Trek v pohoří Malé Karpaty na Slovensku

Hřebenem Malých Karpat mezi Považím a Záhořím

Pomineme-li Děvínskou kobylu, táhne se pás pohoří Malých Karpat od Bratislavy k Novému Městu nad Váhem v délce zhruba sto kilometrů. Nejvyšší vrcholy nedosahují ani osmi set metrů, přesto vypadají z okolních nížin poměrně impozantně a během jediného dne se dá překonat velmi slušné převýšení. My jsme si pro naše putování zvolili střední část daných hor, pročež začínáme v obci Smolenice.

No, abych se přiznal, já kvůli svému děsivému kiksu začínám již v obci Trstín, odkud jsme se rozhodli přejet do Smolenice autobusem, abychom nemuseli zhruba čtyři kilometry šlapat po silnici. Když totiž v prostředku hromadné dopravy opouštíme obec, zjišťuji, že jsem zapomněl na zastávce fotoaparát. Zastavuji tedy řidiče a sprintuji zpátky, seč mi síly stačí.

Podobně dlouhý úsek jsem tak zběsilou rychlostí neběžel, ani nepamatuji, i proto dobíhám na zastávku s roztřesenýma nohama a málem plivaje vlastní plíce. Přesto nakonec zářím štěstím. Taška s fotoaparátem zůstala na svém místě a nikdo ji nevzal.

Smolenický zámek

Do Smolenic, kde se zatím zbylí členové výpravy stihli občerstvit pivem, dorážím se zpožděním a zjišťuji, že mi byla do batohu přidána čerstvě zakoupená jablka, abych prý nešel příliš nalehko. To už ale, jak nám velí atraktivita místa, odcházíme ke Smolenickému zámku. Původní hrad byl postaven ve 14. století a k nejvýznamnějším rodům, které zde sídlily, patřili Pálffyovci.

V dnešní době náleží sídlo pro změnu Slovenské akademii věd. Ta na něm, pokud pominu svatební obřady, pořádá konference, což má na svědomí, že se stáváme nežádoucími. U vstupní brány nás zastavuje vrátný s upozorněním, že je zámek v současné době veřejnosti uzavřen. Nakonec smíme nakouknout aspoň na nádvoří, a tak k objektu dodám jenom to, že každého návštěvníka na první pohled asi nejvíce zaujme hradní věž, jež se k vrcholu zvláštně rozšiřuje. Též se shodujeme, že z ní musí být slušný rozhled, ten nám však vzhledem k pořádanému kongresu není dopřán.

Smolenický kras

V blízkosti Smolenice zůstáváme i nadále, protože náš zájem vzbuzuje Smolenický kras. Procházíme převážně bukovým lesem a fascinují nás rozsáhlé plochy kvetoucího česneku medvědího, u doliny Hlboča zastavujeme u naučné cedule upozorňující na vodopád. Ten sice nenalézáme (že by kvůli panujícím vedrům vyschl?), kousek vedle se ale nachází pamětní místo. Skalní jeskyňka se soškou panenky Marie a s množstvím popsaných desek, na nichž zmíněné svaté osobě děkují lidé za přízeň i poskytnutou pomoc.

Hlavní atrakci Smolenického krasu, o čemž svědčí i narůstající počet návštěvníků, kteří do blízkého Jahodníku dojedou autem, představuje jeskyně Driny. Podzemní prostory lze po zaplacení v doprovodu průvodce navštívit, z krasové výzdoby si dovolím upozornit na krápník pojmenovaný "otec po výplatě". Jak vyplývá z názvu, daný pán stojí na hlavě a sype ze sebe penízky. U jeskyně se dá i občerstvit a hned nad ní se nachází vyhlídka, jež sice zarůstá stromy, leč stále stojí za zastavení.

Výstup na nejvyšší vrchol Malých Karpat, Záruby

To už ale stoupáme k nejvyššímu vrcholovému bodu Malých Karpat, jenž se jmenuje Záruby a dosahuje nadmořské výšky 768 metrů. Proto při výstupu od Smolenic (225 metrů) podstupujeme převýšení víc jak pět set metrů, přičemž nejstrmější a asi i nejzajímavější úsek představuje Čertův žlab. Na vrcholovém hřebeni se napojíme na červenou značku (Štefánikova magistrála - táhne se Malými Karpatami od Bratislavy do Brezové pod Bradlem, na němž stojí mohutná mohyla uvedeného politika), po níž hodláme s jistými odbočkami pokračovat na jih.

