Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 31.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Pohoří Nízké Tatry netradičně

Pohoří Nízké Tatry netradičně

Túra přes Ohniště, Poludnici a Ďumbier na Salatín (1)

Ke vstupu do Nízkých Tater si můžeme vybrat několik výchozích míst, my tentokrát zvolili město Liptovský Hrádok. První zmínka o středisku pochází ze 13. století, tehdy se osada jmenovala Belsko. V následujícím století postavili u obce hrad. Ten patřil králi, v roce 1433 ho dobyla husitská vojska, mezi pozdější majitele patřili mj. Ján Korvín a Ján Zápolský.

Slemä - zbytky letadla (v dálce Západní Tatry)

Na začátku 17. století přibudovali k opevnění renesanční zámeček, obě zařízení v 19. století vyhořela. V současné době přešly stavby do soukromého vlastnictví. Zámeček po obnově slouží jako restaurace a ubytovací zařízení, zříceninu rekonstruují. Tedy aspoň doufám, že tomu tak je, oba údaje jsem vyčetl z moudrých publikací.

My hrad ani zámek nenavštívili. Jelikož vysedáme v městě z autobusu ve večerních hodinách, víc nás zajímá, kde přespíme. Rozhodit karimatky v centru, připomínali bychom blázny, proto se ubíráme po turistické značce za středisko. Noc přečkáváme v terénu a ráno vyrážíme rovnou do hor.

Čtěte také: Nízké Tatry na sněžnicích (2), zimní přechod hřebene Nízkých Tater

Jakmile projdeme obcí Liptovská Porúbka, pohltí nás les, ocitáme se na svrchovaném území národního parku Nízké Tatry (NAPANT). Ten vyhlásili v roce 1978 a v roce 1997 upravili jeho hranice. Rozloha území činí 72 842 ha a ochranné pásmo má 110 162 ha. Hory se táhnou od východu k západu v délce cca osmdesáti kilometrů a dělí se na Královoholské a Ďumbierské Nízké Tatry, obě území od sebe odděluje sedlo Čertovica. My se budeme pohybovat výhradně v západní části čili v Ďumbierských Tatrách.

Slemä

Základní informace máme za sebou, stoupáme. Protože v oblasti před naším příjezdem zapršelo, je porost mokrý a padají na nás z větví kapky vody, první zastávku činíme před rozcestím Brtkovica. Usedáme u zavřené chatky pod krytou verandu na lavici a z blízkého potoka si nabíráme do láhví vodu. Že je produkt značky H2O pitný, přesvědčujeme se na vlastní kůži, naše žaludky nemají s konzumací sebemenší potíže.

Od rozcestí míříme na vrchol Slemä (1 514 m). Výšlap je o poznání prudší než dosud, pořád to ale jde. Mnohem hůř na tom určitě byli za SNP partyzáni, kteří tady působili. Když si představíme, jak těžké vybavení tahali do hor, smekáme před nimi pomyslné klobouky. Není divu, že se pěkná řádka bojovníků při náročném přechodu Nízkých Tater odebrala do věčných lovišť; příliš dlouho bychom nechtěli pobývat ani v bunkru, který míjíme.

Slemä

Konečně jsme na kopci. Na vrchol zahýbá krátká odbočka, nevypouštíme ji. Stačí pár kroků a v trávě před námi se nachází rozbitý pozůstatek sovětského transportního letadla, jež se zřítilo za druhé světové války (13. 10. 1944). Protože žádný člen posádky pád nepřežil, postavili na kopci památník a zaznamenali na něj jména zesnulých. Kromě mohyly se z místa nabízí i omezené výhledy na nejvyšší partie Nízkých Tater a k Západním Tatrám.

Ohniště

Vracíme se na stezku a sestupujeme lesem, sem tam přelézáme povalené kmeny. Brzy se dostáváme na nádherné louky (Michalovské sedlo), z nichž se při otočení vzad velmi pěkně ukazuje právě navštívený vrch Slemä. My však jdeme vpřed. Stejně jako při mojí téměř deset let staré návštěvě těchto končin nás obklopí žlutě kvetoucí upolíny, a jako by vjemů bylo pořád málo, vyloupne se v průzoru mezi stromy kromě hory Ďumbier i skalní okno. Mohutný útvar představuje pomyslný symbol vrcholu Ohniště (1 538 m), kam směřujeme.

Ohniště

Batohy ukrýváme do porostu na nejbližším rozcestí a na hlavní masiv jdeme na lehko. Z vyhlídky, kam se dostáváme, ukazují se nejvyšší partie Nízkých Tater. Přímo před námi jsou Ďumbier, Chopok či Rovná hoľa, tím to však nekončí. Okouzlující scenérie nemusíme hledat pouze v dálce, máme je i na dosah ruky. Přímo pod námi se táhnou skalní stěny. Ty se pásovitě zakusují do strmých travnatých svahů; horu tvoří převážně vápence a dolomity.

