Údolí řek Budišovka a Moravice v předjaří

Dvoudenní trek přes Hadinku, Klokočov, Vítkov, Vikštejn a Kružberk (2)

Noc byla docela chladná, teplota klesla hezkých pár stupňů pod nulu. Ale teplý spacák od "Kondora" nezklamal. Ještě před sedmou mám sbaleno, dělám pár fotek hradu Vikštejn v ostrém ranním světle. Hrad má své zvláštní kouzlo. A navíc je zcela bez lidí. Poslední sbohem a vyrážím na další cestu proti proudu meandrující Moravice.

Přes rozcestí Vikštejn, zřícenina (470 m) scházím nazpět na rozcestí ve svahu nad Podhradím. Tudy jsem včera stoupal vzhůru. Na rozcestí však dělám otočku vpravo a po zpevněné cestě mířím světlým listnatým lesem proti proudu řeky. Hezky vysoko v kamenité strání.

Hřeben a Zálužné

Ve stínu je ještě pořádná zima, ale na sluníčku je docela příjemně. Ale jen v závětří, dnes profukuje silný a mrazivý severák. Bunda zapnutá až ke krku a je to tak, tak na spodní hranici teplotního optima. Kolem první z chatových osad se sunu západním směrem a užívám si velkolepých výhledů do hlubokého údolí Moravice.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Řeka se klikatí, objevují se další a další chaty dole v údolí, ve stinných zátočinách led lemuje břehy řeky. Po druhém mohutném meandru se dostávám na sluncem osvětlenou paseku, která je chráněná před větrem. Neváhám a shazuji batoh. Ideální místo na snídani. Už mi začíná kručet v břiše. Jasně, vím, obžerství je jeden ze smrtelných hříchů. Ale snad jsem rohlíkem a nějakým tím domácím vajíčkem zase tolik nezhřešil…

Po snídani pokračuji dále. Nejprve další zákruta kopírující jeden z meandrů řeky Moravice, pak následuje rozcestí Hřeben (425 m) a další a další krásné výhledy. Kilometry utěšeně přibývají. Míjím hezké skalky, užívám si dalších super výhledů, další skalky a další chatová osada. Turistická značka tady schází až na dno údolí, přímo k řece.

Na louce vyběhne jeden pořádný hafan přímo ke mně. Ještě že tady se mnou není Míša, už by mi lezla na záda. Nevím proč, ale psů se hrozně bojí. A přitom hafan si chce hrát. Beru klacek a "hafišto" ochotně aportuje. Nechává se podrbat pod krkem a už jsme největší kámoši. Následuje mě k řece, kde jsou dřevěné plošiny pro koupáni chtivé osadníky (patrně), následuje mě i za osadu. Už, už jsem se začínal bát, že budu muset někde shánět psí granule, ale páníčka si jej v poslední chvíli stačila odvolat. Tak ahoj, zase někdy…

Pěšina opět stoupá nad řeku. Míjím další z chatovišť a motám se ve svahu po úzkém kamenitém chodníku. Tu a tam je potřeba přelézat popadané stromy. Veselé je, že chodník je místy ještě zledovatělý. Pěkně to klouže. Nerad bych se kutálel dolů po prudké kamenité stráni… Další hezký úsek následuje skrze Přírodní rezervaci Nové Těchanovice, která má výměru 5,76 ha a vertikální rozpětí 142 metrů (372 - 514 m). Předmětem ochrany je původní smíšený les na strmé skalnaté stráni. Mimořádná je druhová pestrost dřevin i rostlin v bylinném patře. Nyní v předjaří ale ještě nic nekvete.

Chodník je úzký, svah prudký a skalnatý. Pár vyvrácených stromů a již jsem opět na úrovni vodní hladiny. Kolem chat a rozkvetlých sněženek míří turistická značka k rozcestí Zálužné, most (378 m), kde protíná cestu z Litultovic. Do Budišova nad Budišovkou zbývá posledních 18 kilometrů.

Je nutné přejít po mostě na druhý břeh Moravice do osady Zálužné. Kdysi tady stával Rotterův mlýn, který je zmiňován již v první polovině 17. století. Majitelé mlýna jako první začali v této oblasti rovněž těžit břidlici. Však v okolí Zálužného najdeme řadu výsypek i starých dolů. Nový pomník napravo od chodníku nás upozorní, že se v Zálužném narodil Carl Weisshuhn (1837 - 1919), který byl významným průmyslníkem a stavitelem. Postavil řadu silnic, mostů, železnic, založil i známé Žimrovické papírny nedaleko Hradce nad Moravicí. A osobně se znal s T. A. Edisonem. Vynálezcem žárovky. Skutečným vynálezcem, ne tím, kterého si vymyslel poslední zapomětlivý americký prezident.

U Mokřinek, Jánské Koupele

Míjím zamřížovaný otvor štoly Zálužné (dobývka A) z roku 1906 a definitivně se loučím se Zálužným. Láká mě odbočka k Raabově štole, avšak časově nestíhám, čeká mě dnes ještě dosti kilometrů. Stoupám lesem na rozcestí, kde se červená a zelená turistická značka rozbíhají. Posledně jsem šel po červené, dnes se projdu po zelené značce. Sice minu hezkou kapličku, ale protože tady letos plánuji ještě jeden trek, tak neváhám jít mimo ní.

Zelená značka se klikatí po strmém úbočí. Společnost mi tady dělá škodolibě chechtavý datel černý a srnky. Brzy vycházím na širokou lesní cestu, která následně "padá" k rozcestí U Mokřinek (398 m). Další úsek však člověku také příliš odpočinku neskýtá - opět stoupání. Ale to vůbec nevadím protože značka míří ke skalnímu ostrohu s hezkým altánkem na vyhlídce nad řekou Moravice. To jsme se již přiblížili na dohled Jánským Koupelím.

Jánské Koupele v katastru obce Staré Těchanovice jsou dnes bohužel smutným obrázkem zkázy. Vytlučená okna, grafiti, rozpadající se budovy. Zdejší léčivé prameny byly pravděpodobně využívány již někdy před rokem 1640, samotné lázně byla založeny začátkem 19. století. První písemný záznam o nich pochází z roku 1812. Asi nejznámějším vlastníkem lázní, které ve své době dosáhly značného věhlasu, se v roce 1884 stává Carl Weisshuhn.

Jánská Koupele fungují bez přerušení až do roku 1940. Avšak po záboru Sudet i zbytků České republiky se z lázní stává výcvikové středisko Hitlerjugend a zajatecký tábor pro důstojníky. Po válce byly lázně znárodněny na základě Benešových dekretů, později, po únorovém převratu, zde vzniká středisko ROH.

Po další převratu v roce 1989 získává lázně společnost Orea, která je "úspěšně" přivádí k úpadku v roce 1993. Od roku 1994 lázně chátrají, byť existují projekty na jejich obnovu. Takových projektů tady ale bylo již několik… Minule tady parkovala auta, i dnes je tady hafo aut. Asi investoři bedlivým okem "zkoumají" stav rozpadajících se staveb.

Kružberské skály, Kružberk a Budišov nad Budišovkou

Opouštím místo zkázy a přes rozcestí Jánské Koupele, bus (390 m) a Jánské Koupele, můstek (400 m) pokračuji proti proudu řeky Moravice. Ta pramení ve Velké kotlině v Jeseníkách na úbočí Vysoké hole a po stovce kilometrů se vlévá do řeky Opava nedaleko Opavy. Její průměrný průtok činí asi 6,46 m³/s. Část toku řeky Moravice kopíruje historickou zemskou hranici Moravy a Slezska.

Široká pěšina míří k dalšímu chatovišti, ze kterého vede do Kružberku zpevněná cesta. V Kružberku (408 m) je úplně mrtvo. Ani noha. Je to vůbec možné? Poledne a nikdo nikde? Na rozcestí Kružberk, bus (405 m) červená turistická značka uhýbá vpravo a kolem hezkého kostela sv. Petra a Pavla (s typickou břidlicovou střechou) pokračuje po zpevněné cestě ke Kružberským skalám.

Krčma Velké sedlo je zavřena, jak jinak, takže mě nic nerozptyluje a mohu se plně soustředit na hezké Kružberské skály, které dnes slouží skalním lezcům. Ani tady sice není vidět živáčka, to ale skalám na přitažlivosti vůbec nic neubírá. Spíše naopak. Dělám pár fotek, omrknu "jeskyni" a vyhlídkovou plošinu na skalách a vydávám se na hráz přehrady.

Tato vodní nádrž byla na Moravici vybudována mezi roku 1948 - 1955, napuštění nádrže proběhlo v roce 1957. Zatopená plocha činí 280 hektarů a objem vody v nádrži asi 35,5 miliónů m³. Stavitelem tohoto impozantního vodního díla byl Jan Čermák (1903 - 1988), renesanční člověk a vlastenec, který, mimo jiné, pro nás objevil opavskou rodačku Joy Adamsonovou, jejímž pradědečkem byl již několikráte zmíněný Carl Weisshuhn… Určitě všichni velice dobře známe příběhy lvice Elsy, takže nemusím více dodávat…

Vodní hladina Kružberské přehrady je zamrzlá. Letošní předjaří je opravdu hodně mrazivé. Přejdu po koruně hráze na druhou stranu, udělám pár fotek a pokračuji po červené turistické značce dále k Budišovu. Dá se využít i zkratky po cyklotrase kolem studánky Milíře, poctivější (a delší) je to ale cestou přes louky a lesy s dalekými výhledy. Do cíle je to posledních asi 9 kilometrů, které se ale docela vlečou. Co se vleče sice neuteče, já se ale snažím zdrhnout před stále dotíravějším severákem.

Červená se motá vpravo, opět vpravo a ještě jednou vpravo, než odbočí vlevo a z hezkých luk sejde na zpevněnou cestu a cyklostezku z Kružberka do Budišova a Dvorců. Za výhledů k rozhledně Halaška, která byla otevřena v roce 2021 pokračuji hezkou alejí do cíle cesty. Měl jsem sice krátce nutkání odbočit k rozhledně, ale protože mě tlačí čas a navíc jsem na ní byl naposledy na Silvestra, pokračuji přímo. Ta odbočka (neznačená) k rozhledně a případně na hrad Vildštejn tak zůstává již na vás.

Konečně je tady sešup do Budišova nad Budišovkou (510 m). Náměstí pouze přejdu a pokračuji poslední kilometr přes rozcestí Budišov nad Budišovkou (515 m) k vlakovému nádraží, u kterého toto pohodové předjarní a tuze inspirativní putování po zhruba 60 kilometrech končí.

• Předchozí (1.) část článku
• Orientační trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie