Hřebenovka Nízkých Tater a Velké Fatry

Slovenské hřebenovky

8 840 nastoupaných výškových metrů, 154 kilometrů - pod těmito strohými čísly se skrývá osm úžasných dní pochodu přes hřebeny Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry. Šli jsme přes nepočítaně vrcholů, sedel, hustými lesy, polomem, kolem vyschlých i tekoucích pramenů, společnost nám dělali kamzíci, hvězdy a Slunce. Courali jsme se po hřebenech a takřka celou dobu nad mraky.

Párkrát jsme zavítali i do civilizace, kterou jsme strašně rádi brzy opouštěli. Díky dlouhotrvajícímu inverznímu počasí byly všechny dny jako přes kopírák. A myslíte, že se to okouká? Neokouká. Pohled na nekonečné moře mraků pod námi, z nichž si jen sem tam nějaký vrcholek dovolí vykouknout na sluníčko, nás uchvacoval dennodenně.

Telgárt - Kraľova hoľa - Andrejcová

V Telgártu je po ránu řádná zima. Pod kalhoty oblékáme podvlíkačky a ještě než dojdeme nakonec vesnice, kde začíná několikakilometrové stoupání, podvlékačky vysvlékáme. Ač je druhá polovina listopadu, sluníčko má ještě docela sílu. Nebo je to snad těžkými batohy, v nichž máme všechno potřebné a v mém případě i nepotřebné na následujících osm dní?

Chlap asi nepochopí, že bez řasenky a několika triček v různých barvách se přece nelze na takové dlouhé túře obejít. Stejně tak plyšový svišť nesmí na batohu chybět a kromě čepice, je nezbytné mít s sebou čelenku a dva druhy šátku. Ještě jsem se snažila doma do batohu potají nesoukat svůj "miniaturní" polštářek o rozměru pouhých 40 × 40 cm, ale utajit se mi ho nepodařilo a tak jsem ho s těžkým srdcem musela nakonec z batohu přeci jen vyndat.

Čtěte také: Chopok, Skalka a Vajskovský vodopád - dvoudenní trek, Nízké Tatry

Zatímco děláme na kraji lesa převlékací"striptýz", pobíhá kolem nás roztomilý pejsek. Ten se rozhodl, že nám bude dělat věrného ochránce po několik následujících dní. Nedbaje našeho odhánění, šlape vytrvale před námi a neustále se ohlíží, jestli jsme mu náhodou nezmizeli.

Cesta z Telgártu na první vrchol našeho putování Kráľovu hoľu vede v podstatě bez přestávky do kopce. Ono se není čemu divit. Scházením se na vrchol hory dá dostat těžko. A tak šlapeme a šlapeme. Vystrašení z mnoha cestopisů, ve kterých nás, ani nevíme proč, vždycky zaujala pasáž o vysokých počtech medvědů v Nízkých Tatrách a na Velké Fatře, zpíváme, mluvíme a děláme takový rachot, že všichni medvědi dozajista prchli nejméně na Ukrajinu.

Konečně se noříme z lesa a opouštíme elektrické vedení, pod kterým velkou část cesty jdeme a dostáváme se na nízkotatranské louky. Brzy se objeví věž vysílače na Králove holi a především fascinující panoramatický pohled na celé Vysoké Tatry a Roháče. V závětří vysílače posvačíme a pomalu pokračujeme dál v našem putování. Potkáváme jen minimum turistů a to ještě nevíme, že následující dny budeme mít Nízké Tatry v podstatě jen sami pro sebe.

Naše další kroky vedou přes vrcholy Stredná hoľa, Orlová a Bartková. Kráľovu hoľu začínáme mít v zádech a věž se s každým naším krokem vzdaluje a zmenšuje.

Dny se takhle na podzim hodně krátí a i nám se pomalu krátí první etapa. Prudce sestoupíme do Ždiarského sedla. Už nám zbývá přejít Andrejcovou a dojít na stejnojmennou útulnu. Cestou se už rozhlížíme po suchém dřevu. Brzy však zjišťujeme, že je to zbytečné. Pozůstatky polomu jsou skoro všude, takže se suchým dřívím rozhodně nebude žádný problém. V útulně je navíc dvoumužná pila a sekyra. Nijak se nezdržujeme "ubytováním se" a jdeme nosit dříví, pak řezat a štípat. Uděláme si pěknou zásobu. Až si zatopíme v kamnech, vaříme čaje a polévky až do noci.

