nalajnované podle pravítka. Už z dálky vidím postavu, která se nehýbe a zdá se, že má i čtyři nohy. Byla to dvojice on a ona, kteří se do hor podle jejich oblečení nehodí. Oba dlouhovlasí, zaklesnutí do sebe v pevném objetí pokuřovali umotanou cigaretu (ještě se s nimi potkáme).
Den se krátí, pokukujeme kam postavit stan. Ta rosa od rána ještě nevyschla. Všude v trávě je mokro. Vybíráme první místo, kde je trochu rovina, hned pod cestou. Markéta staví stan a s Milanem hledáme trochu suchého dřeva na malý oheň, který rozděláme na cestě. K večeři klasika, opečené klobásky. Přichází k nám dvě postavy. To je ta dvojice s cigaretou. Jdou přenocovat na Anenský vrch.
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
