Malé Karpaty, srpnové putování po hradech a skalních vrcholech (5)
Hrady Korlátka a Ostrý kameň, nejvyšší hora Záruby, hrad Smolenice, Molpír a jeskyně Driny
Přestože spíme v nejlepším bivaku za celou dobu treku v Malých Karpatech, jsem vzhůru poměrně brzy. Ještě za svítání, kdy se ranní obloha doprovázená jasnou Venuší teprve probouzí. Následuje východ Slunce a pak ranní prohlídka hradu Korlátka. Opět máme hrad sami pro sebe, ještě nedorazili první návštěvníci.
Hrad Korlátka byl postaven někdy v polovině 13. století jako strážní hrad zvaný v té době Kunradi Lapide. Hrad během své existence vystřídal velkou řadu majitelů. Abovce, snad nejznámějšího a nejmocnějšího oligarchu Horních Uher Matúše Čáka Trenčianského, Stibora ze Stibořic aj. V roce 1704 obsazují Korlátku kurucká vojska Františka II. Rákocziho za posledního stavovského povstání v Uhrách. To se již ale čas hradu nachýlil ke svému konci. Po porážce Rákocziho povstání zůstává hrad pustý.
Dnes je Korlátka (také zvaný Korlátko) zříceninou. Ale malebnou zříceninou. Oproti první návštěvě před léty je dnes hrad zbaven (z velké části) náletových dřevin a postupně se pracuje na jeho konzervaci. Otevírají se z něj krásné výhledy na Záhoří, hřebeny Malých Karpat, ale i na Kopanice, Myjavskou pahorkatinu i protější Bílé Karpaty. Dole na kvetoucím kvítí předvádějí své reje nádherní zlatohlávci zlatí (Cetonia aurata), kovově lesklí brouci sytě zelené barvy.
Rozhledna Rozbehy a Buková
Po ranní prohlídce hradu a časné snídani balíme sakypaky a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. Dnes to bude slabota, pouhých 16 kilometrů s 600metrovým stoupáním. Ale máme čas vyhrazen na koupačku na Bukové a navíc v panujícím vedru není opravdu kam spěchat. Vracíme se na rozcestí Rozbehy, chata (445 m) a kolem rozhledny Rozbehy, která připomíná hradní věž, nabíráme kurz Buková.
Okolo hlučných "větrníků", které zde hyzdí krajinu, pokračujeme po nádherných rozkvetlých loukách za výhledů na Záruby, nejvyšší horu Malých Karpat, po modré turistické značce. Kráčíme přes Legatné diely k propadlištím Prepadlé zvony a dále do lesa do údolí potoka Chotár. V této části je značení trochu horší, chce dávat pozor na různé odbočky. Dája opět neomylně míří blbým směrem, naštěstí ji zavčasu zastavujeme. Nekouká, jde a jde. Blbě… Ale snažím se, abych nezuřil jako včera, kdy se třikrát vydala probádat terén mimo naší trasu.
Klesáme docela svižně. Ale to jen proto, abychom mohli opět svižně stoupat. Na ostrý skalnatý hřeben a na vrch Hrubý Kamenec (405 m). Z něj se otevírají hezké výhledy na Bukovou i na Záruby. Je to docela krpál a v tom vedru nám dává dost zabrat. K jihu nás vede ostrý hřeben lesem s nádherně pokroucenými stromy, převážně duby. Cesta je celkem zarostlá, moc lidí tudy nechodí. Přesto na tomto skalnatém hřebínku potkáváme dva turisty, kteří mají namířeno na Korlátku.
A je tady opět vodní nádrž Buková. Jsme u vody, hóóódně zelené vody. A opět se nikdo nekoupe. U blízkých chat místní něco povídají o zákazu koupání. Aha, že by proto tady nebyli žádní plavci. Že by potvory sinice? Vracíme se přes rozcestí Vodná nádrž Buková, hrádza (290 m) do staré dobré hospůdky, ve které jsme seděli již včera. Baby se ale tentokráte koupat nejdou, přestože včera byly. Že jsem ty sinice vůbec zmiňoval. Ještě včera jim nevadily…
Hrad Ostrý kameň a nejvyšší hora Záruby
Společnost nám nyní dělají vrabčáci. Vrabčí rodinka s mládětem, které čerstvě opustilo hnízdo. A pečliví rodiče jej ještě trpělivě krmí. Skvělé. Další zvířátko do "sbírky" fotografií z Malých Karpat.
