Pochod Michálkovice - Tatry, Slovensko v roce 2020

Túra napříč částí Západních Karpat (6)

Je čtvrtek 3. 9. 2020. Probouzíme se do prosluněného dne na vrcholu Minčol (1 394 m n. m.) - nejvyšším bodě pohoří Oravská Magura. Stejně jako na pochodu Michálkovice - Tatry 2014, tak ani tentokrát se žádná noční návštěva medvěda v okolí chatky nekonala a jestli jo, tak jsme nic nepostřehli. Co se ovšem konalo, tak byla značná zima v noci. Odhaduji, že teploty se blížily bodu mrazu a zjistil jsem, že můj spacák už rozhodně nemá komfort při 0 stupních Celsia, natožpak přežití při -10 stupních Celsia. Na další trek budu muset pořídit nový. V noci jsem se raději ani moc nehýbal a neotáčel, aby mi teplo ze spacáku neunikalo.

Den šestý - Z Minčolu do obce Nižná

Každopádně dnes vstáváme relativně brzo - možná i tou zimou - a to cca v 6 hodin ráno. Do zimy se sice nechce, ale pěkný výhled na Chočské vrchy, Velkou Fatru, Nízké Tatry a Tatry láká z chatky vyjít ven. Je inverzní oblačnost, takže všechna pohoří a hory působí jako ostrovy vystupující z moře. Značně fotogenická chvíle, obdobné to tu bylo i v roce 2014.

I když je slunce ještě nízko, přesto již začíná hřát. Takže vytahujeme ven vlhké věci, abychom je nechali alespoň na chvíli vysušit. V klidu snídáme, popíjíme čaj, borovičku s horcom a kocháme se veškerou tou nádherou kolem nás. Přece jen to, co je teď, zítra už stejné nebude, tak proč si takovouto chvíli neužít?

Přechod z Minčolu do sedla Príslop

Toto pěkné ráno si užíváme celkem dlouho, protože teprve kolem osmé hodiny ranní se balíme a vyrážíme dál na cestu. Nejprve na vrchol Minčolu, protože jsme kousek pod ním a včera jsme přes něj nešli. U vrcholové cedule jsme během chvíle, ale nejsou odtud výhledy, protože okolí je zarostlé ne vyloženě vysokými smrky, ale ani ne nízkými. Když už jsme tady, tak alespoň odlovujeme kešku. Samotné slovo Minčol (samozřejmě v různých obměnách podle země či kraje) je v Karpatech celkem rozšířené, přišlo s valašskou kolonizací Karpatského oblouku a jeho význam by se dal vyjádřit jako kopec.

Kolem vrcholu se směrem k severu, severozápadu a západu rozkládá NPR Minčol. Prakticky se rozkládá na úbočí samotného Minčolu a Zadného Minčolu (1 332 m n. m.) a chrání zachovalé fragmenty smrkovo-buko-jedlových a smrkových porostů, místy pralesovitých. Zajímavé je, že i když se NPR Minčol nachází na Oravské Maguře, patří pod NP Malá Fatra.

Následně již vyrážíme vstříc dalšímu dni našeho treku. Nejprve se vracíme zpět k místu, kde jsme nocovali. Mimo přístřešek, resp. boudu, ve které jsme spali, se zde ještě nachází několik vysílačů a budova horní stanice lanovky, která sem jezdí z Dolného Kubína, spíše tedy z místa za Dolným Kubínem, zvaným Kubínska hoľa - parkovisko. Osobně jsem lanovku nikdy neviděl v provozu, takže nevím, zda slouží lyžařům pouze v zimní sezóně, anebo jezdí i přes léto.

Povlovně klesáme vrcholovými částmi Oravské Magury, které zde mají značně holní charakter (holní z toho důvodu, že se zde nachází tzv, holiny, typické třeba pro Nízké Tatry, či část Velké Fatry). Proto je pravděpodobně název dalšího vrcholu, na který následně stoupáme, Kubínská hoľa (1 346 m n. m.). Na ten jdeme přes rozcestí Kubínská hoľa - sedlo, ze kterého se dá odbočit na žlutou značku a dojít k Chatě na Kubínské holi (i když reálně bych ji spíše pojmenoval pod Kubínskou holí). My ovšem jdeme po červené značce, po které dnes půjdeme ještě 20 km.

