Monte Argentera (3 297 m), výstup na vrchol jihozápadním cípu Alp
Turistika v Přímořských Alpách aneb tři v jednom (1)
Čas nezastavíš, takže jsem došel do stádia, kdy začínám pomalu rekapitulovat a uzavírat moje "programy", jak tomu říkám. Jedním z nich je i můj alpský program, ovšem když jsem si vyznačil v mapě Alp vylezené vrcholy, zjistil jsem, že mám v nejzápadnější části Alp bílé místo. Je to logické, Rakousko máme za rohem, proto nejvíc kopců mám tam, ale na západ Alp je to pro nás Ostraváky daleko. A tak jsem se tam vydal, abych to aspoň trošku napravil.
Vybral jsem si rovnou nejzápadnější a nejjižnější část Alp - Přímořské Alpy a jejich nejvyšší vrchol, kterým je Monte Argentera (3 297 m). Má dva vrcholy - severní a jižní, přičemž vyšší je ten jižní - Cima Sud Argentera.
Přímořské Alpy leží z větší části ve Francii, ale Argentera je na italské straně, druhý důvod proč tam jet, Itálie je moje srdeční záležitost. A navíc, Přímořské Alpy končí na francouzském pobřeží a leží v nich i celé Monacké knížectví, tudíž Monako je taky alpskou zemí. A já jsem vždycky tvrdil, že jsem byl na nejvyšších vrcholech všech alpských zemí a tiše jsem zamlčoval, že na monackém ne.
Tak jsem se to rozhodl spojit a zabít dvě mouchy jednou ranou a zajet i do Monaka. Jenže pak mám jet domů zase těch 1 400 km jen tak zbůhdarma? To by byla škoda, tak jsem se rozhodl ještě pro zastávku v severních Apeninách, takže to bude 3 v 1, tři kopce v jednom výletu, každý jiný, každý jinde.
Monte Argentera
Rozhodl jsem se vyjet hned, tedy v červnu, dokud Němci nevyrazí na jih a neucpou dálnice. K výstupu jsem si vybral východní trasu od jezera Rovina přes chatu Genova-Figari. Na parkoviště u jezera mi navigace ukázala vzdálenost 1 430 km, rozložil jsem si to na dva úseky tak, abych druhý den ještě stihl vystoupat na chatu.
Všechno klaplo, druhý den kolem třetí odpoledne jsem byl na parkovišti, sezóna ještě nezačala, tak ani nevybírali parkovné. Sbalil jsem bágl a začal stoupat prudkými serpentinami, čekalo mne asi 500 výškových metrů k umělému jezeru, u kterého chata Genova-Figari stojí. Něco přes hodinu a byl jsem u hráze a otevřelo se mi krásné panorama hor, chata byla vidět přede mnou přes vodu. Zbývalo obejít jezero a byl jsem u ní, asi po hodině a půl od parkoviště. Za chatou je skryto další (přírodní) jezero Brocan, takže chata je na skále mezi dvěma jezery.
Na chatě vše perfektní jako vždy na alpských chatách. Sterilní čistota, přátelská atmosféra, obsluha, dva kluci a jedna dívčina s neustálými úsměvy na tvářích, vše zvládají na jedničku. Díky začátku sezóny byla chata jen z poloviny zaplněná, takže jsem mohl být v pokojíku pro dva sám, super! Večeře, ubytování a snídaně stojí 60 EUR, ale na Alpenverein kartu jsem dostal slevu, platil jsem jen 45 EUR. Plus samozřejmě další občerstvení podle vlastního přání. Začal jsem vynikajícím espressem a šel jsem pak prozkoumat začátek trasy na vrchol, abych ráno šel najisto.
Oba vrcholy Argentery jsou od chaty vidět, chata je ve výšce 2 015 m, takže mě čeká asi 1 300 metrů převýšení, odhadoval jsem to na 4 až pět hodin nahoru. Před chatou kohoutek s pitnou vodou, nic dalšího nechybí. Předpověď počasí na zítřek vynikající.
Moc informací o výstupu jsem předem nezjistil, není to asi moc navštěvovaný vrchol, našel jsem jen pár fotek z vrcholové části, přechází se tam nějaká lávka, vypadalo to dost exponovaně, ale lidi se vždycky fotí tak, aby to vypadalo co nejděsivěji. Měl jsem staženou seznamáckou mapu, tam je moje trasa vyznačena čárkovanou čarou, ale závěr je vytečkovaný, asi ta lávka, říkám si…
Podle diskusí u večeře jsem zjistil, že na vrchol asi půjdu sám, ostatní byli na trase dálkového treku přes sedla, jakéhosi puťáku z chaty na chatu. Obdivuhodné, nevylezou sice žádný vrchol, ale nasbírají šílených metrů převýšení. Ale mi samota vyhovuje, tempo si určuji sám, nikdo na mě neshazuje kameny, svačím kdy chci, jdu na záchod, kdy chci…
Ráno se "trekaři" pomalu houfovali. Já jsem byl hotov první, přesně o půl osmé jsem vyrazil. Na chatě jsem nechal vše nepotřebné, v batohu jen voda, sváča a oblečení. Jak se pak ukázalo, to oblečení jsem táhl zbytečně, bylo tak krásně, že jsem to celé šel jen v tílku. Na třítisícovku v tílku! Inu Přímořské Alpy.
