Turistika: Novohradské hory na podzim

Janský vrch, Myslivna, Kamenec, Smrčina, Pivonický vrch

Dál a dál tou záplavou, co pod nohou se blýská, co mě nutí do zpěvu se dát, a tak si chvíli zpívám a potom tiše pískám, píseň, co mě učil listopad…

S písní Wabiho Daňka na rtech jsme si díky teplému a slunnému počasí trekovou sezónu prodloužili až za polovinu listopadu. Volba padla na zadumané Novohradské hory, konkrétně jejich západní část s vrcholy Myslivnou a Kamencem. Čekali nás nejen tyto dvě tisícovky, ale i nádherná příroda s mnoha říčkami, rybníky, skalkami a tajemným Žofínským pralesem.

Ubytování v krásném penzionu Lesovny Žofín, ležícím v samém srdci panenské přírody, nemělo chybu a dokonale přispělo k dobré náladě a nevšedním zážitkům.

Tisícovky Myslivna a Kamenec

Janská hora a Myslivna

Ranní příjezd do Pohoří na Šumavě zpestřuje krátké zastavení u zříceného kostela. Byl postavený v roce 1779 a po poválečném odsunu zdejších obyvatel postupně chátral, až se v roce 1999 zřítila jeho věž, která pobořila střechu chrámové lodi. Zbyl pouze presbytiář. Ten je nově opravený a pořádají se v něm bohoslužby a koncerty.

Čtěte také: Červené blato a prales Hojná Voda, za kameny a skálami Novohradských hor

Prvním cílem v terénu je Janský vrch (990 m n. m.). Část cesty jdeme po cyklotrase, abychom u Čertovy stěny prošli pod Lovčim hřbetem a poté vystoupali lesní cestou k hřebenu poblíž Janského vrchu. Nedaleký vrcholek se honosí skalnatým hřebínkem a prolézáme k němu dost obtížně přes mechy porostlými balvany. Výhledům z vrchu zabraňuje okolní vzrostlý smrkový les. Smrčiny v této části Novohradských hor převládají a zatím odolaly i ataku kůrovce. Přesto některé suché stromy, paseky po těžbě, i feromonové lapače na lýkožrouta, signalizují jeho výskyt.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Protože Lukáš doma nestihl snídani, zastavujeme v závětří za obrovitou hromadou větví a klestí, která přehradila lesní cestu, po níž jdeme. Malé občerstvení "bodne" všem. Zobneme si něco ze zásob, ale protože je ve stínu chladno, hned pádíme dál.

Dojít z Janského vrchu na Myslivnu znamená přejít jeden z jejích dvou bočních hřebenů. Protože na něm výška překračuje o 6 m tisícimetrovou hranici, je zařazen jeho nejvyšší bod mezi vrcholy tisícovek. Nese název Janský vrch - severní vrchol a určit na plochém hřebenu ten správný bod není snadné. Dle všeho je jím skalka hned u cesty, byť jako vrchol hory rozhodně nevypadá.

To Myslivna (1 040 m n. m.) již opravdovým vrcholem je. Ze sedla překonáme malé převýšení k lovecké chatě. Vykácený les umožňuje první pěkné výhledy. Pod námi je bývalá Stříbrná Huť a za ní Lužnice na nějaký čas opouští naše území, směřujíc na Gmünd. Na opačnou stranu Myslivny se naskýtá rozhled z vrcholové skály. Abychom mohli správně pojmenovat všechny okolní vrchy, musíme dlouze zkoumat mapu. Jen plochý a mohutný vrchol Kamence, náš další cíl, hledat nemusíme. Dobře je vidět zvlněná krajina k Českým Budějovicím a ke Kleti.

Když Venca přežije i nepříjemné sklouznutí při slézání skalky, kdy dopadne zády na jeden z balvanů, vracíme se spokojeni k Pohoří na Šumavě. Stará cesta, směřující k Lovčímu hřbetu, nás svede zpět na cyklostezku, kterou již známe.

PP Pohořské prameniště a Kamenec

Malé parkoviště v Pohoří je zcela zaplněné, auta stojí i podél cesty ke kostelu. Mnoho jich parkuje i na loučce vedle něho. Je znát, že slunný a teplý podzimní den vyhnal do přírody mnohé. U auta doplňujeme zásoby jídla, pití a opět se vrháme vstříc lesům, vodám a stráním.

