Výstup na Olymp, nejvyšší horu Řecka

Tam kde sídlí bohové; výstup na nejvšší horu Řecka

Před odjezdem na stáž do nemocnice v Thessaloniki jsem měl o programu přes víkendy jasno předem. Na Olymp každopádně! Přemluvil jsem čtyři holky, Maďarku, Polku, Rusku a Švédku, byli jsme tak mezinárodní tým. Nicméně někteří kolemjdoucí holky považovali za můj harém a svoji závist dali hned najevo. Široko daleko nejpěknější a až vám bude někdo tvrdit, že jsou Řekyně hezké, tak mu nevěřte!

Přes svoji odlehlost od České republiky je Olymp Čechy často navštěvován, hlavním důvodem je přítomnost Olympské riviéry a blízkost poloostrova Chalkidiki, našincům důvěryhodně známá místa. Nebudu dalekosáhle vysvětlovat, proč bych si ani jednu oblast pro letní radovánky nevybral. Na místních plážích rozhodně to pravé Řecko nepoznáte.

Zkusím se zdržet nudného popisování výstupové cesty, ale spíše se pokusím vyzdvihnout to, co odlišuje Řeky a řecké hory od našich. Jedno máme společné. Tou je láska k horám, která se tady docela hodně pěstuje, včetně sjezdového lyžování, které nabírá na popularitě. Musíme si uvědomit, že hory zabírají podstatnou část Řecka, neřkuli celé a život v nich byl nesmírně krutý. Přes léto obrovská vedra, půda, kde vám ani brambory neporostou a přes zimu vysoké srážky.

V severním Řecku je až překvapivě moc sněhu. Lidé se usazovali povětšinou podél řek, na pobřeží a na ostrovech. Kupříkladu ostrovy na severu Egejského moře (Sporady) mají tolik vláhy, že i přes léto jsou zelené. Na jihu převládají odstíny hnědé. Hory teď návštěvníky vábí fantasticky zachovalou původní architekturou, neporušenou přírodou a umožňují místním si přivydělat (Zagorohoria village – přezdívané řecké Švýcarsko).

Náš výlet pod Olympem, pohořím s nejvyšší horou Mytikas 2 918 m začal nevesele. To když jsem v autobuse zapomněl taštičku s doklady a penězi, kterou jsem pak už nikdy neviděl. V Řecku se kromě několikanásobného zvýšení cen při zavedení Eura změnila i kriminalita. Oficiální populace čítá deset miliónů, neoficiální se dvěmi milióny Albánců dvanáct. Taštička jen tak ze sedadla nezmizela, no ale za blbost se platí.

Pak jsem absolvoval návštěvu na policii v Litochoro, která se tváří americky, je všudypřítomná, ale to nejdůležitější, rozhodně nefunguje. Neexistuje centrální počítačová databáze. Při ztrátě dokladu Vám nezbývá, než obcházet policejní stanice a ptát se a ptát se… Tedy když se domluvíte. Znalost jazyků je dosti mizerná, lidé nad čtyřicet mají za sebou většinou jen pět tříd povinné školní docházky a ani turisté je nepřinutili svoji neznalost napravit.

Hned jsem chtěl jít na stop, ale problém byl, že tři holky tuto alternativní dopravu ještě nikdy neprovozovaly. Taxík byl příliš drahý a žádného místního se nám za patřičnou finanční odměnu přesvědčit nepodařilo. Polka Agnes ještě jako ženská navrhla, že bychom mohli jít na chatu už z Litohora. Přesvědčování o nemožnosti tohoto podniku z časového hlediska, nemluvě o fyzické náročnosti (dva výškové kiláky) mi dalo tolik práce, že potom i hranice národního parku byla pro mně turistická značka, jak tvrdila Agnes. Není to něžné pohlaví nádherné a vždy překvapující!?

U stopu jsme tak stejně skončili a jak byly potom ženské pyšné! Švédka Anna chtěla vidět klášter Aghiou Dhionisios, asi kilometr před Prioniou u řeky Enipeas. Dílko ze 16. století, rozbito Turky a později ještě nacisty, ale přes to všechno tady dnes trvale žije jeden mnich, pokoušející se o nápravu ruin. Hlavně aby Anna v něčem podobném neskončila, byla by to věčná škoda.

Odměnou za lehké prodloužení cesty byla pro nás cestička podél říčky na Prioniu. Každopádně jedno z nejpěknějších zákoutí na Olympu. Průzračné kýčovitá voda se proplétá mezi vápencovými balvany v borovém lese a na mnoha místech vytváří modré lagunky vyzývající ke svlažení těla sužovaného všudypřítomným sluníčkem.

Od Prionie lesu ubývá, převládají modříny, borovic typu kleče je výše minimálně (cca do 2 000 m). Pak je nevelké pásmo trav a nastupuje suť a skály, místo bez života, kde vládne paní eroze. Proplétáme se mezi popásajícími se osly a ovcemi (za poplatek si můžete některého pronajmout) a famózním tempem předbíháme jednotlivé turisty. Dvě holky dělaly atletiku a ta kondička je tam opravdu znát. Většina příchozích vyjde na chatu Spilios Agapitos (Refuge A), tam přespí a následující den je vrcholový. Trénovaný člověk to otočí i za den, ale musí jít alespoň z Prionie a časně ráno, aby se vyhnul šílenému polednímu slunci.

V jednom se žlebů pod chatou byl ještě sníh a to byl srpen! Počasí je tady dosti nevyzpytatelné a chytit tady azuro je slušný úspěch. Přestože je na pobřeží nebe bez mráčků, tady se pořád drží chuchvalec mraků, které i v létě mohou přinést překvapení v podobě sněžení. Bouřky jsou tady na denním pořádku a i nás při návratu jedna chytla. Pokud má být tedy slušně, na výstup stačí dobré tenisky nebo nízké trekovky, kalhoty, mikina a větrovka. Vše na víc není na škodu.

Chat je na Olympu několik včetně několika bivakovacích chatek. Přímo pod Mytikasem jsou tři s letním provozem s dostatečným počtem lůžek. U chaty "A" můžete postavit i stan a za 3,5 Eura a využívat všech výhod chaty. My jsme spali na "Áčku", k výstupu nejvýhodnější, která má vskutku zvláštní pravidla pro návštěvníky. Těsně pod chatou je cedule v několika jazycích (včetně češtiny) upozorňující, že konzumace vlastního jídla na chatě nebo použití záchodu je za poplatek 1,60 Euro.

Dále se na chatě až příliš tvrdě dodržuje večerka v devět večer, kdy vás doslova vyhodí z jídelny, zhasnou všechny světla a další společenská konverzace se tak může odehrávat jen venku. Nocleh stojí 10 Euro, členové UIAA mají 2 Euro slevu. Pokud průkazku nemáte, jste bez dokumentů, ty vám vzali, tak slevu každopádně neočekávejte. Na lidskost se tady moc nehraje. Jídlo je drahé (děsná snídaně 3,20 Euro, 0,5 l ředěného vína za 2,5 Euro). Hora vábí lidi různých národností, což vytváří perfektní atmosféru.

Odchod z chaty mezi osmou a devátou je dostačující, protože výstup průměrně trvá dvě a půl hodiny s 900 metry převýšení a během poledne už tak budete na cestě dolů. ýstup je středně náročný se dvěmi místy, kde se ruce hodí. Největším problémem jsou volné kameny, které jsou jako smrtící projektily. Pravidelně tyto události končí tragicky.

Nejbezpečnější z tohoto hlediska a zároveň nejpoužívanější je cesta přes hřeben Chondromesorachi a vrchol Skala, nejproblematičtější jsou výstupové žleby z východní strany, kde se stane většina incidentů (Louki Couloir). Hlavní hřeben se souvisle projít nedá, na sever totiž Mytikas padá kolmou stěnou. I tady lezli čeští horolezci a udělali tady nějakou těžkou cestu, ale nepodařilo se mi zjistit, kde přesně a hlavně kdo.

Přesně podle předpovědi místního se na vrcholu kolem jedenácté hodiny začínají tvořit mraky, stihneme ještě ty panoramata, ale holkám se moc kochat nechce a sotva po pětiminutovém pobytu na vrcholu utíkají dolů. Teplota se tady v létě pohybuje kolem 10 °C. Některé mi nahánějí hrůzu, to když slézají čelem do doliny a otočit se nehodlají. Raději se nedívám, protože v případě uklouznutí…

Původně jsem měl velkorysý plán sejít z vrcholu žlebem, traverzem pod masívem na chatu SEO, dále na chatu "C" a dolů na "Áčko". Jenže tato překrásná túra je velmi časově náročná a nezbytná je přízeň počasí (asi 10 hod). Na chatě vyzvedneme zbytek věcí, dostaneme pochvalu od našeho řeckého kamaráda Achillea a pádíme dolů.

To už každý na vlastní pěst, protože bouřka je evidentní a ten kdo uteče, nezmokne! Odměnou za úprk mi bylo pivo Athos, chutí totožné s Heinekenem vyráběným v Řecku (2 Euro). Naomi z Maďarska domluvila se svými krajany odvoz dolů, opět se ukázalo sluníčko a my jsme tak ještě jednou mohli spatřit sídlo bohů. Nemají to až tak špatné!

Mapy k masívu Olympu jsou k mání v měřítku padesát nebo dvacetpět od Anavasi nebo Road Editions v cenách kolem 6 Euro. Dobrý popis poskytuje i průvodce Lonely planet - Greece.