Než však vystoupáme na Záruby, ještě krátce odbočíme po hřebeni směrem na Havranici. A že se je na co koukat. Příjemná pěšina vede mezi drobnými skalkami a kameny převážně bukovým lesem, tak tohle si necháme líbit. Nyní už ale konečně dobýváme nejvyšší bod našeho putování. Na Zárubách nechybí kříž a vrcholová kniha, uvelebujeme se na skalisku, a kochajíce se omezenými rozhledy do okolí, dáváme si velmi pozdní oběd.

Zbylou část dne v podstatě pouze sestupujeme. Stezka vede po vápencových skalkách, jež obklopují kvetoucí keře i stromy, a místy se nabízejí skvělé výhledy, scházíme ke zřícenině hradu Ostrý kameň. Ta nás navzdory značnému poškození, neb se z ní dochovaly v podstatě pouze pobořené zdi, zaujme svoji rozlohou. V době svého vzniku, čili ve 13. století, muselo jít o vskutku mohutné sídlo, které jistě u projíždějících rytířů i dvorních dam vzbuzovalo patřičný respekt.

Denní putování hodláme zakončit v místě zvaném Brezinky, u nějž je jak na mapě, tak i na poměrně čerstvých rozcestnících u cest vyznačena chata. V té se hodláme občerstvit a hlavně míníme dobrat vodu, spláčeme však nad výdělkem. Narážíme pouze na zdecimované ruiny dvou zbořených domů, jež nám k doplnění pitných zásob očividně nepomůžou. I proto měníme původní plán a stáčíme k vodní nádrži Buková, kde se dle mapy vyskytuje rekreační oblast. Jak se ukáže, volíme dobře.

Na břehu u vodní plochy stojí malá hospůdka, kde čepují pivo Corgoň a na záchodcích teče pitná voda (aspoň jsme tak usoudili). Jak se občas stává, ani se nenadějeme a padne soumrak. Stany proto rozhazujeme na břehu a usínáme za hlasitého kvákání žab, jež nám tvoří kulisu celou noc.

Vyhlídka Kršlenica

Žáby ustanou v produkci krátce po svítání a nahradí ho skřehotání vodního ptactva, po snídani z vlastních zásob se vracíme do Brezinky na červenou značku. Pokračujeme po cestě dle původního plánu a míjíme nově budovaný plot, možná budoucí oboru. To už ale následuje první krátké odbočení. Schováváme si batohy v lese a na lehko se po modré značce vydáváme na vyhlídku Kršlenica, jež nemá sebemenší chybu. Sedíme na vápencovém podloží a shlížíme nejen na další bílé skály, ale i na kaňon, jež se rázně zarývá do lůna kopců.

Hluboko pod námi se prostírá obec Plavecký Mikuláš a v dáli se nachází i Plavecký hrad, jenž představuje náš další cíl. Než se ale ke zřícenině dostaneme, čekají nás ještě dvě zastávky. Nejprve doplňujeme vodu u Mon Repos a následně nás zdrží Amonova lúka. Ne však kvůli dalšímu pramenub pitné vody, který vyvěrá kousek pod lučinou, příčina tkví v tom, že se do našich řad tiše a nenápadně vklínil narůstající hlad. Usedáme tedy v trávě a obědváme, je nám hej.

A hej je nám i nadále. Opět totiž schováváme batohy v šeru lesa a jdeme nalehko a bez zátěže, pročež máme energie na rozdávání. A abychom se měli na co dívat, hned za loukou natrefíme krátery rozeseté v lese. Díry připomínají válečné bombardování z druhé světové války, leč pravý stav věcí se má ve skutečnosti jinak. Jak nám vysvětlí naučná cedule, běží o krasové jámy.

Plavecký hrad

To už ale po prudkém sestupu a zajímavé vyhlídce přicházíme kolem další studánky k Plaveckému hradu, jehož historie je písemně doložena k roku 1296. Nepochybně i kvůli atraktivitě místa opět přibudou lidi, kteří dle všeho parkují v Plaveckém Podhradí pod kopcem. Přestože začíná být přeplněno, nenecháme se rozhodit a zaměříme se na prohlídku.

