Túra na Monte San Vito a Monte Siella

Okruh divočinou v nejvýchodnější části Gran Sasso d'Italia v Apeninách

Gran Sasso d'Italia je sice nejvyšší pohoří v italských Apeninách, přesto je zde i řada nižších a neméně atraktivních vrcholů. Po túrách v centrální části Gran Sassa a po (pro mne) úžasné túře po apeninských loukách mne zaujala nejvýchodnější výběžek pohoří - Monte Siella. O to více, že v mapě nebyla zakreslena žádná turistická značka.

Již to máme nacvičené. Po bivaku na verandě "naší" chaty vyhazuji kolegy z auta na oblíbeném plácku pod Campo Imperatore a nyní již sám mířím k východu. Několikrát cestou stavím na foto, krajina je úžasná. Navíc mne překvapuje řada dalších salaší, které si také nemohu nechat ujít. A tomu všemu kraluje nepřehlédnutelné Corno Grande, nejvyšší hora celých Apenin.

Mířím k chatě Rif. Fonte Vetica. Z mapy ale není zřejmé, dá-li se dojet až k chatě. S kolegy tam máme vypracován alternativní plán, že v záporném případě bude auto na rozcestí u horské silničky 17bis. Nakonec se ukazuje, že příjezd je bez problémů. Pod chatou je velké parkoviště s posezením, informační tabule, kousek pod ním napajedlo pro koně s vydatným pramenem. Chata i velice fotogenická hora Monte Camicia (2 565 m) je odsud jako na dlani.

Úžasné louky a nekonečné pláně

Balím batoh a vyrážím přes louky dále na východ. Mám v plánu dostat se hřeben, uvidím, kudy mne to pustí. Pokud by byl problém, vyšlápnu si až do sedla pod Cima di Guardiola (1 806 m), kudy by vede horská silnička mířící na severní stranu hřebene k Rifugio Tito Acerdo. Uvidíme.

Čtěte také: Turistika v Gran Sasso d'Italia aneb šťavnatě zelené Karpaty po italsku

Přechod přes louky s volně se pasoucími koníčky se protahuje. Motýli, koníci, brouci. Ani nestíhám fotit. Podle rozcestníku pod parkovištěm by tudy měla vést turistická trasa, ale na značku narážím jen tu a tam a chodník nikde. Nevadí, rád si užiji volného chození, které je třeba v národních parcích na Slovensku tolik velkým problémem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Míjím několik polomů. Uf, v zimě tady musí pořádně hučet laviny, v těchto místech bych tak velké sesuvy sněhu nečekal. Již chápu, proč byla na cestě závora - v zimě se tento úsek silnice uzavírá… Trochu mě zlobí oblačnost, která se začíná motat kolem hřebene. Když ale nedokáži odtrhnout zrak od oněch úchvatných nekonečných krasových plání, které se od hřebene Gran Sassa táhnou k jihu.

Dostávám se na úzkou asfaltovou silničku. Pokračují stále k východu a nyní již i vzhůru. Cesta se vine pod hřeben. Na dvou místech zkouším cestičku mířící do lesa, ale ne. Tudy opravdu cesta nevede. Lesem by to nebylo to pravé ořechové. Již kus za úrovní vrcholu Monte Guardiola se objevuje travnaté úbočí a úžasné výhledy. Tudy by to asi šlo.

A skutečně. Šlo. Vzhůru se vine sotva zřetelná pěšinka, která mne táhne pod krásné skaliska. Trochu mi to připomíná Velebit v Chorvatsku. Stoupání je opravdu výživné. A na tom sluníčku. Ale výhledy a okolní krajina skutečně stojí za to.

Konečně hřeben! Nádherné pláně horských luk, remízky a neobyčejně fotogenická skály a škrapová pole. Opravdu velice nádherné. Sotva zřetelná pěšina se vine tu po úbočí, tu po hřebeni. Mnoho lidí tudy opravdu neprojde, stezka je sotva vidět. Není divu, značení více než sporadické, opravdu to tady chce chodit po rozumu. Značku vidím tak co půl kilometru a na rozcestích mizí zcela, takže chce hodně pečlivě sledovat alespoň náznak nějakého chodníku, kudy pokračovat. Hřeben je totiž v některých úsecích porostlý nízkým, ale velice hustým bukovým lesem, takže se nelze orientovat "na dohled".

Monte Guardiola

Výhledy z hřebene jsou ale skutečně mimořádné. Mám celou krasovou planinu Campo Imperatore jako na dlani. A k tomu hřeben Gran Sassa a řada dalších pohoří v okolí, která se však ztrácejí v silném oparu. No začátkem léta ale nemůžete chtít skvělou viditelnost našeho babího léta. A ještě k tomu ve střední Itálii.

Fotím jako zběsilý. Natolik, že ztrácím sotva viditelný chodník. Svah je opravdu velice prudký, tudy dolů bych se rozhodně kutálet nechtěl. Přicházím k bukovému lesíku. Tak kudy? Ať čumím jak čumím, stezka žádná. Rozhoduji se popojít kus nahoru. Brzy narážím na pěšinku, která mizí v lese a posléze i na turistickou značku - červený terč se žlutým středem.

Monte San Vito

Motám se někde kolem vrchu Guardiola (1 808 m), který má vrcholy tři. Tímto lesem bych se prodírat nechtěl, hotový masakr. Však jeden ze snímků pro představu připojuji do fotogalerie k tomuto článku. Les konečně ustupuje, objevuje se lučnatý hřeben. A další sedlo a následné stoupání. Tentokráte na Monte San Vito (1 892 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Scházím do sedla, kde je tráva po pás. Chodník ale žádný. Tak za posledních 14 dnů tudy opravdu nikdo neprošel. Chce to vzít rozum do hrsti a pokračovat napravo. Příčně. A pak dále po ostrém lučnatém hřbítku s množstvím krásných skalisek. Opravdu je tato část hřebene velice fotogenická a já si ji zamiloval.

Stoupání se zdá být nekonečné. Terč zmizel, nyní šlapu po červeném čtverci se žlutým středem. Nějak opravdu nedokáží proniknout do způsobu zdejšího značení. Na skalkách roste obrovské množství kytek, takže další zdržení. Ale opravdu nelze odolat. Ohlížím se nazpět. Gran Sasso je tady porostlé lesy, což silně kontrastuje se skalními štíty na východě.

Chodník opět zmizel. No a co, hlavně že je po pravici vidět Jaderské moře. K moři se dohlednost zlepšila, avšak hřeben se nám nějak skryl do mraků. Dokonce se mi zdá, že slyším hřmít. No uvidíme. Na vrcholu Monte San Vito na chvíli usedám a kochám se těmi nádhernými výhledy na sever, východ a jih. Na západě černé bouřkové mraky vše zakryly. Fotím perleťovce, otakárka ovocného a řadu dalších zdejších bezobratlých. Čas kvapí…

Míjím kvetoucí lilie a další kytky (fotím) a chvátám do dalšího sedla. Počasí se začíná ale na hřebeni lepšit, takže zvlňuje. Sestup je opravdu hodně příkrý. Jako na dlani mám před sebou vrch Monte Siella (2 027 m), další cíl.

Monte Siella

Nevím kdy, nevím kde, ale čtverec se žlutým středem zmizel a opět potkávám červený terč se žlutým středem. Třeba to značení pochopím při příští návštěvě Gran Sassa… Konečně jsem v sedle Vado di Siella (1 725 m), kudy prochází červeně značená trasa Sentiero Italia. Koukám na zbytky nějakých zídek či základů. Těžko říci, zda-li zbytků nějaké staré chaty. V mapě nic a ani na internetu jsem nic nevyšťoural.

V sedle lelkuji poměrně dlouho, vždyť se počasí zlepšovalo. Ono ale někdy zdání klame. Škrábu se na vrch Monte Siella a již v třetině hřebene mě vítají poryvy ledového větru a zlověstné dunění. I první kapky deště, které bodají přímo do ksichtu. Ani foťák se vytáhnout nedá. Jedu tedy bez zastávky, nořím se do mlhy. Letní pohoda je ta tam.

Na vrcholu Monte Siella (2 027 m) vysoké zhruba jako Chopok v Nízkých Tatrách se ani nezastavuji, neboť někde z protějšího hřebene se ozývá zlověstné dunění. Kolegům, kteří šli na vrch Monte Camicia tak vůbec nezávidím. Opět slabý déšť, takže peláším do sedla a nejbližší cestou až k Rif. Fonte Vetica a autu.

Dole se opěr ocitám na sluníčku, byť na hřebeni hřmí a čerti se žení. Zamířím pro vodu, za koníčky a pak do auta, neboť se spouští opravdu silný liják. Ingrid s Mirem přibíhaj tak nějak vzápětí, ale Láďa tu ulichu schytá na plno a přichází promočený jako hastrman…

Túru hodnotím jako opravdu povedenou. Sice téměř bez značek, téměř neviditelnými chodníky, ale s mimořádně nádhernými výhledy. Ráj pro botaniky a entomology. A navíc - za celý den, byť je začátek prázdnin, jsem nepotkal živé duše…

Sponzor článku: Na každý výlet je dobré se pořádně připravit, při nákupu potřebného vybavení se Vám určitě může hodit třeba Alza slevový kupon.