Malé Karpaty, srpnové putování po hradech a skalních vrcholech kouzelného pohoří (3)

Panské uhliská, Sološnica, Vápenná s rozhlednou, Plavecké Podhradie a Plavecký hrad

Třetí den treku nás čeká asi 22 kilometrů s asi 900metrovým převýšením. Na nevysoké Malé Karpaty poměrně solidní porce výškových metrů. Na louce při rozcestí Čermák si užíváme slunného rána, dopřáváme si i brzkou snídani. Lokalita má nést jméno Josefa Csermaka (1.2.1817 - 17.6.1895), místního hajného, jenž má na okraji louky oplocený pomníček. Na louce je možnost stanování a pikniků, však planoucí ohně při našem příchodu jsem zmínil již v předchozí části.

Po snídani balíme a vyrážíme vstříc dalším krásám Malých Karpat. Za výhledů k fotogenickému vrchu Skalnatá (704 m), přes který jsme přecházeli včera večer, obcházíme po příjemné lesní cestě s nevelkým převýšením zalesněný vrch Gajdoš (651 m). Cesta je zdánlivě fádní, vede převážně lesem bez výhledů. Ovšem když se již výhledy otevřou, pak skutečně stojí za to. Malé Karpaty se nám předvádějí v celé své kráse. Navíc les je plný hub, poměrně hojně nacházíme hlívu ústřičnou, na kterou jsme u nás uvyklí spíše po prvních mrazících.

Hubálová, Panské uhliská a Sološnica

Přes rozcestí Hubálová (535 m) pokračujeme na Panské uhliská (600 m) a pak táhlým stoupáním míříme na krásnou vyhlídku naproti hoře Vysoká (759 m), která je jedním z nejkrásnějších a také nejvyšších vrcholů Malých Karpat. Daja fantazíruje, že bychom měli jít přes Vysokou. To je ale fůra kilometrů i výškových metrů navíc, hora je příliš bokem od naší trasy. V odbočce ji ale nebráním se slovy, že pokud by jí to mělo pokazit celý trek, ať tam klidně jde, že se večer potkáme v Plaveckém Podhradí. No pokračuje s námi…

Po louce s vysokou trávou a následně lesem se dostáváme na opravdu ostrý skalní hřeben v jihozápadní rozsoše vrchu Horný vrch (643 m), za kterým nás čeká nepříjemný sestup po ostrých kamenech ve vápencovém kamenném moři a opět stoupání pod vrchol Horního vrchu s opravdu nádhernými stromy. Z hřebene se otevírají další skvělé výhledy na Vysokou, kterou pouze míjíme.

Přes sedlo Skalka se dostáváme do Sološnické doliny a po zpevněné cestě míříme k Sološnici. Cestou fotím různé hmyzáky, neodolám ani nádherným exemplářům přástevníka kostivalového (Euplagia quadripunctaria). To jsme již ale u turistického přístřešku Pri kríži (262 m) a nedaleko nové turistické útulny. Z lesa k nám "přimňouká" malé kotě, které tady musel někdo "pohodit". Dostává něco na zub, Míša jej jde zachraňovat. Daja je již nervózní jako sáňky v létě, takže se dočasně rozejdeme s tím, že si dáme spicha v Plaveckém Podhradí.

Daja jde rovnou na Vápennou, my s Míšou pokračujeme v záchranné operaci "Tygr" a bereme to přes Sološnici (218 m). Sice to máme dále, ale za to je tam horší cesta… Ne, cesta byla pohodová, dokonce jsme v Sološnici stihli otevřený krám, ve kterém jsem dokoupil náhradní baterky do foťáku, protože jedny jsem již "vytloukl" a druhé jsou již v "záběhu" také. Stíháme i hospůdku Pod Roštúnom, kofola i pivo přijdou v tom vedru skutečně vhod.

Tati, asi zavírají. Co, vždyť budou teprve dvě hodiny odpoledne. Za pár minut. Vy zavíráte? Ano. Vskutku, hospoda v Sološnici zavírá ve dvě hodiny. Pan vrchní byl ale ochotný, ještě po zavíračce nám natočil po jednom i do párnej nohy. Co se dá dělat, alespoň se tady moc nezdržíme a s přehledem stíháme i Vápennou.

Fantastická Vápenná neboli Roštún

Malým obloukem se vracíme přes Sološnici pod horu Vápenná. Tentokráte jdeme přes Sološnici ne po žluté, ale po zelené turistické značce. Okolo lesního parkoviště se prosmýkneme na krásnou louku, ze které se otevírají skvělé výhledy, a kolem Božích muk se opět noříme do lesa. A začínáme stoupat. U upraveného pramene "u vyřezávaného vousáče" se trochu opláchneme a doplníme vodu a můžeme pokračovat vzhůru. No je to pořádný strk, však musíme překonat k vrcholu zhruba půlkilometrové převýšení.

Na rozcestí Pod Malou Vápennou (410 m) se napojujeme opět na červeně značenou hřebenovku. Cesta stoupá vskutku svižně pod skalním hřebenem Malé Vápenné (574 m). Jedna zastávka při focení strakapouda bělohřbetého (Dendrocopos leucotus) a již je tady rozcestí Pod Vápennou (705 m). Na vrchol už to máme jen malý kousek. Naposledy jsme tady byli před 12 lety při XXX. setkání na vrcholech. Strašně dlouhá doba…

Skalní hřeben Vápenné (752 m), dříve zvané Roštún, je nádherný, stejně nádherné jsou i výhledy. Z hřebene jen k jihu a východu, z malé rozhledny z roku 2006 se pak otevírají výhledy i severním směrem a k západu na nejvyšší vrchol Malých Karpat Záruby a nebo na Záhoří. Oblé zalesněné vrchy se vlní jako moře sahající od obzoru k obzoru. Opravdu nádherná podívaná, která se jen tak neokouká.

Plavecké Podhradie a Plavecký hrad

Vrch Vápenná je nejen jeden z nejvyšších vrcholů Malých Karpat, ale také vrch s asi nejkrásnějšími výhledy. Přesto že jsme se těch krás ještě plně nenasytili, je čas pokračovat dále. Zjišťujeme, že Daja čeká někde na hřebeni nad Plaveckým Podhradím. Vracíme se tedy na rozcestí Pod Vápennou (705 m) a po žluté turistické značce s množstvím spadlých stromů opouštíme hřebenové partie a opět sestupujeme do podhůří.

Zakrátko opouštíme i hranici NPR Roštún, jednu z nejvýznamnějších přírodních rezervací v CHKO Malé Karpaty. Rezervace byla vyhlášena již v roce 1953, její dnešní výměra činí asi 25,5 hektaru. Předmětem ochrany jsou zachovalé lipovo-javorové suťové lesy, které mají místy charakter pralesa. Bohatě jsou zastoupeny i mnohé vzácné rostlinné či živočišné druhy. NPR Roštún je skutečně jedinečnou lokalitou a Vápenná jedinečnou horou Malých Karpat s velice pestrým a členitým reliéfem.

Scházíme oproti skalním vrchům Hrubá Križľa (506 m) a Červenica (510 m), v jejichž okolí je množství jeskyní. Například Červenica 6 zvaná Dračia, Kržľa, Pod koreňom a nebo Jaskyňa při kríži, která je puklinového charakteru se stopami vodní eroze. Její délka činí 114 metrů a denivelace -24 metrů.

No a ani jsme se nenadáli a jsme v Plaveckém Podhradí (222 m). Babám jsem slíbil, že jim koupím po nějakém tom zákusku, když jim to tak hezky šlape. Jenže ouvej, chtít je jedna věc a moci věc druhá. Hospůdka je již podle množství nafoukaného listí a pavučin roky zavřená a sámoška právě zavřela. No a bistro Varalja? Tak to otevírá v pátek. A dnes máme teprve středu… Hm, tak to máme další "mrtvou" vesnici…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

No nic, nedá se svítit. Polkneme nasucho a vyrážíme tedy bez zákusku na Plavecký hrad. Plavecký hrad je zdaleka viditelná zřícenina, která se tyčí na bočním hřebeni vrcholu Pohanská (494 m), na kterém s v minulosti rozkládalo keltské sídliště, ve výšce asi 423 metrů na okraji tzv. Plaveckého krasu se známou Plaveckou jeskyní. Nacházíme se v tzv. Pezinských Karpatech, jednom ze čtyř geomorfologických podcelků Malých Karpat. Plavecký hrad byl poměrně velkou pevností, její půdorys má rozměry zhruba 45 × 95 metrů. Byl postaven někdy ve 13. století jako pohraniční strážní hrad na pomezí Uher a Českého království. Své jméno nese nikoliv po plavcích, ale po Polovcích, kteří sem přišli odněkud z jihoruských stepí.

Pod pevnými hradbami Plaveckého hradu bývávalo docela rušno. Již roku 1273 se pod hradem objevila česká vojska Přemysla Otakara II., kterému se však pevnost dobýt nepodařilo. V roce 1292 Plavecký hrad ke svým majetkům připojuje pán Váhu a Tater (naposledy jsem jej připomínal v souvislosti s Ostřihomským hradem nad Dunajem) - Matúš Čák Trenčianský.

V polovině 16. století získává Plavecký hrad rod Fuggerovců. Ti hradu vtiskli renesanční podobu. Fuggnerovci nechali vystavět mohutnou dělovou baštu s důmyslnými střílnami podle návrhů Albrechta Dürera. Později se vlastníky hradu stávají Pálffyovci, kteří patřili k nejvýznamnějším rodům v Uhrách. V roce 1683 hrad dobývají Thökölyho povstalci a v roce 1706 vojska Františka II. Rákocziho. Po následném útoku císařských vojsk byl hrad poničen a od té doby neobýván chátral.

Dnes je z hradu sice ruina, zřícenina je to ale docela zachovalá. Za návštěvu rozhodně stojí. Činíme tak i my a vychutnáváme si nejen rozsáhlých zbytků pevnosti s mohutnými hradbami a torzem paláců, ale také fantastického západu Slunce. No a když hrad opustí poslední návštěvníci, máme tuto krásnou zříceninu jen sami pro sebe.

Než půjdeme spát, posedíme ještě u ohníčku, který tady nechala slovensko-francouzská rodina s malým, ale velice trucovitým ufňukánkem. Jsme rádi, že můžeme poslouchat jen houkání sovy a praskání polen místo nekonečného fňuk, fňuk… Den to byl docela dlouhý a náročný, takže se na kutě odebíráme již něco málo před jedenáctou večerní za svitu Měsíce, který se blíží do úplňku.

• Pokračování článku
• Předchozí (2.) část článku
• Úvodní (1.) část článku
• Trasa putování přes Malé Karpaty na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.