Nejjižnější bod ČR a túra na Sternstein

Výšlap na nejjižnější bod České republiky

Nejen jediný bod na česko-rakouské hranici, ale hlavně neporušená příroda pohraničí, kde po 2. světové válce zmizely téměř všechny vesnice, nás nalákala k letošnímu "Velikonočnímu vandru". Do kdysi zakázaného území od Horního Dvořiště po Kapličky jsme putovali nerušeni davy turistů, kteří dosud tyto atraktivní místa jižních Čech nestihli objevit.

Horní Dvořiště

Poznávat budeme tyto neznámé kouty vlasti hned v sedmi lidech. V čele s fenkou Vločkou, která je ještě pořád v zimním kožichu. Od rozlehlého nádraží v Horním Dvořišti, posledním na našem území, nás vede nově vyznačená žlutá značka do nedaleké stejnojmenné vesnice. Ta vypadá trochu vybydleně, podobně jako krajina všude kolem. Ještě před ní míjíme boží muka a opodál i pomník padlému pohraničníkovi, který jasně signalizuje, že jsme v kdysi zapovězeném území. V dáli je vidět Sternstein, vrch v Rakousku, kam máme v plánu dnes dojít.

Horní Dvořiště má dlouhou a bohatou historii. První písemná zmínka je z roku 1278. Ves byla založena jako pohraniční osada pány z Rožmberka a její dominantou je kostel, který cestou míjíme.

Další postup nám na chvíli zatarasí stádo divného skotu. Naštěstí se ale zalekne a tak cesta po modré značce je volná. Pod námi potok vyhlodal hluboké údolí a krajina kolem je jen mírně zvlněná. Vlastní Šumava začíná až Vyšebrodským průsmykem o pár kilometrů dále. Brzy se u Větší Vltavice poprvé dotýkáme státní hranice s Rakouskem. Ta ústí do Vltavy u Herbertova. Stoupáme kolem kopce s příznačným názvem - Pahorek (657 m) střídavě lesy a loukami a tak máme často hezké rozhledy do okolí, kudy dříve chodily jen hlídky Pohraniční stráže.

Radvanov a Švédské šance

U Svatomírova vymýšlí Luděk jednu ze svých zkratek. Tak jako valná většina z nich, byť vypadají na mapě neškodně, i tato nás posléze zavede do prudkého srázu a k podmáčenému terénu. Přes loučku to jde ještě snadno, ale Mlýnecký potok nás nechce chvilku pustit na druhou stranu. Kolem je docela vlhko. Nakonec přece jen suchou nohou překážky překonáváme a míříme vzhůru k Radvanovu.

Na rozcestí, pokračujeme přímo k hranici. A tady nás čeká i překvapení. Za mnoho milionů zde "vybudovali" za peníze EU naprosto nesmyslný koridor pro turisty, kde procházíme ohradou jako stádo volů. Škoda vyhozených peněz. Po kamenité cestě se jde mnohem hůře, než po klasické polní. Luděk to bere rovnou kolem plotu po louce. Setkáváme se s domorodci jejichž rodiče zde v Radvanovicích před odsunem bydleli. Dnes nezbyly ze vsi ani základy. Vše dokonale zahlazeno a po křivdách způsobených 2. světovou válkou není vidu, ani slechu.

Hranice na které přicházíme, dnes můžeme přecházet po jakékoli cestě, zde u Radvanova je přechod pro cyklisty a pěší. Konečně nalézáme odbočku k nejjižnějšímu bodu ČR. Po asi 200 m se dostáváme podél Hraničního potoka na úplný jih republiky. V mokřinách však kromě kůlku "Cesty mužů/Nord 2011" nacházíme jen demontovanou ceduli.

Je tady docela vlhko a tak jdeme zpět k přechodu a Švédským šancím. To je švédské ležení, které zde měli za třicetileté války (1618 - 1648) Švédové. Až u nich dáme delší pauzu před dalším pochodem, tentokráte rakouským územím. Žlutou již potřebovat nebudeme, rozhodli jsme se totiž pokračovat směrem k Sternsteinu a přes hranice opět do Čech. Kámen u Švédských šancí, stejně jako několik info cedulí, zvěstují cosi v německém jazyce o třicetileté válce. Kanóny opodál jsou již jen dřevěnou imitací, mířící do Čech.

Sternstein a Dürnau

Rading na rakouské straně je vzorně upravený, nic pro nás. Proto jsme rádi, že můžeme opustit asfaltku a zamířit kolem přechodu Studánky do lesů pod vysokým a zalesněným Sternsteinem (1 122 m). Cesty jsou dobře značené a zavádí nás k samotě Schwarzbauer. Roman s Luďkem vyráží na vrchol Sternsteinu a my ostatní zastavujeme k odpočinku, ze kterého nakonec bude akademická hodinka. Na vrcholu Sternsteinu je, jak nám po sestupu sděluje vrcholová skupina, krásná kamenná rozhledna. To kdybych tušil, určitě bych šel s nimi, bohužel na mé mapě se snadno přehlédla.

Z výšky 950 m se spouštíme rovným, značeným lesním průsekem přímo do vsi Dürnau, k lesnímu jezírku. Je zde nádherně. Širokými lesy uzavřené luční údolí s velice vkusnými kamennými domy je opět dokonale upravené. Potůček nás vede kolem domů dál k hranici. Ještě jeden pohled zpět a vrháme se do dalšího dobrodružství, které na nás v podobě slatí a podmáčeného terénu podle mapy čeká hned za prvním hraničním kamenem. Na rakouské straně se tráva kosí a tak se jde pohodlně, zato u nás je to pestřejší.

Párkrát si skočíme sem tam přes potok a když vidíme, že je kolem v lukách vody stále víc, míříme k lesu. Tam má být již modře značená turistická cesta, která končí u hranice nad Dürnau. Tak to i skutečně je a my pokračujeme kolem "Bombardiště" hledat nějaké slušné tábořiště po modré. Dobré místo ve smrkovém lese, blízko Hraničního potoka, nalézáme hned, jen nám trochu vadí přítomnost cesty kousek nad námi.

Jsme ale v místech, kam jen tak někdo nezabloudí a tak rozděláváme malý oheň a pečeme klobásky. Pro jistotu stavíme stan i stříšku z maskovací plachty. Žádná bouře ani prška ale nehrozí a tak spíme stejně pod širákem. Já testuji nový spacák (komfort -2 °C. Noc je docela chladná, ale stačí do něho pořádně zalézt…

Větrné elektrárny u Hvězdné

Ráno vycházíme po deváté a z modré přecházíme neznačenou cestou na žlutou značku, která nás vede do bývalé vsi Frantoly. Jde se lesní cestou, krásným terénem. Okolí je tak pestré, že se později shodujeme na tom, že jde o nejhezčí úsek cesty. Nad námi se objevuje první větrná elektrárna, kterých má být asi sedm. Stoupáme bez batohů loukou vzhůru přímo k ní, abychom na horní cestě zjistili, že jsme znovu na naší značce. Takže zase lezeme dolů a spořádaně pokračujeme po značce. Ve svahu je u cesty velmi dobře upravený pramen, jehož voda má skvělou chuť.

Nedaleko odpočívadla narážíme na hranici a hned za ní jedna z obrovských větrných elektráren. Je vítr a tak vrtule dost rychle rotují a vrčí si k tomu do rytmu. Když se ozve i pisklavý zvuk, je nám jasné, že onen vlak, který jsme včera večer slyšeli od našeho tábora, nebyl vlak. Ještě chvilku obdivujeme kolos nad našimi hlavami a pak se vydáváme ke skalám, na vrcholu nedaleké hory. Výška dle mapy 1 050 m je slušná, sousední Hvězdná (1 012 m) je dokonce nižší. Nad lesy nedaleko nás ční hned několik vrtulí.

Od Kapliček k Medvědí hoře

Sestupujeme zpět k batohům a pokračujeme dál k Hvězdné. Cesta je již pohodová. Listnaté stromy jsou tady nahoře ještě bez listí, jen pár jarních květin zvěstuje příchod jara. Konečně přicházíme na Kapličky, kde jsme před lety s kluky přespali. I tato obec zmizela z povrchu zemského. Zbyly je pláně a zvlněná krajina. Z Kapliček jdeme po červené s modrou.

Červená značka uhýbá do Přední Výtoně, my jdeme po modré k Lipnu nad Vltavou. Nových značek je za Lipnem dost a tak naše cesta je průzkumná. Přicházíme k jezírku, které vzniklo vytěžením rašeliny a má nově opravenou hráz. Krásný pohled láká k posezení a to my také děláme. Vlak nám jede až po páté večer a tak máme čas se kochat. Skvělé místo k přenocování.

Jdeme dále s úmyslem vystoupit na Medvědí horu se skalisky na vrcholu, ale nakonec to dopadá trochu jinak. Modrá šipka (?) nás odláká jen na boční vrchol. Asi si z nás někdo vystřelil. Nahoře je sice také slušné skalisko, ale i nepříjemný terén. Luděk marně hledá busolu, zatímco v dáli hřmí. Raději volíme ústup zpět na dolní cestu. Nemůžeme se pořádně zorientovat.

Na cestě nacházíme ztracenou modrou a zanedlouho i tu správnou odbočku na vrchol Medvědí hory. Trochu prší, bouřka stále hrozí a tak nahoru již nelezeme, a volíme raději sestup do Loučovic. Další zkratka zpočátku vypadá všelijak, ale díky tomu, že už dávno nepršelo, dá se podmáčený terén okolo potoka celkem dobře projít. Lesní zkratka vede přímo dolů. Původně jsem chtěl jít do Lipna nad Vltavou hřebínkem a neminout velmi zajímavý útvar, Cikánský hrad a Čertovo kopyto, skály podobné těm na Mědvědí stezce.

V Loučovicích hledáme hospodu a nakonec se dobře najíme v hotelu Kilián, kde trochu oslavujeme dobře odvedenou práci. Ta je ostatně cítit i druhý den, kdy mě slušně bolí vytřesená lýtka.