Mahónské letiště nás vítá vedrem a při přesunu do místa ubytování je čas doplnit si znalosti o Menorce. Ta je druhým největším ostrovem Baleárského souostroví. Délka ostrova je kolem 50 kilometrů a jeho šířka mezi 15 až 16 kilometry. Pevnina zabírá 668 km2 a na ostrově žije plus minus 82 000 obyvatel.
Hlavním městem je Maó (Mahon) ve východní části ostrova. Město má necelých 30 000 obyvatel a jeho přístav patří k nejdelším ve Středozemním moři. Na opačné straně ostrova je město Ciutadela, opět s přístavem a má skoro stejný počet obyvatel jako Maó. Největší horou ostrova je zdaleka viditelná Monte Toro (358 m n. m.).
Čtěte také: Puig de Galatzó, pohoří Serra de Tramuntana na ostrově Mallorka
Když se vydáme proti proudu času, dozvíme se, že ostrov byl obydlen již v době několika staletí p. n. l. Poloha ostrova přitahovala dobyvatele. Byli tady Kartaginci, Římané a v 5. století i Vandalové. V 8. století dobyli ostrov Arabové. Od 13. století byla Menorca součástí Aragonie. Poté se tady vystřídali Britové, Francouzi a Španělé. Od roku 1803 patří ostrov Španělsku.
K cestě na ostrov nás zlákala Cami de Cavalls (koňská stezka). Po té se dá obejít celý ostrov. Její délka je 190 kilometrů a je rozdělena na jednotlivé etapy. Prochází jak při mořském pobřeží tak i často vnitrozemím ostrova. Je velmi dobře značená a nelze na ní zabloudit.
Při stezce je zakázané nocovat. Praxe je taková, že ráno se nastoupí na některou etapu a k večeru je nutné vrátit se do místa ubytování. Při velikosti ostrova se jedná o nejlepší řešení. Našich šest dní pobytu stačilo na projití těch nejzajímavějších částí stezky.
Menorčané tvrdí, že nejhezčí partie koňské stezky jsou na severním pobřeží ostrova. Ochrana přírody má na Menorce zelenou. Ostrov je biosférickou rezervací Unesco a na mnoha místech je zakázané stezku opustit. Navíc velká většina okolních pozemků má své majitele. Pozemky jsou odděleny kamennými zídkami. Tvrdí se, že délka zdí na ostrově přesahuje 10 000 kilometrů.
Naše putování začalo na severní straně ostrova. Prošli jsme tady dvě etapy. První z Cala Pilar do Cala Algariens. Druhá vedla z Binimel-la do Cala Tirant. Některé úseky byly náročnější, ale daly se zvládnout. Pobřeží je na severu dosti rozeklané. Je tu hodně zátok a hezkých pláží. Výhledy byly moc nádherné.
Dostali jsme se i do vnitrozemí. Kopečky a louky jsou jako u nás doma. Zajímavá je i zdejší středomořská flóra. Hodně rostlin bylo v květu. Lze jmenovat cisty, rmen, smil, pryšce a hodně pichlavých z příbuzenstva bodláků. Z těch vyšších to jsou divoké olivy, myrty, vavřínovité duby a desítky dalších druhů.
Překvapily nás potůčky, ve kterých bylo dosti vody. Sem tam jsou vidět i stará napajedla, jistě v minulosti sloužila koním i lidem. Stezky jsou většinou dosti kamenité a polní cesty snad nikdy nepoznají asfalt. Procházejí mezi kvetoucími loukami, které se jen tak někde nevidí.
Severovýchodní strana ostrova je zcela jiný svět. Procházeli jsme část od majáku Faváritx do Es Grau. Krajina v okolí majáku je skoro bez rostlin. Tmavá rozpadlá břidlice je na velké části pobřeží. Když se k tomu přidá potemnělá obloha a několik kormoránů na ostrůvku v zátoce, je to tak trochu tajemná pohádka. Cestou od pobřeží se stále více prosazuje zeleň. Na svazích upoutají červené plochy šťovíků a žluté trsy kručinek. Dokonce tu je dosti velké sladkovodní jezero. Prý vydrží až do léta.
Na pobřeží jsou hodně staré strážní věže. Na jednu z nich narážíme nad zátokou Morella. Stezka tu prochází ve větší vzdálenosti od moře a pohledy na kopečky a rozkvetlé louky jsou doslova čarokrásné.
Letovisko Es Grau nás vítá příjemnou hospůdkou a je nutné dodat, že pivo tu mají dobré. Využíváme ještě možnosti projít chráněným územím nedaleko obce. Má to být ráj vodních ptáků a plazů, což se nám i potvrzuje. Setkáváme se i s hezky vybarvenou želvou. Z nejvyššího místa rezervace je hezký výhled a je vidět i Monte Toro.
Ke čtvrté a páté etapě se přemísťujeme na jižní pobřeží. První část z Cala Galdany do Son Bou je cestou nahoru a dolu. Opět tu je výrazná změna okolní přírody. Skály na pobřeží jsou vápencové a složení zdejší flóry nemá chybu. Objevují se divoké mečíky a orchideje. Vysoké asphodely jsou již odkvetlé a skalnaté plošiny na pobřeží zabraly husté křoviny nebo suchomilné rostliny.
Cesta prochází borovicovými lesy a hluboká údolí obklopují bělostné stěny skal. Louky jsou zelené a menší říčka je ještě v květnu plná vody. Ke konci této etapy procházíme po nejdelší pláži Menorcy u Son Bou.
Poslední etapu začínáme na jihozápadním pobřeží ostrova. Jdeme ze Son Xoriguer do Cala Galdany. Slunce si na dnes uklidilo oblohu a již dopoledne jde teplota k 25 °C. Stezka prochází po skalnatém pobřeží a kamenité útesy se střídají s menšími plážemi.
Po několika hodinách se dostáváme do hustých porostů a začíná opět pochod nahoru dolů. Teplota o nějaký ten stupínek stoupla a když na tabuli čteme, že nám zbývají poslední čtyři kilometry, máme docela radost. Cala Galdana je po hodince před námi a první restaurace při cestě je konečnou.
Dvě piva jsou skoro nutností a potom je možné v klidu probrat naše putování po koňské stezce. V mnoha místech je příroda skoro nedotčena. Překrásné výhledy jak na moře tak i do vnitrozemí se střídají jak na filmovém pásku. Místní fauna nám toho sice moc nenabídla, ale nádherný let orla jsme mohli pozorovat. Třešničkou na dortu byly květiny, středomořská květena je hodně štědrá.
Počasí nám celkem přálo, i když jeden den pršelo a stezku jsme museli vyměnit za návštěvu města Ciutadelly. Především stezky při pobřeží jsou náročnější a hodně kamenité. Ve vnitrozemí jsou cesty širší a lze je přirovnat k polním cestám u nás. Co se týče ušlých kilometrů, bylo jich přibližně devadesát. Zbývá jen dodat, že Menorca nás okouzlila.
Menorca, turistická mapa
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.