Z Kubínské hole ještě máme pěkné výhledy, které ovšem brzy skončí, protože většina hřebene je jinak zarostlá převážně smrkovým lesem. Takže cestu si dnes krátíme tím, že sbíráme kešky. Jonathan totiž ve své keškové aplikaci našel, že celý hřeben Oravské Magury je pokryt keškovou štrekou začínající někde v Zázrivé a končící někde na druhém konci tohoto pohoří. Tato kešková trasa má název Dlhá červená línia, a keška je k nalezení vždy tak cca co 300 metrů.

V první části této hřebenovky kešky lovíme spíše jen sporadicky. První část beru po významně narušující bod - sedlo Príslop. Narušující proto, jelikož horský hřeben je zde proťat asfaltkou vedoucí z Oravského Podzámku do Hruštína. Procházíme přes vrchol Čierny vrch (1 319 m n. m.), který je samozřejmě bezvýhledový, omezený výhled se nám otevírá až na lukách za tímto vrcholem a to na Oravské Beskydy, s nezaměnitelnou Babí horou (1 722 m n. m.) a Pilskem (1 557 m n. m.) a na velkou část CHKO Horná Orava.

Pro upřesnění - CHKO Horná Orava je jednou ze 14 chráněných krajinných oblastí na Slovensku, zasahuje do geomorfologických celků Podbeskydská vrchovina, Podbeskydská brázda, Oravské Beskydy, Oravská kotlina a Oravská Magura. Vyhlášena byla v roce 1979 a zaujímá plochu 58738 ha. Dělí se do 4 zón, kdy v zóně A platí nejpřísnější stupeň ochrany. Chrání například původní smrkové pralesy Babí hory a Pilska a vysokohorské a horské biotopy, které se nacházejí nad nimi. Dále chrání rašeliniště v lokalitě Spálený Grúnik. V této zóně je zakázáno vykonávat jakékoliv hospodářské činnosti.

Následně pokračujeme na, opět bezvýhledový, vrchol Príslop (1 032 m n. m.). Z něj pak nejprve povlovně a následně prudčeji klesáme do výše zmíněného sedla Príslop, proťatého asfaltkou. Mimo tuto asfaltku se zde nachází i autobusová zastávka a penzión Príslop, vysílač a pomník letecké havárie, která se zde odehrála 21. 9. 1976. Zemřel při ní Ing. Květoslav Topolnický z Aeroklubu Brno - Slatina.

Sedlo Príslop a něco málo o jeho blízkém okolí

V penziónu Príslop se zastavujeme, abychom si dopřáli oběd a nějaké to pivečko, které jsme již dlouho neměli. Zatímco Jimbo a Jonathan volí tradiční jídla typu kobzolplacek s brynzou, já neodolávám nabídce v menu a dávám si pořádný slovenský hamburger s hranolkama. Točený zlatý bažant přichází taky vhod, stejně jako panáček borovičky s horcom. Při následné siestě odpočíváme na terase penzionu a pozorujeme protější kopec, na který nás za pár chvil čeká výstup. Jinak pozorujeme pouze auta projíždějící sedlem z Oravského Podzámku do Hruštína a naopak.

Když už zmiňuji Oravský Podzámok, bylo by trestuhodné nenapsat pár řádků o této vesnici. Ta je sama o sobě celkem malá a byla by i bezvýznamná, kdyby se v ní nenacházela NPP Oravské hradné bralo, na kterém stojí majestátní Oravský hrad. Ten je považován za jeden z nejkrásnějších hradů na Slovensku, ne-li přímo nejkrásnější. Tvoří výraznou dominantu této obce, a skalní ostroh nad řekou Oravou zakončený hradním komplexem je opravdu monumentální.

Tato skalní vyvýšenina, která je součástí Oravské vrchoviny, byla osídlená již v pravěku. V polovině 13. století zde byl postaven tento zděný hrad, pravděpodobně na místě původního dřevěného hrádku. První zmínka o něm pochází z roku 1267, kdy jej král Bela IV. vyměnil s Mikou Balašou za Žilinu, Varín a Sučany. Nejvyšší část hradu se nachází ve výšce 112 metrů nad hladinou řeky Oravy. Hrad vznikl na důležitém místě uhersko-polské obchodní cesty (předtím i Jantarové stezky) v blízkosti celnice v Tvrdošíně. Přežil mnohá obléhání, včetně husitského anebo povstání Františka II. Rákocziho.

