Nakonec ale vyrážíme dále. Posledně zamávám přístřešku na Maleníku, na jehož průčelí se na dřevěné tabulce skví jedno z mouder: "Jděte kupředu, pokud můžete, a klesnou-li pod vámi nohy, sedněte si na okraj cesty a dívejte se bez hněvu a závisti na ostatní kolemjdoucí, neboť ani oni daleko nedojdou" a hybaj dále vstříc příštím kilometrům.
Teplice nad Bečvou a jedinečná minerálka
Zatím na okraj cesty usedat nemusíme, sotva jsme vyrazili, navíc široko daleko stejně žádní kolemjdoucí nejsou. Proto bez usedání mašírujeme k severu za občasných výhledů ke Kelčskému Javorníku, nejvyššímu vrcholu sousedních Hostýnských vrchů. Cestou se trochu ochytříme díky informačním tabulím Lesní naučné stezky Valšovice, které se věnují různé lesní drobotině.
Kilometr a půl to máme na další rozcestí, Nad jezírky (400 m). Stojí tady další přístřešek. Konstrukčně téměř identický jako ten na Maleníku, ale chybí mu to malenické závětří. Bočnice. Po červené bychom to měli do Teplice nad Bečvou přímo, my však záměrně odbočujeme doprava po zelené turistické značce okolo Valšovických jezírek soustředěných na potoku Krkavec. Jsou celkem tři, nejvýše položené je nejmenší a naopak to nejníže položené a zarybněné s rozlohou okolo půl hektaru je největším, u kterého nás vítají divoké kachny. Na jeho břehu stojí malý turistický přístřešek, který by šel využít k bivaku. Tak třeba někdy příště se tady zastavíme déle.
Vycházíme na asfaltku, záhy ji ale opouštíme a pokračujeme světlým lesem do Mariánského údolí. Na rozcestí Mariánské údolí (286 m) to bereme opět doprava kolem přístřešku a upraveného pramene k Hranickému krasu pod svahy s četnými skalkami. Dostáváme se k hranici Národní přírodní památky Zbrašovské aragonitové jeskyně s výměrou 7,74 ha. Ve zdejším hydrotermálním krasu se ukrývá celkem sedm jeskyní, z nichž jedna je přístupná veřejnosti.
V podrostu kvete plícník lékařský, my se však "přeléčíme" o kousek dále bez použití plícníku. Míříme do Teplic nad Bečvou nad tokem řeky Bečva. Ano, to je ta řeka s "hen tie rybe", kde se "nepodařilo" zjistit zdroj otravy řeky. Je to fakt složitý problém, v místě ekologické pohromy u Valašského Meziříčí je ohromná spousta potenciálních zdrojů. Asi tak, zaokrouhleno, zhruba, cirka, přibližně - jeden… No jo, co čekat od "invegastivců", kteří nepřijdou na správnou odpověď hádanky: "Co to je?! Visí to na stěně, dělá to tik tak, a když to spadne na zem, tak se rozbijí hodiny…"
A jsme tady. Kousek pod vchodem do Zbrašovské aragonitové jeskyně. Je tady vynikající Kropáčův pramen se silně mineralizovanou (2,85 g/l) uhličitou kyselkou. Je docela teplá, má nějakých 22,5 °C. Je přiváděna z hloubky asi 60 metrů a vydatnost pramene je asi 460 litrů za minutu.
David ji do sebe leje, jako by měl duté nohy. Už chce vylévat vodu z petky, že si nabere tuto skvělou minerálku. Zastavím jej ale slovy, že se mu cukry ještě možná budou hodit. Minerálka z Kropáčova pramene je ale opravdu skvělá. Podle informační tabulky má pH 6,12, obsahuje sodík, draslík, vápník, hořčík, zinek, mangan, železo, fluoridy, chloridy, sírany. Voda je i mírně radioaktivní (1,93 Bq/l).
