Javořina a Štefánikova mohyla. Májový sólo trip v Bílých Karpatech
Mohyla na vrchu Bradlo (543 m) a výhled z ní mě ohromily
První květnové dny jsem měla trávit na delším tripu s parťákem. Ten však nečekaně výlet zrušil, a tak jsem rychle vymyslela plán B. Chtěla jsem projet na kole Bílé a Biele Karpaty, zajet na Čachtický hrad, pak se přesunout do Malých Karpat do Dobré Vody a přes zříceninu hradu Branč dojet do Veselí nad Moravou. Trasu jsem měla hezky připravenou na 4 dny, jenže když jsem chtěla koupit jízdenky pro kolo na jižní Moravu, byla všechna místa ve vlaku na několik dní vyprodána. Tak jsem plán den před odjezdem pozměnila, hodila batoh na záda a poprvé vyrazila na těžko sama na tak dlouhou dobu.
Vystoupila jsem v Javorníku na Horňácku, poslední české obci, a vydala se po zelené značce podél Hrubého potoka směr Velká Javořina, kam jsem měla dojít za čtyři hodiny. V oblasti je řada chatiček, opravuje se hotel Filipov a dokonce zde mají ski areál s lyžařským vlekem. Na konci Filipovského údolí si dávali dostaveníčko lesáci a jejich ženy ve vile Megovka. Už zdálky mě jeden dlouho z balkónu sledoval dalekohledem. Až u chaty jsem viděla, že je to figurína.
Jak jsem se dověděla z informační cedule, scházeli se zde od 80. let 19.
století Moravané a Slováci pod vedením spisovatele a politika J. M. Hurbana.
Za vilou začala cesta stoupat, až jsem se po dvou kilometrech dostala na
Kubíkův vrch. Sluníčko
krásně svítilo a já byla lehce zmožená. Hodila jsem těžký batoh do trávy
a kochala se pohledem na protější zelené kopce.
Další krásné výhledy mě čekaly z nedalekého Šibenického vrchu, který je nejvyšším vrcholem Brestovecké vrchoviny, podcelku Bílých Karpat. V ohrádce ve vysoké trávě je umístěna triangulační tyč a kovový kříž s nápisem "…svou cestu životem svěř Pánu, důvěřuj, on už učiní své…". Tak dám na jejich rady a uvidíme.
Cesta už vedla téměř po rovince. U Dibrovova památníku, generála Stalinovy armády, jsem potkala sólo cestovatelku Petru. Ta šla Stezku Českem od Zlína a na cestách chtěla být do neděle. Brzy se připojil ještě Slovák, který se vyptával na směr našich cest. Nepotěšil mě, protože v Košariskách, rodišti M. R. Štefánika, kam jsem měla namířeno, byl před dvěma dny vyfocen medvěd.
Po malém občerstvení jsme se rozloučili, nahodili batohy a vydali se každý svou cestou. Po menším stoupání jsem došla za hodinu na Velkou Javořinu, která je se svými 970 metry nejvyšším vrcholem Bílých Karpat. Dlouho jsem seděla nedaleko vysílače, vstřebávala krásné rozhledy, ulevovala namoženým ramenům a zádům a trochu pozměnila trasu.
Nyní mě už čekal pouze sestup. Vydala jsem se opět po červené přes nejvyšší vrchol Jihomoravského kraje Durdu a Čapec, a sestoupila po sluncem zalité lyžařské sjezdovce k velkému hangáru ve Staré Myjavě. Naskočila jsem radostí, že jsem našla tak skvělé místo na spaní, kde mě snad mezi lavicemi a stoly nebude hledat nějaký vetřelec. Další bonus bylo malé jezírko, kde jsem se hned očvachala. Objevil se zde i malý společník, rezavý mourek. Večer dojel na nedaleké parkoviště karavan s pejskem, jinak byl úplný klid.