V roce 1800 vypukl na hradě požár, pravděpodobně od jiskry, která vylétla z komína. Ze střechy se pak oheň rozšířil na celý hrad. Hrad byl následně opravován. Zajímavostí je, že za 2. světové války obsadili hrad Němci, využívali ho jako pozorovatelnu. Ale po tom, co po hradu vypálili několik střel z raketometů Kaťuša sovětští vojáci, Němci se rozhodli, že nebudou riskovat poškození této významné památky a hrad raději opustili. K největší obnově celého hradu pak došlo v letech 1953 - 1968.

Na hradě se samozřejmě točilo několik filmů, včetně černobílé verze filmu Dracula z roku 1922. Zajímavostí taky je, že na hradě se nachází studna v tzv. Střední části, kterou nechal, v polovině 16. století vyhloubit František Thurzo. Má hloubku 90 metrů.

Návštěvu hradu mohu doporučit. Naposledy jsem zde byl s rodinou asi před třemi lety. Hrad opravdu zaujme a myslím, že nebude nudit ani zaryté odpůrce těchto památek. Mimochodem, jsou z něj krásné výhledy i na okolní pohoří, včetně tatranských kopců. Ve vesnici pod hradem je pak spousta možností občerstvení a pro milovníky vody a lodí mohu doporučit i jízdu na pltích po řece Oravě.

Sedlo Príslop - rozcestí Šubovka - intenzivní lov kešek

Kolem 14. hodiny se balíme, přecházíme asfaltku a pokračujeme dále do kopce, který jsme z terasy pozorovali. Z pochodu v roce 2014 si pamatuji, že když jsme tudy šli, tak bylo značné horko a při stoupání, přes louky, které zde stále jsou, sluneční výheň nebyla nijak příjemná, doslova jsme byli zpocení jako hovada a totálně vysušení během krátké chvíle. Tehdy jsme prohlásili, že jedním z největších nepřátel trekera jsou louky a sjezdovky v kombinaci s odpoledním sluncem a pařákem.

Teď se naštěstí trochu zatáhlo, takže stoupání není až tak neříjemné. Cestou do kopce se domlouváme, že budeme intenzivně lovit kešky v této částí Dlhej červenej línie. Takže začínáme už na prvním vystoupaném kopci. Následně přicházíme na vrchol Poľana (899 m n. m.), odkud začíná další prudké stoupání na vrchol Javorová (1 076 m n. m.).

Zdoláním tohoto kopce začíná klasická hřebenová huštařina. Cesta z kopečka do kopečka jen s povlovnými stoupáními a klesáními po široké lesní cestě, které vyloženě slouží i pro lesní techniku. Výhledy jsou jen občasné a omezené. Znatelné jsou opět Oravské Beskydy, ale sem tam jdou vidět i Chočské vrchy s charakteristickým Velkým Chočem (1 611 m n. m.), Nízké Tatry, či - náš cíl - Západní Tatry.

Touto, tzv. hřebenovou huštařinou, zdoláváme kopce Čistý grúň (1 082 m n. m.) a Prípor (1 106 m n. m.) a dostáváme se na rozcestí Šubovka, kde se loučíme s červenou značkou a Dlhou červenou líniou, na které jsme nasbírali asi 50 kešek (možná míň, možná víc, každopádně většinu z celého treku) a odbočujeme směrem do civilizace na modrou značku. Jimbovi a Jonathanovi slibuji, že jestli mě paměť neklame, tak již brzy budeme ve vesnici.

Rozcestí Šubovka - obec Nižná

Nyní zvolna po úbočí klesáme po stezce, která vyloženě není příliš frekventovaná. Jde vidět, že kdysi byla široká, snad i využívána lesní technikou. Nyní je zarostlá trávou nad kolena a je v ní vyšlapaný pouze úzký chodníček. Takto přicházíme až na rozcestí Pri Petrovke, kde se nachází krásný nový přístřešek, který by se dal docela dobře využít na bivak. Poblíž přístřešku se nachází zvonička, vyřezaná do kmene stromu s vyobrazením jakéhosi lesního muže či druida.

Pokračujeme po loukách na vrchol Petrovka (942 m n. m.) a Čížiková (925 m n. m.), ze kterých se nám naskýtají poslední pohledy na vrchol Magurka (1 107 m n. m.), na kterém se nachází nepřehlédnutelný vysílač (o kterém jsem celou dobu synkům tvrdil, že je to rozhledna). Z Čížikové prudce klesáme, kupodivu je zde cesta dobře značená a jednoznačná… to je změna oproti roku 2014, kdy jsme v těchto místech s Lupíkem vesele kufrovali.

