Novohradské a Slepičí hory, trek pohraničím u Českých Velenic

Z Českých Velenic přes Nové Hrady a Dobrou Vodu do Radostic u Trocnova

V Českých Velenicích se kdysi nacházel významný železniční uzel. Vše změnila druhá světová válka a nástup komunistů k moci. Nejprve nádraží rozbombardovali Američané a po roce 1948 vznikla mezi naší republikou a Rakouskem železná opona, doprava se dostala na druhou kolej.

Dnes už naštěstí vlaky k našim jižním sousedům zase bez problému jezdí, pročež začínáme v Českých Velenicích trek nejenom po Novohradských horách. Jelikož na nádraží vysedáme večer, jsou naše prvotní plány poměrně skromné, první den pouze procházíme městem a utáboříme se v lese.

Na túru vyrážíme ráno, první den jdeme v podstatě pořád po Stezce Českem, jež v současné době získala na značné popularitě. Zprvu nás poměrně dlouho obklopují lesy, načež se vyskytnou louky; dostáváme se do aleje, jež mi připadá býti povědomá. Nekráčel tudy Miroslav Vladyka, když točil o zmíněné trase pořad pro televizi? Určitě ano, stejně tak zastavil o pár metrů dál ve Skanzenu ochrany státní hranice, v níž neschází originální drátěný zátaras s elektrickým vedením či strážní budka. V malém stavení se ukrývá i expozice z dob železné opony, v našem případě slovo "ukrývá" nabývá na významu. Na počátku května je muzeum uzavřeno, a tak dovnitř nepronikneme.

Přesto se krátce zdržíme a osvěžíme z vlastních zásob, současně nám připadá, že podle ukazatelů jdeme nějak moc rychle. Jelikož nijak neženeme, domníváme se, že jsme ani náhodou neušli tolik kilometrů, kolik uvádí směrovníky; brojit proti tomu ale nebudeme. Aspoň se dřív dostaneme do Nových Hradů.

Bude tomu ale skutečně tak? Nikoliv! Jakmile dojdeme za Zevlův rybník, vyloupne se před námi Zevlův mlýn. V současné době v něm už sice nemelou mouku, a tak by v jeho útrobách nemohli král Miroslav a princezna Krasomila plnit "budovatelské plány"; přesto stojí objekt za pozornost. Nachází se v něm restaurace, pivovárek, hotýlek a pivní lázně. Vnikáme na dvůr. Jelikož prostředí působí velmi pěkně, nespokojíme se s málem. Ačkoliv teprve odbila jedenáctá hodina, dopřejeme si oběd, bodne i pivo. Mok je naprosto vynikající, pan sládek od nás tímto i zpětně dostává pochvalu.

Při odchodu nám majitel sděluje, že v městečku možná stihneme prvomájový průvod, předem jsme na něj zvědaví. V ulicích se skutečně šikují k akci "svazáci" a kapela, na chodnících neschází vyčkávající obecenstvo. Zatím se ale nic neděje. Počkáme? Nakonec se shodujeme, že tady proti všem plánům nechceme zakořenit, posuneme se.

Hned ale Nové Hrady neopustíme. Jelikož má sídlo slušnou historii, pár slov mu věnuji. Prvně je zmiňováno léta Páně 1279, obec s hradem založili Vítkovci. Državy od nich posléze koupili páni z Landštejna, v roce 1359 přešlo panství pod správu Rožmberků. Za husitských válek kališníci opevnění pobořili, leč znovu vyrostlo do krásy, posléze ho získali do držení Švamberkové. Ti však vsadili na špatného koně a postavili se proti císaři, což se jim vymstilo. Město v roce 1620 dobyl generál Buquoy, jenž ho za své zásluhy získal do vlastnictví.

Tolik krátké dějepisné okénko, ocitáme se zpátky v ulicích. Za pozornost stojí empírový zámek, náměstí a kostel, my věnujeme nejvíc pozornosti hradu. Je rekonstruován a působí malebně, dosti netradičně (vnitřní prostory nenavštěvujeme) působí hluboký vyzděný příkop. Na rozdíl od jiných hradů jím vede jedna z prohlídkových tras.

Necháváme město za zády a krátce opouštíme Stezku Českem, odbočujeme do Tereziina údolí. To se táhne podél řeky Stropnice a za svůj věhlas vděčí hraběnce Terezii Buquoyové. V roce 1756 v něm zřídila na místě původní bažantnice park. Na její pokyn zasadili na území cizokrajné dřeviny a vybudovali pár romantických staveb jako Lázničky (Václavovy lázně), Švýcarský dům či Modrý dům (je v ruinách). Narazíme i na vodopád vysoký sedmnáct metrů, který na první dojem působí přírodně, ve skutečnosti je umělý.

Procházíme naučnou stezku a okolo Dámského rybníku (kam se poděl Pánský?) dostáváme se k tvrzi Cuknštejn. Ta vznikla coby zemanské sídlo v letech 1488-91; po roce 1619 ji renesančně upravili. Dovnitř se bohužel nechodí, a tak objekt pouze obejdeme, pokračujeme do Horní Stropnice. V ní se nezdržíme a prvně za den začínáme stoupat (doposud jsme šli v podstatě pořád po rovině), rázem z nás teče pot. Tak tohle je trochu rána pod pás, naštěstí je na trase Dobrá Voda.

U pramenů s léčivou vodou, která zde vyvěrá (o slovu "léčivá" panují v jistých kruzích pochybnosti), postavili v letech 1708-1715 barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž je vidět z daleka; neuhasíme zde žízeň? Jasně že ano, neučiníme tak ovšem u studánky, nýbrž v příjemném občerstvovacím podniku. Neznamená to ale, že nedoplníme lahve vodou.

V závěru dne si dopřáváme slušný výšlap, vylézáme na Kraví horu (952 m). Na vrcholu stojí rozhledna, poněkud nás zklame. Kvůli okolnímu porostu jsou výhledy dosti omezené. Slézáme, a ačkoli máme po ruce dřevěný přístřešek, nezůstáváme; náš ústup má na svědomí Stezka Českem. Portál o této trase totiž mimo jiné radí chodcům (už jsme se s tím setkali i dřív), kde můžou dobře přenocovat, a tak se na základě těchto údajů houfují na vybraných místech spáči; vyhlídková věž se řadí mezi uvedené body. Nepřišli jsme k večeru na vrchol jako jediní.

V nejmenším ale odchodu nelitujeme. Scházíme malý kousek k rozcestí pod rozhlednou a poblíž nacházíme skvělé nocležiště, jsme vrchovatě spokojeni.

Další den dopoledne mašírujeme přes Kuní horu a Zaječí vrch - vklíní se mezi ně Cikánský vrch - do Benešova nad Černou, kde si na náměstí u potravin dopřejeme oběd. Vzápětí opouštíme území Novohradských hor. Dostáváme se ke Slepičím horám, kterým v duchu názvu vévodí kopce Kohout (869 m) či Slepice (Vysoký kámen - 864 m), schází jen Kuřátko. Že by někam nezodpovědně zaběhlo a odmítalo se vrátit, případně ho sežrala liška? Nikoliv, dle "tam-tamů" se maskuje za názvem Besednická hora.

Před Dluhoště do Děkanských Skalin jdeme převážně po nádherných loukách, posléze stáčíme mimo značku. Nechceme si zbytečně zacházet, a tak to bereme přímo; dostáváme se k hradu Sokolčí. O jeho vzniku se diskutuje, neboť jistá padělaná listina uvádí vznik ve 13. století, důkazy ale chybí. Spíš se jedná o 14. století, nejprve sídlo patřilo pánům z Velešína a později Rožmberkům. V roce 1541 se hrad uvádí jako zničený. Době demolice odpovídá i současný stav, příliš moc se nedochovalo. Nacházíme jen několik zdí, nádherné je prostředí. Vysoké skály a hustý les, romantici zde zaplesají blahem.

Stáčíme na naučnou stezku a těšíme se, že překonáme brod, nedá se u něj vykoupat? Lázeň by nebyla od věci, nastalo značné teplo. Přechod přes vodu nakonec žádné drama nenabízí, neb říčku Černá překonáme lehce po kamenech; navíc zjistíme, že je obsazeno. Ve vodě dovádí omladina.

Pokračujeme k vodní nádrži Soběnov a lezeme na Hradišťský vrch (780 m), není to jen tak. Jak jdeme, nemůžeme se zbavit dojmu, že zdejší tvůrce značek lpěl tvrdohlavě na tom, že turisté po této trase budou chodit výhradně v protisměru. Pokaždé, když dorazíme na rozcestí, je zcela jasné, kam bychom se dle ukazatelů ubírali při túře vedoucí zpět (čili odkud jsme přišli), většinou ale schází značka, kam máme zahnout.

Navzdory navigačním potížím se dostáváme na vrchol a lezeme na rozhlednu, tentokrát jsme na rozdíl od včerejška vysloveně nadšeni. Na dohled máme naši dopolední cestu (Kraví i Kuní hora), neschází ani Slepičí hory. Hledíme i k Českému Krumlovu, nad nímž se zvedá Kleť, Šumavu reprezentuje Boubín a o slovo se hlásí i Novohradské hory. Na jihu se velmi nepatrně ukazují i Alpy, víc si sotva můžeme přát.

Scházíme do Kaplic, kde si na závěr dne hodláme dopřát teplou stravu, trochu tápeme. Buď jsme slepí, nebo svět nadobro zblbnul, ale narážíme na samé pizzerie či kebaby; naštěstí nalezneme i klasickou hospodu. Sláva!

Nocujeme na louce pár kilometrů za městem a následující ráno se ubíráme podél Malše. Pěšina je velmi příjemná a občas působí trochu dobrodružně, v jednu chvíli využijeme u skalky nad řekou k přelezu i řetěz. Rázem si připadáme jako v divočině, nechceme podobných koutů houšť? Určitě ano, přesto necháváme řeku záhy za zády. Stoupáme a lemujeme les, přicházíme ke zřícenině hradu Pořešín. Sídlo je k našemu překvapení kolem dokola oploceno, naštěstí už otevřeli bránu. Otázkou je, zda ji obratem neuzavřou. Oficiálně zahajují provoz až v deset, čili za necelou hodinu, a obsluha se chystá odjet, prý se později dostaví někdo jiný.

Chvíli to vypadá, že odtáhneme s nepořízenou, leč nakonec slaví úspěch zdravý rozum. Dotyční odjíždí, leč nechají otevřeno, máme zaplatit, až se dostaví paní pokladní. Jelikož máme dostatek času, procházíme volně ruinami; hrad založil Bavor I. ze Strakonic v roce 1280. Posléze se sídlo dostalo do rukou rytířů z Vítějovic, po roce 1423 se střídali majitelé jako na obrtlíku. Protože mnozí z nich drželi basu s husity, zmocnil se opevnění Oldřich II. z Rožmberka a v roce 1433 nařídil hrad vypálit a pobořit.

My se k sídlu takto macešsky chovat nebudeme a nikterak ho nepoškodíme, s desátou hodinou zaplatíme přijevši paní pokladní vstupné. Znovu scházíme k Malši, lemujeme ji jen dočasně. Záhy se odkláníme od toku a za obcí Sedlce odbočujeme bez batohů ke zřícenině Velešín. I tentokrát máme čest s hradem, jenž vznikl ve 13. století, náležel pánům z Michalovic. Později jej koupili Rožmberkové, kteří, jako by se inspirovali Pořešínem, sídlo coby nepotřebné v roce 1480 zbořili. I proto v areálu příliš moc ruin nenajdeme, výjimku představuje bývalá kaple. Zaujme i hluboký příkop, přes nějž nově postavili dřevěný most. Ostroh se zříceninou obtáčí vodní nádrž Římov.

Historické okénko máme za sebou a směřujeme do obce Svatý Jan nad Malší, doufáme, že v ní dopřejeme nohám odpočinek. Chyba lávky. Vše je zavřeno a restaurační podnik je zapečetěn na "sto západů", co s tím provedeme? Přestože čas poměrně poskočil, padá rozhodnutí, že se zkusíme přesunout do Ločenic! Jdeme a jsme jako na trní, zda uspějeme; jistou naději nám vlije do duší rozcestník na okraji osady, jenž působí dojmem, že ho přenesli z pohádky Pyšná princezna. Pouze jména jsou odlišná. Dle ukazatele právě opouštíme zlé Svatojánské království a vnikáme do příjemné Jaroslavovy země; jak se zanedlouho ukáže, skutečně si polepšíme. Nabereme síly v pohostinském zařízení.

Přes Todeňskou horu pokračujeme do města Trhové Sviny, nocujeme kousek za ním.

Nastává poslední den našeho treku. Nejprve přicházíme přes Otěvek do Čeřejova, kde stojí památník Jana Žižky; nápis připomíná, že zde kdysi stával jeho statek. Ten však odnesla voda, respektive čas.

Se známým husitským vojevůdcem se setkáme i následně, bohužel se tak bude dít za deště. Silně se rozprší, což nepředstavuje žádný med, navštěvujeme Žižkův dvorec. Tady vyrůstal a formoval se známý válečník; na naučné stezce je dokonce i vyznačeno, kde přesně se kdysi narodil - z matčina bříška se dle pověsti vyloupl na svět pod stromem za prudké bouřky. Neschází jeho socha a kromě základů blízkého Mikšova dvorce míjíme i rozeseté rybníčky, u nichž by se dle nás jistě neztratil nápis: "Zde se coby malé dítko pravděpodobně koupával Jan Žižka." Nejslavnějšího husitského bojovníka připomíná i muzejní budova. Bohužel ji právě rekonstruují, a tak dovnitř nepronikneme, stejně tak nezavítáme do vedlejšího archeoskanzenu.

Před slotou zalezeme pouze do bufetu, načež, protože lijavec nepřestává, přesunujeme se na vlakovou zastávku v Radosticích u Trocnova. Tam končíme náš výšlap, vlakem se vracíme domů.