Když již jsou všichni najedeni, napojeni a odpočati, je čas vyrazit dále. No, některým se ani moc nechce, že prý to bude strašný kopec. Ano, bude. Ale nic se nedá dělat, přece nevynecháme nádherný skalní hrad Ostrý kameň a nejvyšší horu Záruby. To by byla přece ostuda.
Přes Rázcestie pod Ostrým kameňom (349 m) se vydáváme po červené turistické značce nejprve lesní traverzovou cestou, která se záhy stočí doprava a prudce do kopce. A stoupání je to opravdu výživné. Na Ostrý kameň má navíc namířeno spousta výletníků, takže nám stále někdo funí za zadkem a nebo schází v protisměru. Ale hups, již jsme pod hradem, Míša si jej mezi stromy ani nevšimla. Až když jsem ji upozornil. A překvapena byla. Příjemně. A že je fajn, že jsme už tady.
Daja je tady také, vypadá nasraně. Tož do ní raději nevrtáme. Víte jaké jsou nasrané ženské… I Míša má občas také takové tiky. Dříve jsem si myslel, že je to nedůslednou výchovou, ale dnes vím, že je to prostě geneticky zakódované a že se s tím nedá nic dělat. A hlavní je - v takových chvílích do nich nevrtat… To je jak s tou velice jemnou hranicí. Ženy nedokáží rozlišit hranici mezi rozhovorem a výslechem. Zatímco se ženy domnívají, že vedou rozhovor, muži mají nepříjemný pocit, že jsou vyslýchání. A proto dochází ke zbytečným nedorozuměním. Až později Daja zmiňuje, že nebyla nasraná, ale unavená. No kdo to má poznat, že… Vždy vypadají stejně.
Hrad Ostrý kameň stojí na strmém skalním vrcholu Ostrý kameň (562 m). Tato mohutná pevnost uzřela světlo světa někdy ve 13. století. Některé zdroje však zmiňují již století 12., takže Ostrý kameň by patřil k nejstarším hradům dnešního Slovenska. Hrad sloužil jako strážní hrad na tzv. České stezce, významné obchodní cestě mezi Českým královstvím a Uhrami. Spojovala Prahu s Budínem. Původně královský hrad se v roce 1394 dostává do soukromých rukou, majitelem se stává Stibor ze Stibořic.
Po husitských válkách sice význam hradu Ostrý kameň upadá, přesto jde o dobře udržovanou pevnost. Střídají se tady rody Coburovců a Révaiovců, kteří mezi sebou vedou letité soudní spory. V době tureckých vpádů do Uher je hrad dále rozšiřován a opevňován, rozšířen byl o dolní hrad a dokonce zajištěn předsunutou pevností. Po roce 1700 je hrad dobyt Rákocziho povstaleckými vojsky. Smrtelnou ránou je mu útok císařských vojsk vedených generálem Quidem Stahrenbergem v roce 1707. Od té doby hrad postupně pustl, až v roce 1743 osiřel nadobro.
S Míšou se postupně vystřídáme u batohů a jdeme si po prohlídce hradu každý zvlášť. Daja je autonomní jednotkou. Já se v mezičase věnují focení nádherných jedinců tesaříka alpského (Rosalia alpina). Opravdu nádhera. A k tomu skvělé světlo. No že je tady tolik tesaříků není zas až tak velké překvapení, protože se nacházíme na území NPR Záruby, významné národní přírodní rezervace v CHKO Malé Karpaty. Rezervace má výměru 64,19 ha a výškové rozpětí 303 m (420 - 723 m). Předmětem ochrany jsou významné lipovo-javorové sutinové lesy jedlovo-bukové květnaté lesy. Ty mají místy charakter pralesa a tudíž množství starých i mrtvých stromů (až 200 let), které jsou důležité pro vývoj tesaříků. Nejen tesaříka alpského. Se sousedními rezervacemi a pralesy je celková výměra chráněného území okolo 300 hektarů.
Po prohlídce hradu vyrážíme dále. Čeká nás nádherný skalní hřeben, místy pořádně ostrý, ze kterého se otevírají fantastické výhledy. Těm dominují blízké vrcholy Veterlín (724 m), Malý Veterlín (662 m) a Čelo (717 m). V odpoledním slunci je to skutečná makačka. Ale nádherná makačka. Myslím, že si tento skalní hřeben zapamatuje každý. A doslova letecké pohledy na Ostrý kameň tu krásu jen umocňují. A pokud se pořádně zahledíte do dálky, tak se postupně nad obzor vyloupne i další z malokarpatských hradů - Plavecký hrad.
