Májový sólo trip - Brezová pod Bradlom, hrad Branč, Záhorácká magistrála, Vrbovce

Putování Záhořím na Kopanice

Sobotní ráno bylo slunečné a poklidné. Dala jsem proschnout stan na sluníčko a rychle se sbalila. Ještě jsem se naposledy podívala na protější vrchol Bradlo a mohylu M. R. Štefánika. Za hrází jsem si všimla cedule zákaz stanování. Tu jsem tam večer neviděla. Naštěstí to nikomu nevadilo. Pouze jeden rybář mi při balení ukázal lepší místo na stanování na opačné straně přehrady.

Šla jsem podél potoka Bystrina a chtěla se dostat ke skalnímu oknu ve svahu. Přístup mi však znemožňovaly chaty nalepené jedna vedle druhé. Tak někdy příště. Aspoň jsem ochutnala čarodějnou vodu z pumpy, okoukla lom a došla do nevelikého města Brezová pod Bradlom, ve kterém žily nebo působily významné osobnosti kulturního života, např. spisovatel, politik a kněz J. M. Hurban nebo architekt D. S. Jurkovič. Tomu je v Brezové věnováno muzeum.

Zelená značka mě vedla přes Žriedlovou dolinu do Záhoří. Když jsem odbočila ze silnice a procházela maličkou osadou, zavolala na mě jedna paní ze zahrady, zda nemám žízeň a nedám si vodu. Potěšilo mě to, protože už bylo docela horko. Chvíli jsme klábosily a pak jsem se vydala do kopce k osadě Bašnárovce. Na kopci jsem se svalila do trávy i s batohem, pozorovala káňata nad hlavou a okolní krajinu.

Pak cesta vedla po rovince lesem nedaleko Starého hradu, kde se nachází hradiště, které zaniklo po výstavbě nedalekého hradu Branč ve 13. století. Když jsem vyšla z lesa, viděla jsem v dáli siluetu kuželovitého kopce se zříceninou. Litovala jsem, že nemám v batohu blok a tužku. Hned bych si ten výjev nakreslila. Napojila jsem se na modrou značku a za hřbitovem odbočila do kopečka k hradu, který je volně přístupný. Nejprve jsem se krátce seznámila s historií hradu.

Na hradě se vystřídalo kolem čtyřiceti majitelů. Dal jej postavit Aba z Hlohovce ve druhé polovině 13. století. Vlastníkem byl Matúš Čák Trenčianský, krátce český král Jan Lucemburský, uherský král (později český král a římský císař) Zikmund Lucemburský a polský šlechtic Stibor ze Stibořic, který se o pár let později označoval jako "pán celého Pováží".

Poslední z majitelů byl František Ňáry, který zde žil s celou rodinou a posledními příslušníky rodu. Hrad jim přestal vyhovovat, a tak si postavili v nedalekém Sobotišti kaštiel. Od té doby začal hrad chátrat a sloužil jen jako vězení protestantských knězů nebo lapkům z okolí. Díky tomu se hrad stal snadnou kořistí Turků, kteří hrad vypálili.

Hrad Branč je rozdělen na dolní a střední a obě části jsou oddělené hlubokým suchým příkopem. Přivřela jsem oči a snažila se představit, jak to zde vypadalo v době největší slávy. Z nádvoří, kde je nyní pomník, vedlo schodiště na atriové nádvoří a do komnat. Těch zde bylo dokonce čtyřicet - 15 v přízemí, 20 v prvním patře a 5 ve druhém. Pro vodu se chodilo na nádvoří nebo do dolního hradu. Z té nabírala vodu dcera hradního pána, která se zamilovala do uvězněného husitského kapitána Hynka Brajnyše z románu Husitská nevěsta. Děj této knihy zasadila právě sem spisovatelka, dramatička a scénáristka na Barrandově Zuzka Zguriška, vlastním jménem Ľudmila Dvořáková.

Název hradu znamená Brankov hrad nebo pochází od slova "bránit". K hradu se pojí mnoho pověstí. Zaujala mne legenda o krásné Kateřině, kterou její otec, hradní pán Štefan zaklel, když už několik let vybírala ženicha a na každém ji něco vadilo. Kateřina se začala zjevovat jako černá paní a objevovala se v různých podobách. Vysvobodit jí může prý ten, který se jí nebude bát. Neviděla jsem ani ropuchu, ani statečné muže. Tak buď už Kateřinu někdo vysvobodil, nebo stateční muži vyhynuli.

Pokochala jsem se panoramatickým výhledem na severní a střední Záhoří a porovnávala s mapou, do kterých kopců budou směřovat mé kroky. Z hradu jsem sešla do Podzámku a pak po žluté do osady Matúšovci, Tomanovci a na druhém břehu Myjavy se vydala kolem pěkných chalup na červenou Záhoráckou magistrálu.

Bylo velké dusno, a tak jsem častěji odpočívala. Obdivovala jsem místní obyvatele, kteří si kdysi postavily chaloupky v hůře dostupném terénu. Louky se střídaly s úzkými políčky, malinkaté obce nesou název rodin jako Polákovci, Kutálci, Černeci nebo Kalečíkovci. V posledně jmenované osadě na křižovatce turistických tras Lipová jsem se zastavila a rozhodovala se, co dál. Obloha se zatáhla a vypadalo, že za nedlouho bude pršet. U rozcestí se nachází nově opravená uzavíratelná autobusová zastávka, která je určena i na přespání.

Bylo teprve 5 hodin odpoledne a do večera daleko. Pozorovala jsem okolní kopce, a nakonec jsem se rozhodla, že zkusím dojít až na Vrbovce, které jsou od zastávky necelých 6 km. Vcházela jsem do CHKO Biele Karpaty, které se liší od české strany. Je zde méně lesů a více luk, rozptýlenější osídlení, malé osady čítají pár domů.

Zrovna když jsem byla na nejvyšším bodě široce otevřeného kopce s nedalekým výhledem na rozhlednu Kamenec, začalo pršet. Začala jsem si zpívat "Když se snáší déšť" od K. Střihavky. Když jsem přidala na síle hlasu, zesílil i déšť. Hodila jsem na sebe pláštěnku a mrskla sebou ještě víc. S písní "Kapky deště spláchne zem, já blázen jsem" od K. Gotta jsem vběhla do lesíka a běžela vysokými kopřivami. Stezku používali snad jen zajíci. Musela jsem se hodně ohýbat, abych se protáhla mezi stromy. Pláštěnka se mi často zachytávala o větve, tak jsem ji nakonec shodila. Stejně jsem z ní byla mokrá více než z deště.

Když jsem doběhla k prvním domkům, přestávalo pršet. Dívala jsem se, kde bych našla přístřešek na spaní. Stan se mi do mokré trávy stavět nechtěl. U modrého evangelického kostela z roku 1784 jsem viděla velký altán s dřevěnými stoly a lavicemi. Pomyslela jsem si, že pod svícnem je největší tma a usadila se tam. Pod stolem se válel nápoj lásky v podobě bílého vína. Doufala jsem, že na něj již majitel zapomněl a nebude mi chtít dělat společnost. Potěšilo mě, že lavice měly i podsedáky.

Povečeřela jsem, poslala jsem dcerám zprávu, že žiju a četla si o Vrbovcích. Je to typická kopaničářská obec, kterou ovlivňuje poloha na pomezí dvou zemí. Obec se nachází 4 km od českých hranic. Název je odvozený od vrb, které se hodně vyskytovaly podél vodních tocích v katastru obce. Skládá se ze 60 okolních kopanic, má necelých 1 500 obyvatel (ale na konci 19. století mívala i 6 000 obyvatel), z nichž řada mluví místním kopaničářským nářečím podobnému moravskému nářečí.

Počátky osídlení Kopanic se datují do 16. století. Lidé zde měli těžký život a žili v souladu s přírodou. Aby získali půdu, museli vyklučit lesy a vykopat pařezy. Díky tomu byli osvobozeni od poplatků a do oblasti přicházelo více obyvatel. Pracovali na malých políčkách, loukách, starali se o hospodářská zvířata, byli pastevci a velká část z nich se zabývala pytlíkářstvím, tkaním měchů do vodních mlýnů. V typických kopaničářských domcích žily i vícegenerační rodiny.

Po setmění jsem se zavrtala se do spacáku a rychle usnula. Ani se nedivím. Spočítala jsem ušlé kilometry a do Vrbovců to dělá necelých 32. V tom vedru, a ještě jsem v závěru běžela. Kamarádka by řekla, že jsem cvok.

Za svítání mě vzbudila kočka běhající po střeše. Sbalila jsem se a vyrazila spící obcí k české hranici. Byla neděle a nepotkala jsem ani nohu. Za obcí jsem se pořádně umyla mýdlem v říčce Teplica a hned jsem se cítila svěže. Pozdravila jsem se s mužem, který kontroloval svá políčka u potoka. Byli jsme jediní dva "na konci světa".

Úplně poslední slovenská osada se jmenuje Šance a do roku 1997 byla součástí ČR. Patřila k Javorníku, ale v referendu se obyvatelé přihlásili ke Slovensku. Překvapilo mě, že železniční stanice Vrbovce se nachází uvnitř České republiky, ale nádraží a trať už patří Slovensku. Na nádraží je připevněna pamětní deska Marušky Kudeříkové, která zde krátce žila a která byla za práci v protifašistickém odboji v roce 1943 gestapem popravena. Její otec, bývalý legionář, získal zaměstnání právě na tomto nádraží.

Prošla jsem státní hranicí, kde mě pozdravili dva pohraniční strážníci, a pokračovala dál na Javorník. Na vlakové nádraží jsem to měla od hranice 6 km. Protože mi vlak ujel, měla jsem dvě hodiny čas pozorovat okolí a přemýšlet nad celým 4denním putováním. Byla jsem šťastná, že mi vše vyšlo - počasí, místa na spaní, setkala jsem se s dobrými lidmi a prošla malebnou krajinou. Zpívala jsem si po celou dobu, abych zahnala medvědy i zrychlila krok. Někdy s čardášem jsem zapomněla na okolí a na cestě si i zatančila. Už teď se těším na další výlet a dobrodružství.

• Předchozí (1.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.