Ostrov Madeira nadivoko aneb honba za krásami ostrova

Týdenní přechod Madeiry z Porto Moniz do Machica přes poloostrov Sao Lourenço (1)

Ten koncept přechodu (140 km)se mi velmi líbil. Vyčlenil jsem si měsíc na přípravu pouti, ale počítal jsem s tím, že v horách nikdy nevyjde vše podle představ. Důležité bylo, že přítelkyni se mé plány zamlouvaly, tak nám nic nebránilo vyletět nad Atlantik.

Stezky jsou dobře značené (turistické ukazatele na místě, mapy.cz, AllTrails). Na stránkách visit Madeira s odkazem: "notice to walkers and list of walks" je zveřejněn seznam otevřených i uzavřených cest s podrobnějšími informacemi, takže se nechá téměř celá trasa naplánovat předem a uložit v plánovači na mapy.cz. Offline mapy aplikace jsem občas používal jako navigaci. V aplikaci AllTrails si lze načíst informace o konkrétních veredách a levádách a v plné verzi ji použít také k navigování. Veredy jsou místní pěšinky. Papírovou mapu s buzolou jsem měl při ruce pouze jako zálohu.

Odkaz na trasu celého treku rozdělenou po jednotlivých dnech: "https://mapy.cz/s/herovupone".

Den 0 - "Lávové laguny v Porto Moniz"

S CSA jsme vyrazili přímým letem z Prahy do Funchalu. Na letišti vše rychle odsýpalo a do půl hodiny jsme byli v objednaném shuttle caru. 2× jsem během pobytu objednal shuttle z "mytransfers.com" a byl jsem s jejich službou spokojen. Řidič z letiště do Porto Moniz si zahrál na průvodce a provezl nás s přednáškou po městech severního pobřeží, zastavil na panoramatických místech na focení, poradil pár tipů na trekking - například, že pod eukalyptem nelítá hmyz, kde je v jaký den diskotéka, kde mají chutné ryby.

Ve městě Porto Moniz v den příletu, který byl ještě odpočinkový, jsem se chtěl vykoupat v lávových lagunách, což jsem si před západem slunce s krabí společností nesmírně užil. Na webu je uvedeno, že přírodní bazény se zavírají v 19 hodin, ale nikdo nás v 19:30 nevyháněl a nikdo ani nepožadoval vstupné. Spíše se místní zajímali, jak moc je studená voda a poté vyčkávali západ Slunce.

Den 1 - "Nejzelenější levádou k tajemnému lesu"

Levada Ribeira da Janela, Fanal florestal - 10 h 20 min (6:45-17:05) - 20 km

Tohoto dne jsem se nejvíce obával z důvodu stoupání z levády Ribeira da Janela k levádě dos Cedros. Nevěděl jsem, zda nebude snadné se ztratit, jestli cesta bude vyšlapaná, průchodná. Proto jsme raději vyrazili už za tmy v 6:45. Štěstí však stálo při nás.

"Na ostrově je východ slunce až v 7:30, další dny ani nemělo smysl dříve vylézat ze stanu. Kolem 20:30 se začne stmívat."

Z Porto Moniz jsme vystoupali v přítmí po klikatém asfaltovém hadovi kolem huskyho a malamuta přes veredy kolem Pico do Caldeirao na grilovací místo Parque de Merendas dos Lamaçeiros. Zde jsme u veřejných WC doplnili vodu. Těchto turistických zastávek je po ostrově celkem dost.

"Pitnou vodu z umyvadel na veřejných WC jsme všude pili bez vodního filtru a žádné střevní potíže jsme neměli. Vodní filtr však doporučuji vzít sebou. Použil jsem ho, když jsem doplňoval vodu z levád nebo z lagun u vodopádů."

