Trek, Madeira nadivoko aneb honba za krásami ostrova

Týdenní přechod Madeiry z Porto Moniz do Machica přes poloostrov Sao Lourenço (2)

Mrholení neustává, a tak jsme se rozhodli, že k vodopádu Caldeirao do Inferno nepůjdeme. Potřebujeme podejít celý horský masív, a proto se vrháme do tmy. Procházka v 2,5kilometrovém tunelu je nemalou výzvou. Tunelem vedou staré železniční koleje a podloží je kluzké, takže musíme dávat pozor, abychom nesklouzli do hlubokého koryta levády vedle chodníku. Asi jen v jediném úseku tunelu jsme obdrželi větší sprchu od tryskající vody ze stěn tunelu. Od poloviny tunelu je vidět světlá tečka značící jeho konec. Nejdelším tunelem naší výpravy procházíme za 45 minut. Máme po průchodu rozporuplné pocity. Jedné bouli na hlavě jsem také neunikl.

Kolem levády da Faja da Nogueira vede zpevněná cesta, na kterých jsou stopy po stavebních těžkých strojích. Některé úseky jsou nově opravené a někde rekonstrukce ještě pokračuje. Nepotkáváme ani živáčka. V plánu je přespat na otevřeném prostranství před Veredou da Faja da Nogueira (32.7482228N, 16.9138579W), ale nechce se nám stavět stan v mírném dešti, a tak se vracíme o 100 metrů zpět a stan stavíme pod posledním viaduktem (32.7484263N, 16.9121338W), kde jsme před vlhkem kryti. Dokonce si zde můžeme usušit věci. Před průjezd do minitunelu dáváme zkřížené hůlky, aby nás náhodou ráno nepřejel bagr. Před veredou z druhé strany visí cedule zákazu vstupu na staveniště, ale kromě navozeného materiálu tento úsek zatím rozestavěný není.

Den 5 - Údolím Nogueiry k hlubinné rybě, návštěva balkónů, leváda v čarovné mlze

Rua Sao Joao, Ribeiro Brio, Balcoes, Viveiros de Trutas, Levada do Furado, Lamaceiros - 10 hod (9:00-19:00) 23 km

Probouzíme se do rána s polojasnou oblohou. Slyším psi a kohouty, takže civilizace musí být blízko. Po sestupu do Faja da Nogueira dokonce vidíme první obydlí, turisty. U vodohospodářské stavby si dáváme snídani. V kanálu s prudkým proudem mi uplavala sušenka, naštěstí to nebyl mobil. Údolím Nogueiry občas projede auto, na okolních svazích pozorujeme zarostlé levády. Kolem široké cesty se line vůně pestrobarevných květin. Naše tempo brzdí zastávky u ostružin.

Nabízí se možnost velké zkratky, ale museli bychom vystoupat po prudkém jižním svahu a přes Levadu do Juncal se napojit na Veredu dos Balcoes. Vzhledem k mému stavu kolene jsme se do vršku neznámou cestou nehnali. Navíc jsme neznali stav Levady do Juncal. Z druhé strany od Balcoes je na levádu zákaz vstupu, ale průchodnost jsem blíže nezkoumal. S největší pravděpodobností tato zkratka lze zrealizovat, tak můžete tuto divočinu vyzkoušet…

My však pokračujeme dále údolím přes Cedro Gordo a cestou Caminho Real 24 dospějeme k fontáně s pitnou vodou. Bar Zeca opodál u cesty nad kostelem je také otevřený a už z cesty vypadá, že je solidně zásoben. Nacházíme se nad městečkem Sao Roque do Faial. Čeká nás stoupání po úzké asfaltce Rua Sao Joao do Ribeiro Frio. Kolem cesty se dáváme do řeči s vesničany, kteří pracují na svých zahrádkách. Stařenka při pohledech na horaly s nafouklými krosnami zvolala se sepnutýma rukama: "Oooh my good". Říkala, že není stavěná na spurt. Velmi nás pobavila.

Zanedlouho sedíme na terase v restauraci Faisca v Ribeiro Frio. Ochutnávám černou hlubinnou rybu s banánem a pasírovanou maracujou a přítelkyně si dává chapadla chobotnice. Dvě zbylé brambory balím sebou na večeři. Z místní kuchyně mám vždy moc příjemný pocit v břiše.

