Monako a Apeniny, túra na nejvyšší bod Monaka Chemin des Révoires
Výstup na nejvyšší bod Monaka a nejvyšší horu Ligurských Apenin aneb tři v jednom (2)
Jak jsem se zmínil na začátku, spojil jsem výlet na nejvyšší vrchol Přímořských Alp s nejvyšším bodem Monackého knížectví, které leží také v přímořských Alpách. Napsal jsem nejvyšším bodem, protože Monako žádný vrchol nemá. Je to nejvyšší bod, kde hranice Monaka protíná svahy kopců, jejichž vrcholy jsou ve Francii. Výška toho bodu je pouhých 161 m n. m. a říká se mu Chemin des Révoires, což je vlastně název uličky, která k němu vede.
Od Argentery to bylo asi 150 km po impozantní dálnici, která se vine po estakádách nad mořem a prochází desítkami tunelů. Po sjezdu z dálnice stojí za to najít místo k zaparkování a podívat se na Monako z nadhledu. Hned od pobřeží se Přímořské Alpy rychle zvedají, takže je jasné, že ten monacký nejvyšší bod bude hluboko dole, někde ve změti zástavby. Hranici mezi Monakem a Francíí samozřejmě nejde rozeznat.
Vybral jsem si předem na navigaci jedno z podzemních parkovišť, ovšem stačilo jedno zaváhání ve změti těch klikatých uliček a byl jsem ztracen, chvíli jsem to tam brázdil jako Hamilton, až jsem našel díru do země a šťastně zaparkoval. Musel jsem až do páteho podzemního patra, první horní čtyři byla pro rezidenty.
Bylo tam vedro jako v pekle, silně jsem se napil a vyrazil na vrchol. Když jsem vyjel výtahem na světlo a zorientoval se, zjistil jsem, že jsem nezaparkoval vůbec špatně, ulička Chemin des Révoires byla kousek nade mnou. Ukázalo se, že ta ulička není vlastně uličkou, ale že je to schodiště. Protože je Monako ve svahu, ulice pro auta se klikatí vzhůru a pro pěšáky jsou mezi nimi nadělané zkratky v podobě schodišť a strmých chodníků. A tak jsem se po vyšlapání dvou schodišť dostal až ke konci Chemin des Révoires, kde je odbočka do průchodu jakýmsi barákem a byl jsem na nejvyšším bodu. Hurá. Asi půl hodiny po příjezdu do Monaka. Bod není nijak označen, je tam nějaká cedule, která s tím asi nemá nic společného.
Hlavní úkol splněn, teď jsem se mohl toulat po Monaku. Nejhezčí je to samozřejmě u moře, tak jsem začal sestupovat po těch schodištích, dokonce byl v jednom místě i výtah, prošel jsem parkem (Parc Princesse Antoinette), až jsem došel do přístavu. Vlhko a vedro, byl jsem zpocený víc než na Argenteře. Při pohledu od vody zpět nahoru jsou vidět první vrcholy Přímořských Alp, nejvyšší z nich Argentera je jen 50 km vzdušnou čarou. Je možné, že jsem na ní den před tím byl?
Šel jsem podél moře až do Monte Carla, podívat se na slavné kasíno. Už jsem tam jednou byl, před třiadvaceti lety, tak zkontroluji, jak se to změnilo. Nijak, kasíno nijak nezchátralo, stejně jako tehdy se před ním předvádí smetánka v drahých autech, náměstíčko plné turistů, kteří teď ovšem usilovně selfíčkují, to tehdy nebylo. Po důkladné kontrole bodygárdy se dá vlézt do vstupní haly kasína, kde se zase selfíčkuje. A byl tam příjemný chládek. Když jsem se dost zchladil a vylezl na schodiště před ten barák, říkal jsem si, že to stačilo. Teď ještě najít tu moji díru do země, kde mám auto. Sbohem Monte Carlo, vzhůru do Apenin.
Severní Apeniny
Když jsem si zadal do navigace trasu z Monaka domů, vedla nejdřív kolem Ligurského moře, když se pak stočila k severu, šla přes kopce, koukám, co to je - Ligurské Apeniny. Tak jsem si řekl, že se tam zastavím a vylezu na jejich nejvyšší vrchol Maggiorasca. V Apeninách už jsem byl, vylezl jsem na nejvyšší hory všech tří základních částí, na Monte Cimone v Severních, Corno Grande ve Středních a Serra Dolcedorme v Jižních Apeninách. Ligurské Apeniny jsou podcelkem Severních Apenin, Maggiorasca je tedy nejvyšším vrcholem tohoto podcelku.
Nebyla to nijak velká zajížďka od trasy, normálně bych odbočil z přímořské dálnice na sever v Janově, takhle jsem pokračoval až do Chiavari a stočil to na sever tam - směr Piacenza. Jako přístup k Maggiorasce jsem si vybral městečko Santo Stefano d' Aveto, to je ve výšce asi 1000 m n.m., takže od moře to bylo pořád do kopce, pořádně jsem si zatočil volantem po horské klikatící se silnici.
Bylo vidět rozdíl mezi přímořskými městy a vesnicemi, kterými jsem teď projížděl, tady to vypadalo dost chudobně, plno opuštěných a zanedbaných domů. Ale Santo Stefano bylo fajn, dorazil jsem tam až večer kolem půl desáté, ale sehnal jsem bez problému nocleh za velmi příznivou cenu, nějaký velký nával turistů tam nebyl, jen místňáci.
Ráno jsem nijak nespěchal, po snídani a výborném kafi v penzionu jsem popojel 3 km na bezplatné parkoviště u restaurace Bar la Rocca. Parkoviště je ve výšce 1 250 m, vrchol Maggiorasca má 1 799 m, převýšení jen 550 m, bylo krásně, pohoda.
Na parkovišt začíná i lanovka, ta vede na sousední vrchol Monte Bue, na kterém je sjezdovka. Normální turistická trasa vede po lesní cestě právě tím směrem a rozděluje se v sedle mezi oběma kopci. Vyšel jsem po ní, ale pak jsem odbočil na alternativní trasu směrem ke svislým skalám s vrcholem Rocca del Prete. Zavedlo mě to do suchého koryta potoka, lezl jsem po obrovských balvanech prudce vzhůru, nevěřil jsem, že to je značená cesta, ale nakonec jsem značku našel, přešel jsem kamenné moře a zářezem mezi skalami se dostal na lesní cestu do sedla, kde byla odbočka k Rocca del Prete.
Tam musím jít, říkal jsem si, to bude asi znamenat pěkná skála, anglicky Pretty Rock, teprve doma jsem si to přeložil a zjistil, že prete není pěkný ale kněžský, takže to byla Kněžská skála. Ale pěkná byla. Byl z ní nádherný výhled do kraje i na vrchol Maggiorascy. Pak zpět do sedla a nahoru lesem, pak les ustoupil a objevil se nádherný travnatý vrchol. Na okrajové skále stojí socha madony, samotný vršek však kazí anténa. Maggiorasca (1 799 m).
Pak jsem pokračoval dál na sousední Monte Bue (1 772 m), z něj vede dolů sjezdovka a končí na něm lanovka, ale koncová stanice lanovky je vybydlená, mám takový dojem, že to dopadlo jako v mnoha dalších níže položených lyžařských střediscích, že tam v zimě není sníh a je po lyžování.
Pokračoval jsem dál horskou loukou plnou kvítek na vršek Groppo delle Ali a pak dolů k chatě Prato della Cipolla. Odtamtud jsem se pak vrátil na začáteční výstupovou trasu a po ní zpět na parkoviště. Krásný desetikilometrový okruh.
Když jsem se trochu usušil a převlekl na cestu, zašel jsem do té hospody Bar la Rocca. Na rozloučenou s Itálií nemůže přece chybět pasta a espresso. Tak jsem si objednal nějaké nudle a než mi je přinesli, zadal jsem si v navigaci cíl "domů". No a vyjelo mi 1224 km. Pořád dost, ale žádná další zastávka už nebude, už jsem utratil celý důchod. Konec výletu.