Potkali jsme zde pod přístřeškem u grilu probouzející se slovenský pár. Je to také jedna z možností kempování. Na Madeiře existuje síť míst "Wild camping", což jsou oficiální stanoviště na kempování se zázemím - většinou grill, pitná voda, WC, přístřešek, plocha pro stany. Místní zde rádi grilují, relaxují a popíjejí víno. Takže je možné, že nebudete spát v soukromí a že si postavíte stan a dlouho do noci budete poslouchat radovánky Portugalců. Já například poslouchal štěkot nebo diskotéku.

Správně bychom měli zažádat o povolení ke stanování na těchto místech na webu s odkazem: "Licença para Campismo", kde se vyplní žádost. Podle mapy si vyberete konkrétní wild camp. Obratem vám přijde na mail potvrzení, které můžou chtít vidět pracovníci lesní stráže. Zaměstnance ředitelství lesů jsem sice potkal, ale žádný z nich povolení vidět nechtěl. Madeira, podle mých zkušeností i ohlasu jiných, není stát, kde by se příliš dodržovala nějaká pravidla, nálada je uvolněná, skrze zakázané vstupy lze reálně projít a podobně. Prakticky si postavíte stan, kde je rovina, která se však na Madeiře kromě náhorní plošiny Paul de Serra hledá těžce. Průběžně zde budu psát pár souřadnic s vhodnými místy.

Slováci naší dnešní trať absolvovali předchozí den, takže jsem byl šťastný, že cesty jsou průchodné. Levada Ribeira de Janela je pozoruhodný úsek, celkem dobře zajištěný, s dramatickými výhledy na okolní srázy, s bohatou květenou. Potkali jsme pár pracovníků, kteří opravovali chodníky. Na žádné turisty jsme však nenarazili.

Procházíme řadou tunelů. U některých je značení, že zde probíhají práce, ale kromě stavebního materiálu jsme neobjevili větší překážky. Uprostřed nejdelšího 1,3 km dlouhého tunelu stříkají větší proudy vody ze všech stran, takže musíte s čelovkou proběhnout solidní sprchou. Ale poté už pokračujeme bez komplikací ke světlu na konci tunelu. Slabší povahy mohou najít útěchu v tom, že tento tunel lze obejít. Cesta je také vyznačena na "mapy.cz".

Levadou se dostáváme do chřtánu ostrova, do údolí řeky Ribeira de Janela. Strmé svahy vás obklopují z obou stran. Abychom se dostali do Fanalu, musíme vylézt po severním svahu hor. Prochází se přes zalesněný hřeben. Na mapách je vyobrazené, že pár desítek metrů před posledním tunelem levády je třeba odbočit do koryta vyschlé řeky, obejít hřeben a tam se někde napojit na pěšinu v lese. Z levády jsem však žádnou normální cestu neviděl a dolů ze svahu se mi jít nechtělo.

Slováci nám naštěstí poradili, že je třeba bezprostředně před posledním tunelem odbočit vlevo a vytáhnout se po laně nahoru. Na konci lezení se pak napojíte na cestu. Strmé lezení po 10 metrech lana s 15 kilovou krosnou není pro každého, ale my jsme to s partnerkou zvládli a mohli tak pokračovat. Lano je pevné a najde se pár dobrých stupů a chytů. Všiml jsem si i karabiny pro zajištění. Pokud bych od Slováků nevěděl, že nahoře vede cesta, nikam po skále nelezu, otáčím se a jdu zpět 15 kilometrů, takže to byla zásadní rada dne…

Pěšina se napojuje na Levadu dos Cedros, která je nejstarší na celé Madeiře, ale zde už víme, že se neztratíme v lese a poklidně dorazíme do Fanalu. Do doby, než jsme však levádu objevily, je třeba být na pozoru, abychom neztratily cestu. Místy není dobře vyšlapaná a také je třeba k dosažení cíle podlézt a přelézt několik stromů a keřů. V tomto úseku si častěji na offline mapě kontroluji, zda jdu správně. Lucku štípla 2× agresivní lesní vosa naštěstí bez větších následků. Na levádě dos Cedros (PR14) za rozcestníkem nacházíme malý vodopád, kde se v menší laguně koupají české děti, takže naší koupel musíme odložit na místo s větším soukromím.

Vracíme se k rozcestníku, odkud zahájíme stoupání po nekonečných schodech. Ochutnáváme borůvky, které rostou v úrovni hlavy, takže se není potřeba ohýbat. V zápětí máme před sebou florestal Fanal. V okolí je celkem dobrá viditelnost, pouze nad lesem se vznáší hustá mlha. Toto místo je velmi archaické se svými 800 let starými stromy Ocotea. Mlžný les stráží pouze krávy, kterých se však nemusíme obávat.

Celý park na nás působí tajemně. Doporučuji si projít celý areál a prozkoumat ty nejbizarnější stromy. Musím se přiznat, že se mi zde ale nespalo úplně sladce. Až zde pozorujeme větší množství turistů i místních, kteří zde dělají piknik u turistických přístřešků. Před setměním se však všichni ztratili v mlze a my na wild campingovém místě (32.8097822N, 17.1408456W) zůstali osamoceni. V celém areálu tekla voda pouze u veřejných záchodů u hlavního parkoviště, kde jsme si udělali zásoby.

Den 2 - "Od pokroucených stromů, po nekonečných schodech, k citronovému dortu"

Vereda do Fanal, 25 Fontes Falls, Rabacal, Lagoa do Lajeado, Paul de Serra, Bica da Cana - 10 h (9:00-19:00) - 23 km

První den jsme většinu trasy procházeli po 13 km dlouhé levádě, což je odpočinková chůze po relativní rovině. Druhý den jsme si zase tolik kilometrů po levádě neužili, což bylo na fyzické náročnosti treku dost znatelné. První kilometry s jasnou oblohou po Veredě do Fanal (PR13) je pastvou pro oči. Procházíme po hřebeni a všude kolem vidíme zelené kopce, pokroucené stromy připomínající obří pavouky, schody - jak kdyby měly vést k domu Radagasta hnědého z Pána prstenů, hluboko pod námi údolí s domy ve svazích, severní pobřeží s klidným Atlantikem.

Poté však vereda nabývá velké plusové i minusové převýšení a se zátěží se zdá, že vodopády jsou v nedohlednu. Po odbočce na Veredu da Palha Carga jsme dorazili zanedlouho k vodopádům 25 Fontes. Prudkým klesáním po dřevěných schodech se mi rozklepala stehna a navíc jsem měl obličej plný pavučin. Další pocestní mají pěšinu pročištěnou… Na Levádě das 25 Fontes jdeme až do Rabacalu ve frontě za turisty, které do Rabacalu přivezl autobus, aby se šli projít k vodopádům. Naštěstí tento úsek není nikterak dlouhý a vidět lidský obličej je celkem i příjemné.

V Rabaçal Nature Spot Cafe si k obědu dáváme slušnou porci sendvičů se salátem, citronový dort a brisu z maracuji. Tato zastávka byla v parném dni velmi příjemná. Jsme pěkně vyprahlí, doplňujeme vodu a pak stoupáme po Veredě do Lagoa do Vento až k Levádě do Alecrim. Víme, že na náhorní plošinu Paul de Serra je třeba nastoupat ještě pár set výškových metrů, takže na tomto úseku jsme si do sytosti užili schodů. Na konci levády jsme narazili na Lagoa do Lajeado. Potkáváme tu spoustu čechů, neváháme ani chvilku a skáčeme do studené laguny pod vodopádem.

Odtud se stává terén trochu nepřehledným. Jeden český horal nám poradil, že je třeba se před lagunou napojit na pěšinu, vylézt po ní a z levé strany obejít lagunu. Nástup na cestu není úplně dobře vidět, ale po nástupu už kráčíme po úzké pěšině, která je celkem vysečená. I tak však máme pocit, že procházíme pralesem. Hlídám si, abych se příliš nevzdaloval od řeky. Občas se cesty větví do více směru, a tak radši situaci kontroluji na navigaci. Po 300 metrech skáčeme po kamenech přes řeku na druhou stranu a kolem ostružin z pravé strany po chvíli vystoupáme k Levádě do Pico da Urze. Odtud už je snadné po "kraví stezce" přes kempingové místo Lajeado vstoupit na náhorní plošinu Paúl de Serra.

Na náhorní plošině je spoustu vhodných míst ke stanování. Obří sarančata skákají přes sebe a dravci nad naší hlavou pozorují kořist. Původně jsem chtěl nocovat v kempu Estanquinhos, ale cesta PR17 je dočasně uzavřena, takže jsem se rozhodl, že projdu skrze náhorní plošinu až k wild campu Bica da Cana. Musíte jít určitý úsek po silnici, ale my jsme po 1,7 km chůze po asfaltu odbočili na prašnou cestu do nitra Paul de Serra a krásně prošli až ke kempu. Jsme rádi, že po vyčerpávajícím dni můžeme doplnit vodu a složit hlavu mezi stromy kousek od větrné elektrárny. Nad námi stanují Portugalci. Až na jejich psa a jednoho řvoucího projíždějícího motorkáře nás celou noc nic neruší.

Den 3 - "Prodíráním přesličkami to jde s námi z kopce + nejtěžší hřebenový výstup"

Levada das Rabacas, Vereda da Encumeada - 9 h 30 min (9:15-18:45) - 16,5 km

Ráno se větrné rotory otáčí naplno. Na tomto místě dokáže být pořádný vichr. Caminho PR17 je třeba obejít, a tak po hlavní silnici sestupujeme směrem k Encumeadě. Nad noclehárnou Casa Do Lombo do Mouro scházíme vpravo po pěšině a napojujeme se na Levádu do Lombo do Mouro. Po levádě pokračujeme zpět téměř až k budově noclehárny. Asi 20 metrů od budovy vystupuji ke zdi, která zleva obklopuje dům. Zde chvíli hledám nástup na pěšinu, která má vést až na začátek levády das Rabacas.

Pěšina má asi 750 metrů, je dobře vyšlapaná a viditelná u kotníků, ale od úrovně pasu nahoru se zelené stonky přesliček překrývají přes sebe a my je tak musíme rozrážet hůlkami do stran. Je třeba hlídat, abychom se neztratili v houští. Tento úsek je velmi vyčerpávající, navíc jde o celkem prudké klesání. Někde zapadáme do třímetrového zeleného porostu, že ani nevidíme jeden druhého. Po 500 metrech jsme neminuli odbočku vlevo a mohli jsme tak postupně dokončit klesání po strmém svahu k levádě.

Už mě začíná trochu bolet levé koleno. Pokud bych měl tento úsek absolvovat v opačném směru, tak bych výstup nezahájil bez mačety! V opačném směru by bylo rozumné jít z horského průsmyku Encumeada po silnici až na náhorní plošinu a pěšině se vyhnout.

Procházíme kolem kohouta, slepice, rozkvetlých hortenzií a přes Levádu do Norte sestupujeme až do Snack baru Encumeada. Začíná se horšit počasí a musím si zpevnit koleno obvazem. Energii doplňujeme obřím rozčtvrceným steakem v kapse připravované v peci. Na talíři není centimetr, kde by nebylo jídlo. Vypadá to, že jsme každý snědli 4 hamburgery s hranolkami. Jsme celkem vyčerpaní, totálně přejedení a před námi stojí nejtěžší část dosavadního putování po Veredě da Encumeada (PR 1.3) směrem k Pico Ruivo. Doplňujeme tři litry vody. V úseku mezi Encumeadou a Pico Ruivo není kde dopustit vodu!

Hřebenový výstup zahrnuje přechod přes pár vrcholů jako Pico do Meio, Pico do Tapeiro, Pico do Jorge, a následné sestupy z nich. Cestou procházím kolem pár rovných ploch vhodných pro stanování. Terén je velmi členitý a bolest kolena se při sestupu začíná stupňovat. Mrzí mě, že jsem neměl v tomto úseku fotografickou náladu. Procházím úzkým průsmykem ve skalách, (jako když šel Gandalf tajnou cestou do Roklinky) a poté se mi otevře pohled na "Údolí jeptišek".

Tento výjev mi skutečně připomněl scénu z filmu Hobbit. Připadám si, že jsem nedaleko Roklinky, kde by mě přivítali elfové. Poté zase vypadá, že zde někdo do skály zasunul hladkou kamennou stěnu, která rozděluje ostrov na dvě poloviny. Z jedné strany stěny není vidět přes hustou studenou mlhu, na druhé straně je teplý vzduch a jasná obloha. Po cestě je ve skalách vidět pár jeskyní - nouzových úkrytů se stopy po ohništi.

Jsem vyčerpaný a naštvaný, že koleno vypovídá službu v tom nejhorším možném místě, v polovině ostrova na úpatí hor. Z posledních sil jsem došel na skryté kempingové místo (32.7588164N, 16.9703164W) v zákrytu stromů kousek od stezky 3,6 km od vrcholu Pico Ruivo. Dostanete se k němu z vrchu, ne zespod! Na letecké mapě je odbočka k rovné ploše pro stanování dobře vidět. Nejtěžší část výstupu na nejvyšší vrchol Madeiry máme za sebou! Věděl jsem, že pokud koleno přes noc oteče a ještě se zhorší hybnost nebo bolest, tak budu muset sestoupit do Curral das Freiras a celá pouť končí.

Den 4 - "Střecha ostrova, stometrové vodopády u překrásné levády"

Pico Ruivo, Vereda da Ilha, Caldeirao Verde, Levada da Faja da Nogueira - 8 hod 50 min (9:30 - 18:20) 16 km

Přes noc se stav mé nohy ustálil a já mohl pokračovat. Vyrážím po odlehčení 2,5kilového stanu, který jsem bohužel musel připnout na krosnu přítelkyni. Za 2 hodiny jsme bez kapky vody dorazili na vrchol Pico Ruivo. Bílé mraky pod námi zakrývaly ostrov, ale i tak mám obrovskou radost, že stojím na vrcholu a mohu zachytit pár nevšedních scén. Kočka si klidně polehává na vrcholu vedle obelisků.

U rozcestníku před odbočkou k vrcholu je plocha pro dva stany (32.7601530N, 16.9433963W). V Casa de Abrigo v chatě pod vrcholem se nechá domluvit nocleh, doplnit voda, dokoupit sladké pití, sušené ovoce a suvenýry. Podle kolemjdoucích z Česka je prý přespání v chatě super…

Trasa směrem k Pico de Arieiro je přeplněná turisty. Rádi jsme se tomuto úseku vyhnuli. V opačném směru jde prý o pořádný trhák vzhůru na 4-5 hodin. Ještě před rozcestníkem k Veredě da Ilha (PR1.1) procházíme po dlážděném chodníku kolem turistického přístřešku (32.7611003N, 16.9367659W), kde také můžete přenocovat. Během sestupu po PR1.1 k levádě do Caldeirao Verde (PR9) vstupujeme do mlhy, z které nám začíná pršet na hlavu. Dřevěné schody začínají pěkně klouzat. Na oběd se schováváme v jeskyni, kterých je kolem cesty více.

Na levádě PR9 pokračujeme kolem velmi bujné vegetace, srázy za zábradlím levády jsou zahaleny v mlze. Tato cesta je nádherná, i když tu potkáte nějaké turisty. Na úzkých chodnících si s nimi dáváme přednost. Nejtěžší je proklouzávat kolem nich s krosnou v úzkých tunelech :) Poté si užíváme koupání v ledové laguně pod stometrovým vodopádem Caldeirao Verde. Portugalští turisté přihlížejí, občas se napijí průzračné vody. My si vodu také doplňujeme, ale pro jistotu ji pijeme přes vodní filtr (sawyer mini filter), který lze našroubovat na pet láhev.

• Dokončení článku