Z vyhlídky Balçoes pozorujeme severní pobřeží ostrova a údolí z ptačí perspektivy. Škoda, že nám mraky znemožnily detailnější pozorování obzoru. Veredou dos Balcoes (PR11) během chvíle prolítneme kolem obchodu se suvenýry, nádrží se pstruhy, stromových kapradin až k laguně pod vodopádem u Viveiros de Trutas. Stoupáme po schodech podél vodní kaskády a skáčeme do studené laguny. Hned za rohem je kempovací místo. Musíme se vrátit zpět k místu, kde začíná nástup na Levádu do Furado. U kaple doplňujeme vodu a vyrážíme po krásné levádě. Obzvláště druhá polovina levády s úzkými průlezy ve skále, které byly navíc z části zahaleny v mlze, připomínaly scénu z pána prstenů, v které Aragorn šel do hor naverbovat armádu duchů.

Původně jsme chtěli přespat na rovném místě u levády (32.7389071N, 16.8693419W), ale zvládáme pochodovat ještě o 2 hodiny déle. Po dalších 6 kilometrech dokulhávám do Lamaceiros, kde u turistického posezení už stanuje jiný český pár, a tak kempujeme kousek opodál 20 metrů od vyhlídky (32.7427675N, 16.8425184W). V noci je slyšet diskotéka. Hrají celkem poslouchatelnou taneční hudbu. Trávíme ve stanu přes 10 hodin, takže mi nevadí, když ihned kvůli zvukům z okolí neusnu…

Dnes jsme kráčeli 6 kilometrů nad plán, takže jsme se s Luckou shodli, že následující dva dny zvládneme trasy po 20 kilometrech a pozítří večer dospějeme k cíli v Machicu. Chtěl jsem do města dorazit o den dříve, abych mohl regenerovat déle u moře.

Den 6 - Sestup k moři kolem hortenzií a stromových kapradin, prach polopouště

Portela, Vereda das Funduras, Larano, Caniçal, Sao Lourenço - 9 hodin (9:30 - 18:30) 20,6 km

Byla příjemně teplá noc, v níž jsem ani nemusel zalézat do spacáku. Začínám pociťovat teplotní rozdíl oproti spaní v 1500 m. n. m. Ráno se nám hezky vyjasnilo. Teplota směrem k blížícímu se polopouštnímu poloostrovu začíná stoupat. Vyklepáváme mravence z bot, z oblečení a pokračujeme po Levadě do Furado (PR10) až do Portely. Cestou se musíme vyhnout pár motokrosovým jezdcům.

Z Portely jezdí do Machica pravidelná linka autobusů SAM. Zde přikládám mapu spojů (sam.pt/en/network-map.html). Projíždí zde linky 20, 53, 78. Dokonce nám zde nabídl odvoz i taxikář. Takže pokud se něco stane, snažte se dorazit do Portely. Z Portely se také nechá za 6 hodin pěšky dorazit po Levádě do Canical až do Machica.

Nad Portelou doplňujeme ve fontáně pitnou vodu, v restauraci Portela á Vista si dopřáváme ranní kávu a brisu. Zapomněl jsem se zeptat, jestli zde vůbec vaří. Pec vypadala vychladle. Jde o jedinou funkční hospodu v místě. Na Vereda das Funduras (PR5) potkáváme jeapy s turisty, cyklisty, běžce. Po 2,1 km od restaurace scházíme na rozcestníku z cesty do lesa. PR5 však pokračuje. V tomto lesním úseku se nestačíme divit, co příroda vytvořila! Mladé stromové kapradiny se spirálou v koruně jsou ty nejbizarnější zástupci flóry, co jsme na ostrově spatřili. Tento hvozd je součástí pralesu Laurissilva. Najdete zde spoustu endemických druhů. Jsem rád, že jsme tento hustě zarostlý úsek nevynechali.

U turistického přístřešku u rozcestníku odbočujeme z PR5 a pár desítek metrů stoupáme kolmo do lesa po Caminho da Degolada, abychom mohli následně zahájit prudký sestup k moři až k rozcestníku kousek od lanovky Teleférico do Larano. Odtud kráčíme na východ cestou Vereda do Larano po horské vrstevnici podél severního pobřeží Atlantiku. Abychom se rozptýlili, pojídáme trsy hroznového vína z přilehlých vinic.

Na této cestě míjíme skupinky turistů, kteří sem vyráží z míst Seca a Canicalu. Občas se před námi otevře prostor s krásnými výhledy na skalní útesy, klidné moře. Poprvé je možné v dáli spatřit polostrov Sao Lourenco. Vereda se kroutí jako had, nabíráme pouze pár výškových metrů, ale pouze k vyhlídce Boca do Risco, kde jsme původně chtěli stanovat. Možné by to samozřejmě bylo, ale rovná plocha není zcela v soukromí a vítr od oceánu by také nebyl zrovna příjemný.

Zde vstupujeme na pěšinu Vereda Boca do Risco - Canical, která nám hned od začátku dává lekci prudkým trhákem až do eukalyptového lesa. Po této cestě je třeba vyšlapat a sejít pár vrcholů. Terén nám znemožňuje postupovat rychlejším tempem. V parném odpoledni na útesu nacházíme pár kamenů, na kterých prostíráme na gurmánský oběd - sušené klobásy s kečupem a okurkou.

Za eukalyptovým lesem se podloží začíná měnit v růžový jíl. Krajinu zdobí zelené sukulenty. Tyto barvy spolu s korálově modrým pobřežím vytváří úchvatný kontrast. Snažím se vše zachytit na foťák. V těchto místech, kde okolí začíná nabývat podobu Grand Canyonu je pár rovných ploch pro stanování. Už jen překonat vrchol Pico das Roçadas a můžeme zahájit klesání k městu Canical. Kličkujeme přes zákruty vyprahlé polopouště a napojujeme se na asfaltku Rua das Feiteirinhas před hřbitovem. Poloostrov Sao Lourenco máme jako na dlani.

Po sestoupení do města na křižovatce vidíme vpravo kavárnu, kde prodávají hamburgery. Je třeba zmínit, že až zde v Canicalu je první možnost, kde je možné najít obchod se smíšeným zbožím a to už jsme na cestě šestý den! My však odbočíme vlevo, projdeme přes dva kruhové objezdy až k místní benzínce. Zde doplňujeme větší zásoby vody, protože poloostrov Sao Lourenco je vyprahlý a míst s vodou moc není. Je třeba se zchladit studenou brisou. Sladké pečivo mají také k dispozici.

Dále musíme kráčet po hlavní silnici, ale nejsme jediní, kteří takto po komunikaci putují. Asi je možné vystoupat po stráni a jít po cestě poblíž větrné elektrárny, ale nejsem si jist, zda jsou cesty průchodné až ke kruhovému objezdu na poloostrově. Procházíme kolem parkoviště, odkud lidé sestupují k pláži Prainha s černým pískem. Turistů je v těchto končinách požehnaně. Už máme pěkně unavené nohy a horko z nás vysává poslední síly. Zatím nevíme, kde budeme spát, ale už se nám nechce chodit moc daleko.

Na kruhovém objezdu pokračujeme rovně do prudkého kopce. Odtud se silnice zužuje. Vede až k parkovišti vedle vyhlídky Miradouro Ponta de Sao Vicente, kde je i turistické posezení. 480 metrů před parkovištěm scházíme ze silnice vpravo (32.7485592N, 16.7108850W), pokračujeme po pěšince do lesa, kde je pár nízkých stromů, po cca 100 metrech dorazíme na tábořiště (32.7477297N, 16.7107053W). Lesík je vidět i z letecké mapy. Místo je v malém údolí a navíc obrostlé ze všech stran, takže máme na dnešní noc dostatek soukromí. Navíc nám příroda daruje výhled na moře a na městečko Quinta do Lorde, které je jediné na poloostrově. Město je kolmo pod námi. Přímo nad našimi hlavami prolétávají letadla, která však brzy po setmění utichnou.

Den 7 - "yprahlý východní poloostrov, trny opuncií, volání civilizace

Sao Lourenco, Canical, Pico do Facho, Machico - 9 hodin 45 minut (9:45 - 19:30) 19 km

Nejteplejší noc je za námi. Znovu jsem nemusel použít spacák. Jasná obloha nás vítá. Je třeba znovu setřepat mravence. Po sbalení věcí jsme se shodli, že krosny schováme v lese a na nejvýchodnější cíp poloostrova se vydáme pouze s taškou a trekkovými holemi. Byl to nejlepší nápad dne.