Ráno jsem vyšla už před sedmou hodinou na Myjavu a napojila se na červenou značku. Ve městě jsem si koupila pití a nanuk, prošla centrem, prohlédla si památník M. R. Štefánika z r. 1921, který vytvořil sochař Rudolf Březa. Zajímavé je, že byl poslán na italskou frontu, kde padl do zajetí, přihlásil se k legionářům, osobně se znal se Štefánikem a po jeho smrti mu sejmul posmrtnou masku.
Na cestě mi zastavilo auto a řidič se ptal, zda jdu cestu SNP. Chvíli jsem nechápala a pak si uvědomila, že vlastně ano. Takových lidí bylo po cestě více, kteří říkali, že jdu rychle a zda jsem potkala medvěda. Nepřipadalo mi na této cestě nic neobvyklého. Pouze cestou na Bradlo jsem se hodně zapotila. Trochu jsem bloudila a ve velkém vedru jsem vypadala na infarkt. V malém kamenném bufetu jsem si dala polévku s haluškami, odpočinula si, s Holanďanem se pobavila o mé cestě a kráčela po schodech k mohyle M. R. Štefánika.
Musím říct, že mě mohyla na vrcholu Bradlo (543 m n. m.) a výhled z ní ohromily. Nečekala jsem to. Bělost a velkolepost pomníku, vlajky a úžasné místo na mě silně zapůsobily. Byla jsem ráda, že jsem na místě nebyla o den později a mohla si v klidu sama vše prohlédnout. Na sobotu byly totiž k mohyle naplánovány při příležitosti 106. výročí jeho tragického úmrtí velké poutě a setkání motorkářů. Je vidět, že Štefánik patří mezi nejvýznamnější osobnosti slovenské historie. Dodnes není jasná příčina pádu letadla. Jednalo se o chybu pilota, závadu na letadle, vítr nebo úmyslné sestřelení letadla, jak jsem slyšela povídat kolemjdoucí paní?
Je obdivuhodné, co vše Štefánik dělal. Byl politik, zakladatel Národní rady československé ve Francii, organizoval vytvoření čs. legionářské armády v Rusku a Itálii, byl generál francouzské armády, astronom, meteorolog. Mohyla ze spišského travertinu je dílem Dušana Jurkoviče, jehož dílem jsou i Pustevny, krytý dřevěný most v Novém Městě nad Metují, komplex domů v Luhačovicích nebo hřbitovy a pomníky v západní Haliči.
Mohyla byla postavená za 280 pracovních dnů. Pracovalo se na ní od června 1927 do září 1928. Základ má délku 96 metrů a šířka je 70 metrů. Štefánikův hrob se nachází 8 metrů pod hrobkou. Rekonstrukce mohyly byla dokončena v roce 1996 a v roce 2009 byla zapsána do seznamu Evropského kulturního dědictví.
Po obhlédnutí objektu jsem scházela do Brezové pod Bradlom. V městečku u obchodu s potravinami jsem procházela pod nádherně rozkvetlými sakurami. Na prvního máje jsem rozkvetlý strom neviděla, tak jsem musela využít situace nyní. A protože nebyl žádný sympaťák po ruce, řekla jsem si, že jsem fajn holka a políbila si ruku, abych neuschla. Chtěla jsem se i vykoupat v nedaleké přehradě, ale nakonec jsem do ní nestrčila ani ruku.
Čekala jsem do setmění, až přestane chodit kolem mne omladina do nedalekého altánku. Nakonec přijela na kontrolu i matka jedné slečny, kterou dostrkala k autu a byl klid. Postavila jsem stan a za tmy sledovala osvětlenou mohylu i hvězdy. Ráno mi místní rybář řekl, že tady kolem chodí menší medvěd, ale mně by nic neudělal. Nevím, podle čeho tak soudil. Naštěstí jsem žádnou návštěvu ve stanu ani kolem něho neměla, spalo se mi výborně a mohla jsem pokračovat přes Brezovou na zříceninu hradu Branč.
