Turistika v Krkonoších, tip na víkendovou túru v podzimním období
Z Pece pod Sněžkou přes Černohorské rašeliniště a Modré kameny do Janských Lázní
Krkonoše, nejvyšší hory v Česku, nabízejí turistům spoustu možností. Nejen krátké procházky, ale i delší túry a nebo i vícedenní treky. Nakonec turistika v Krkonoších se začala rozvíjet poměrně brzy, nejstarší turistické spolky a horské boudy začaly vznikat právě v tomto regionu. A protože máme dostaveníčko s bývalými účastníky Týdne VHT v Jestřábí, tedy nedaleko, vyrážíme do Krkonoš na výšlap také.
Na zhruba 13kilometrovou trasu s převýšením pouhého půl kilometru se vydáváme z Pece pod Sněžkou. Část volí cestu lanovkou z Janských Lázní. Výšlap je to vcelku nenáročný, vhodný třeba na sobotní výšlap. Nebyl jsem tady jen pár let, ale Pec pod Sněžkou se mění k nepoznání. Bohužel k horšímu. Začíná se stávat střediskem "paneláků" a "futuristických" barabizen natěsnaných na jednu hromadu. Zmizelo autobusové nádražíčko, Pivní pohotovost a přibyly jakési nevzhledné apartmánové domy a řada dalších staveb.
Pec pod Sněžkou (německy Petzer), která má dnes asi 700 stálých obyvatel, začala vznikat někdy ve druhé polovině 16. století. Přesné datum vzniku písemné prameny neuvádějí. V oblasti se však datuje starší osídlení, hornická osada v Obřím dole, která je písemně doložena v souvislosti s těžbou arsenopyritu a měděných rud již v roce 1511. Těžba v této oblasti pak byla ukončena až po asi 450 letech v roce 1959.
A protože nás Pec pod Sněžkou příliš neoslovila, mažeme z parkoviště u stanice horské služby po modré turistické značce hnedka dále. Přes točnu u Jeremy baru strmě vzhůru nad tzv. Lyžařským žlebem. Cesta vede zprvu lesem, teprve výše se dostáváme na louky. Míjíme Žižkovu boudu, chatu Barborka a další horské boudy. Od Husovy boudy (1 065 m) si vychutnáme nádherných výhledů k Peci. A přestože tu a tam vykoukne sluníčko, výhled na hřebeny i nejvyšší Sněžku se nekoná. Krkonošské hřebeny jsou stále v mracích.
Okolo Pražské boudy se protáhneme ke Kolínské boudě (1 125 m) po krásném a převážně lučnatém hřebeni. Za zády je vidět známou rozhlednu na Hnědém vrchu a některé z blízkých vrcholů. Dokonce začíná svítit sluníčko, takže se zdá, že by se mohlo konečně vyčasit. Mohlo, ale nevyčasilo. Meteorologům se předpověď tak úplně nepovedla. Co už… U Kolínské boudy je spousta lidí, ládují tu do sebe uzená kolena či co to za uzeniny na tabuli nabízeli. Nezastavujeme se, pouze se krátce zdržíme u koziček v ohradě…
Přes rozcestí Pod Kolínskou boudou (1 110 m) pokračujeme k Černohorskému rašeliništi. Cestou dosti zdržuji, protože houbičky. Různé závojnatky a hnojníky, špičky a vůbec kupa dalších zajímavých hříbků. Většinou však nejedlých a spíše drobných. Většina lidí se jich ani nevšimne.
Okolo bývalé klausy, plavební přehrady, se konečně dostáváme na rozcestí Václavák, na kterém stojí pěkný turistický přístřešek. Od něj je to již jen kousek po kameny vydlážděném a dále povalovém chodníku k Černohorskému rašeliništi, které leží mezi Černou a Světlou horou. Vede sem nejen kupa značených tras, ale i naučný chodník. Ten se uzavírá každoročně v termínu od 15. března do 31. května kvůli ochraně ohrožených druhů živočichů.