Na poloostrově se neprocházíte jako v rajské zahradě. Zem je vyprahlá, v tuto roční dobu zde vidíme pouze palmy a ještěrky. Starší turisté z Česka vystoupili z autobusu a po pár set metrech kolabovali.

Naše dnešní tempo už je zase o trochu nižší, koleno mě stále pobolívá a na poloostrově je místy náročný terén. Před sebou mám panoráma s útesy, korálovým mořem, odhodlanými turisty, kajaky proplouvajícími jeskyní. Tyto pohledy mě vždy od bolesti úspěšně odvedou a já znovu s radostí putuji.

Za parkovištěm po pravé straně vstupujeme na cestu a obcházíme plot kolem dokola. Je zde nějaká stanice se satelity. Sestupujeme kolem moře na místo Cabeco das Pedras Brancas, kde se kocháme bez zraků turistů. V nejnižším bodě, kde se kříží cesty kousek od útesu je rovná plocha vhodná pro stanování (32.7483231N, 16.7025997W). Jsme na otevřené planině, ale myslím, že toto místo navštíví pár turistů denně. Stoupáme k jednomu z nejvyšších bodů poloostrova Pico das Pedras Brancas. Poté je třeba sejít na turistickou stezku Vereda da Ponta de Sao Lourenco (PR8), která vede až k hospodě Casa do Sardinha.

Stezka lemující pohoří vede po vrstevnici kolem spousty výhledů. Projít si ji i přes větší počet turistů je velkým zážitkem. Kolem hospody stoupáme po prašné cestě těžším terénem na nejvýchodnější bod poloostrova Pico do Furado. Zde jsou žně pro fotografy a hladové, drzé ještěrky. Dále suchou nohou dojít nelze. Zvládli jsme to! Celý ostrov jsme po svých přešli, chvílemi přelezli, či přebrodili… Po třetím dnu bych tomuto úspěchu nevěřil.

V hospodě za 4 eura kupuji vodu. Dováží ji sem lodí a na tomto vyprahlém místě se s ní musí šetřit, takže si ji zde nedopustíte. K pozdní svačině ochutnáváme rajčatový quiche, který nám dodal apetit. Kousek pod hospodou, která je oázou tohoto místa, sestupujeme na oblázkovou pláž Cais do Sardinha. Blízko nad ní je oficiální wild campingové místo pro cca 4 stany (32.7425958N, 16.6859069W). Z mola u pláže odjíždí lodě s turisty, kteří si zaplatili nějakou plavební tour v místní oceánské divočině. My však skáčeme do slané vody a nejteplejší den treku smýváme prach. Téměř totožnou cestou se vracíme zpět ke krosnám, akorát vyhlídkové místo Pico das Pedras po skromnější pěšině obcházíme. Musíme po ní znovu vystoupat k ostnatým drátům plotu satelitní stanice.

Mírně hladoví putujeme po nábřeží Canicalu, kde je otevřených asi 6 restaurací zaměřených převážně na ryby. Usedáme na venkovní terasu restaurace Cabrestante. Čím více jsme se blížili větším městům, tak obědy nabývaly na ceně. Zde nám přinesli pro každého tři ryby, mísu hranolek a mísu salátu, což byl absolutní rekord v množství, jaké jsme na Madeiře spořádali. Cena kolem 11 euro byla velmi slušná. Doplňujeme láhev vody a vyrážíme na náš poslední výstup přes vrchol Pico do Facho do Machica. Podél pobřeží Canicalu jsou veřejné záchody, kde se také nechá dopustit voda.

Putujeme po horské cestě Machico - Ribeira do Natal, která je také v mnohém unikátní. Cestou pozorujeme zdřevnatělé opuncie, které si oblíbili místní pavouci. Přišly nás navštívit horské kozy, kterých je tu na svazích desítky. Hned za silnicí před vrcholem se nám otevírá brána do Machica, oranžové střechy domů osvěcují odpolední paprsky a my pomalu finišujeme. Kličkujeme úzkými uličkami malebným městem až k moři, kde na nás čeká hotelová postel a teplá sprcha. Vítejte zpět v civilizaci!

Na závěr…

Teď už nás čekají 3 dny relaxování u Atlantského oceánu, ochutnávka místní gastronomie, vaření z lokálních surovin, doplnění vitamínů tropickým ovocem (doporučuji Frutaria da Estacada), průzkum města, návštěva kostelů.

V tomto povídání se naplno nesoustředím na sdílení prožitků a zajímavých situací, píše na praktické informace, záchytné berličky na cestách, abyste si mohli putování tropickým rájem užít jako my a museli řešit co nejméně existenčních krizí. Zážitkový cestopis bude vytvořen později…

Při ohlédnutí za uplynulými dny musím podotknout, že jsem nadšený z rozmanitosti zdejší přírodní říše. 7 dní jsem volně putoval zemí, v které lidé dávají přednost přírodě jako staré dámě. Potřeby lidstva jsou zde až druhotné. Zároveň si nemyslím, že by se zde lidé cítili omezeni a museli se více rozpínat směrem do nedotčené přírody. Nezasahují do ní více, než je třeba. Je fascinující to pozorovat. Vše tu roste správným směrem. Je tu velmi cítit život a na místních je poznat, jak moc pozitivně je ovlivňuje jejich domov, jejich Madeira.

Nechal jsem se inspirovat články s tématem přechodu Madeiry od cestovatelů Jindřicha Kadrmana a Martina Zapletala. Jejich praktické rady byly pro mě v určitých chvílích klíčové. Jsem jim vděčný za zpříjemnění krásné dovolené. Pár úseků jsem si podle nich prošel. Proto jsem na oplátku napsal toto povídání zase pro další návštěvníky ostrova. Snad budou detaily z mého poznání pro mnohé dobrodruhy užitečnou novinkou.

Co jsem si sebou zabalil?

Dokumenty - letenky, go parking potvrzení, cestovní pojištění, ubytování rezervace, shuttle car potvrzení, pas, eura, OP, VZP, mapy kapesní, offline mapy.

Jídlo - (Decathlon s plynovou bombou je až ve Funchalu, takže vařič jsem ani nebral), slaný štrúdl (na první den), 2 bochníky chleba, paštiky, tuňák, džem malé balení, rajčatová pomazánka, lotus pomazánka, sušenky, müsli tyčinky, okurka 2×, tablety hořčíku, hroznový cukr, jerky, sušené klobásky, lovečák, brusinky, směs ořechů, kečup 300 ml, 2x mexická směs + fazole.

Ostatní - kniha, nafukovací polštář, píšťalky, filtr na vodu, stan, žďárák, spacák, karimatka, poncho pláštěnka, pohorky, buzola, nůž bear grylls, nůž s příbory, brýle, zapalovač, plochá smyce, provázek, karabina, trekking hole, krosna, nepromokavé vaky na oblečení, opalovací krém, malý batoh, repelent, spínací špendlík, 2× pet lahev na vodu (3l vody doplněné v Porto Moniz).

Elektro - mobil, náhradní baterie, baterka, čelovka, 2× powerbanka, 2× kabely nabíječka.

Oblečení - 1× elasťáky, riflové kraťasy, turistické kraťasy, bunda nepromokavá, 8× trika, trenky, ponožky, kompresní ponožky, 2× dlouhé termotriko, fries mikina, šátek, čepice zimní, plavky.

Hygiena - ručník, toaletní papír, zvlhčené ubrousky, kartáček, pasta, šampón, igelitová taška, kapesníky, respirátor.

Lékárnička - sudocream, gel po bodnutí, nůžky, periferní žilní kanyla, infuzní set, sterilní aqua, 2× obvaz, dithiaden, náplast, desinfekce, ercefuryl, brufen, paralen, mepore, mastný tyl, turniket, novalgin, adrenalin, fortecortin, glukóza 40%, jehly, stříkačka, sterilní tampony, mulové čtverce, silver hemostatikum, náplasti na puchýře.

Doporučené ubytování: Porto Moniz - Perola view, Machico - Apartemento Piquinho, Dom Pedro, Amparo hotel.

Restaurace Machico: Pico da Maré Alta, Mercado Velho, Gala.

• Předchozí (1.) část článku