Pochod Michálkovice - Tatry 2020, trasa

Túra napříč částí Západních Karpat (3)

Je pondělí 31. 8. 2020 a my se probouzíme do spíše pošmourného dne v Mostech u Jablunkova, místní části zvané Šance. Dáváme si snídani s kávou a čajem, uvařenými na přenosných plynových vařičích - nezbytnou výbavou každého trekera. Dáváme se do kupy, lehce se hygienizujeme a připravujeme se na další cestu. Dnes je v plánu dojít na Velkou Raču (či Wielka Racza), což je nějakých 32 km dlouhá trasa.

Den třetí - z Mostů u Jablunkova - Šance na Veľkou Raču

Než vyrazíme na cestu - pár zajímavostí z okolí tohoto místa. Poblíž Mostů u Jablunkova, místní částí Šance, se nachází několik chráněných lokalit. Jde o PR Vřesová stráň - lokalita chráněných a mizejících druhů rostlin. PP Motyčanka - jedná se o podmáčenou louku, na které se vyskytuje početná populace prstnatce májového (z čeledi vstavačovitých - pro neznalé jednoduše a prostě jedna z orchidejí).

PP Filůvka - jedná se o druhově bohaté květnaté louky, bývalé pastviny v mozaice s podmáčenými plochami a drobnými rašelinnými mokřady. Nacházejí se zde přírodě blízká společenstva organismů s výskytem typických, vzácných i zvláště chráněných druhů. Z flóry například vachta trojlistá, kruštík širokolistý, bukvice lékařská, rosnatka okrouhlolistá a další druhy. A poslední PP Megonky se nachází již na Slovensku - jde o geologický útvar s výskytem kulovité odlučnosti pískovců. Kamenné útvary o průměru od 0,3 do 2,6 metru, oválného i dokonale kulatého tvaru. Byly objeveny v roce 1988 při těžbě pískovce v této lokalitě.

Další zajímavostí jsou místní Jablunkovské šance, podle kterých se jmenuje i celá místní část Mostů u Jablunkova. Šlo vlastně o pásmo opevnění budovaného podél slezské zemské hranice na obranu proti nájezdům Turků. Nějaké opevnění se zde nacházelo pravděpodobně již ve 14. století, samotné šance vznikly v roce 1529, kdy hrozil vpád Turků. V průběhu historie, pak opevnění chátralo, ale v případě potřeby bylo vždy obnoveno (například za třicetileté války), od roku 1678 zde působila i stálá vojenská posádka. Chátrající opevnění pak bylo v letech 1724 - 1729 přestavěno na pevnost hvězdicovitého tvaru, jenž je při leteckém pohledu dobře patrný dodnes. Další, menší obdobné objekty se pak nacházely v Bukovci, Hrčavě, Javořince, Svrčinovci a Čierném.

Z Šancí do Svrčinovce

Pomalu se blíží osmá hodina ranní, takže musíme vyrážet na cestu, abychom do cíle dnešního dne dorazili včas. Jonathan vyráží jako první, já a Jimbo asi 5 minut po něm. Hned ho nacházíme, protože kousek od hospody je smíšené zboží, takže tu už posedává a dává si startovní pivo, navíc, jako bonus si koupil plaskačku borovičky.

Startovní pivko bodne na každém startu, takže se s Jimbem také každý pro jedno stavujeme. Já navíc taky beru plaskačku borovičky s horcom - ale na cestu do hor, ne na ranní popíjení. Kromě nás je tu ještě nějaký místní týpek. Do práce vyloženě nespěchá, popíjí pivko. Za chvíli se s námi dává do řeči, čímž zjišťujeme, že se jedná pravděpodobně o Slováka, jelikož mluví slovensky.

"Čo chalani… odkiaľ idete a kam?" začíná debatu. "Z Ostravy do Tater, šéfe…" odpovídáme. Valí bulvy, je v rozpacích, stále opakuje: "Tak neviem chalani, mám si dát eště jedno?" Říkám mu: "Šéfe, nic si nedávejte, my už jsme stejně na odchodu, s náma už moc nepokecáte…" Mizí. Po pěti minutách vychází z obchodu. "Chalani, prehovorili ste ma," sděluje nám vítězoslavně s pivem v ruce. Tak nějak jsem to očekával.

"A kam, že to idete?" ptá se znovu. "Do Tater šéfe, z Ostravy," odpovídáme mu. "Jaj boha, veď vy ste chorí. Veď dávajte pozor. Veď všade sú medvede a vlky..." vykládá nám. "Veď toto nie je normálne! Čo sa tu robí!" konstatuje v návaznosti na medvědy a vlky pohybující se údajně všude kolem. Každopádně tou poslední větou nás úplně rozsekal, a prakticky se stala heslem našeho pochodu, jelikož kdekoliv jsme došli, museli jsme konstatovat, že: "Toto nie normálne! Čo sa tu robí!" Prakticky tuto větu už používám do dnes.

Nakonec se nám daří od této místní figurky odtrhnout a vyrážíme na cestu. V 8:30 stojíme u výše zmiňovaného hradiště Šance. Je od něj pěkný výhled do Jablunkovské brázdy a na protější pohoří - Jablunkovské mezihoří s nepřehlédnutelným Studeničným (717 m n. m.) a Gírovou (840 m n. m.). Být lepší počasí, šla by dobře rozeznat i samotná Veľká Rača.

U hradiště zjišťuji, že přístřešek, ve kterém jsme v roce 2014 spali s Lupíkem už nestojí - tudíž dobře, že jsme zůstali spát na terase hospody pod střechou pergoly. U hradiště je umístěna spousta informačních tabulí, ze kterých je možno se dozvědět více například o Jablunkovských tunelech na Košicko - Bohumínské železniční trati, nebo o zmiňovaném hradišti Šance.

O tom se dá dozvědět více i v nově vybudovaném informačním centru, které je vybudováno na druhé straně hradiště. Jakmile procházíme po zelené značce skrz zbytky tohoto opevnění, vycházíme u tohoto infocentra, chceme se i podívat dovnitř, ale místním zaměstnancem jsme upozorněni, že je ještě zavřeno. Zdržovat se tedy nebudeme a pokračujeme dále.

Kousek jdeme po hlavní cestě vedoucí do slovenské obce Miloňová, ale po chvíli prudce odbočujeme doleva na místní komunikaci a po cca půl kilometru přicházíme k CZ-SK hraničníku. Tudíž třetí den na pochodu se dotýkáme slovenskočeské hranice mezi slovenskou osadou Dejovka a českou Dejůvka u stejnojmenného kopce vysokého 634 m n. m.

Chvíli pokračujeme po hranici a následně zapadáme do slovenského vnitrozemí. Jdeme po louce a před námi je dobře viditelný vysílač na kopci Pod Valmi (634 m n. m.) u Starých Šancí, kolem kterého půjdeme. V lesíku u vysílače nacházím nádherného většího praváka. Pak postupně setupujeme loukami do obce Svrčinovec. Tímto vlastně procházíme přes geomorfologický celek Turzovská vrchovina.

Doplnění zásob ve Svrčinovci a zastávka v místní putyce

Ve Svrčinovci máme v plánu dokoupit zásoby… protože, jak se říká, kdo je připraven, není překvapen. Takže mimo borovičky s horcom (řekli jsme si, že si u významného milníku dáme po pulce, ať nám cesta lépe utíká) dokupujeme i nějaké jídlo. Na Slovensku jsou v tuto dobu stále povinné roušky (u nás v době pochodu nebyly povinností) - důsledek údajné koronavirové pandemie. Naštěstí jsme vybaveni, takže nákup probíhá hladce, až na neuvěřitelné množství lidí v Jednotě, které nás opravdu zdržuje.

Po nákupu ještě vybíráme eura z bankomatu a pak se vydáváme na čepované pivo naproti do hospody (v roce 2014 jsme se tu s Lupíkem stavovali, takže to považuji za legendární zastávku na této pouti). Hospoda je téměř prázdná, sedí tu jen pár místních ožralů, kteří tu pravděpodobně vysedávají každý den. K našemu štěstí si jeden z nich k nám přisedává.

Tento, odhadem šedesátiletý borec, je už ve značně podnapilém stavu, ale nemůžeme říct, že by s ním nebyla sranda. Sice mu místy moc nejde rozumět, co vykládá, ale, co je očividné - bude pravděpodobně jedním z voličů Kotleby. Co chvíli vykřikuje známé heslo nacistů Třetí říše, vztyčuje při tom pravici a vždy to zakončuje větou: : "5 až 8 let natvrdo." Ale nemůžu říct, že by byl špatný.

Jakmile zjistil odkud a kam jdeme, tak nás pozval na panáka, což bylo taky celkem komické, protože barmanka mu říká: "Jano, ale tak mi to rovnou zaplať." Načež Jano, vytáhne padesátieurovku (přičemž platí pouze 5 euro), barmanka je pak rozhořčená, protože je vlastně ráno a tvrdí, že ještě nemá moc drobných. Horko těžko cosi vyškrábe. Jano, to schovává do kapsy a při následující rundě, kterou zase zve, má platit stejnou cenu (drobné již má v kapse z předchozí platby), ale ve své podnapilosti, se mu drobné nepodaří najít a vytahuje opět padesáti eurovku. Prostě další veselá figurka na naší cestě.

Po asi hodinovém sezení si Jonathan uvědomuje, že zapomněl trekingové hole u obchodu - je jejich velkým příznivcem, takže je s oblibou používá (Jimbo je polovičním příznivcem - tvrdí, že je nepotřebuje, ale celou cestu až do Tater Jonathanovi jednu bere, já příznivce zatím nejsem, proto je nepoužívám). Samozřejmě má strach, že mu je pravděpodobně někdo za tu hodinu už odnesl. I přesto se jde po nich podívat a světe div se, nachází je opřené o zeď u vchodu do Jednoty, přesně na místě, kde je nechal. Šťastné to shledání. Pak už konečně vyrážíme na další cestu.

Svrčinovec - Kykula

Ve Svrčinovci se u železniční stanice napojujeme na žlutou značku, chvíli jdeme kolem asfaltky, jenž je hlavním tahem z ČR na Slovensko. Kdysy byla totálně zacpaná auty, nyní se tento provoz z velké části přesunul na vybudovanou dálnici nad Svrčinovcem (zácpy tam ovšem bývají stále stejné). V místě, kde se tato cesta spojuje s cestou vedoucí z Čieneho a Skalitého ji přecházíme a vydáváme se rovnou do kopce na vrchol Pri kríži (585 m n.m.) - náš první vrchol Kysuckých Beskyd. Za zády máme výhled na louky, po kterých jsme klesli do Svrčinovce, konkrétní cesta, po které jsme scházeli, je krásně znatelná.

Následně šlapeme po úbočí vrcholu Kýčerka (647 m n. m.). Jde se po cestě vydlážděné panely, pod námi na úbočí se rozprostírají osady Dejová, Bartková či U Bordža. Po levé ruce se nám naskýtá výhled na Jablunkovské mezihoří s nepřehlédnutelnou dálnicí vedoucí z Polska kolem Svrčinovce a dále do slovenského vnitrozemí.

Přicházíme až do osady Za Črchľou, kde se napojujeme zase na zelenou značku. Po ní jdeme do osady Čierne, Zágrunie, kde v centru prudce odbočujeme o devadesát stupňů doprava a následně mírně lesem stoupáme až k rozcestí Stankovo. Přibližně z těchto míst je opět pěkný výhled na Jablunkovské mezihoří, dobře znatelná je oblast v okolí Trojmezí ČR-Slovensko-Polsko, dále je jasně rozeznatelný vrchol Ochodzita (895 m n. m.) - vysílač na jeho špici je nezaměnitelný. Být pěkněji, tak by za tímto kopcem byly i jistě dobře viditelné vrcholky polské části Slezských Beskyd.

Následně se po polní cestě dostáváme k rozcestí Tri kopce, kde je umístěn kříž s Ježíšem a panenka Marie. Protože se rozpršelo, schováváme se do lesa za křížem a vyčkáváme, zda to trochu přejde. Zároveň odpočíváme, dáváme si lehkou svačinu a nalíváme po pulce, abychom trochu otupili smysly pro případnou následnou chůzi v dešti.

Po přibližně hodinovém čekání déšť trochu ustává, tak pokračujeme dále. Do táhlého kopce se celkem hravě vyplázneme a stojíme na vrcholu kopce Liesková (850 m n. m.). Nachází se zde nějaký vojenský prostor ohraničený plotem s ostnatým drátem. V tu chvíli si uvědomuju, že jsme špatně, protože kolem ničeho takového jsme s Lupíkem v roce 2014 nešli. Přijíždí sem i terénní auto s partyjou chlapů a ti nám skutečně potvrzují, že jsme špatně. Zpátky na značku se vydáváme zkratkou lesem.

Od rozcestí Za Lieskovou klesáme až do osady Švancarovci, ležící v sedle mezi Lieskovou a Starým košiarom (863 m n. m.). Zde dáváme pauzu u místního kostelíku a dobíjíme síly na následné stoupáni na Kykulu.

Na Kykulu se pokračuje opět po zelené značce, kousek po asfaltce v této zapadlé beskydské osadě, následně polňačkou. Takto relativně strmě vystoupáme na hřeben, po kterém pak volněji pokračujeme na kopec zvaný Starý košiar. Odtud je obyčejně krásný výhled na masiv Kykuly, dnes je ovšem v mlze, takže akorát tak tušíme, kde budeme pokračovat. Ze Starého košiaru klesneme do sedla zvaného Moravské a nyní nás čeká nemilosrdné stoupání až na Kykulu.

Co si pamatuju z roku 2014, stoupání to bylo výživné, ale ne až tak dlouhé. Ale paměť může klamat, takže si to dnes vyzkouším znovu. Kousek jdeme ještě po louce, ale po chvíli se noříme do bukového lesa a po lesní rozbahněné pěšině dojdeme na vrchol Rovná poľana (946 m n. m.). Následně dále stoupáme a zde se mi už začíná zdát kopec nekonečný. Začínám kontrolovat mapu v mobilu a ukazuje se, že už jsme kousek před vrcholem.

V 17:15 stojíme na vrcholu Kykuly (1087 m n. m.). Na vrcholu je širší travnatá plocha, na kterou vedou ze 4 směrů cesty. Končí zde zelená a žlutá značka ze Slovenska a prochází tudy červená polská značka. Vrchol je zalesněn, takže je bezvýhledový. Podle všeho se kdysi pod vrcholem nacházelo "Schronisko turystyczne na Kikuli," dnes jsou patrné jen některé základy. Vystopovat nějakou historii by asi dalo zabrat, především by bylo nutno hledat v polských zdrojích. Dáváme vrcholovou borovičku s horcom, foto a protože je počasí nevlídné, pokračujeme dále, do cíle dnešní etapy.

Kykula - Veľká Rača / Wielka Racza

V roce 2014 jsme odtud s Lupíkem pokračovali dolů po žluté značce přes vrchol Zonka (922 m n. m.) do Oščadnice, osady U Lalíkov, s nadějí, že zde dokoupíme zásoby. Teď už vím, že v této osadě nebyl ani obchod, ani hospoda, takže nemá cenu do ní sestupovat. Naplánoval jsem tedy, že po hřebeni dojdeme na Velkou Raču.

Podle mapy to vypadá na maximálně hodinu a půl cesty. To by na lehko bylo i reálné. Ovšem na těžko, jak jdeme my, to už moc reálné není (navíc po 25 km z dnešního dne a dalších 65 km z dnů předešlých). Začátek hřebenovky z Kykuly je jen takové "přehoupnutí se" na vrchol Magura (1 073 m n. m.). Poté následuje prudší pokles asi o 160 výškových metrů.

Poté se pohybujeme po vrstevnici, protože vrchol Malý Príslop (985 m n. m.) a Veľký Príslop (1 044 m n. m.) podcházíme. V sedle za Veľkým Príslopom začíná závěrečné stoupání na samotný vrchol Velké Rače. Výplaz na Uplaz (1 042 m n. m.) ještě zvládám, ale následné táhlé stoupání bukovým lesem a po loukách porostlých borůvčím už mi dává značně zabrat. S každým krokem vyhlížím vrchol a ten je stále v nedohlednu. Mám slabou chvilku, nadávám jak špaček, cítím se vyčerpán, myslím, že už nedojdu. Mí souputníci jsou na tom o poznání lépe.

Tak či onak, v 19:30 stolíme na vrcholu Veľká Rača / Wielka Racza (1 236 m n. m.), nejvyšším vrcholu Kysuckých Beskyd, či jedním z významných vrcholů pohoří Beskid Żywiecki. Velkou část této hory pokrývá NPR Veľká Rača, mající za úkol chránit zbytky lesů s pralesním charakterem, také se nedaleko vrcholu vyskytují dvě pseudokrasové jeskyně - Malá a Veľká skalná diera.

Obyčejně je z vrcholu pěkný výhled do všech světových stran, však je zde umístěna i nízká vyhlídková plošina. Dobře viditelná bývají nejbližší pohoří - Moravskoslezské Beskydy, Slezské Beskydy, Beskid Mały, velká část Beskidu Żywieckeho včetně nejvyšší hory celých Beskyd - vrcholu Babia góra (1 725 m n. m.), celý masiv Tater od Západních až po Belianské, Nízké Tatry, Malá Fatra, ze vzdálenějších i Velká Javořina (970 m n. m.) v Bílých Karpatech, či Praděd (1 492 m n. m.) v Hrubém Jeseníku. Na vrcholu pofukuje chladný vítr, dáváme foto u vrcholového kříže a rychle zapadáme do Schroniska PTTK na Wielkiej Raczy.

Schronisko PTTK na Wielkej Raczi

Celou cestu jsem Jimbovi a Jonathanovi vykládal, jak je na polských turistických chatách svět ještě v pořádku - měl jsem dobrou zkušenost ze zimního treku ve Slezských Beskydech, kdy ubytování bylo všude doslova za hubičku, ceny za jídlo taky nebyly přemrštěné, o hosty se uměli postarat. Chata na Rači mě v podstatě vyvedla z omylu…

Hned po příchodu jdeme k výdejovému okénku, nahlásit se. Chatař mi hned říká, že jsou covidová opatření a zda máme dopředu zarezervováno ubytování. Říkám mu tedy, že jsem posílal email, na což on: "A máš teda rezervaci?" a já samozřejmě nemám, protože mi nikdo neodpověděl. Ale ubytovává nás. Dále jsem očekával přátelskou cenu do dvou stovek na noc…

Cena je 70 zlotých na osobu na noc… bereme, nic jiného nám ani nezbývá, protože na vrcholu není moc nějakých krytů, kde by se dalo spát venku… respektive žádné. A co nás úplně dostalo…, čekali jsme, že se najíme, že si dáme pořádné jídlo za celý den a nic… kuchyně jen do 18:00 a už nám nic nepřipraví. Aspoň, že nám prodává pivo, vařené v nějakém polském minipivovaru - mimochodem, je vynikající.

Takže si jdeme odnést věci do pokoje - ty jsou společné pro více lidí s patrovými postelemi, dá se říct, že něco ve stylu chat v Alpách. Na chatě je všude elektrika, což je dobré, možnost dobít mobil a obdobné serepetičky tu je. A velká výhoda, na chatě je teplá voda a celkem neomezeně, žádné žetony ani podobné ptákoviny, jak tomu na horských chatách bývá. Takže teplá voda nám opravdu přichází vhod.

S večeří si musíme vystačit z vlastních zásob - čínské polívky to jistí. Konzumovat je povoleno, jak bývá zvykem i na chatách v Alpách, v jídelně v "restauraci." Chatařům většinou nevadí konzumace vlastních jídel, spíše jim vadí, pokud je konzumujete v noclehárně.

Při vaření vody na polívku se zakecávám s jedním Polákem, ten je taky na treku. Jde odněkud z města Żywiec a chce dojít na Babiu góru. Takovýchto trekerů je tu vlastně více, v podstatě momentálně celé osazenstvo chaty (krom chataře), ale moc nás tu ubytovaných není. Zbytek večera tedy trávíme v jídelně, debatujeme, popíjíme pivo s příznačným názvem Wielka Racza z minipivovaru, konzumujeme vlastní zásoby, zásoby borovičky s horcom, anebo taky louskáme polské knihy z místní knihovničky. A samozřejmě se duševně připravujeme na další den pochodu.

• Předchozí (2.) část článku
• Pokračování článku
• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 32 km, 1 402 m stoupání, 789 m klesání