Na to, jak jsou v útulně velká kamna, ji příliš nevytopíme. Spíš to vypadá, že se snažíme zvýšit teplotu venku. Kolem osmé hodiny zalezeme do spacáků a usínáme. V noci nás budí "náš" pejsek. Začali jsme mu říkat Ďumbier. Nenechal se na noc vzít ani do chodbičky a spí venku a hlídá. Občas vrčí, štěká a já si představuji, jak kolem útulny krouží medvěd a přemýšlí, jak se dostat dovnitř. Pár desítek minut mi strach nedovolí usnout, ale nakonec přece jen do jakéhosi bezvědomí upadnu.

Andrejcová - Veľká Vápenica - Ramža

Nízké Tatry a Starohorské vrchy. Nízké Tatry patří k turisticky atraktivním pohořím Slovenska. Přechod hlavního hřebene patří k nejoblíbenějším, ale nutno říci že i nejdelším a nejnáročnějším trekům na Slovensku. Kniha je
doplněna digitálně zpracovanou mapou, rozhledovými růžicemi a především velice oblíbenými panoramatickými «

Ráno je jako malované. Než vysvitne sluníčko, které rozpustí námrazu a vzduch se trošku oteplí, máme sbaleno a vyrážíme. Ďumbier se k nám věrně přidá, takže šlapeme ve třech. První v řadě je Heľpiansky vrch. Velkou část dnešního dne si připadáme jako v myčce. Umělohmotné kartáče nahrazují jehličnaté větvičky kleče, která velmi hustě lemuje chodník a ty "kartáče" nás drhnou a drhnou.

Zcela vymydlení dojdeme do sedla Priehybka, odkud nás čeká výstup na Veľkou Vápenici, ze které se opět nabízí nezapomenutelné pohledy do všech světových stran. Čeká nás tu ale také nemilé překvapení. Službu nám vypovídá paměťová karta v zrcadlovce, ze které se okamžitě stává pouhá několikakilová zátěž. Moc nás mrzí, že z téhle velké akce nebudeme mít fotky.

Trošku zklamaní začínáme prudce klesat do sedla Priehyba. Místy komplikují cestu polámané stromy, které se musí různě obcházet, přelézat či podlézat. V sedle se posilňujeme. Čeká nás docela dost prudké stoupání a následné bloudění. Nakonec na vrchol Kolesárová dojdeme a znovu se napojíme na značku a pokračujeme přes Oravcovou a sedlo Homoľka.

Následuje traverz stejnojmenného vrcholu a konečně se dostáváme na Havraniu Poľanu. Krásné místo s krásnými výhledy. Zbytek trasy se opět prodíráme kosodřevinou, přelézáme polomy, a když se konečně dohrabeme na rozcestí několika lesních cest, začíná se stmívat. Cesty odsud vedou na všechny světové strany, ale po značce ani památka. Po chvíli pátrání v mapě, nesystematickým pobíháním z jedné cesty na druhou nakonec značku objevuji.

Následující úsek už je bezproblémový a mi docházíme k útulně Ramža se setměním. Tady nás čeká překvapení. V útulně je náš známý ze včerejšího dne a topí. Jde až do Donoval. Dneska měl v plánu dojít až na Čertovicu, ale má nějaké zranění lýtka, tak zakotvil na Ramži a než jsme přišli, tak ji krásně vyhřál.

Na dveřích útulně je pověšený papírek informující o nouzovém prameni. Trojhlasně usuzujeme, že je zřejmě normálně využívaný pramen vyschlý, tak jdeme hledat ten nouzový. Nacházíme jen čůrek vody uprostřed cesty. Sice úplně nejčistěji nevypadá, ale jsme v podstatě rádi za jakoukoliv vodu. Navaříme čaje a polévky a vydáváme se k prameni ještě jednou. Tentokrát s námi už Ďumbier nejde. Asi usoudil, že větší zábava je v útulně, kde to voní jídlem.

Ramža - Čertovica - Ďumbier

Náš spolunocležník Janko vyráží dříve než my. Posíláme s ním Ďumbiera a kupodivu po chvíli přemlouvání s ním odejde. A protože se nevrátí, než se sbalíme, je jasné, že se rozhodl změnit pánečka. Úsek po Čertovicu je trošku náročnější po orientační stránce. Značky chybí v kritických místech, za to tam, kde je naprosto zřejmé, kudy jít, svítí značka na každém druhém stromu. Za jednou ze zatáček na nás čeká překvapení. Uprostřed cesty leží černá chlupatá koule a radostně nás vítá máváním ocasu Ďumbier. Zřejmě si cestou rozmyslel změnu pánečka a oddaně na nás počkal.

V jednom orientačně kritickém místě se zamotáme, ztratíme značku. Chvíli bloumáme tam a zpátky, ale nakonec přece jen správnou cestu objevíme. Neujdeme ani sto metrů a jsme tam, kde jsme byli před chvílí - tedy v háji. Opět hledáme správnou cestu. No, jestli půjdeme tímto tempem, tak to nemáme šanci na Chatu M. R. Štefánika za světla dojít.

Náš osud bere Zdenda do svých rukou. Vytáhne mapu, znaleckým okem do ní mrkne a zavelí: "Tudy!" Zaleze kdesi do houští, prodírá se hustým lesem, hlubokou trávou a tvrdí, že jakýsi náznak cesty tady je. Já sice žádnou cestu nevidím, ale moc dobře znám svůj orientační smysl, tak beze slova upaluji za ním a doufám, že ví, co dělá. Po značce, natož nějaké cestě, tady není ani památky. Za to Zdenda má jasno. Když přetraverzujeme tyhle dva kopce zleva, tak se dostaneme nad sjezdovky a po nich sejdeme dolů na Čertovicu.

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat. Jejich klenba se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů «

A jak řekne, tak se taky stane. Na Čertovicu sice nedojdeme po turistické značce, ale důležité je, že jsme tu. Za odměnu si zajdeme na slovenskou kapustnicu. Na můj dotaz, zda-li nemají na prodej paměťovou kartu do foťáku, servírka záporně kroutí hlavou: "Kartu seženete nejblíže v Brezně." Touto jedinou větou zklame naše naděje. Tajně jsem doufala, že by se tu snad sehnat dala.

Ďumbier na nás čeká venku. Paní z recepce se ale o pejska docela zajímá a nabízí, že mu z kuchyně donese nějaké jídlo. A tím si ho zřejmě získá. Na další putování už se s námi nevydá, takže jdeme zase jen ve dvou.

Z Čertovice vystoupáme na Lajštroch a jsme zase na hřebeni. V Kumštovém sedle zjišťujeme, že nám zase vyhládlo. Tak ležíme v trávě, sluníme se a k několik dní starému rohlíku přikusujeme vynikající klobásu. Dále nás čeká Panská hoľa a Králička. Z Králičky už je to jen kousíček na Chatu M. R. Štefánika.

Ubytováváme se a hodláme ještě než zapadne sluníčko na lehko vystoupit na nejvyšší vrchol Nízkých Tater - Ďumbier. Bez batohu na zádech to jde jaksi snadno. Stihneme vystoupit na vrchol v okamžiku západu Slunce, tak máme jedinečnou možnost pozorovat tuhle nádhernou scenérii z vrcholu. Pak už jen seběhneme dolů na chajdu, kde jsme sami s kuchařem.

Moc nás mrzí, že máme nefunkční zrcadlovku. Fotky pořízené mobilem mají opravdu jinou kvalitu, než na co jsme zvyklí. Ale jsme rádi aspoň za ty. Jen tak z hecu se zeptám kuchaře, jestli není na chatě na prodej paměťová karta do foťáku. Je to neskutečné, ale kuchař mi kartu donese s tím, že ji tam kdysi kdosi zapomněl. A aby těch náhod nebylo málo, je to originál karta Olympus. A hádejte, jaké značky máme foťák. Zdenda jen kroutí hlavou a mumlá si pod fousy hlášku z filmu Svatební cesta do Jiljí. "Ta ženská sežene i drezínu."

Chata M. R. Štefánika - Chopok - Chabenec - Ďurková

Ráno si užíváme toho, že v ceně ubytování je i snídaně. Žádné zmrzlé poskakovaní kolem ešusu, než se uvaří voda na čaj a polévku. Pěkně civilizovaně jen v mikině naklušeme do jídelny, zasedneme ke stolu a pustíme se vidličkou a nožem do výborných míchaných vajíček. Pak se rozloučíme s kuchařem a vydáme se dál.

Tatry se pomalu probouzí a vypadá to, že nás čeká další krásný den. Je to neuvěřitelné, ale po celou dobu našeho přechodu máme hory jen a jen pro sebe. Nikde ani živáčka. Jsou tu jen hory a my. Dojdeme do Krupového sedla a brzy i do Demänovského sedla a odtud pokračujeme dlážděnou magistrálou k Chopku.

• Pokračování článku