Pokračovala jsem do kopečka k vodnímu dílu Hrabovo, kde jsem si naivně myslela, že se vykoupu a v klidu přespím. Překvapeně jsem sledovala řadu atraktivních vilek, otevřený bar do pozdních večerních hodin, živou hudbu a spoustu svátečních turistů. Šla jsem tedy dál, prošla kolem "obřích brýlí" a nedaleko "obří židle", nad novou osadou ze stejných domečků, jsem si našla spaní v seníku. Byl tam již vyhloubený dolík, tak jsem měla chvíli obavu, zda mě v noci nenavštíví nějaký medvěd nebo liška. Seno pěkně vonělo a žádné zvířátko mě nenavštívilo.
Brzy ráno jsem různými zkratkami došla do Čutkovské doliny, která měří 13 km a vede stále po asfaltové silnici. Opláchla jsem se u Červené skály, které se říká Čutkovský travertin. V okolí Ružomberka se travertin vyskytuje na více místech a v různých formách, např. v Lúčkách nebo Bešeňové. U chaty Lesanka jsem posnídala a na rozcestí u chaty pod Kozím jsem odbočila na žlutou značku. Batoh jsem nechala pod stromem u stezky, abych ho pak dlouho nehledala.
Stoupala jsem asi 20 minut do kopce stezkou s názvem Poznanie nepoznaného k Nižném Jamišnému vodopádu. Je vysoký kolem 12 metrů a nad ním se nachází ještě Vyšší Jamišný vodopád, který měří přes 5 metrů. K tomu však stezka nevede a pokud by ho někdo chtěl vidět, musel by se škrábat do prudkého kopce. Vodopády jsou ukryté v bučinách, které se mění v některých částech lesa na prales.
Vrátila jsem se zpátky k rozcestí, vyzvedla si batoh a pokračovala po modré značce do sedla Vtáčník. Trochu jsem u toho funěla, protože se stále šlape do kopce a dlouho není pořádný výhled. Až pár metrů před sedlem stromy zmizí a otevírá se široké sedlo s nádhernými výhledy. Z tohoto místa jsem byla hodně unesena. Svítilo sluníčko, tak jsem si oblékla kraťasy, napila se a kochala se. Nikde nikdo, jen já sama a pár ptáčků nebo motýlů.
Po menším odpočinku jsem mířila po zelené značce k Šiprúni. Cestou jsem potkala dva starší muže, kteří se divili, že jdu bezstarostně sama a že mám skvělou náladu. A proč ne, když bylo krásně. Za hodinku jsem došla Pod Vyšné Šiprúňské sedlo, kde jsem se potkala s partičkou trempíků, kteří šli z opačné strany.
Vyšla jsem k rozcestí Vyšné Šiprúňské sedlo, kde jsem nechala batoh a kolem ohradníku mířila na vrchol Šiprúň. Opět jsem si užívala krásných výhledů na Liptovskou kotlinu a Nízké Tatry. Prošla jsem přes menší skalky a brzy se ocitla na 1 461 m vysokém vrcholu Šiprúň. Místo mezi stromy mi připadalo vhodné pro medvěda, tak jsem se raději dlouho nezdržela, sešla k batohu a po červené značce sestoupila do doliny Nižné Matejkovo. Po cestě jsem si zpívala, aby mi cesta rychleji utekla.
V Podsuché jsem přešla po mostě přes Revúcu. Zelená značka mě vedla Revúckou dolinou do Ústie Vyšného Brankova, odkud jsem už stoupala a za půl hodiny došla ke skalám ukrytými mezi stromy, a k Brankovskému vodopádu, nejvyššímu vodopádu v Nízkých Tatrách. Měří 55 metrů a je zároveň třetím nejvyšším vodopádem na Slovensku. Voda z horského potoka přepadá přes skalní hranu, stéká podél členité skály a vytváří pěknou podívanou. Ani jsem nečekala, že v červenci bude mít tolik vody.
Sešla jsem zpátky k řece, kde jsem se vykoupala a užívala si sluníčka. Po dostatečném odpočinku jsem pokračovala k Bielemu Potoku, odkud jsem se po žluté značce vydala do kopce nad obec a pak dále po cyklostezce a naučném chodníku Vlkolinec došla pod Krkatou skálu, kde jsem našla velký přístřešek. Nedaleko byla studánka a dolů výhled na Ružomberok a lom. Chtěla jsem si uvařit teplé jídlo a ráno čaj, ale nefungoval mi zapalovač. Dala jsem si tedy zbytek chleba s konzervou, postavila si pod stříškou stan, protože jsem podle předpovědi očekávala větší ochlazení a déšť, a šla spát.
Ráno bylo opravdu nehezky. Obloha byla šedá a rozpršelo se. Oblékla jsem si pončo a vydala se po zelené značce. Prošla jsem kolem 22 metrů vysoké skalní jehly a došla do sedla pod Sidorovom. Následovalo stoupání. Batoh jsem sundala, nechala u jedné z vyhlídek, a na vrchol Sidorovo došla lehce za půl hodinku. Je zde prosklená stěna a výhledy nejen na památkovou rezervaci Vlkolinec, ale i na Vysoké a Nízké Tatry. Přestalo pršet a sem tam se vytvářely bílé vaty z vypařující se vody. Z informační cedule jsem se dozvěděla, že se zde nacházely ruiny hradu a našly se pozůstatky několika generací lidí z paleolitu.
Když jsem sešla z kopce, začalo opět pršet. Došla jsem k přístřešku, kde jsem chvíli počkala, a pak pokračoval ke skalnímu masivu Haliny. Jedná se o dva vápencovo-dolomitové skalní útvary, které využívají horolezci. Je tam malá jeskyňka, u které je houpačka, karimatky, něco na vaření. Kdo nechce šplhat po stěně, může blok obejít a z vrcholu se dívat na svah Malinného. Skály na mě tak zapůsobily, že bych se tam ráda s nějakou lezeckou partičkou vrátila. Třeba se ještě najde vhodná příležitost.
Sešla jsem do Ružomberka a procházela jsem historickou částí města. Našla jsem moc pěknou hospůdku, kde jsem se pořádně po dvou dnech najedla, a už se mi město začalo líbit. Na nádraží mě sice naštvalo zpoždění vlaku do Žiliny, protože mi tam navazoval další spoj. Naštěstí průvodčí zajistila, aby na nás vlak počkal, a tak jsem dojela domů plna příjemných dojmů docela včas.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.