V první řadě nás volně přístupná zřícenina Plaveckého hradu opět zaujme svojí rozlohou. Okolo nás ční k nebi hradby, bašty, zbytky paláce a poměrně zachovalá věž, skrz níž se dá projít na nejvyšší bod celého sídla, odkud se nabízejí zajímavé výhledy do všech světových stran. Severovýchodně se nachází námi dříve navštívená vyhlídka Kršlenica i nejvyšší masiv hor s vrcholem Záruby, na východ i na jih se zvedají další kopce Malých Karpat. Pouze západním směrem se táhne nížina, jež zdánlivě nemá konce.

Amonova lúka a Klokoč

Naplněni dojmy vracíme se na Amonovu lúku. Nandáváme si na záda batohy a jdeme lesem, vystupujeme na Klokoč (661 metrů). Na vrcholu se kromě vrcholové knížky nachází i tradiční kříž, jenž oplývá jistou kuriozitou. Vězí v něm nesčetně zatlučených hřebíků, přičemž se další nacházejí v krabičce u paty a nechybí ani připravené kladívko k jejich přibití. Aniž bychom chápali, co má dané poslání za význam, zatloukáme do kříže další hřebíky, snad nám tato činnost pomůže ke štěstí.

Úkol jsme splnili, a tak usedáme do trávy, opět se můžeme potěšit jedním z krásných výhledů. Tentokrát vidíme pouze jižním směrem, kde se táhnou jen hory, pročež jednomu ani nepřijde, že se nedaleko na východě i západě rozprostírá táhlá nížina. Přiznejme si, že tohle nevypadá vůbec špatně, idylu nám zkazí až tři motoristé. Zcela nenadále se prořítí kus pod námi po úzké lesní pěšině, aniž by řidiče jakkoliv trápilo, že se nacházejí v chráněné krajinné oblasti. Proč se nepřiznat, snad by nám ani nevadilo, kdyby se některý z nich v úvoze převrátil a rozmlátil si motorku na padrť, aspoň by si dal příště pokoj a nedevastoval krajinu.

Měsíční louka

To už se ale v podvečer dostáváme na Měsíční louku, jež spadá pod chráněnou oblast Roštún. Protože se u ní nachází pramen s pitnou vodou, rozhodujeme se zůstat na noc. Vaříme si na vařičích večeři a posléze, prchaje před chladem, nacpeme se dočasně do jednoho stanu. Popíjíme brandy a máme se dobře, když posléze jdeme spát, žasneme, že navzdory nastalé noci panuje slušné světlo. Měsíc osvětluje palouk jako divý a téměř proti němu nelze hledět, jak oslňuje, zvažujeme, zda jeho působnost nesouvisí s názvem louky. Prostranství přece z nějaké příčiny muselo jméno získat.

Za výhledy na Vysokou a Vápennou

V chráněné oblasti Roštún setrváme i první část následujícího dne. Stoupáme po okraji vápencových skal, odkud se otevírají zajímavé výhledy, jimž dominuje především druhá nejvyšší hora Malých Karpat Vysoká (754 metrů). My zdoláváme o kousíček nižší Vápennou (752 metrů - občas uváděna jako Roštún), na jejímž nejvyšším bodě stojí mohutný sloup. Jeho špici zdobí slovenská vlajka a lze na něj vylézt po žebříku, podobné radovánky si ale odpouštíme, protože máme i ze skalisek slušný rozhled.

Následuje strmý sestup na Malou Vápennou, z níž se též nabízejí zajímavé výhledy na vápencové kopce, čímž opouštíme chráněnou oblast Roštún. Klesneme ještě o něco níž, načež nás zase čeká výstup dosahující převýšení tři sta metrů. Za odměnu se dostáváme na Taricové skaly (620 metrů). Jak jsem posléze vyčetl z mapy, Taricové skály děkují za své pojmenování žlutě kvetoucí tarici skalní (česky "tařice"), výhled z nich je možný v podstatě jedním směrem. Ukazuje se celkem zajímavý skalnatý kopec, jak ale doporučí všichni členové naší výpravy, je turistovi záhodno zúžit zorný pohled pouze na něj a vynechat z rozhledu obří lom ležící kousek vedle, jenž působí dosti rušivě.

Taricové skály a Veľká homole

Z Taricových skal vede široká lesní cesta víceméně stále lesem, kde se až na jednu výjimku výhledová místa v podstatě nenacházejí. Jak usuzujeme, byť to nemůžeme potvrdit, podobný typ cesty zřejmě vede i dál směrem na Bratislavu, což ve spojení s naším původním plánem způsobuje, že u Čermákovy louky (nachází se zde pramen), opouštíme Štefánikovu magistrálu a stáčíme k obci Piesok. V ní hodláme za účelem osvěžení navštívit Zochovu chatu, leč nakonec končíme ve vedlejší kolibě. Člověk by ani nebyl na Slovensku, kdyby si neporučil brynzové halušky.

Posilněni k prasknutí, pokračujeme velmi rozvážným krokem (to kvůli pozřenému jídlu a ne případnému pivu) na Velkou homoli (709 metrů). Značka má vést podle mapy vedle Tisových skal, leč nějak skály nezaznamenáme, na vrchol Velké homole docházíme se zapadajícím sluncem. Vystupujeme na vysokou dřevěnou rozhlednu, kterou upevňují natažená lana, přesto se ale v sílícím větru nepatrně pohupuje. Ale co, na mořskou nemoc to není, a tak si užijeme zajímavých výhledů, které jsou zvýrazněny i šikmými paprsky zapadajícího Slunce, jež dodávají okolním lesům velmi zajímavý, barevný nádech.

A co všechno vidíme? Jižně lze spatřit kromě kopců i Bratislavu, západně i severně se rozprostírají Malé Karpaty a na východ se táhne rovina, za níž se zvedá například pohoří Tribeč či Vtáčnik, jež jsme spatřili i odpoledne. Zamrzí jen jedno. Nejsou vidět Alpy, o nichž se zmiňují ukazatele na rozhledně, z kterých se dozvídáme, co se jakým směrem nachází. To už ale zvažujeme, kde přespíme.

Pod rozhlednou se sice nachází přístřešek a rovná plocha, kde by se daly postavit stany, od nocování na vrcholu nás však odrazuje sílící studený vítr. Nakonec sestupujeme ke skalkám Traja jazdci, u nichž najdeme vynikající místo pro přespání. Ostatně o tom svědčí i několik ohnišť. Stavíme stany, a jelikož skalky vytvářejí závětří, popíjíme víno, co jsme si zakoupili v kolibě. Na kutě nás zažene až rostoucí chlad.

Poslední den našeho putování

Poslední den našeho putování si neklademe velké nároky a hodláme pouze sestoupit do obce Modra, jež se vyznačuje především vinařskými produkty. Nežli tam ale dorazíme, navštívíme ještě dvě zajímavá místa. Vlastně, abych nelhal, v mém případě půjde o zajímavé zastávky tři. Když vystoupáme zpět na Velkou homoli, rozhodnu se jako jediný vylézt i po ránu na rozhlednu.

To má za následek, že ostatní jdou napřed, a já se posléze dávám na vrcholu do hovoru s pár lidmi, kteří mají pod přístřeškem připraveny vinné sklenky, což mi trochu nejde na rozum. Jaký má jejich počínání význam? Nakonec se mi dostává vysvětlení, že se z Modré na prvního máje chodí pochod nazvaný od pivnice k pivnici, který vede i na Velkou homoli, kde poutníci naleznou zastávku spojenou s občerstvením. Tak tohle nezní vůbec špatně, zvlášť když je mi nalito něco dobrého vína. Jen se později ostatním, kteří na mě čekají dole na rozcestí, musím omluvit za kratší zdržení, jemuž se nešlo vyhnout.

Nyní už, jak jsem předeslal, zbývají poslední dvě zajímavá místa našeho putování. Nejprve zastavujeme na vyhlídce Zámčisko, odkud se nabízí výhled na Modrou a dál do kraje, později míjíme i Štúrovu lavičku, kde prý tento slovenský obrozenec při působení v Modré často sedával.

A je to, naše cesta po Malých Karpatech končí, pročež své zápisky uzavírám i já. Přes Bratislavu opouštíme velmi krásný kout Slovenska, který svou rozmanitostí a nádherou předčil naše očekávání.