Kolem posvátné hory Kailás a Manasaróvar

Trek kolem jezera Manasaróvar pod horou Kailás v Tibetu

Naše dvě vypůjčené Toyoty i s doprovodným náklaďákem už čekají v Darčhenu pod Kailásem, 6 714 m n. m. vysokou posvátnou horou. Podle asijské mytologie prochází zasněženým a zaledněným kuželem hory zemská osa, kolem níž vznikl celý vesmír.

Unavení, ale spokojení se vracíme z čtyřdenního treku, okruhu kolem Kailásu, který je nejposvátnější buddhistickou poutí. Jen málo Čechům se zatím podařilo překonat průsmyk Dolma ve výšce 5 670 m n.m. a obejít tuto magickou a fascinující horu v západním Tibetu, vzdálenou šest dní jízdy džípem od tibetské metropole Lhasy.

Přístup k hoře obklopené tajemstvím, u které pramení čtyři velké a posvátné asijské řeky (Ganga, Indus, Brahmaputra, Satledž) zůstával až do roku 1985 všem turistům, dobrodruhům i geografům zakázán.

Reinholdovi Messnerovi, dobrodruhovi a horolezci, pokořiteli všech čtrnácti himálajských osmitisícových vrcholů, který projevil zájem Kailás navštívit v roce 1980, čínské úřady dokonce sdělily, že taková hora neexistuje. Později, v roce 1987, sice od Číňanů povolení k výstupu na dosud neslezený a v očích věřících neposkvrněný Kailás dostal, ale spíše jako zlomyslnou pobídku ateistického komunistického režimu.

Z úcty k Tibeťanům a jejich víře však výstup odmítl a spokojil se poutí kolem hory. Od Kailásu pojedeme k posvátnému jezeru Manasaróvar a potom čtyři dny džípem do nepálského Káthmándú, nejdříve podél severního úpatí Himálaje, abychom nakonec přes toto 2 500 km dlouhé nejvyšší pohoří světa projeli k jihu.

U jezera Manasaróvar

Míříme k rozlehlému jezeru Manasaróvar - Mapham Jumcchho (320 km², 4 558 m n.m.) a jezeru Rákšas Tal - Lhang Ccho (4 543 m n.m, 224 km²), která patří k nejvýše položeným vodním plochám na zeměkouli. Obě jezera jsou spojena kanálem Ganga - čhu opředeném četnými legendami. Tibeťané věří, že je-li kanál vyschlý, není to pro ně dobré znamení.

V posledních 35 letech byl průplav bez vody, ale v současnosti se začal naplňovat. Kanál dlouhý 9 366 m i hloubku obou jezer změřil na svých cestách Tibetem proslulý švédský cestovatel Sven Hedin již v roce 1906. Stejně jako Kailás je i jezero Manasaróvar, ležící v jeho předpolí na úpatí Gurly Mandhaty (7 730 m n.m.) posvátné pro buddhisty i hinduisty. Na rozdíl od Kailásu, který symbolizuje mužský prvek, gigantický falus z kamene a ledu, je jezero vnímáno jako ženský prvek, bezedný a tajemný. Oba dohromady pak vyjadřují naplnění a jednotu celku.

Manasaróvar je každoročně cílem nesčetných poutníků. Původně na jeho březích stálo osm buddhistických klášterů, které však byly po čínské invazi do Tibetu většinou poničeny a dnes jsou pomalu buddhistickými mnichy obnovovány. Buddhisté věří, že v jezeře bohové omyli před porodem Buddhovu matku, královnu Máju. Hinduisté zase považují jezero za dílo boha Brahmy. Do vod jezera pohřbili v roce 1948 část popela ze spáleného těla Mahátmy Gándhího.

Treking kolem jezera

Je jednodušší než putování kolem Kailásu, které bylo popsáno v čísle 9 - 10 / 2001 časopisu Turistika a Hory, především proto, že jeho převýšení je téměř nulové. Terén v okolí jezera je přehledný a příjemný na chůzi po cestě i volnou krajinou. Okruh v délce kolem 70 km lze v případě příznivého počasí absolvovat za 3 - 4 dny. Nezbytné je však mít s sebou nějaké jídlo a teplý spacák.

Na rozdíl od treku kolem Kailásu je většina známějších míst na břehu jezera dostupná džípy nebo nákladními automobily po polních cestách. Treking je prakticky možné zahájit kdekoliv, absolvovat část okruhu, nebo se vrátit do výchozího místa. Buddhističtí poutníci, kteří zásadně obcházejí posvátná místa ve směru hodinových ručiček, většinou začínají svoji pouť kolem Manasaróvaru v Huore, poblíž místa, kde stával klášter Bonri. Do Huore vede z Darčhenu cesta přes Bargu kolem čínské vojenské posádky přes hlavní křižovatku tras spojujících Ngari a Purang a tzv. jižní cestu do centrálního Tibetu.