Na hřebeni je docela živo, poprvé během našeho putování skrze Malé Karpaty potkáváme velké množství turistů. Hřeben se postupně narovnává, blížíme se k vrcholu. A konečně jsou tady Záruby (768 m), vrchol nejvyšší hory v Malých Karpatech. Je tady kříž a spousta lidí. Jen dva narcisové okupují kříž snad pět minut. Stále nejsou spokojeni se svým narcisistním selfičkem. Ještě že tady takových není více, to bychom museli na vrcholové foto počkat do zítřejšího rána.
Čertov žľab, Hrad Smolenice a Molpír
Po odpočinku a vrcholovém foto se vydáváme dále. Dalším naším cílem je Vlčiareň, hezká louka s turistickým přístřeškem. Přes rozcestí Záruby (745 m) sestupujeme pořádným prďákem do sedla Záruby (625 m), ve kterém odbočujeme doleva na modrou turistickou značku. Po cestě potkáváme velkou skupinu trekerů, vůbec první během našeho putování přes Malé Karpaty. No konečně, trekeři ještě nevymřeli a ani nevymřou, protože šlo o studentské ročníky.
Přes rozcestí Čertov žľab (555 m) pokračujeme stále dále strmou roklí, žlabem se strmými suťovými svahy. Dostáváme se do krasové oblasti, ve které mizí všechna voda v podzemí. No však se také blížíme i k jeskyni Driny, která bude na programu zítra. Cestou přelézáme množství popadaných stromů. Michalce se někde podařilo šlápnout do pořádně smradlavého lejna, nyní se zabývá čištěním bot. Někdo prostě vystrčil prdírnu přímo do chodníku a nechal tam nevábný bobek. Nevím, proč někdo musí srát na chodník místo aby ten odpad křápl někam opodál do houští… No co už.
Okolo ostružin (vynikající svačinka) míříme na další rozcestí. Tím je Rázcestie nad Vlčiarňou (428 m) a následně Vlčiareň (378 m). Jsme na krásné louce. Na jejím okraji stojí dřevěný přístřešek - zcela nevhodný k bivaku. Ráno bychom byli celí od prachu a na louce mokří od rosy. No nic, řešíme kam dále. Daja navrhuje Molpír. No fajn, tam to vypadá na další přístřešek. Takže popojdeme hustým lesem a posléze po krásném skalním hřebeni s výhledy. Míša začíná brblat, má už toho dnes docela dost. Ale to již docházíme na hřeben nad Molpír a na hezkou vyhlídku, na které je houpačka. Pár pohoupání a je po brblání…
Z hřebene se otevírají úžasné výhledy na Malé Karpaty, z opačné strany hřebínku pak na hrad (zámek) Smolenice. K němu ale nemíříme, jde o kongresové centrum SAV (Slovenské akademie věd). Naším cílem je Molpír, sídliště ze starší doby železné. Za soumraku. Více o této lokalitě si můžete přečíst v tomto článku. Večer nám pak zkrášlí "letka" horkovzdušných balónů, nádherné pohledy na hrad Smolenice a obří rudý Měsíc, který se vyhoupl nad východní obzor.
Smolenický park a jeskyně Driny
Ráno je opět jako malované. Poslední ráno našeho putování kouzelným pohořím zvaným Malé Karpaty. Máme před sebou posledních šest kilometrů a jen asi 100metrové převýšení. Odpoledne se již vracíme domů. Škoda, protože by se dalo pokračovat k hradu Dobrá voda a zakončit výlet na Čachtickém hradě. Nevadí, alespoň nám něco zbude na příště.
Ráno si to z Molpíru zamíříme k hradu. Přes rozcestí Smolenický zámok (292 m) se krásným zámeckým parkem protáhneme okolo jezírka k rozcestí Smolenický park (351 m) a pak přes lesnatý hřeben k jeskyni Driny. Přicházíme asi 10 minut po celé, takže čekáme venku na příští prohlídku. Však nás nic nehoní. Vlastně honí, paní z kasy a či že jdeme na prohlídku. No tak šup šup, koupit lístky a šupky dupky na první dnešní prohlídku krásné jeskyně Driny. Jen škoda, že mi "zdechly" již třetí baterky do foťáku. "Umřel" i záložní digitál a poslední pár miliwatthodin jsem vyšťavil i z Michalčina foťáku. No tak to bude dnes bez fotek. Nakonec jeskyni již máme na Trekingu zmíněnu v samostatném článku.
Jeskyně Driny je jedinou zpřístupněnou jeskyní na západním Slovensku. Objevená byla v roce 1929, první návštěvníci si ji mohli prohlédnout již v roce 1934 při karbidových lampách, elektrické osvětlení bylo instalováno až během druhé světové války v roce 1943. Pokračování jeskyně bylo ale objeveno až v roce 1950. Přestože je jeskyně Driny puklinovou jeskyní s úzkými a vysokými chodbami, má bohatou krápníkovou výzdobu. Jeskyně vznikla působením vody v tmavě šedých druhohorních vápencích krížňanského příkrovu v masívu vrchu Driny (483 m). Délka jeskyně, která je jednou z asi 300 jeskyní Malých Karpat, činí 680 metrů, veřejnosti je z toho zpřístupněno 410 metrů. Teplota v jeskyni se pohybuje v rozmezí 7,1 až 7,8 °C a relativní vlhkost vzduchu 92 až 97 %.
Po prohlídce jeskyně scházíme přes rozcestí Jaskyňa driny (358 m) do střediska Jahodník, kde naše asi 110kilometrové putování zakončíme v Konírně. Koniareň ale v jahodnickém podání není domečkem pro osedlané čtyřnohé fešáky, ale hospoda, kde mají něco k snědku a pití. Však si na oslavu úspěšného přechodu něco dobrého dopřejeme. Přechodu malebného pohoří, který si jistě všichni zúčastnění budou pamatovat pokud ne navždy, tak hodně dlouho.
A na závěr opět slovenské železnice. Ty nikdy nezklamou…
Z Jahodníku se přesouváme minibusem na nádraží ve Smolenicích (203 m). Když objednávám tři lístky a k tomu 3× batožinu tak šofér odvětí, že je to zdarma. Tak to jsem nečekal, dnes něco na Slovensku a zdarma? Smolenice skutečně překvapily. A stejně tak překvapily slovenské dráhy. Na nádraží není možné koupit lístek. Jedině přes QR kód a aplikaci. Je tady informace, že při koupi lístku ve vlaku si připlatíte 3 EURa. No co už, to snesu.
FotogalerieKdyž tedy chci ony lístky koupit ve vlaku, bafne na mě průvodčí, že to bude s přirážkou 40 EUR. Hm, to vám nedám ani omylem. To si raději vystoupím a do Trnavy dojedu taxíkem. Za zlomek ceny. Paní se čílí, je až sprostá, proč nemám mobil. Zatím se držím a snažím se být slušný. Na mou otázku, zda-li je dnes nějaká zákonná povinnost jezdit na Slovensko s chytrým mobilem mi "odpoví" - jak se jmenujete? Tak do toho vám fakt rovněž nic není. Nevím, neklepla se paní průvodčí dnes po ránu do hlavy?
Vy jste Ukrajinec!? Tak to ji již asi úplně šibe. Od kdy Ukrajinci pocházejí z Moravy? Vy nemáte mobil? Ne, jen satelitní komunikátor. A ten QR kódy neumí… No vedle seděl pán, se kterým jsme poplkali již na nádraží (stanici). Lístek nám přes mobilní aplikaci ochotně koupil a já mu dal hotovost. Pak z něj vylezlo, že je Ukrajinec… No na Ukrajině byli lidé vždy velice ochotní i pohostinní. A když jsme se tam občas dostali do nějakých obtíží, nikdy nás ve štychu nenechali.
Zatím se průvodčí vytratila, avšak záhy baba opět přilezla a mlela a mlela, proč že to nemám s sebou chytrý mobil. Lamentovala tam jak nějaká hysterka. Proč s sebou tahat do hor šmíráka, který se stejně za den či dva vybije? Prudí a pindá stále dále, takže ji musím odbýt s tím, že příště již takovou chybu, že bych jel ze Smolenic vlakem, rozhodně neudělám. Že příště pojedu autem. Bude to bez zbytečných keců a hlavně za polovic. Ano, ve třech jsme za lístky na Slovač zaplatili asi 2× tolik, než kdybychom jeli autem a platili benzín s dálniční známkou! Po zkušenosti z prvního dne, kdy i distingované dámy mluvily něco o ku…vách, se nám to u slovenských železnic pěkně sčítá. A poučení? Bez chytrého mobilu na slovenskou železnici nelez. Mea culpa.
- Předchozí (4.) část článku
- Předchozí (3.) část článku
- Předchozí (2.) část článku
- První (1.) část článku
- Trasa putování přes Malé Karpaty na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
