Malé Karpaty, putování po hradech a skalních vrcholech hor (4)
Plavecký hrad, Amonova lúka, Mon Repos, Buková a hrad Korlátka
Ráno je jako malované. Modrá obloha dává tušit, že den bude slunečný a také hodně teplý. Ale míříme k vodě, takže to snad tolik vadit nebude. Hezky v klidu si opět projdeme hrad, stále jej máme sami pro sebe. První návštěvníci ještě nedorazili. Z Plaveckého hradu se otevírají nádherné výhledy na okolní hřebeny, ale i do podhůří, do rovinatého Záhoří i na vzdálené hřebeny Bílých Karpat. Jako na dlani máme i horu Vysoká, kterou spolu s Vápennou a Zárubami považuji za nejkrásnější vrcholy Malých Karpat.
Dnešní trasa měla být poměrně krátká, ale nakonec se nám protáhla na více než 23 kilometrů s asi 500metrovým převýšením. Balíme batohy a vyrážíme. Musíme se vrátit dolů na rozcestí pod hradem mezi hradním návrším a vrchem Pohanská (494 m) a po modré turistické značce pokračovat lesem s mohutnými doupnými stromy. Dostáváme se k upravené studánce, kterou v letech 2019 a 2020 obnovila trojice (zřejmě místních) nadšenců, jak uvádí tabulka zasazená do zídky studánky. Před tím však potkáváme roháče (Lucanus cervus). A protože krásně "pózují", dělám pár fotografií. Jednu hned doplním i do samotného článku věnovanému tomuto druhu. Roháči jsou největšími brouky nejen u nás, ale i v celé Evropě.
Báborská, Amonova lúka a Mon Repos
Posílám baby napřed, že je někde dojdu. Využívám chladného a vydatného pramene ke koupeli, potřeboval jsem to již jako koza drbání. Ledová koupel je ale tak osvěžující, že Míšu s Dajou docela brzy doháním. Kousek za sedlem Báborská (370 m). Daja kamsi pádí, je kdesi kus vepředu, takže po krásném hřebínku s úžasnými výhledy (mimo značku) jdeme s Míšou sami. Hřeben s mohutnými pokroucenými stromy je vskutku parádní a ještě úžasnější jsou ty výhledy. Přímo naproti máme i vrch Vápenná, na kterém jsme byli včera. Po hřebeni na Amonovu louku by to bylo tááákový kousek a my jdeme obloukem a poztráceli jsme tolik výškových metrů. Když my ale putujeme po malokarpatských hradech…
O kus dále jsme již všichni pohromadě a stoupáme k vrchu Báborská (542 m). Kdysi jsem tady fotil kudlanky. Z louky před vstupem do lesa se otevírají krásné výhledy nazpět k vrchu Pohanská i k Plaveckému hradu. Opět míjíme množství nádherných staletých stromů, potkáváme i prvního tesaříka alpského (Rosalia alpina). To jsme již na krasové planině s množstvím závrtů, které obvykle vznikají propadem stropu krasových dutin. Ono nakonec pod touto planinou, v Suché dolině, je velké množství jeskyní. Například Medvedia, Riečna, Jazvečia, Vianočná aj.
Konečně jsme na rozcestí Amonova lúka (560 m) na okraji velké Amonovy louky. Ta je zřejmě pojmenována podle lesníka (huncokára) Ámona Gažiho sloužícího na majetcích Pálffyovců. Huncokári (z německého holzhacker) byli lesníci, hajní a dřevorubci, které si z rakouských Alp pozvali Pálffyovci již v 17. století.
Daja opět brblá. Že prý si to představovala úplně jinak. K přístřešku ani ke studánce s námi proto nejde, že nás počká někde cestou. O.K. S Míšou omrkneme hezký turistický přístřešek, který momentálně obsadila nějaká gulášpartie s bečkami piva. To je problém všech snadno dostupných přístřešků. V létě bývají obsazeny právě takovýmito partami, trekeři pak mají často smůlu. Tu měla i dvojice, kterou potkáváme u studánky pod přístřeškem. Jejich věci jsme viděli rozloženy na protějším okraji louky.
Vracíme se na červenou značku a přes rozcestí Kubašová (475 m) míříme k dalšímu cíli, kterým je Mon Repos (465 m). Jde o zámeček, či spíše hájovnu, kterou nechal (pravděpodobně) postavit Miklós (Mikuláš) Pálffy. Někdo stavbu považuje za kouzelný zámeček, na nás tato barabizna působí spíše strašidelným dojmem. Mon Repos nikdy nebyl mou srdcovou záležitostí…
Čierna skala, Červená hora a Buková
O kus dále nacházíme hezké místo zvoucí ke snídani. Shazujeme batohy a uždibujeme něco z našich zásob. Při odchodu nás k našemu překvapení dochází Daja. Někde zabloudila. Již opět… Pokračujeme k severu nad Mokrou dolinou, ve které bychom taktéž našli množství jeskyní. Například Stanova, Výver, Ofrflané - 2, Deravá skala či Tmavá skala. Dvě posledně jmenované jeskyně jsou významnými paleontologickými lokalitami. Badatelé v nich nalezli neopracované nástroje člověka Homo habilis, Homor erectus ze starší doby kamenné i pěstní klíny člověka neandrtálského (Homo sapiens neanderthalensis).
Během další cesty se po levici otevírají hezké výhledy. Například k vrchu Kršlenica (495 m), kde bychom našli další jeskyně. A skalní okno. Nakonec skalní okno bychom nalezli i po pravé ruce. To v případě, že bychom na rozcestí Pod Čiernou skalou (472 m) odbočili k vrcholu zvanému Čierna skala (662 m). To je ale na samostatný výlet, však se do Malých Karpat ještě vrátíme.
Okolo výrazného zalesněného vrchu Františková (467 m) se dostáváme na rozcestí Červená hora (418 m), na kterém si dopřáváme kratšího oddechu. No a protože se to tady doslova hemží motýly, šídly, šidélky a vážkami, tak někteří z nás nelení a vytahují fotoaparát. Zejména perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) vzorně spolupracuje.
Lesem pak pokračujeme pod vrch Veterlín (724 m). Míjíme malý přístřešek a záhy se dostáváme na krásnou louku lemovanou menšími skalkami. Pod nohama se mihne ještěrka obecná, která nám, než definitivně zmizí v houští, krátce zapózuje. Ale jen krátce a ve stínu. Bohatě nám to ale vynahradí její kámoška o kus dále. To již míjíme nástup na Záruby, nejvyšší vrchol pohoří. Záruby nás čekají ale až zítra, dnes máme namířeno k vodní nádrži Buková. Ta se nám již ukazuje mezi stromy.
Přes rozcestí Brezinky, chata (354 m), Brezinky (349 m) a Pod Ostrým kameňom (349 m) pokračujeme k Bukové. Koukám, že původní chodník nám zrušili, nový vede okolo elektrických ohradníků a houštin. Je to sice naokolo, ale zato je tam horší cesta. Co už. I tak se k vodní nádrži dostaneme. Vodní nádrž Buková vznikla přehrazením údolí na toku říčky Hrudky. Má rozlohu asi 36 hektarů a obvod nějakých 2,6 kilometru. Hloubka snad až někde okolo 17 metrů.
Koukám, že jsem tady asi fakt dlouho nebyl. Protější břeh je prázdný, překvapuje mě, že se nikdo nekoupe. I hospoda působí z dálky zanedbaným dojmem a zdá se, že ani není v provozu. Ale na "našem" břehu vyhrává hudba, Bufet lážo plážo má otevřeno, takže lážo plážo si dáváme tady.
Baby chtějí hned do vody, co už s nimi. Zůstanu pod slunečníkem a u docela dobrého piva. Kromě těch dvou se stále nikdo nekoupe. Překvapuje mě to, protože si pamatuji ten mumraj v dobách, kdy jsem sem pravidelně jezdíval při přípravě turistického průvodce Malé Karpaty a Bílé Karpaty.
K hradu Korlátka
Odpoledne ubíhá pomalu, stále je málo hodin. U boudy, bývalého kiosku o kus dále je sice místo na stanování, ale my stany stejně nemáme. A je tu až moc živo a spousta aut. Navrhuji proto, že bychom se mohli posunout o kus dále, až k hradu Korlátka, že o to budeme mít zítra kratší cestu. A že bude více času na koupání, protože se tudy budeme vracet cestou na hrad Ostrý kameň a na Záruby. Nikdo neprotestuje, takže v pozdním odpoledni vyrážíme dále.
FotogaleriePo asfaltové silničce vinoucí se mezi poli a za výhledů na strmé svahy hory Záruby míříme do obce Buková (307 m), kde se zastavíme v hostinci U štvrťáka. Je vedro k zalknutí, chce to nějaké pití. Pak pokračujeme přes rozcestí Buková (291 m) obcí k zahrádkám, za kterými se noříme do lesa. Chvíli se zaseknu u hezkých hříbků, škoda že jen dřevokazných, které k jídlu nejsou vůbec vhodné. K přípravě čaje či tinktury se pevníky i lesklokorky hodí, ale k jídlu fakt nee. Jsou příliš tuhé.
Volám na Míšu, kam mě to vleče. Jsme někde v prdeli, určitě nejsme na značce! Odpovídá, že teta Daja tudy šla. Nadávám jak špaček, bloudění fakt nesnáším. Daja je v háji, no však se najde, má přece hen ten chytrej mobil. Do háje, že jsem nečučel po značkách. To je tak, když za někým jdeš. I tady by mělo platit ono známé rčení důvěřuj, ale prověřuj. Moje chyba.
No nic, vezmeme to vlevo okolo elektrického vedení, však na tu zelenou značku opět narazíme. A také že jo, kousek od Bukovských kopanic jsme opět na značce. A proč se kopanice vůbec jmenují kopanice? To proto, že půda v těchto místech je kamenitá, nevhodná k orbě. Musela se v minulosti okopávat pouze motykou. Proto kopanice.
Míříme k hřebínku, ale nepokračujeme dále po zelené na Mikulčické kopanice, ale jdeme neznačenou stezkou přes vrchy Tŕstie (458 m) a Trnkový vrch (453 m) trochu obloukem. To proto, že tak neztratíme výšku. Mineme sice obec Rozbehy, ale zato si užijeme krásných pastvin a výhledů. A kouzelného západu Slunce krátce po tom, co se našla i Daja. Ještě furt jsem nesratej… Na obloze plují horkovzdušníci. Tefy ne přímo oni, ale krásný, žlutě zbarvený balón. Opravdu krásnej kousek. A ty výhledy z koše, tak ty opravdu musí být.
Okolo hučících "větrníků", rozhledny Rozbehy a rozcestí Rozbehy, chata (445 m) se dostáváme pod hrad Korlátka. Už je šero, takže prohlídku hradu si necháme na zítřejší ráno a utáboříme se v krásném přístřešku pod hradem. Bude to nejlepší bivak za celé naše cik-cak putování přes Malé Karpaty.
- Dokončení článku
- Předchozí (3.) část článku
- První (1.) část článku
- Trasa putování přes Malé Karpaty na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