Co značí ono Bq? Jde o jednotku SI, která za nazývá becquerel a značí aktivitu radionuklidu. Její rozměr je s-1 a značí, kolik částic, radioaktivních jader se v daném objemu rozpadne za jednotku času. Dojde-li v daném objemu k rozpadu jednoho jádra za sekundu, tak je jeho aktivita právě jeden Bq (becquerel). V jednom litru kyselky Kropáčova pramene se tak každou sekundu rozpadne 1,93 jádra nějakého radionuklidu.
Aby to nevypadalo tak divně, 1,93, tak si to převeďme na hektolitry. V jednom hektolitru se každou sekundu rozpadne 193 jader a v krychlovém metru 1 930 jader. Člověk se s radioaktivitou setkáváme dennodenně. Ať již s přirozenou radioaktivitou prostředí (půda, voda, vzduch) a nebo z kosmického záření (sekundární i primární). Mnohdy má vzduch aktivitu (kubický metr) až 100 Bq. Hygienická norma (například pro radon v domech) je tuším 300 Bq/m3. A nyní nemám na mysli vzduch v okolí Černobylu… To jen tak, pro úplnost a abyste se nebáli napít z Kropáčova pramene.
Zdejší voda je skutečně výjimečná. To si uvědomili již naši dávní předci. Historie Lázní Teplice nad Bečvou totiž sahá až do roku 1553, tedy kus před Bílou horu! Právě ve zmíněném roce začal zdejší vody k léčebným účelům využívat Jak Kropáč z Nevědomí, majitel Hranického panství. Dnes se tady léčí nemoci nervového a oběhového systému, poruch látkové výměny atd. Pacientům tady slouží krásné lázeňské domy v nádherném prostředí.
Odbočku ke Zbrašovské aragonitové jeskyni s unikátními gejzírovými stalagmity a plynovými jezery oxidu uhličitého míjíme, stejně je dnes zavřeno. Jeskyně, která byla objevena v roce 1912, si zaslouží samostatnou návštěvu. Více si můžete přečíst v samostatném článku.
Další podobnou (aragonitovou) jeskyni nalezneme na Slovensku. Jedná se o Ochtinskou aragonitovou jeskyni u Jelšavy. Při jedné z návštěv této jeskyně jsem byl za potížistu. Průvodce tvrdil, že Ochtinská aragonitová jeskyně je jednou z pouhých tří aragonitových jeskyní na světě. To vedle dvou jeskyní v Americe. Já jen dodám, že se jedná o jeskyně Lechuguilla v Novém Mexiku a Cueva de las Manos v Argentině. Nemohl jsem si tehdy v Ochtiné pomoci a jen tak mezi zuby procedil: "Hm, chudák Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou u nás na Moravě…"
Hranická propast a hrad Svrčov
Nedá se nic dělat, musíme postoupit dále. Opouštíme Teplice nad Bečvou (248 m), které jsou prvně písemně připomínány již roku 1328 jako obec Zbrašov. Své dnešní jméno dostaly Teplice nad Bečvou teprve v roce 1959. Přes cestu a železniční zastávku míříme k další zajímavosti v této oblasti, k Hranické propasti na území Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic (37,5 ha) se zachovaným komplexem dubohabřin, doubrav i suťových lesů. Nás však nejvíce zajímá samotná Hranická propast (307 m), světová rekordmanka. Jde o nejhlubší zatopenou propast na světě!
Dnes známá hloubka Hranické propasti činí 519,5 m. Z toho 450 metrů pod vodou a 69,5 m nad vodní hladinou uhličité kyselky. Těch 450 metrů by se patřilo dát do uvozovek, neboť se nejedná o dno propasti, ale maximální dosaženou hloubku. Této hloubky dosáhl před pár lety s pomocí kabelu řízený robot, dno však bylo stále v nedohlednu. Geologové předpokládají, na základě analýzy teploty a chemického složení kyselky, že by Hranická propast mohla mít hloubku někde mezi 800 až 1 200 metry. Uvidíme, co nám v této otázce přinese budoucnost.
Hranickou propast si obejdeme hezky kol dokola, pokocháme se pohledem na zelenou hladinu na "dně" propasti z nové vyhlídkové plošiny a můžeme se vydat dále. David asi chytil druhý dech a utíká mi. A nebo že bych se tak zasekl focením? No bodejť by ne, tolik zajímavých hříbků na tak malé ploše. A také ohromné množství sasanku hajní připomínající zapalice žluťuchovité (Isopyrum thalictroides), nádherné rostlinky z čeledi pryskyřníkovité. Tolik zapalic pohromadě jsem neviděl ani u nás v CHKO Poodří, kde v Polanském luhu roste celkem hojně.
David způsobně čeká na rozcestí Na rozhraní (320 m). Ví, že chci na Svrčov. A že na mě tady počká. To nezvládneš ani sto metrů?, dobírám si jej. Co, to je už tady? Ano, na tom brdku naproti kdysi stával hrad Svrčov (325 m). Bylo by škoda nechat si ujít výhledy dolů do údolí Bečvy.
Z hradu Svrčov, který byl založen jako strážní hrad někdy ve 14. století a jehož zakladatelem byl (možná) Hereč Svrč ze Zdounek, se dochoval pouze stále dobře patrný hradní příkop a pár šutrů na hradním návrší z bývalého jádra hradu. Již roku 1548 je Svrčov uváděn jako pustý. Zdivo rozebrali kdysi dávno občané z Hranic na Moravě a využili jej k výstavbě kostela. A patrně i některých dalších staveb ve městě. Z historie pevnosti není téměř nic známo, celkem zarytě mlčí i odborná literatura.
Hranice na Moravě
Po prohlídce Svrčova se vydáváme na další cestu. Čeká nás poutní místo Kostelíček. Opouštíme Hranický kras, okrajem míjíme Přírodní rezervaci Velká Kobylanka (4,2 ha, 1952) chránící přirozený dubohabrový suťový les a vzdálenější Přírodní rezervaci Malá Kobylanka (0,85 ha, 1952) s fragmenty přirozeného lesa a již to mezi domky bereme rovnou ke hřbitovu U Kostelíčka s kaplí sv. Antonína Paduánského a kostelem Narození Panny Marie. Ten je prvně písemně zmiňován v roce 1492. A ano, máte pravdu, je to tentýž rok, kdy Kryštof Kolumbus připlouvá do Ameriky a Maurové arabsko-berberského původu opouštějí po více než 700tech letech Granadu, poslední svou výspu na Pyrenejském poloostrově.
Parťák se vyvaluje na sluníčku na lavičce, nevypadá moc odpočatě. Jen tak mezi řečí navrhuji, že bychom si mohli odskočit tady na ten hezký borovicový vršek a prohlédnout si Přírodní památku Nad kostelíčkem (3,1 ha, 1952). Odpovědí mi je vražedný pohled a odpověď, že si mohu jít sám… Prý, že již toho má v nohách tak akorát a že je čas jít na vlak. No vidíš a já si celou dobu říkal, jak jsem na tebe hodný. Vždyť to co my projdeme nyní za dva dny jsem v minulém týdnu na treku Řehořkovým Kořeneckem ušel za den.
Od Kostelíčka již nejdeme po značce, ta míří až do centra Hranic na Moravě. My to bereme nejkratší cestou k nádraží. Přes sídliště, podchodem a kolem rybníka Kuchyňka, u kterého se napojujeme na včerejší trasu k hradu Helfštýn a na Maleník. Kilometrů jsme nyní v Podbeskydské pahorkatině sice moc nenašlapali, ale navštívili jsme nádherná místa a zajímavosti světového věhlasu. A ano, mělo to náboj.
- Předchozí (1.) část článku
- Trasa druhého dne treku na turistické mapě
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.