Na rozcestí Za Lučivným se napojujeme na žlutou značku. Jdeme kousek po rovince a najednou je před námi krpál… Jde vidět, že Jimbo i Jonathan jsou překvapeni, ale já taky. Čekal jsem již jen klesání. Ale nedá se nic dělat, musíme se na něj vyškrábnout. Za chvíli stojíme na Lučivném vrchu (841 m n. m.). Ale Jonathan je již nejen fyzicky, ale i psychicky značně vyčerpán a začíná celkem remcat... Začíná mi vyčítat, že jsem jim sliboval, že už je to kousek, a že už se stmívá a že ani nevíme, kde budeme spát… Takové věci většinou neřeším, řeším je, až když opravdu nastane problém. Snažím se ho uklidnit, že tam, kde dojdeme, je hospoda, že tam si dáme v klidu pivko a pořešíme, kde přespíme a podobně. Ale to mi zase opáčí, že jak můžu vědět, že je otevřeno, apod.

Nezbývá, než jeho stížnosti překousnout a jít dále. Chvíli klesáme lesem a následně se dostáváme na louky nad vesnicí Nižná, ze kterých jsou již pěkné výhledy na samotnou vesnici a na to, co nás čeká následující den. Je odtud totiž dobře znatelný zítřejší výstup na vrch Prasatín (857 m n. m.) ve Skorušinských vrších, dále je dobře rozpoznatelný vršek Ostrvka (695 m n. m.) s vysílačem nad Nižnou, v pozadí jsou opět vidět Chočské vrchy a za Skorušinskými vrchy jsou jasně znatelné Západní Tatry.

Vidina blízkého cíle nám vlévá novou krev a sílu do žil, takže se snažíme zrychlit tempo, abychom byli brzo ve vsi. Po širší štěrkovce klesáme okrajem luk a lesa, až se dostáváme k prvním stavením ve vesnici. Nyní už dobře vím, že jsme opravdu kousek od cíle. U jednoho stavení se zakecáváme s chlapem, který je před domem na zahradě. Ptá se, odkud jdeme takto na těžko a kam. Sdělujeme mu, že z Ostravy do Tater, tak celkem valí bulvy. Hned mě napadá, že využiji příležitost a ptám se ho, zda by nás nenechal u něj přespat. Nabízím mu, že mu samozřejmě zaplatíme, že bychom jen chtěli postel a teplou vodu. Ten s tím očividně problém nemá, ale odchází se slovy, že se musí optat ženy… Za chvíli se vrací s tím, že nás musí zklamat, že žena mu řekla ne, že je covid a tudíž to nehodlá riskovat.

Loučíme se tedy a pokračujeme dále do vesnice. Po chvíli přicházíme na hlavní cestu, kde se v ostré zatáčce nachází hospoda. V té jsme se s Lupíkem a Mufem zastavovali i v roce 2014 a tehdy jsme měli štěstí, protože k nám přisedli turisti a sehnali nám nocleh za pár éček u nějakého jejich známého. Proto i nyní míříme do této hospody.

Objednáváme pivo a probíráme varianty. Jedna je vylézt na blízký kopec Ostražica (768 m n. m.), kde by se podle serveru mapy.cz měl nacházet jakýsi přístřešek. Každopádně se nám do kopce již nechce. Další varianta je najít dům chlapa, u kterého jsme tehdy spali. To se taky posléze pokouším, ale marně. Nemohu si vzpomenout, který to byl a zkouším i zvonit u baráků a ptát se lidí, ale marně. Takže se vracím do hospody za klukama.

Sděluji jim špatnou zprávu, že toho chlapa už jsem nenašel, tak to zapíjíme pivem a borovičkou s horcom. Po chvíli se s námi dává do řeči nějaký místní týpek v našem věku. Ptá se, odkud jdeme a kam. Tak mu vykládáme náš trekový příběh a taky náš problém, že nemáme kde přespat. Ihned se nám ochotně nabízí, že můžeme přespat u něj v bytě. To rádi přijímáme. Dáváme ještě pár piv, a jakmile náš nový kamarád zavelí, vyrážíme k němu na byt.

• Pokračování článku
• Minulá (5.) část článku
• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 28,2 km, 518 m stoupání, 1 331 m klesání