Zelená značka prochází chráněným prameništěm Pohořského potoka. Horské louky v okolí několika jeho přítoků, spolu se zvlněným terénem, vytvářejí pastvu pro oči. Přes šmolkově modré nebe se pomalu sunou beránci a na loučce pod ním si malé děti pouští draka. Prostě nádherná venkovská idylka.

Míjíme vysoký historický kámen a zastavujeme až u mohutného, státem chráněného stromu, kterým je zerav obrovský. Tato túje pochází ze západu Severní Ameriky, dorůstá až 70 m a může se dožít přes tisíc let. Nejstarší ověřený exemplář zeravu obrovského se dočkal dokonce stáří 1 460 let. Tak to jsme my, staří bardi, proti němu ještě kojenci.

Teprve poslední kus stezky na Kamenec (1 072 m n. m.) se snaží dokázat, že jsme skutečně v horách. Proplétáme se vzhůru balvany až pod vysoké vrcholové skály. Lezu nahoru a zkouším tu nejvyšší. Přestože z vrcholového kamene visí krátký pásek, svoji váhu bez opory nevytáhnu. Vrcholovou tyč alespoň fotím a nechápu, jak k ní mohl před lety vylézt Luděk. Vedlejší smrček je lezci zcela ohlazený a ani on již neposkytuje tu oporu, jako kdysi. Lukáš lezec je a tak se moc nedivím, když ho spatřím na protější, podobně nepřístupné, vysoké skále. Různých rozrušených skalních bloků, krychlí a stěn je zde několik. Název Kamenec tomuto místu přesně sedí.

Turistická značka pokračuje kolem zarůstajících zbytků bývalého hostince Kamenec na státní hranici s Rakouskem. Snad si nás nikdo nesplete s běženci, kterých se to letos v celé Evropě jen hemží, a neumístí nás do uprchlického tábora. Vše nasvědčuje tomu, že příští rok 216 může být pro svět kritický. Tomu, že nemusí jít jen o skeptické předpovědi napovídá pár čísel: 666 + 666 + 666 + 6 + 6 + 6 = 2016. Věru zvláštní spojitost roku s mnohonásobným číslem ďábla je jasným varováním.

Raději se ale zaměřme na jiná data a údaje. Rakouská strana Novohradských hor se nazývá Freiwald a má dokonce 14tisíci metrových vrcholů. Mezi ně patří i nejvyšší Viehberg (1 112 m n. m.). Ten je od Kamence asi 3 km daleko, ale dnes nám čas k jeho návštěvě rozhodně nezbývá. Dny jsou velmi krátké a stmívá se již kolem půl páté.

V hlubokém lese je naprosté ticho a klid. Jen vítr si jemně pohrává s korunami stromů a přitom tiše vrní. Ačkoliv nedaleko za "čárou" vede stezka Nordwaldkammweg, štrádujeme si to přímo po hraniční pěšince. Je lemovaná kamennou zídkou a mezníky postupně přičítají čísla k další vedlejší tisícovcemu, na kterou míříme. lll. 55.1.

"Až uvidíte kámen lll. 57.1., bude to vrchol…" zasvěcuje mě Venca do své domácí přípravy. Vrcholky má prostě v merku.

Jak zanedlouho zjistíme, je i tisícovka Kamenec - V vrchol (1 006 m n. m.) jen pouhou krtinou s nepatrným převýšením. Druhý vrcholek, protože zde jde o tzv. dvojvrchol, je o 200 m dál a jeho nejvyšším bodem (1 006 m n. m.) je skalka s výhledem do mělkého údolí Pohořského potoka. K jeho břehům klesáme od hranice pohodlně lesní cestou. Na křižovatkách cest jsou vztyčeny dolmeny, což je zde nepsaným pravidlem. Potkáváme poutníky, které jsme minuli pod Myslivnou. Jim ještě Kamenec zbývá. Do setmění budou mít docela honičku.

Míjíme Šance, kde stojí mohutný chráněný javor klen, a okruh uzavřeme nedaleko můstku přes Pohořský potok. V dobrém nízkém světle chytám malou ztrátu, protože ho využívám pro několik posledních dnešních fotek. Hezky ozářený je zřícený kostel a znovu mě nutí, abych ho zvěčnil.

