Už z průvodce bylo jasné, že to nebude žádná procházka na Říp, ale nakonec proč to nezkusit? Naše kvarteto - 3 mladíci : Libor (54), Petr (50) a Jarek (45) a 1 senior - já (67) - vyráží ráno koncem července prostorným Grand Picassem z Brna přes Innsbruck a Landeck do osady Grins, která je naší startovací metou.
Cesta vede nejprve lesem, pak travnatými pěšinkami, krátce i po sněhovém poli a za 3,5 hod., ještě za světla, jsme na vytoužené Augsburger hütte. Chata je útulná, chatař příjemný, klobáska teplá, pivo studené - zkrátka nemá to chybu. Přespíme v rezervovaných postelích matrazenlageru na průkazy AV za pouhých 8 eur a nazítří už se při snídani na terase kocháme výhledy do údolí Innu a na Stubaiské Alpy.
Parseierspitze
V dobré náladě vyrážíme nahoru, od rozcestníku doprava prudce vzhůru, serpentinami po suti a sněhu ke skalní soutěsce Gastill, která začíná klettersteigem s lany a kramlemi, pokračuje vzrušujícím přechodem sněhového pole v úzké rokli těsně pod padajícím vodopádem a končí na obrovském firnovém platu Griner Ferner. Celou jihovýchodní stěnu Parseierspitze máme teď jako na dlani.
Čtěte také: Allalinhorn a Alphubel; Walliské Alpy a alpské čtyřtisícovky
Závěr výstupu je asi hodinové skalní lezení kl. II, lano zůstává v batohu, přilba na hlavě, takže si to všichni užíváme. Na vrcholu jsme odměněni kruhovým výhledem. Stejnou cestou scházíme na chatu, kde večer proběhne malá oslava u místního Cabernetu a nepálského rumu, darovaného chatařem.
Další den sestupujeme do údolí k autu, začíná pršet a lije celých 400 km cestou do Wallisu. Navíc nás čeká nemilé překvapení v podobě závory v průsmyku Furka, což znamená velkou objížďku přes Gotthard a Nufenen pass.
Allalinhorn
Do cíle, kempu Am Kapellenweg v Saas Grundu, přijíždíme proto až pozdě večer a stany stavíme za tmy. Ráno jsme ale odškodněni za všechny včerejší útrapy: od švarné recepční dostáváme tzv. Bürgerpassy, na které - světe div se - jako občané "Svobodné prázdninové republiky" máme všechny lanovky a autubusy v údolí Saas Fee zdarma!
Samozřejmě, že jsme tento dárek do mrtě využili při dalších nástupech na čtyřtisícovky Allalinhorn a Lagginhorn. Počasí je super, takže jedeme hned nahoru, a tentokrát, jako správní "masňáci", autobusem do Saas Fee, lanovkou nadvakrát na stanici Felskin a pak podzemní zubačkou až do 3 500 m na Mittelallalin, kde je možné navštívit nejvyšší otáčivou restauraci na světě. Odtud už je to na Allalinhorn (4 027 m) taková "procházka od lanovky", jak by řekl náš správce kempu.
Zprvu se motáme po sjezdovkách mezi lyžaři, ale výš na ledovci už nasadíme mačky, poslušně se navážeme na lano a jdeme nahoru. Jednu trhlinu je třeba přeskočit, ale jinak je stopa bezpečná a prošlapaná. Již na sedle Feejoch se otevírají skvostné výhledy na Matterhorn, Dent Blanche, Dom (pro mě stále živé vzpomínky) a další "čtyřky"skupiny Mischabel. Za chvíli jsme na Allalinhornu, kde fouká, takže rychle zase dolů na stanici metra.
Lagginhorn
Nazítří je odpočinkový den, věnujeme jej autobusovému výletu k přehradě Mattmark, která určitě stojí za vidění. Jako hlavní cíl a poslední výstup jsme zvolili po dlouhé debatě a hlasování Lagginhorn (4 010 m).
K rychlému přiblížení k němu využíváme opět, dle Hermanna Buhla "nečistých" prostředků: lanovky na Hochsaas (3 200 m), ale odolejte pokušení, když je to zadarmo.
Odtud se nejprve sestupuje směrem k chatě Weissmies, pak se stezka stáčí ostře vpravo přes potok a stoupá v serpentinách po hřbetu k ledovci Lagginhorn, který je naštěstí bez trhlin. Jdeme po sněhu šikmo doleva nahoru na skalní plató, kde začíná zajímavé skalní lezení.
Dostáváme se na hřeben a po něm (místy II) do sedélka. Z něho dál s mačkami a cepínem mixovým terénem až k vrcholovému bloku. Zde je sklon sněhového svahu největší. Mám strach, že uklouznu a sletím dolů, protože jdeme nenavázaní, což je prý podle posledních odborných názorů lepší. Když spadne jeden, nestrhne ostatní. Jak praktické! Musíte ovšem umět cepínem včas zabrzdit.
Nakonec vše dobře dopadlo, jinak bych to asi nenapsal, a dolezli jsme na vrchol s trubkovým křížem a letopočtem 1974. Tradiční stisky rukou, napití, jedna müsli tyčinka a hajdy zase dolů. Krátce vnímám ještě nádherné výhledy na souseda Weissmies, skupinu Monte Rosy, Mischabelu a v dálce Bernské Alpy.
Sestupujeme opatrně stejnou cestou, kluci na mě čekají, za což jsem jim vděčný a na oplátku je zvu na chatě Weissmies na pivo. Jó, holt léta utíkají a kondice s nimi. Můj otec mi kdysi řekl: "Od pětašedesáti už to, Petře, stojí za starou belu!" A já se každý rok snažím jako blbec ten jeho pravdivý limit trošku posunout. Ale jde to fakt ztuha…
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.