Na jih od Huore Tibeťané obcházejí malé samostatné jezírko a přicházejí na severozápadní břeh Manasaróvaru. Na břehu jezera hledají smotky rostlin ve tvaru šišatých míčků a jantarově černé kamínky ohlazeného gagátu tzv. "karmapovy kameny", které jsou v Tibetu ceněny jako vzácné relikvie.

Tři hodiny chůze po břehu k jihu leží nově postavený klášter Seralung. Starý klášter, ve kterém žilo až 100 buddhistických mnichů, byl původně několik kilometrů dále v údolí. Nový klášter patřící škole Digung Kagju, spravuje od roku 1987 sekta Gelugpa, z které pocházejí i tibetští světští a duchoví vládci Tibetu - dalajlámové. V blízkosti kláštera se nacházejí písky pěti barev (černý, červený, zlatý, zelený a stříbrný), které poutníci vyhledávají o odnášejí jako upomínky na posvátný okruh.

Ze Seralungu je to po břehu asi 7 hodin chůze do kláštera Trugo. I průměrný chodec ujde vzdálenost z Huore ke klášteru na jižní straně jezera za jediný den. U kláštera Trugo je poutnická ubytovna a v sezóně zde bývá i trh kočovníků s četnými nepálskými a indickými poutníky.

Teď na začátku listopadu už tu nejsou žádní poutníci a společnost nám dělají jen usměvaví mniši, kteří nás provázejí interiéry zčásti nově restaurovaného kláštera. Na břehu u kláštera stojí velký bíle zářící čorten - hrobka zemřelého význačného lamy ze zdejšího kláštera ověšená modlitebními praporky.

Odbočujeme několik kilometrů k jihovýchodu do vnitrozemí a snažíme se najít divoké osly - kjangy. Po těch však není v rozlehlé pustině, porostlé trsy trávy a místy nízkými keři, ani památky. Podařilo se nám však vyplašit stádo pasoucích se antilop, které uhánějí směrem ke vzdálenému Kailásu.

Pomalu se začínáme vracet k jezeru, když najednou slyšíme rychle se blížící dupot. Několik kjangů se vyřítilo ze zatáčky cesty a zastihlo nás zcela nepřipravené. Rychle vytahujeme fotoaparáty, ale plaché stádo se bleskurychle otočilo a žene se, k naší smůle, přímo proti slunci.

Postupujeme po břehu jezera směrem k obvyklému cílovému místu druhého dne treku - Tseti Lake na jihozápadě. Po několika hodinách pochodu se z oblázkových pláží zvedají vysoké zvětralé skály s několika jeskyněmi. Za ohybem ve svahu se nad námi tyčí malý klášter Gosul Gonpa. Dva sympatičtí mniši a malý novic na nás shlížejí z terasy nad čerstvě natřenou opěrnou zdí malebné stavby a zvou nás na její prohlídku.

Uvnitř je, na tibetské poměry velmi čistá kuchyň přecházející do obytné místnosti, kde nechybí rádiový přijímač a samozřejmě buddhistický oltář. Mniši v klášteře provozují keramickou dílnu, kde vyrábějí figurky Buddhů, božstev a světců, které prodávají poutníkům i turistům. K vypalování hlíny používají lignit - mladé uhlí nacházející se ve svahu nad klášterem. Prohlížíme si rozsáhlou výstavu pěkných sošek. Několik si jich kupujeme nebo je vyměňujeme za přebytečné zásoby jídla.

Od kláštera sice není vidět Kailás, zato výhled na posvátný Manasaróvar je úchvatný. V průzračné vodě pod námi pozorujeme několik ryb. Na hladině v dáli se pohupuje množství větších i menších bílých i tmavších bodů. Divoké kachny a husy občas vzlétnou a znovu se usazují na jezeře. Na jihu se roztřepaná ve vodě zrcadlí 7 730 m n. m. vysoká Gurla Mandhata, která k jezeru vybíhá z hlavního himálajského hřebene. Jezero už začíná od břehů zamrzat. Večer dorážíme podél hnízdišť divokých hus do Tseti, kde je ubytovna.

V tibetské vesnici Čhiu

Z Tseti je to už jen dvě hodiny do Čhiu Gonpy tyčící se na skále nad spojovacím kanálem Ganga - čhu v severozápadním cípu Manasaróvaru, kde uctívaný indický guru a zakladatel tibetského buddhismu světec Padmasambhava trávil posledních sedm dní života. Dále po severním břehu se již chodí jen v zimě, když je jezero zamrzlé, neboť jsou tu bažiny se zrádnými místy.

Je krásný podzimní den a můžeme si v závětří trochu odpočinout. Omýváme se ve vodě jezera a na chvíli uléháme za kameny na pláži. Sluneční paprsky pálí, ale ve stínu je jen několik stupňů C nad nulou. Od severu z transhimalájských hřebenů vane ledový vichr a hromadí ledovou tříšť u břehů. Obloha je kupodivu světlá a kontrastuje s tmavým vlnícím se horizontem Manasaróvaru.

Vystupujeme na vršek naproti Čhiu - Gonpy. Všude je plno kamenů "mani" s mantrami a vyrytými buddhistickými symboly. Z vrcholu je jedinečný rozhled. Na východě se vlní jezero Manasaróvar na západě se kovově leskne jezero Rakšás Tal, na severu majestátně září mohutný ledem pokrytý kužel Kailásu a na jihu se z modrých vod zvedá Gurla Mandhata. Uprostřed v meandru kanálu spojujícího obě jezera stojí na ostrohu praporky opentlený klášter Čhiu, který je středem tohoto přírodního kompasu.

Paprsky zapadajícího slunce ozařují tibetskou vesnici Čhiu na březích kanálu Ganga- čhu. Barvy jsou neobvyklé. Převažuje žluto-hnědá a modro- fialová. Z komínů usedlostí vychází kouř a rozplývá se nad terénem. V turistické ubytovně je dost přecpáno, a na první pohled to vypadá nevábně, ale nakonec jsme se docela slušně uvelebili v útulné malbami zdobené ložnici.

V kuchyni, přikryté pouze igelitovou plachtou, Tibeťané porcují ovci a vaří polévku. Hladové kočky stejně jako my zvědavě nakukují do velkého kotle. Na rozdíl od nás však jsou v konečné fázi přípravy pokrmu vyhozeny za dveře. Stejně jako Tibeťané si pochutnáváme na teplém jídle. Jedné z koček se podařilo vylézt na chatrnou igelitovou střechu, kterou se propadla přímo do kotle. Teď vymáchaná v husté polévce pobíhá, za neustávajícího hurónského smíchu přítomných, splašeně po místnosti.

Blízko Čhiu vyvěrají teplé prameny, a tak nás po několika týdnech strávených v mrazivé tibetské pustině, čeká koupel v místní lázni. Venku je pod nulou a fouká studený vítr a tak někteří z nás zvažují, mají - li si ty troje kalhoty, co často nosíme, sundat a pustit si mráz k dlouhodobě prochladlému tělu, nebo ještě týden vydržet pod sprchu v nepálském Káthmándú.

Podél Himaláje

Od časného rána až do tmy projíždíme exotickou krajinou s nekonečnými horizonty transhimalájských pohoří i majestátními vrcholy Himaláje pokrytými třpytivými sněhovými a ledovými čepicemi. Obdivujeme mohutné písečné přesypy, brodíme zamrzající potoky a snažíme se zbavit prachu, který je naším stálým průvodcem. Občas míjíme stany kočovníků se stády jaků a ovcí.

Někdy se při cestě objeví i vesnice a máme možnost přespat v obydlích venkovanů, občerstvit se a odpočinout si. V ubytovně v blízkosti jezera Lomey Tso se našemu hostiteli při zatápění podařilo úplně vykouřit obě naše místnosti. Dřevo je v Tibetu vzácné, a tak se převážně topí jačím trusem, což se často neobejde bez potíží.

Před námi se rozprostřela otevřená krajina Tibetské náhorní plošiny se sedly i soutěskami, sjízdnými po polních cestách s krkolomnými zatáčkami a občas i volným terénem. Naši tibetští řidiči to občas pustí dolů z kopce rovnou po svahu, a když nám tuhnou rysy, pobaveně se smějí. Nad jezerem Pelku Tso se zblízka otevírá himálajské panoráma s pohořím Langtang. V průzračném vzduchu se zdají nejvyšší vrcholy nadosah.

Z Tibetské náhorní plošiny, která je ve výšce kolem 4 500 m n.m, nepůsobí Himálaj tak mohutně jako od jihu z Nepálu. V předpolí majestátních sněhobílých hřebenů se na vysokohorských loukách klidně popásají stáda jaků a ovcí. Stoupáme nespočetnými zatáčkami zasněženou krajinou v předhůří nejvyššího pohoří světa. Silnice je naštěstí bez sněhu.

Zastavujeme v průsmyku Lalung La vyzdobeném buddhistickými kamennými mohylami, modlitebními prapory i množstvím různobarevných praporků zavěšených na šňůrách. Vynořila se nám dlouhá část himálajského hřebene s množstvím sedmitisícových vrcholů. Na pravé straně v reji slunečních paprsků září Šiša Pangma, jeden z nejsnadněji slezitelných osmitisícových vrcholů, který leží celý na území Tibetu.

Prvý úspěšný výstup na tento vrchol uskutečnili Číňané v roce 1964 přes severozápadní stěnu a severní hřeben. V roce 1980, kdy byl přístup do Tibetu umožněn cizincům, pak na Šišu Pangmu vystoupila i německá výprava. Stojíme na hlavním himalájském rozvodí. Teď už budeme jen sestupovat.