Trek kolem Manaslu a Annapurenn, nádherný přechod v Himalájích v Nepálu

Vesnička je to pravá turistická, plná atrakcí a obchůdků s předměty, jimiž si většina cestovatelů plní svoje evropské nebo americké příbytky. Ale má to i pozitivní stránku. Dá se místním vydělat nějaká ta rupie. Nevím, kdo má větší radost, když turista úspěšně usmlouvá cenu dárečku na třetinu, ale místní na tom ještě stále vydělá svých 100 %.

Naší hlavní starostí je ale úspěšně odletět pokud možno už zítra, i když letenky máme blokované až na pozítří. Bohužel, večer se dovídáme, že jsou volná jen dvěma místa a my potřebujeme míst pět. Tak zde budeme ještě jeden den a ten si ale opět nemůžeme nechat uplynout jen tak v nečinnosti a tak si nacházíme i cíl - jezero Gomba ve stejnojmenné vesnici. Sem se vypravíme jen tři, Martin s Renčou chtějí navštívit další klášter na opačné straně údolí.

U jezera se díky nedorozumění opět atomizujeme na tři dílčí části a každý jde svou vlastní odpolední cestou. Já vím, že mám poslední příležitost se ještě podívat z výšky na údolí řeky Kali Gandaki. Jdu nahoru směr lesy pod kopcem Nilgiri North (7 061 m) a Nilgiri Central (6 940 m).

Už se dostávám k prvním jehličnanům s krásnými šiškami a těším se, že už se za chvíli dostanu do neporušeného vysokohorského lesa, ale ouvej. To jsem se přepočítal. Nevím, z jakého důvodu se úžasná planina plná nádherné horské vegetace začala planýrovat pomocí těžké techniky, jako by tam chtěli postavit nějakou obří rekreační základnu plnou paneláků.

Vzpomněl jsem si na Ružomberok a tamní výstavbu paneláků na terase nad hlavní komunikací. Je fakt, že určitě by tam neupravovali povrch bez představy a cíle na tom nějak zbohatnout. Kolem takto zničeného území jsem šel asi půl hodiny stále mírně vzhůru po nově udělané cestě způsobem opravdu přímo nechutným, ale v daných podmínkách asi jediným možným.

Čtěte také: Trek kolem Manaslu a Annapuren (4)

Bagr jede a vše planýruje a ničí a po něm projede pásový traktor a vše hrne na bok. Místy jsem se někdy brodil v 10 cm prachu. Snad jako by ani nevěděli, co jim s tím udělají monzunové lijáky. (My doma víme, jak jednoduché bylo za vlády jedné strany zorat meze a scelit pozemky do velkých širých rodných lánů a nyní se už marně potýkáme dvacet let s potřebou vrátit meze aspoň tam, kde byly, ale to se nedaří ani s podporou evropských finančních dotací. A i když nemáme každoroční monzuny, tak bleskové povodně ano).

Původní stará, nádherná lesní cesta je místy přerušena touto nově vybudovanou, v jednom vhodném okamžiku tu novou opouštím a jdu přímo do kopce po té staré. Chodníček jako z pohádky, jen občas koblížek od oslíků, kteří tudy asi vynášeli nějaké zásoby. Po dvouhodinové cestě se ocitám na nádherném místě, krásná louka se solitérní borovicí a již evidentně opuštěným lidským příbytkem s místy i pro ustájení dobytka.

Jsou dvě hodiny a já se rozhoduji, že mohu ještě hodinu stoupat, i když je mi jasné, že ke stěně se sněhem už nedojdu. Přesto se dostávám na místa, kde už je voda zmrzlá a sluníčko se ještě před třetí hodinou schovalo za hřeben. Končím na hranici lesa asi ve 4 000 m, ale už musím obrátit, abych na zpáteční cestě nezatměl.

Na sestupu se vše barví paprsky zapadajícího slunce a celý zážitek umocňuje skutečnost, že jsem zbloudil a musel jsem následně překonat poměrně hluboké údolí, abych se dostal opět na požadovanou cestu. Vše se mi ale podařilo zvládnout a v pět jsem v Jomosomu.

Měl jsem u sebe v batohu doklady - naše permity s tím, že nás odhlásím z treku kolem Annapurny, abychom se nemuseli zítra, v den odletu, již stresovat případnou frontou turistů.

Do kanceláře "Check pointu" se dostávám chvíli po páté. Mám i doklady z Manaslu, dva se mi připletly k těm z Annapurny a když jsem si všimnul, že člověk za PC do xls tabulky opisuje podruhé opět moje jméno, tak jsem si uvědomil svůj omyl. Myslím, že policistovi nebo úředníkovi bylo úplně jedno, co píše. Problém vidím hlavně vtom, že zápisy asi neslouží k tomu, aby se každý den kontroloval (třeba z bezpečnostního důvodu) pohyb turistů.

Příští den nás čeká nevšední zážitek - let malým dopravním letadlem údolím řeky Kali Gandaki mezi osmitisícovými kopci Annapuren a Dhaulagiri, musíme se na ten zážitek dobře vyspat, přesto setrváváme v družné diskusi do pozdních večerních hodin.

Ráno máme pohodu, protože letíme až po desáté, let máme potvrzený, takže stačí přijít chvíli před odletem. Bohatě snídáme, ale chybička se vloudí, Martin zachytil informaci, že lety asi budou mít zpoždění, protože na druhé straně hor, v Pokhaře, je špatné počasí. Včera jsme pozorovali letadla při příletu i při vzletu a bylo pravda, že dnes ještě žádné nepřistálo, což se opravdu nedalo přeslechnout, když nám včera prolétalo jedno doslova pár metrů nad hlavami. Díky neustálým silným větrům, zejména v odpoledních hodinách, se zde létá jen dopoledne.

Před jedenáctou už máme sbaleno a už se snažíme mezi dalšími turisty, ale hlavně jejich průvodci a nosiči "vybojovat své místo na slunci" a koupit místa v nějakém autobusu nebo jeepu. Nakonec dostáváme v různorodé skupině více státních příslušníků místa v jeepu na 13 hod. Vyjíždíme skoro přesně, pět minut před druhou.

Cestování po relativně nedávno dokončené "silnici" mají zorganizovanou tak, že se kupuje lístek vždy na kratší úsek, nejezdí se najednou celá trasa v jednom dopravním prostředku. Takže nejprve nás čeká jízda jeepem do Ghasy, zde přestupujeme v rychlosti na autobus do Beni, ale už cítím, že moje páteř to hrozné natřásání nevydržela a mám opět problém. Do půl desáté, kdy dojíždíme do Beni, se více než trápím.

Po dojezdu kupujeme v hotelu jedny z posledních volných postelí, protože takových zoufalců, kteří se těšili na pohled na Himaláje z okének letadla jako i my, bylo více. Na ráno jsme si objednali snídani a potěšila nás i dobrá informace, že se dá ráno v šest koupit jízdenka v malých a relativně slušných mikrobusech až do KTM. Tak to by bylo terno.

Je to s podivem, ale opravdu se to podařilo, Martin zabodoval v boji o jízdenky a jedeme v obdobném složení jako včera (Francouzka, Němec, Dán, nás pět Čechů a pár dalších místních autobusem přímo přes Pokharu do cíle naší cesty, do KTM.

I když se pohybujeme většinu dne na spojnici dvou největších nebo aspoň turisticky nejdůležitějších nepálských měst (Pokhara - KTM), asfaltka není tedy zrovna v nejlepší formě, ale řidiči opravdu zvládají svá vozidla bravurně. Kličkují mezi dírami jako při slalomu. Nejméně 5× jsem to už viděl na bouračku (vždy při předjíždění, kdy nebylo vidět dopředu), ale protijedoucí auto vždy přibrzdilo nebo v jednom případě dokonce i zastavilo tak, aby náš řidič byl schopen bezpečně dokončit předjížděcí manévr. Nezaznamenal jsem žádné klepání na čelo nebo dokonce neverbální posunky a gesta. Při zastávce na jídlo v místních bufetech a vývařovnách zjišťujeme, že ceny náhle klesly na úroveň 10-20 % toho, co jsme platili na trecích.

Ještě že Nepálci mají svoje Himaláje a mohou počítat s jejich významnou pomocí ve státních příjmech. Tolik turistů je chce navštívit a nakonec bychom byli ochotni zaplatit i více. Co znamená v ročním rozpočtu pro "bohatého" turistu 40 USD za 30 denní vízum?

Do KTM přijíždíme ještě před setměním, o půl šesté a po "vylodění" se v blízkosti našeho ubytování ještě činíme nákupy na polévku.

Po příchodu se jdu ihned osprchovat a ulehám, abych konečně ulevil svým bolavým zádům (klasický ischias). Ještě dostávám talířek polévky, kterou uvařila naše zlatá děvčata pod vedením Evy jako nejzkušenější kuchařky a potom se ztrácím do říše snů patřičně ukonejšen a uspán práškem Tramabene (dříve Tramal) a budím se až další den ráno.

Místní obyvatelé domu a Radka o mě pečují, dali mi na oběd dalbath. Ale jinak celý den ležím, ostatní si udělali svůj program v KTM. Nejdůležitější akcí byla návštěva cestovky s tím, že bylo potřeba uplatnit vrácení peněz za letenky a nevyužité dny našich nosičů.

Jednání firmy bylo naprosto férové a uznali náš návrh v plném rozsahu. Ani jsme s tím nepočítali. Evča si koupila flísovou vestu a spoustu čajů jako dárků. Já prošvihl koupi map, ale to není žádná katastrofa, stejně se s největší pravděpodobností už do těchto krásných míst nepodívám. I když jsem slyšel od své kamarádky Olgy v hospodě u Toma a Jeryho krásnou myšlenku "Kdo jednou pozná Nepál, musí se sem opět vrátit".

Byl to nádherný zážitek a přeji ho všem. Když člověk pozná, za jakých životních a ekonomických podmínkách se dá žít, tak se skoro stydí za to, jak je doma stále s čímkoli nespokojen. A nezdá se mi, že by ti místní lidé byli nešťastní. Určitě jsou svobodnější než my Evropané, kteří mají život svázaný tolika zákony a nařízeními, že možná i proto utíkáme do těchto krásných, pro nás exotických končin.

Při letu z Milána do Prahy dostáváme naše noviny, ve kterých se psalo, že v oblasti Everestu, který je nejnavštěvovanější destinací v Himalájích, zůstalo bez možnosti odletu více než 2 000 turistů. Údajně nestačily ani kapacity noclehů v hotelech a ubytovnách. Vždy se tedy vyplatí mít ve svých plánech nějaký ten den na závěr výletu navíc, aby člověk nakonec nemusel platit novou letenku do svého domova, když by mu jeho letadlo odletělo dříve, než se stačí dostat z hor do civilizace a na letiště v KTM.

Himaláje 2011 - rady a zkušenosti na závěr

• Vždy je dobré mít svou jasnou představu, co chci dokázat, jaké mám možnosti a s kým pojedu.
• Vše si dobře promyslet, sehnat na internetu (nebo ještě lépe od známých, co tam byli v posledních dvou letech) co nejvíce informací. Počítej i s kritickou situací - špatné počasí tě chytí právě při přechodu sedel ve výškách kolem 5 000 m, nepodceň fyzickou přípravu a ani materiální vybavení. Třeba budeš muset vydržet pochodovat s minimální možností odpočinku 16 hod za nepříznivého počasí.
• Pokud jsi v Nepálu nikdy nebyl (a je ti více než 50), raději se poprvé obrať na cestovní agenturu, která ti umožní poznat místní specifika a zařídí formální záležitosti. Nejlepší je obrátit se na agenturu, která ti byla někým doporučena. Bez znalosti angličtiny sám nejezdi a nebo si najdi zájezd s cestovkami z Česka.
• Obce na trase jsou značeny tak, že vždy víš, kde se podle mapy nacházíš. V Nepálu je pro turistu vše transformováno do angličtiny, ale transkripce místních názvů je velmi nejasná a tak pro jednu obec můžeš najít v mapách i na cedulích více názvů. Např. pro vrchol treku (sedlo Thorong La) kolem Annapuren jsme viděli dokonce 3 různé transkripce.
• Absolvování dvou spojených treků dává odvážnému skvělou aklimatizaci, která se v žádném případě nesmí podcenit. Je vhodnější v závěrečných partiích přechodů sedel dojít půldenním pochodem na místo ubytování a po krátkém odpočinku si na odpoledním výletu nastoupat aspoň dalších 300-600 m nad výšku ubytování a vrátit se do večera zpět.
• Informace nesmírně rychle zastarávají a očité svědectví z loňského roku už nemusí platit. Projít trek kolem Manaslu před rokem údajně ještě nešlo bez stanu, zásob jídla a nosičů.
• Kdo si hodně troufá a je schopen si své věci nosit, tak je možné (nejlépe po předchozí zkušenosti) jet i bez průvodce a nosičů. Ubytování, byť skromné, je vždy, totéž platí o jídle. Tam, kde se ubytuješ, tak tam se předpokládá, že si i koupíš jídlo a pití.
• Koupit lze opravdu vše, ale nespoléhej, že pohorky koupíš až v KTM. Stejně je musíš spolehlivě prošlápnout.
• Z vařeného jídla asi nemusí mít člověk strach, vodu musí turista poctivě dezinfikovat. Lépe i tu vodu na čištění zubů. Při prvním příznaku průjmu se vyplatí si raději vzít patřičnou tabletku.
• Mít s sebou vybavenou lékárnu a nějaký ten prášek od bolesti a náplast mít v horní kapse batohu, můžeš občas někomu z místních potřebných lidí "pofoukat bolístku".
• Mít vždy k dispozici náhradní baterie do čelovky pro výměnu.
• Pokud se dává batoh nosičům, musí být velmi dobře zabalen tak, aby z něj něco nemohlo vypadnout a ztratit se.
• Průvodce i nosiči jsou zdrojem informací a i příjemně strávených chvil.
• Místních peněz je lépe vyměnit více než méně, pokud zůstanou, lze nakoupit sportovní věci nebo dárky. Pokud bys byl nucen platit v USD nebo EUR, tak pravděpodobně proděláš. V letošní sezoně bylo ubytování většinou v rozmezí 100-250 rupií/osobu a noc, teplá sprcha (pokud nějaká je) tak stojí 50-100 rupií, nabití baterie (pokud není zásuvka na pokoji) stojí 50-100 rupií. Pivo (650 ml) 300-600 rupií/láhev, 0,5 l Coca Cola - 100-250 rupií. Nejobvyklejší jídlo na snídani - čapatí a tibetský chleba bez ničeho (50-150 rupií, polívky všeho druhu (100-200 rup/misku), dalbath (rýže, čočka, brambory a ostrá zelenina) za 350-450 rup. Jedná se o jediné jídlo, kde ti dají nášup (nabízejí automaticky), pokud neodmítneš, tak přidají i 2×. Maso (jačí, kuřecí nebo hovězí stejk) je k dispozici velmi sporadicky. Pokud se najde, tak je na místní poměry drahé (500-800 rup/porci). Pokud neponeseš žádné jídlo (a budeš si denně dávat pivo a kolu), tak počítej s potřebou 2 000-3 000 rupií/osobu a den. To, co ušetříš na nosičích, můžeš projíst a propít. Práci nosičů platíš i tím, že si dáš to, co musí do ubytovacích zařízení donést. Jídelní lístky mají zatavené ve folii a ceny stanoveny obcí (tak nám to bylo aspoň řečeno).
• Smlouvat se dá i ve směnárně (máme zkušenost z KTM - Thamelu). Pochopitelně při velkých částkách (1 000 USD a výše…konkrétní náš případ z 77,24 Rupií/USD na 77,50 Rupií/USD). Platit v cestovní agentuře je lepší v USD než v EUR (nejsou dohady o kurzech a jejich přepočtech, berou se z novin pro aktuální den).
• Pokud chcete být k místním féroví a přitom nemít pocit, že jste "jen" zdroj jejich příjmů a chcete něco ušetřit, tak si kupujte vždy jídlo v místě ubytování a na pití si vždy objednejte svůj šálek čaje nebo kávy. Dostanete i cukřenku. Navíc si objednáte "small, medium or big pot" - malý, střední nebo velký objem horké vody v jejich termo láhvi nebo konvici a čaj nebo kávu pořešte z vlastních zdrojů. Jisté je, že pít je třeba. Na každovečerní zavodnění jsem použil minimálně 2 l tekutin. Ráno minimálně litr a další 2 l cestou. Vlastní termoláhev není podmínkou, ale ve výškách nad 3000m je její teplý obsah velmi příjemný. Zvláště při přechodu sedel.
• Mobil s našimi operátory je na území treku kolem Manaslu zcela bez signálu, v údolí kolem Annapuren místy signál je. Místní stále telefonují z nejmodernějších mobilů. Údajně je v horách speciální operátor, který tyto služby zprostředkuje. Nakonec je ale příjemné se chvíli ztratit z dosahu civilizačních vymožeností.
• Velmi dobrou zkušenost jsme udělali s tím, že jsme vezli pro dva 3 spacáky. Dva lehké (a jeden teplý), ve kterých jsme spali, dokud jsme byli v nižších nadmořských výškách, později jeden spal v teplém a druhý ve dvou lehkých. Pokud vyžaduješ vyšší hygienický standard, vezmi si s sebou i vložku do spacáku. Samotná vložka stačí na první 2-3 noclehy.
• I když rozdávání dárečků cestou je do jisté míry rozporuplné, tak bych ho doporučil. Sami jsme vezli nafukovací balónky s tkaničkami, omalovánky s pastelkami, bloky s propisovačkami a v neposlední řadě i české bonbóny, případně i lehce obnošené oblečení. Vidět rozjásané dětské oči opravdu stojí za to. Více než polovinu věcí jsme rozdali na treku kolem Manaslu v nejvýše položené vesnici Samdo, přímo v místní škole.
• Je velmi vhodné si nechat na závěr treku takovou časovou rezervu, aby se člověk vždy ještě stačil dostat včas na letiště v KTM náhradní dopravou, když předem dohodnutá doprava zklame.
• Ber život v Nepálu tak jak je a nesnaž se tamní místní obyvatele předělat, asi by to nepochopili. Pokud můžeš, tak se nechovej, aspoň co se týká házení odpadu na zem, stejně jako většina místních.

Pro zvídavé je možno se podívat na další foto na internetu:

• https://picasaweb.google.com/
• https://picasaweb.google.com/

Děkuji všem, kteří dočetli. Snad mé informace někomu pomohou k tomu správnému rozhodnutí vyzkoušet výlet do Nepálu tzv. na vlastní kůži.

Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe, pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.