Černohorské rašeliniště vzniklo až dávno po skončení poslední doby ledové, jeho stáří se odhaduje na pouhých 6 000 let. I přesto již rašeliníky dokázaly vytvořit vrstvu mocnou několik metrů. NPR Černohorská rašelina má dnes výměru asi 66 hektarů, předmětem ochrany jsou unikátní rostlinná a živočišná společenstva vázaná na zdejší křehký ekosystém. Na okraji rašeliniště se dvěma malými jezírky stojí asi 6 metrů vysoká vyhlídková věž. A je tu dnes těsno, lidi na vyhlídku čekají ve frontě. No jo, víkend.
Lidí stále přibývá, takže se vracíme na rozcestí Václavák a pokračujeme přes rozcestí Nad Pardubickými boudami (1 170 m) k Modrým kamenům. Brzy zůstávám opět sám, protože zdržuji. Ne že by nohy nechtěly chodit, ale fotoaparát chce fotit. Takže vyblejsknu kupu hříbků, mezi nimi i nějakou tu lysohlávku a, pokud se nemýlím, i holubinku vrhavku (Russula emetica). Tato nejedlá houba dělá čest svému druhovému jménu. Po pozření vyvolává nepříjemné žaludeční problémy, které rozhodně neutajíte. No prostě vrhavka…
Zelená značka se od posledního uvedeného rozcestí docela táhne. A navíc po asfaltce. Ale kupa zajímavých hříbků to hnedle napraví. Z rozcestí Nad Modrými kameny (967 m) pak zamířím ke krásným Modrým kamenům, docela velkým krkonošským skaliskům, z jejichž vršku se otevírají docela slušné výhledy. Tyto kvarcitové skalní útvary vytvářejí asi šest samostatných skalních bloků vysokých až kolem 20 metrů, některé roztodivných tvarů.
Poměrně strmý kamenitý chodník si to svižně sviští dolů lesem a pak přes velkou paseku s výhledy. Pod touto pasekou je další rozcestí - Modrokamenná bouda (790 m) a stejnojmenná bouda, kde již parťáci a parťačky sedí u piva a nějakého žvance. Tak se připojím s tím, že si dám pivo a asi krkonošské kyselo. Musím si "nechat místo", protože jsem včera donesl dvě obří pýchavky. No však se také jmenují pýchavky obrovské (Calvatia gigantea), v atlasech uváděné také jako vatovec. Dnes z nich budou na večeři řízečky. Já bych to neobaloval, tuto práci fakt nesnáším, ale když se ženské nabídly, že je připraví…
No kyselo jsem si nedal. Místo toho jsem měl výborný kuřecí (krůtí?) řízek s česnekovým dresinkem. Já jej nechtěl, ale pán hospodský běhal po place s talířem, ke kterému se nikdo nehlásil. Vůbec nikdo. A tak jej se slovy, že tady s tím jídlem dále běhat jako blbec nebude, postavil na stůl a před mou maličkost. Fakt bych si nemyslel, že vypadám tak hladově a že bych dnes v Krkonoších dostal i něco zdarma… Fakt zdarma. Bylo mi to hrozně hloupé, ale přece takovou dobrotu nevyhodíme, že… A večer řízky opravdu byly, ale moc se jich už nevešlo. Zbyly tak i na snídani druhý den.
No, je čas zvednout kotvy. Část party jde k severu, druhá naopak k jihu. Do Janských Lázní, německy Johannisbad. Orientačně snadné a pohodové. Přes rozcestí Janské Lázně, Lesní dům (660 m) se s Janinou a Valčou přesouváme do centra známých lázní, které mají dnes asi 650 stálých obyvatel. První písemná zmínka o osadě pochází z roku 1300, avšak místní horký pramen měl nalézt již roku 1006 zbrojnoš rytíře Albrechta z Trautenberku, jan z Chockova, po němž byl pramen pojmenován Janův. Cestu zakončíme v jedné z místních kaváren za kolonádou a u stanice lanovky na Černou horu, kde již František čeká s dostavníkem…
- Trasa výšlapu na turistické mapě