Zbývá než přes Leopoldov, Pohořskou ves a Černé Údolí k Lesovně Žofín. Okolí bývalé myslivny je velmi hezké a atraktivní. Když k tomu připočtete kvalitní kuchyni v penzionu Lesovna Žofín, naši slevu, je jasné, proč se toto rekreační zařízení objevuje opakovaně mezi oceněnými. Ubytování mimo hlavní sezónu nás čtyři vyjde na 1 200,- Kč. K dispozici máme apartmán s výhledem na malý rybníček a hřeben skrývající přírodní památku Pivonické skály. Ostatně Plzeňským, spolu se steakem a hranolky, jsme se nechali pohostit brzy po příjezdu. Na treku nám důkladně vyhládlo.

Trek kolem Žofínského pralesa

Zlatá Ktiš a Žofínský prales

Úterní státní svátek věnujeme procházce v okolí Žofína. Po ránu je chladno, nás však rychle rozehřeje přechod hřebínku, za kterým se rozkládá Zlatá Ktiš. Po potopě v roce 2002 zde velká voda prorazila hráz vodní nádrže, původně určené pro plavení dřeva říčkou Černou. Je největší z osmi "plavebních klauz", které v Novohradských horách vznikly koncem 18. století za Buquoyú.

U turistického přístřešku vzpomínám na první vandr po hranicích Novohradských hor, kdy jsme nad rybníkem přespali pod širákem a já zde večer mezi kameny hráze spatřil několik vzácných raků kamenáčů. Jestli jsou zde i dnes, nevím.

Přejdeme mohutný kamenný přepad Zlaté Ktiše a naše kroky směřují k hranici. Za ni pokračuje říčka Černá, zatímco my se stočíme k ohradě Žofínského pralesa. Za ohradou se rozkládá NPR a vstup dovnitř není možný. Musí nám stačit za ohradu jen nahlížet. Padlé smrky svědčí o nezasahování do procesů přírody. Žofínský prales je, společně s nedalekým pralesem Hojná Voda, nejstarší rezervací u nás i ve střední Evropě. Na svém panství ho nechal v roce 1838 zřídit hrabě Jiří František August Buquoy.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cesta sklouzne k Tisovému potoku. Za ním se směrem k hranici nachází PP Pivonické skály. Skrývá skalnatý vrchol porostlý bučinami, který nás marně láká k slezení. Přesto začínáme stoupat. Lesní průsek rovný jako pravítko je bývalou železnou oponou. To dokazuje i stočené klubko zrezivělého ostnatého drátu, co zde zůstal po její likvidaci v roce 1990. Vyplašíme srnku a pod Stříbrným vrchem (936 m n. m.) se napojíme na cestu k jižní části Žofínského pralesa. Projdeme kolem velikého, vyvrženého žaludku, snad z jelena.

Skály a kameny v úbočí hory jsou mimořádně krásné. Vlhkost zdejších bučin dovoluje zazářit mechům, pro které je vlhký listopad obdobím, kdy se jim nejvíc daří. Jdeme božskou výhledovou cestou k Huťskému rybníku. Na rozcestí se odděluje Lukáš s bolavým kotníkem a vrací se značenou stezkou k Žofínské lesovně. Dnešní mládí toho moc nevydrží. Od vypuštěného rybníka pokračujeme na hřeben Smrčiny (910 m n. m.). Míjíme další skalní bloky, malou jeskyňku a vrcholovým průsekem brzy dosahujeme samotný vrcholek Smrčiny. Jak je v Novohradkách dobrou tradicí, opět je nejvyšším bodem skalka, zde s vrcholovou tyčí.

PP Pivonické skály - Smrčina a Pivonický vrch

Od malé loučky s krmením pro divokou zvěř a dvěma odstřelovacími posedy po okrajích, pokračuje plochým hřebínkem cesta až k Pivonickému vrchu (932 m n. m.). Zde dohledáme vrcholovou tyč se štítkem, označujícím název a nadmořskou výšku vrcholu. Nejvyšším bodem je však jedna z mnoha skal opodál. Lezu na ni, abych byl také někdy zvěčněný na nějakém vrcholu. Rozvolněné bučiny, spadané tlející listí a balvany rozeseté ve svahu zkrášlují toto zvláštní a fotogenické místo.

Sestupujeme s pomocí modré tečky v mobilu, která naše putování, většinou mimo značené stezky, doprovázela. Ani se nedivím tomu, když mi Venca i Roman říkají, že si podobně chytrý mobil pořídí příští rok také.

V Žofínské lesovně se zastavujeme na pozdní oběd. Dáváme si výborný jelení guláš se šprclemi, tedy noky, a frčíme z kopců domů, do údolí. No, asi jsou to noky, ale hádat se jako pan Kodet nehodlám…

Další související články: