Pochod Michálkovice - Tatry 2020, přes Beskydy

Túra napříč částí Západních Karpat (2)

Je neděle 30. 8. 2020 a my se probouzíme na Malé Prašivé u chaty Prašivá na přilehlé zahrádce zastřešené party stany do nádherného dne. Příroda kolem se také probouzí, paprsky sluníčka se derou přes opar v lese a opatrně prohřívají vzduch, obloha je jako vymalovaná azurovou barvou. Prostě nádherný start druhého dne našeho pochodu z Michálkovic do Tater.

Den druhý - Z Malé Prašivé do Mostů u Jablunkova, místní části Šance

V noci ovšem tak nádherné počasí nepanovalo. Nekonala se žádná obloha posetá tisíci viditelných hvězd (a dalšími miliardami těch, pouhým okem, neviditelných). Ba naopak se odněkud přihnala solidní průtrž mračen a vítr. Ani bych to nezaregistroval, protože jsem spal na spojených lavičkách pod party stanem. Jenomže mi začalo pršet na hlavu.

Nejprve jsem si říkal. Že to zajisté rychle přejde a nechtěl jsem vylézat z vyhřátého spacáku. No nezbývalo mi nic jiného než se odhodlat. Jako rozmrzelý medvěd při přerušení zimního spánku, který musí vyrazit ze svého brlohu do zimy, tak stejně jsem vylezl já, abych si posunul lavičky, protože déšť dopadal na zem pod značným úhlem. Jakmile jsem se dostal mimo místa dopadu kapek, zalezl jsem zpět do spacáku a v duchu jsem doufal, že ráno a po celý den, ideálně po celý pochod již pršet nebude.

Chata Malá Prašivá - Ropice vrchol

Po probuzení postupně vylézáme ze svých spacáků, dopřáváme si snídani ze zásob, vaříme čaj, kávu. Před osmou hodinou vyrážíme směrem do Tater. Pár minut stojíme na vrcholu Prašivé a zjišťujeme, že se vytvořila inverzní oblačnost. To znamená, že my nahoře máme nádherné počasí, ale všichni dole mají škaredě a zataženo. To si následně telefonicky potvrzujeme s domovem.

Prašivá (843 m n. m.) je celkem významný vrchol v Ropické rozsoše. Je prameništěm jedné z významných řek našeho kraje - Lučiny. Výhledy nabízí sice jen omezené směrem k severu do Podbeskydské pahorkatiny a Ostravské pánve, ale i přesto je mezi turisty velmi oblíben. Důvodem je snadná dostupnost, celkem nenáročný výstup a blízkost oblíbené chaty Prašivá (707 m n. m.) či chaty Kotař.

K chatě Kotař taky směřujeme. Vrcholy Čupel (872 m n. m.) a bezejmennou kótu vysokou 861 m n. m. míjíme po úbočí po červené turistické značce a kolem deváté hodiny ranní jsme u chaty. Zrovna zde otvírají, což nám přichází vhod, protože jsme ještě neměli startovní pivo. Takže se uvelebujeme na terase, dopřáváme si starý dobrý Radegast 12° (člověk by skoro řekl, že pivovar Radegast je naším sponzorem, ale bohužel to tak není. Ale jejich pivo prostě máme rádi) a kocháme se nádherným výhledem na Lysou horu (1 323 m n. m.).

Následuje přesun k další významné chatě Ropické rozsochy - k chatě Ropička. Ta byla dlouhou dobu zavřená, ale v poslední době zde funguje alespoň bufet. Vrcholy Lipí (902 m n. m.) a Ropička (918 m n. m.) opět míjíme po jejich úbočí po červené značce.

U chaty jsme kolem desáté hodiny dopoledne. Sluníčko už pěkně hřeje, takže začínáme postrádat tekutiny - tudíž pivo na osvěžení nesmí chybět. Taky si dopřáváme hlavní nápoj tohoto pochodu - borovičku, tentokrát s horcom - je to více horské.

Mimochodem, když jsem u toho horce = hořce… Hořec tolitovitý, to je taková nenápadná kytka, podobná, pro laiky, zvonku. Má nádherně modré květy a, kdybych měl vyhlásit květinu tohoto pochodu, bude to právě hořec tolitovitý, jelikož nás provází v podstatě po celou cestu. Vyskytuje se totiž v celých Karpatech. Prvně ho nacházíme již na hřebeni Ropické rozsochy, následně se vyskytuje po celých Beskydech, na Oravě a v Tatrách roste na každém rohu.

Osvěženi pokračujeme dále okrajem první části PR Ropice, brzy následuje prudké stoupání na vrchol Příslop (946 m n. m.). Těsně pod vrcholem se nachází horní konec lyžařského vleku Ski areálu Řeka a na vrcholu začíná druhá část PR Ropice, chránící komplex přírodě blízkých lesů, tvořených převážně bučinami s doupnými stromy a smíšenými porosty se zastoupením původního smrku. Ty jsou útočištěm řady vzácných organismů.

Následuje další krpál na Velký Lipový (999 m n. m.) a krátká vyklusávací rovinka před závěrečným krpálem na vrchol Ropice (1 083 m n. m.), což je náš nejvyšší vrchol dnešního dne. Jsme zde cca v 11:45. Na vrcholu se nachází kamenná mohylka se sochou Peruna (slovanský bůh bouře, hromu a blesku, jehož symbolem, zbraní a poznávacím znamením je sekera - po christianizaci Slovanů splynul jeho kult v pravoslavném prostředí s kultem proroka Eliáše) a dřevěná vyřezávaná deska s názvem vrcholu. Výhledy odtud nejsou, protože je vrchol zcela zalesněn.

Ropice vrchol - chata Kamenitý

Po pauze a chvilkovém rozjímání na vrcholu pokračujeme dále po červené značce. Bohužel, nedaleko pod vrcholem je cesta rozježděná lesní technikou a my ztrácíme značku. Po starší, již zarůstající cestě vyjeté traktory přicházíme až na vrchol Smrčina (1 015 m n. m.). Vrchol je opět bezvýhledový, opět značně zalesněný, ale aspoň zde čistě náhodou nalézám kešku a loguju se do ní.

Sestupujeme ze Smrčiny zpět na červenou značku a následně na rozcestí Kalužný s menším přístřeškem, pod stejnojmenným vrcholem vysokým 994 m n. m. Následuje mírný sestup k dalšímu rozcestí - Babí vrch, na kterém měníme barvu značky na žlutou. Po ní pokračujeme ještě chvíli vysokým smrkovým lesem, a jakmile z něj vycházíme na louku, jsme již kousek od chaty Kamenitý.

Na Kamenitém se zastavujeme na oběd a pivo. Ceny jsou sice nadprůměrné, ale jsme na dovolené, takže to neřešíme. Chata na Kamenitém vznikla z bývalé školy, která zde do roku 1973 fungovala. Tehdy byla pro malý počet žáků uzavřena a následně přestavěna na turistickou chatu. Pro mě je třeba zajímavostí, že zde byl prvním ředitelem Alojzy Maroszczyk (otevření školy v květnu 1934), kterého následně osud zavál i na bojiště druhé světové války, ale po ní se vrátil opět k učitelství - učil v Karviné a poté v Rychvaldu, sousední obci Michálkovic. Škola na Kamenitém vznikla pro místní děti z osady Vyšní Kamenitý a Nižní Kamenitý, nutno podotknout, že šlo o polskou školu. Před tím, než zde vznikla osada, se zde dlouhou dobu nacházela salaš, posledním bačou na Kamenitém byla "bacóvka" Lisztwanová z Milíkova.

Od chaty je nádherný výhled na geomorfologický okrsek Zadní hory, konkrétně na část tzv. Polomek, s význačnými vrcholy Malý Polom (1 061 m n. m.) a Velký Polom (1 067 m n. m.) (mimo jiné, nezmíněné vrcholy v tomto hřebeni). Nejvýrazněji viditelný je právě výběžek Velkého Polomu, který končí vrcholem Velká Polana (893 m n. m.) a asi známějším (hlavně názvem) Mionší vrch (883 m n. m.). Oba tyto vrcholy leží v NPR Mionší, známým mezi lidmi jako prales Mionší. Na tuto NPR navazují PR Uplaz, PR Velký Polom a na Slovensku ještě PR Veľký Polom. Všechny chrání hlavně přirozené lesní porosty, případně přírodě blízké lesní porosty a samozřejmě s nimi související flóru a faunu (běžně se zde vyskytuje například tetřev hlušec - kdysi v Beskydech hojný druh hrabavého ptáka, dnes je již vzácností).

Chata Kamenitý - sedlo pod vrcholem Kostelky

U piva se domlouváme, že zde trochu změníme trasu oproti pochodu v roce 2014 - tehdy jsme šli do Dolní Lomné přes vrchol Kozubová (981 m n. m.). Domlouváme se, že krpál na tento vrchol vynecháme (je to sice škoda, protože při dobrém počasí je z něj dobrý výhled až na Malou Fatru a při extrémně dobrém počasí dokonce až na Tatry, zvláště pak od doby, kdy byl vrchol částečně odlesněn) a sestoupíme po modré značce přímo do údolí říčky Lomné.

Tak taky činíme, a jakmile jsme v údolí, pokračujeme po asfaltu do obce Dolní Lomná. V Dolní Lomné se necháváme zlákat cedulí upozorňující na čepování piva Litovel (musím uznat, že tato značka mi kdysi chutnala, ale zkazila se, jediné pitelné pivo od nich je Gustav. Na Radegasta prostě nemá) v blízkém penzionu Lomná. Čas máme relativně dobrý, tak proč se nezastavit.

Během pauzy studuji mapy v mobilu a rozhodujeme se, že nebudeme pokračovat až do centra obce, ale vezmeme to zkratkou přes louky a pastviny po místních pěšinách a následně se v lese u vysílače nad obcí napojíme na modrou značku. Toto kupodivu zvládáme bez zakufrování.

Následuje výstup do sedla pod vrcholem Kostelky (962 m n. m.), místy je značně prudký - na pochodu v roce 2014 jsme s Lupíkem vyhodnotili jeden krpál na Kostelky jako nejprudší z celého treku. Na vrcholu se nachází chata Severka, známá svým skiareálem. Sedlo pod vrcholem bylo kdysi zalesněno, dnes je doslova zničeno těžbou dřeva. Nyní je z něj vidět prakticky na vrchol Čerchlaný Beskyd (945 m n. m.) s Kamennou chatou a rozhlednou Tetřev, za nimi se pak do výšky zvedá ještě starý dobrý Velký Polom. To do nedávna bylo nereálné.

Sestup do Mostů u Jablunkova, místní části Šance

Jakmile přicházíme do sedla, vidíme, co se na nás žene. Vypadá to solidní průtrž mračen, soudě dle barvy oblohy. Proto se příliš nezdržujeme a upalujeme dále. Stejně jsme již v závěru trasy. Už, už to i vypadá, že by nás déšť nemusel zasáhnout, ale během chvíle v místě zvaném Urvaná mlaka, se mraky doslova rozervávají a spouští se průtrž mračen jako prase. Nasazujeme běh, Jimbo jak srnka vyskakuje na blízký břeh a stejně ladnými skoky přes husté borůvčí zapluje do blízké houštiny, já a Jonathan běžíme o poznání dále do vysokého lesa. Tak či tak taháme pláštěnky na batohy a nasazujeme je, aby nám nepromokly věci. V podstatě zbytečně, protože tak, jak se průtrž spustila, tak během chvíle zase ustala a už jen lehce poprchává.

Bohužel při dalším sestupu ztrácíme cestu a následně bloudíme v lese, ke všemu se již stmívá - spíše teda v lese již padla tma, takže já osobně začínám být značně nervózní. Čelovky sice máme, ale i tak… ztratit se v lese by nebylo moc příjemné, navíc se těším na nějaký útulnější nocleh, než v mokru po dešti, někde pod smrkem. Trochu mě uklidňuje až chvíle, kdy přicházíme na asfalt, to už vypadá na solidní náznak civilizace. Dle polohy v mobilu zjišťuji, kde asi jsme, a vidím, že již jen kousek od Mostů u Jablunkova, místní části Šance.

Za chvíli přicházíme na modrou značku a následně do vesnice. První stavení naznačují solidní infrastrukturu a nějak nám za poslední hodinu vyschlo v hrdle, takže se pídíme po nějakém pohostinství - jak kvůli osvěžení, tak také kvůli tomu, že bychom třeba opět přespali na zahrádce, pokud to nikomu nebude vadit. Nejsem si totiž jistý, zda přístřešek, ve kterém jsme v roce 2014 spali s Lupíkem, ještě stojí. Dle panoramatického pohledu v mapách to totiž moc nevypadalo, že by ještě existoval…

Návštěva místního pohostinství a nalezení místa k noclehu

Nejprve míjíme jednu hospodu, ale je zavřená. Následně pozorujeme, že se odněkud rojí podnapilí lidé. Důkladným průzkumem zjišťujeme, že musíme projít po školním hřišti a dostáváme se k nenápadnému krmítku - hospůdce. Je kolem deváté večer a tady to opravdu žije. Sedáme do rohu a poroučíme si pivo a borovičku. Nejprve se jen bavíme mezi sebou, ale postupně se s námi začíná bavit místní osazenstvo. Všichni samozřejmě "po naszymu," ale když vidí, že něčemu nerozumíme, překládají nám to do češtiny. Přece jen jsme ostravští pepíci, Jonathan dokonce moravskoberounský pepík, takže už ne všemu rozumíme.

Fascinující jsou různé figurky v této společnosti. Například jeden chlapík, řekl bych nějaký učitel, nám po naszymu odvykládá nějakou báseň, ze které jsem pochytil tak každé druhé slovo, ale každopádně to bylo něco o chrabrosti polského národa, což následně dokládá příklady z dějin, kdy například polští okřídlení husaři přijeli na pomoc Habsburkům v roce 1683 při osmanském obléhání Vídně, nebo když Poláci na koních jen se šavličkama jeli proti obrněným tankům německé armády za druhé světové války.

Toto vše poslouchá i podnapilý borec, který již v průběhu přitakává, následně učitele přeruší a začne opět vykládat o polských okřídlených husarech, kterých údajně jelo kolem třech tisíc, a jeli přímo kolem Jablunkovských šancí. Tento borec nám to již podává tak, jako by to na vlastní oči viděl, jako by tam projížděli zrovna včera. Dále zde sedí borec, který sem tam vykládá s námi, ale hlavně s nějakou místní kočkou, kterou přemlouvá, ať dnes neodjíždí do školy do Karviné, ale ať zůstane a pije s ním dál. A nakonec se s námi ještě dává do řeči borec, který když zjišťuje odkud a kam jdeme a hlavně, že zítra máme v plánu dojít na Raču, chce se na zítřejší etapu přidat k nám. Dále nám různí lidé radí, že na Raču máme vytipovanou úplně blbou trasu a že máme jít úplně jinudy a že to máme vzít přes Megoňky, atd., atd. Prostě skvělá sebranka a skvělý den a večer.

Jakmile všichni odejdou, hospodský se nás ptá, kde budeme spát. Nabízí nám, že můžeme přespat na terásce za hospůdkou. S vděčností to přijímáme a tímto bych mu chtěl ještě poděkovat. Necháváme si ještě načepovat každý po jednom pivku a odebíráme se na onu terasu. Ta je prakticky ze všech stran krytá a zastřešená, takže z deště ani z rosy nemusíme mít obavy. Před spaním si ještě vaříme tradiční čínskou polívku, čaj a kávu. Prostě večerní pohodička klasického trekaře.

• Pokračování článku
• První (minulá) část článku
• Odkaz na trasu - mapy.cz
• Celkem: 30,7 km, 1 037 m stoupání, 1 141 m klesání