Výstup na Monte Pelmo v Dolomitech

Monte Pelmo, nejprve parčíkem a pak skalami a sutí

Okolo osamoceného kusiska skály s vrcholkem ve výšce 3 168 m se už pár let běhá závod Transpelmo. Cestou k chatě Venezia se snad dá pochopit, že se tu dá klusnout, ale pak začíná půlkilometrové převýšení se sutí, skalami, lany nad úzkými lávkami a zase se sutí do sedla Forcella Val d´Arcia - inu, Dolomity! Tyto si ale přece z naší pozice rozvážných turistů zaslouží celodenní putování s patřičným kocháním se krajinou, a ne nějaký bezhlavý úprk na čas!

Značená cesta číslo 472 nás vede od parkoviště na Passo Staulanza okolo masivu doprava, proti směru hodinových ručiček. Zpočátku luční, dál už spíše lesní pěšina nás často potěší průhledem na protější Civettu. Po necelé půlhodině narazíme na odbočku "k dinosauřím stopám pod Pelmettem".

Čtěte také: Civetta, výstup na impozantní vrchol v Dolomitech via ferratou Alleghesi

Málokdo asi dinosauří stopy v přírodě zahlédl a navíc v každém turistickém materiálu o Monte Pelmu je o nich zmínka. Ke všemu má být odbočka po značené cestě jen hodinová, takže zahnout vlevo je povinné.

Po výstupu klečí se dinosauřích stop chtivý turista potýká se sutí a balvany, takže turistické hůlky i tady přijdou vhod. Kdo by se však těšil na ťápoty o průměru půl metru od pořádného chlapáka z Jurského parku, ten by mohl být zklamán. Ve skalním bloku odlomeném odněkud z Pelmetta je zřetelná linie otvorů - asi jako by je chlap svou chlapskou pěstí do betonu nadělal.

Jsme rádi, že jsme si do nich šáhli, neb to nikdo nezakazuje, a věříme vědcům, že jsou to opravdu stopy dinosauříka. Navíc máme od nich další skvělé výhledy. Takže s nějakým tím focením, sestupem a pomalu už chutí na nějakou tu malinkou svačinku se nepatná odbočka může protáhnout téměř k hodině.

…a pak dál pohodlně lesíkem, kosodřevinou a lučinami. Jak se cestička, místy skutečně s jemným štěrkem jako v parku u nádraží, vlní a zatáčí okolo hory, otevírají se výhledy na Antelao a Sorapis.

Po skutečně příjemné a veskze pohodlné pouti, na přesném rozhraní šťavnatých luk a vyprahlého karového pole gigantického strmého Pelmiska, narazíme už po necelé hodině a čtvrt na opěrný bod! Tady značená cesta 472 končí. Po občerstvení a užití si krásy polohy Riffugio Venezia se dál svěříme číslu 480 - Sentiero Flaibani.

Táhlé stoupání ve štěrkovém svahu nad chatou nám dá konečně možnost pořádně se zahřát. Naštěstí scenérie s impozantním Antelaem naproti přes údolí lehce zdůvodní naše početná zastaveníčka. Také odbočka k vrcholku Monte Pelma stojí za chvíli zkoumání, kudy že to ti jinačí borci, než jsme dneska my, k pověstné cestě nahoru nastupují.

S přibývajícími výškovými metry se začíná ukazovat výrazné sedlo, ve kterém mizí stezka, kterou najednou zdoláváme nějak lehčeji. Nastudované materiály a fota kopce jsou však červíčkem, který nahlodává optimismus z blízkého vyvrcholení výletu. Mělo by být nějaké lano, skalní lávky… Taky asi ještě nemůže mít tu výšku, co ji má mít… Ale je to obzor a cíl, který ukončuje pustý kamenitý svah.

Tak teď už je to jasné. Nebát se a nepadat! To, co se strany našeho příchodu vypadalo jako příjemné sedélko, vytváří na druhé straně úzkou hranu nad prudkým padákem. Cesta odbočuje nad gigantickou strží po hraně doleva, kde jsou skalní stupně a lávky v těch neožehavějších místech zajištěny.

Opatrné kroky jištěné pevnými stisky lan nás dovedou za skalní ostroh, kde se konečně ukáže ta kýžená pravá Forcella Val d´Arcia, která má být top puntíkem dnešního výletu. Objevuje se taky příjemnější stezka a následných pár metrů jistících lan je pak spíše příjemnou pomůckou. Kolena se nad těmi sešupy pod námi už snad ani moc neklepou.

Nekonečno pohybů na strmých krkolomných svazích nad propastmi trvalo ve skutečnosti necelých 15 minut a zpětně a teď už z pozice ostřílených lezců se to celkem v pohodě dalo. Přesto však jsme rádi, že se konečně ocitáme v bezpečí funění při zdolávání dost prudkého, dost kamenitého, dost nepříjemného a dost nekonečného, ale posledního dnešního výstupu širokým žlabem do sedla ve výšce 2 476 m n.m. Už takřka nemáme lehký krok, pískat si taky moc nejde, ale alespoň už není kam spadnout.

Nakonec, ale opravdu až nakonec se to poddá a dosahujeme místa, odkud vede pro nás cesta zas jen dolů.

Ze sedla máme náhle Passo Staulanza - začátek i konec naší dnešní tůry - na dohled, na dosah, na dohod kamenem. Takže už jen chvilinku z kopečka - paráda, brnkačka, chodník se klikatí jasně před náma. Ale pořád jsme v Dolomitech, takže suti je někdy po kotníky i nad, svah je občas prudší, než se zdál shora, ta jasně se vinoucí pěšina se občas rozdělí na dvě až tři…

Bezstarostný sestup musíme jistit sledováním občasného značení. Důležité je nepřejít odbočku cesty číslo 467! Jen ta nás dovede přímo k Passo Staulanza, protože 480 - Sentiero Flaibani má cíl u Riffugio Citta di Fiume, odkud sice existuje značená cesta k Passo Staulanza, ale znamená pár hodin navíc. Takže tam, kde se to mezi skalisky začíná zelenat, držíme se spíše vlevo a skutečně nacházíme čtyři šest sedmičku. Při trošku horší viditelnosti může být hledání odbočky otázkou štěstí. Takže sestup na pohled jednoduchý může být také dost zajímavý a zabere až 2 hodiny.

• Výchozí bod a zároveň cíl: Passo Staulanza 1 773 m, dosažitelné z Cortiny přes Passo di Giau
• Čistá doba pochodu: 6 hodin, celkový čas s poshověním a odbočením k dinosauřím stopám 8 - 9 hodin
• Nejvyšší bod: Forcella Val d´Arcia, 2 476 m
• Převýšení: 703 m

Další související články: