Pulčínské skály a Hradisko, Šerklava, Valašská Kyčera, Makyta, Antarik a rozhledna Čubův kopec

Čundr přes Javorníky, Bílé Karpaty a Vizovickou vrchovinu na přelomu dubna a května (1)

Výhled počasí vypadá příznivě, je čas vyrazit na Valašsko na dlouho odkládanou trasu na pomezí Javorníků, Bílých Karpat a Vizovické vrchoviny. O víkendu hrozí podle dlouhodobého výhledu silné bouřky a přívalové deště, takže vyrážím již v předstihu v pracovním týdnu. Sice sám, ale hory budou alespoň bez lidí. Ti se do zdejších končin (nejen) určitě "vylijí" během svátku práce a před prodlouženým víkendem. To již budu mít ale plánovaný okruh za sebou a naopak dobu volna většiny příslušníků národa českého využiji "pobytem" v práci.

Čundr, či spíše čundřík na Valašsku odkládám již od doby kovidového teroru kovidových fanatiků. Až nyní uzrál čas na čundřík, pro některé z vás spíše čundříček, protože plánovaná trasa má jen něco přes 70 kilometrů. Jedno zda-li půjde o čundr, čundřík či čundříček, trasa je to ale v každém ohledu krajinářky úžasná, ba přímo fantastická. Což nepřímo dokládá skutečnost, že jsem z třídenního putování po valašských kotarech přivezl přes tisícovku fotografií.

Pulčín, Pulčínské skály a Hradisko

Parkuji v Pulčíně (místní části obce Francova Lhota) ve kterém startuji a do kterého se budu opět vracet. Odstavné parkoviště v Pulčíně (640 m) sice již opatřili parkovacím automatem a závorou, ale cena parkovného je slušná. Za den 50 Kč, na další dny je cena symbolická a do 2.5. (předvolba svátek práce přeskočila) to koštovalo pouhou stovku. Ve srovnání se zlodějskými parkovišti v Krkonoších i v dalších místech Česka je to doslova zadarmo.

Protože mě první den čeká pouhých 22 kilometrů, mám habaděj času. Mohu se tak stavit na startovní pivo. Mířím do vyhlášené hospůdky zvoucí názvu Western salon u Villíka. Od mé poslední návštěvy ale chlapec "trochu" podražil, pivo koštuje nějakých 49 Kč. Ale co už, energie sbalená na cesty se může hodit… Dávám dva kousky, do každé nohy jeden. To abych cestou nekulhal a cesta rychleji ubíhala.

Obcí a po hezkých loukách mířím k Pulčínským skalám, které jsou největšími skalními útvary v moravských Karpatech. Navštívím i tábořiště Pulčín, kde dnes není ani noha. Tábořiště je stále funkční a hezky udržované. Dnes tady ale není ani noha. No co by tady dělali na konci dubna a při úterku. Pokračuji na rozcestí Pulčínské skály (595 m) a dále do skal.

Pulčínské skály jsou kolébkou trampingu na Valašsku a dnes součástí Národní přírodní rezervace Pulčín - Hradisko, která má výměru necelých 73 hektarů a výškové rozpětí 263 metrů (510 - 773 m). Vyhlášené pískovcovo-slepencové Pulčínské skály jsou dnes domovem řady chráněných druhů srostlin a živočichů, ale v minulosti (do 15. století) hostily i dřevěný strážní hrad. Ten stával na vyhlídkové skále Zámčisko a dodnes se z něj zachovaly pouze vytesané záseky ve skále.

Odspodu jsou Pulčínské skály přístupné pomocí schodů, ocelových stupaček, schůdků a řetězů. Pouze jednosměrně. Což je docela rozumné, protože pro obyčejné výletníky, kteří většinu života tráví na gauči u televize a v nákupních centrech, může být výstup (neřku-li sestup) krkolomný, smrt do očí nahánějící.

Okolo plakety instalované na paměť trampů B. Šedlbauera a J. Cedila zavražděných Němci v roce 1945 stoupám vzhůru. Až na vyhlídku nahoře ve skalách, na které je schránka s vrcholovou knihou. Skály jsou bez lidí, svítí sluníčko, na modré obloze plují bílá oblaka, v dálce se táhnou hřebeny Bílých Karpat a Vizovické vrchoviny. Co více si přát.

Šerklava, Valašská Kyčera a Makyta

Když je již kochačky tak akorát, vyrážím dále. Po turistické značce vystoupám na vrch Hradisko (773 m) s menšími skalkami a pak pokračuji dále přes rozcestí Skaličí do sedla Radošov (705 m). Následuje stoupání až pod vrch Šerklava (798 m) a pak sešup na louky a vyhlídku s lavičkou, ze které se otevírají úžasné výhledy na neobyčejně malebnou valašskou krajinu.

Do táli se táhnou nekonečné hřebeny lesnatých i lučnatých Javorníků, a ještě dál i hřebeny Bílých Karpat a dokonce vidím i Strážov, nejvyšší horu slovenského pohoří Strážovské vrchy. A na protějším hřebeni je vidět i chata, horský hotel Antarik. No a o kousek níže se nacházejí Hajdovy paseky, které byly založeny někdy okolo roku 1540. Tuto vesnickou památkovou zónu s nejstaršími dřevěnicemi z první poloviny 19. století se také vyplatí navštívit.

Přes tzv. Senické lúky pokračuje turistická značka k další hezké vyhlídce a přes rozcestí Butorky u Makyty (800 m) přes Valašskou Kyčeru (863 m) do sedla Valašská Kyčera (791 m) na hranicích Přírodní rezervace Makyta. PR Makyta není ledasjakou rezervací Javorníků, jde o největší lesní rezervaci Javorníků se zachovalými přirozenými porosty bučin a suťových lesů, které mají místy charakter pralesa. Výměra PR Makyta je 187 hektarů a výškové rozpětí 302 metrů (620 - 922 m n. m.). V PR Makyta se vyskytuje řada chráněných a nebo zřídkavých druhů rostlin i živočichů, pravidelně jsou tady registrovány i návštěvy medvěda hnědého, naší největší volně žijící šelmy.

Ze sedla následuje zprvu mírné, ve svém závěru prudší stoupání na pohraniční vrchol Makyta (922 m n. m.), na kterém nalezneme nejen schránku s vrcholovou knihou, ale také turistický přístřešek a rozcestník. A také hraniční kameny. Přístřešku by se dalo v případě potřeby využít k bivaku. Místo je to sice krásné, sluníčko prosvítá přes zelenající se koruny stromů, ale den je ještě příliš mladý na bivak. Na Makytě dosahuji také nejvyššího bodu na plánované 72kilometrové trase Valašskem.

Antarik, Chmelinec a Kaple u Huberta

Po krátkém odpočinku proto pokračuji dále, tentokráte po modré turistické značce a již ne severovýchodním směrem, nýbrž k jihu. Červená turistická značka míří kamsi na Portáš a dále na Malý a Velký Javorník. Přes rozcestí Makyta (905 m) a Pod Červenou věží (850 m), ze kterých odbočují zelená a žluté turistické značky na Slovensko (Lysá pod Makytou), se dostávám na asfaltovou silničku kopírující zhruba státní hranici.

Následují pastviny s kravkami, výhledy, pomníček T. Bolča a výhledy dolů k Valašské Senici. Přes Mikolínův vrch (727 m) se modrá turistická značka dostává k Horské chatě Antarik. Když už jsem tady, kouknu tam, krátká odbočka mě nezabije. Ale ani neposílí, protože Antarik má zavřeno. Na cedulce na dveřích je uvedeno, že mají otevřeno jen o víkendech.

A maj recht. Člověka by jen sváděli k nepravostem, zdržovali by na túře a nutili zbytečně utrácet. Když máš žížu, tak se napij vody "kajsi" z potoka. Však je potřeba šetřit, protože jeden neví, co ta svinská "Fjalova" vláda na nás ještě vytáhne za daně. Teď se kolaboranti nechali slyšet, že prý máme malé majetkové daně. Tak jen doufám, že ta chmatácká chátra potáhne brzy nazpět do Brna. Nejlépe do podzemí a kobek na Špilasu.

Následují rozcestí Chmelinec a Kaple u Huberta. Tento úsek je krajinářsky opět mimořádně malebný, bouchám fotku za fotkou a nemohu se té nádhery kolem nasytit. Kaple byla postavena při příležitosti 350 let vpádu Turků na Moravu, kteří tady loupili a vraždili. No prostě chovali se tady jako typičtí Turci své doby. Možná po nich jsme tady zdědili i turecké hospodářství. Při tureckém vpádu v roce 1663 byly z okolních vsí odvlečeny do otroctví a nebo povražděny stovky lidí. Jen z Francovy Lhoty bylo odvlečeno (či zabito) na 512 lidí a ze Senice 426 lidí. Alespoň tak uvádí místní kronikář Jan Blesík.

Francova Lhota a rozhledna na Čubově kopci

Následuje další nádherný lučnatý úsek a pak značka klesá a klesá. Doklesá za výhledů na Kobzovu lípu až do obce Francova Lhota. No když už jsem tady, udělám si kilometrovou zacházku do místní hospody U Pavlíků. Pivo tady mají dobré, správně vychlazené, za slušný peníz (desítka za 37 Kč), obsluha, mladý klučina, je rychlá a ochotná. Interiér je svérázný, stylově fotbalový.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Neodpustím si malou odbočku. Jediným drobným mínus podniku je televize. Shlédl jsem, či spíše vyslechl jsem jakýsi pořád o vaření, název se mně na netu hledat nechce. Návštěva za návštěvou, vaření z "konzervy" a komentář pana Vydry, které je každou chvíli zabírán u mikrofonu. Jen si říkám, já neznaboh, Pane Bože, co se těm lidem, těm účinkujícím strávníkům stalo? Opravdu v tom vystupují dobrovolně? A nebo jsou sjetí a na drogách? Nevím, nerozumím tomu a ani nechci. Takovéto pořady mně přijdou úchylné a stále se ptám, kam až ty "naše" televize ještě dokáží klesnout. Možná že bych po půl litru rumu změnil názor. Ale jednak mi rum nechutná, jednak mně ještě čeká výstup na Čubův kopec. Takže platím a vyrážím dále.

Cestou k hřebeni zavítám ke Kobzově lípě (525 m). Kobzova lípa je nádherný strom. Pokud dobové prameny neklamou, má tato lípa malolistá dnes nějakých 495 let. Zasazena měla být totiž v roce 1530. Obvod kmene dosahuje 751 cm, výška 27 metrů a v roce 2012 se stala finalistkou ankety Strom roku. Pod stromem je malé krmítko pro turisty, novotou zářící turistický přístřešek.

Po asfaltce se protáhnu k jakémusi chátrajícímu rekreačnímu zařízení a pak prudce se svažující lesní cestou nazpět na hřeben Javorníků. Následuje rozcestí Čubův kopec, rozhledna a samotná rozhledna na Čubově kopci (720 m). A protože se den chýlí ke konci, místo je to ke spaní znamenité, končím dnešní trasu právě zde. Jediným drobným zklamáním je, že z rozhledny se neotevírají téměř žádné výhledy, vzrostlé stromy je zastínily. Ze západu Slunce tak dnes nic nebude. Našlapáno mám sice jen 22 km s převýšením pouhých 730 metrů, ale výšlap to byl nádherný a krajinářsky jedinečný.

• Trasa prvního dne čundru na turistické mapě
• Pokračování článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.