Na vyhlídce končí oficiální turistická stezka a je nutno se vrátit po stejné pěšině zpět na rozcestí; s čistým svědomím ale prohlásím, že tak učiní málokdo. Přestože se to nemá, sleze většina návštěvníků pod skalní stěnu a vypraví se podél ní. Netrvá dlouho a pěšina končí u dříve zmíněného skalní brány. To patří k největším na Slovensku (uvádí se výška cca 10 metrů) a vzbuzuje obdiv, matka příroda zkrátka umí. Další případnou odbočku představuje Velká ledová propast, jež se zavrtává do skály a má hloubku 125 m. I k ní vede stezka.

Zkrátka a jednoduše platí, že Ohniště představuje kombinaci krásy a vznešenosti, jež hypnotizuje a láká, pročež mě napadá, jestli právě ono magické opojení nezapříčinilo, že si nechtěně zahrajeme na schovávanou. Protože jsme se při pochůzce dosti netakticky rozdělili, netuším náhle, kam se poděl kamarád, vzájemně se hledáme. Na mysl se dokonce vetřou i černé myšlenky: "Co budu dělat, jestli někde spadl?"

Liptovský Ján

Naštěstí chvíle napětí netrvá věčně a zase se setkáváme; po návratu na rozcestí, kde jsme zanechali batohy, dáváme pozdní oběd. Poté sestupujeme do Svidovského sedla (1 133 m), kde se nachází další památník věnovaný SNP (postavili ho v roce 1964 k třicátému výročí povstání). Neustáváme v klesání, zdraví nás Jánská dolina. V té nás čeká pár kilometrů cesty po asfaltce, což způsobuje, že narůstá počet cyklistů; náhle je jich víc než pěšáků.

Ohniště - skalní brána

A ejhle, nerozšíříme jejich šiky? Od Stanišovské jeskyně, jejíž podzemní prostory se dají navštívit, můžeme se od parkoviště do Liptovského Jánu - kúpele svézt za nějaké to euro na koloběžkách. Ty jsou nám, jako by majitel neměl kšeft, nabídnuty k zapůjčení, prý budeme dole coby dup. Přestože zní návrh zajímavě, odmítáme ho. Dojdeme po svých.

Končíme v kolibě, kde se - sám netuším, co nás to popadlo - doslova a do písmene "přežereme". Při odchodu z podniku funíme jako pašíci směřující na vlastní zabijačku, naštěstí nehledáme vhodné nocležiště dlouho. Po pár krocích objevujeme v lese opuštěné ubytovací zařízení, před nímž stojí zastřešené ohniště. Přestože je střecha poněkud děravá, slovo dává slovo a o útulku je rozhodnuto. Aspoň nemusíme stavět stan.

Před setměním sice několikrát zahřmí, naštěstí k sobě slotu přitahují nejvyšší horské partie. Liják se nám vyhne. Bouře nás zastihne až hluboko v noci. Zpočátku všechno probíhá v poklidu a zůstáváme v suchu, děravá střecha projevuje své nedostatky s mírným odstupem. Aniž bych o to stál, zjišťuji, že mi silně kape na spacák. Jako by toho bylo málo, zafukuje potměšilý vítr pod přístřešek vodu; tak tohle není to pravé ořechové. Stěhovat jinam se ale nehodláme. Zakrývám se pončem a kamarád plachtou od stanu, zase usínáme.

Poludnica

Ráno naštěstí neprší - jak se dozvíme později, lilo na hlavním hřebeni až do jedenácti hodin - po snídani z vlastních zásob vyrážíme do terénu. Hned od začátku to bereme pořádně zostra. Stoupání po strmé sjezdové dráze má grády, které bychom si klidně odpustili. S radostí proto vítáme pozvolnější terén, přestože dojde na krátkou přepršku.

Závěrečný výšlap na Poludnicu (1 549 m) je opět náročný. Pěšina se klikatí v mnoha serpentinách a zdánlivě nemá konce, i proto dáváme odpočinek u mohutné jeskyně, jež vede kamsi do nitra navštívené hory.

Vrcholový rozcestník se k našemu překvapení nenachází na vrcholu, ale na Predné Poludnici; jestli nás něco zamrzí, tak to, že nemáme žádné výhledy. Ačkoliv jsme prve při výstupu viděli dole pod sebou Liptovský Ján, obklopila nás nyní hustá mlha a nemá vůli odtáhnout, drží se nás coby klíště.