My Ostravaci poměřujeme vše Lysou horou, na vzdálenost byla moje trasa podobná jako na Lysou, ale na převýšení dvakrát tolik, takže bylo jasné, že to bude dost do kopce. Zpočátku byla stezka viditelná v travnatých úsecích, vystoupala prudce nad jezero, pak pokračovala traverzem vysoko nad jezerem, přibývalo skalnatých a balvanovitých úseků, až se pak stočila vzhůru a pokračovala stále SZ směrem přímo k vrcholu. Vrchol byl vidět, přičemž se překračovalo několik potoků.
Ve skalnatých úsecích o nějaké stezce nelze mluvit, každý si asi trochu volí trasu sám. Jsou tam sice značky v podobě rezavých pruhů, ale já jsem známý bloudil, takže jsem čas od času musel zastavit a hledat před sebou nějaký pruh, abych zase našel směr. V jednom případě mě donutil změnit směr kozoroh, který nejevil žádnou snahu uhnout, takže jsem při pohledu na jeho paroží uhnul raději já.
Po dvou hodinách jsem dorazil k bivaku Franco Lorenzo Giorgio al Baus, který je krátce nazýván jen Baus. Nijak jsem se nezdržoval a pokračoval dál, co do vzdálenosti jsem byl za půlkou, ale věděl jsem, že mě čekají těžší partie, kde budu pomalejší. Cesta vede příkře vzhůru směrem k sedlu Passo dei Detriti. Časté jsou krásně zbarvené plotny, na kterých to dobře drží na tření, objevují se i sněhová políčka. Jedno jsem přešel a tam to naopak nedrželo vůbec. Mačky jsem neměl a tak jsem doufal, že mě nečeká nějaké pole rozsáhlejší.
Překročil jsem další potok valící se po strmé skále a našel zabudované ocelové lano, po kterém jsem vyšplhal na další úroveň, až jsem došel k obrovské sněhové míse, přes kterou bylo krásně vidět východní stěnu vrcholového hřebene a v ní onu zmiňovanou lávku tvaru otevřeného U. Zbývá tedy obejít tu mísu, ať se dostanu k lávce. Doleva vzhůru po skalnatém hřebínku i s pomocí rukou až nad úroveň sněhu, pak po jeho okraji k místu, kde se připojuje trasa od chaty Franco Remondino.
Odtud už jsou obě trasy společné, nemusím tedy vystoupat až do sedla Detriti, naopak začíná klesání doprava k lávce. Ta je sice exponovaná, ale dost široká, zpočátku klesá dolů, v místech, kde se zužuje až na jakýsi zářez ve skále, jsou fixní lana, takže bez problému. Pak začne stoupat až nakonec vymizí a přejde ve strmý kout, dál je to takové jedničkové lezení až k závěrečnému komínku, ve kterém visí jisticí lano. Jsou to vlastně dvě horolezecká lana, na jednom z nich jsou uzly sloužící jako chyty, takže se dá snadno vyšplhat nahoru.
Po výstupu z komínku se přímo přede mnou objevil severní vrchol Argentery, jižní jsem měl za zády, takže prudce doleva a po velkých balvanech snadno k vrcholovému kříži. Bylo 3/4 na dvanáct, čili mi to trvalo 4 a čtvrt hodiny, zhruba 300 výškových metrů za hodinu. Na dědka jako jsem já, dobrý. Počasí nádherné, parádní výhledy, sám, nikým nerušen, euforie.
Moc dlouho jsem se tam nekochal, z vrcholu byla vidět jezera a chata a byla to pěkná hloubka, navíc jsem musel sestoupit až na parkoviště, takže 1 800 metrů dolů. Snědl jsem tatranku a šel. Je známo, že obtížnější úseky se lépe lezou nahoru než dolů, takže jsem z počátku nebyl vůbec rychlejší než při cestě vzhůru, slézání tím skalnatým koutem vyžadovalo opatrnost. Pak už jen přejít lávku a obejít sníh.
Cestou dál po plotnách a balvanech to bylo o hledání očima vhodného balvanu, na který vstoupit, a o odhadu sklonu, který mě udrží na tření, takže se muselo stát, že jsem sebou prásknul na záda. Naštěstí jsem měl na zádech batoh s nepoužitým oblečením, který mi posloužil jako airbag. V tomto případě jako wearbag.
U bivaku jsem snědl svačinu, kterou jsem měl připravenou z domova, znovu se pokochal krásnými výhledy a pokračoval k chatě. Tam jsem byl ve tři odpoledne, takže od chaty nahoru a dolů sedm a půl hodiny. Přibalil jsem svoje věci, dal si na rozloučenou to výborné espresso a pokračoval dolů k parkovišti. Odjížděl jsem o půl páté, tedy po devíti hodinách nezapomenutelné a nádherné námahy. Směr Monte Carlo.