Poludnica od Ohniště

Protože se počasí nelepší ani na nejvyšším bodě, příliš se nezdržujeme a sestupujeme. Stezka se zase kroutí, náhle se před námi zjevuje skalní okno. Ačkoliv je o poznání menší než útvar na Ohništi, vpisujeme mu do žákovské knížky jedničku s hvězdičkou. Procházíme jím a poté lemujeme skaliska, následují nové jeskyně. Tak tohle jsme, dobrovolně přiznám, nečekali; vždyť to vypadá, jaké by se nám hora chtěla revanšovat za předchozí neuskutečněné výhledy.

Následuje kóta Kúpeľ (1 270 m). Místo ráchání ve vodě nás sprchují kapky padající z mokrých větví; příroda se řídí starým známým rčením: "V lese prší vždy dvakrát." Zdánlivě zapomenutou stezkou, na níž potkáme jen čtyři holky, jdeme přes Sedlo pod Kúpeľom (1 141 m) do Sedla predných (1 415 m). Stezka je nejdříve kamenitá a následně pokrytá mazlavým bahnem; postupem času přestáváme řešit, že nám v botách nepříjemně čvachtá. Mokré traviny, kterými se každou chvíli prodíráme, nemají s obuví žádné slitování.

Skalní okno u Poludnice

Za Sedlem predných je ještě hůř. Když obcházíme Krakovu holi, prodíráme se klečí. Rozhrnované větve nás sprchují s ještě větší intenzitou, než tomu bylo doposud, rázem jsme mokří od hlavy k patě. Také kvůli kořenům musíme neustále dávat pozor, kam šlapeme, není to žádná selanka.

"Naštěstí" - slovo naštěstí jsem dal do uvozovek schválně - dojde i na rozptýlení. Jak jdu zhruba deset metrů za kamarádem, zaslechnu náhle z boku nějaké zvuky. Otáčím hlavu daným směrem a pátrám, co se ke mně doneslo, vysvětlení se doberu vzápětí. Aniž kohokoli spatřím, zazní z roští brumlání, jež se proměňuje ve zlověstné funění. A jejda, medvěd! Aniž bych jako Jiřík od Zlatovlásky ovládal zvířecí řeč, usuzuji, že nejsem v oblasti žádán. Huňáč mi svým mručením dává jasně najevo, ať vypadnu, tady má království on!

Odvracím zrak od křovin a pokračuji za kamarádem - beztak mi nic jiného nezbývá - pro jistotu, aby zvíře vědělo, že nepochoduji lesem sám, oslovuji parťáka: "Slyšel jsi to?" Po počátečních rozpacích, neb zprvu netuší, nač narážím, k nám znovu dolehne funění a bručení. Ihned je v obraze i on. Pokračujeme v chůzi a radši spolu hovoříme, aby medvěd věděl, kde se vyskytujeme, jistě ho potěšíme, že odcházíme. Nejspíš činíme dobře, huňáč se už neozve.

Hory Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Hory Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Hory Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Hory Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Na Trekingu dále naleznete
Naše rozhledny Skalní města
Naše vrcholy Vodopády
Ledovcová jezera Sedla a doliny
Jeskyně Památky
České hrady Slovenské hrady
Geomorfologie (ČR) Geomorfologie (SK)
Nejvyšší hory (SK) Nejvyšší hory (ČR)
Nejvyšší vrcholy Orografické členění
Rozloha celků Alpy
Karpaty Přehled pohoří
Reklama
Reklama
Reklama
Výběr tras a cílů podle pohoří
Beskydy Bukovské vrchy
Bílé Karpaty Cerová vrchovina
Jeseníky Chočské vrchy
Jizerské hory Kysucké Beskydy
Králický Sněžník Malá Fatra
Krkonoše Muránska planina
Lužické hory Nízké Tatry
Orlické hory Roháče, Z. Tatry
Rychlebské hory Velká Fatra
Šumava Vysoké Tatry
Zábřežská vrchov. Další pohoří…
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Témata našich článků…
Maroko Slovenský ráj, ubytování Furkotka Domica Hazmburk Švýcárna Chata Terezka Lietava Hluboká Macocha Starý Jičín Vilcan Kadovský viklan Souhvězdí Lyra Osoblažsko Bernina Bezděz Blesk Motýli Měsíc Batohy Viklany
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Skály Pravčická brána - největší skalní brána Evropy, Jetřichovické stěny
2. Skalní města Prachovské skály: Skalní město Prachovské skály aneb Český ráj ve fotografii
3. Naše vrcholy Chopok, třetí nejvyšší hora Nízkých Tater
4. Chaty Chata pod Chlebom, ubytování na Chatě pod Chlebom, Malá Fatra
5. Vesmír Černá díra: Extrémně podivný objekt, z jehož osidel neunikne ani foton
6. Tip na výlet Dinopark Ostrava (Orlová) aneb kam na výlet v Ostravě a v okolí Ostravy
7. České hrady Helfenburk: Hrad u města Úštěk, Ralská pahorkatina
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist