Výstup na Lagginhorn (4 010 m), horu ve Weissmiesgruppe

Korunní princ Weissmiesgruppe

Lagginhorn (4 010 m) je druhou nejvyšší horou Weissmiesgruppe ve Walliských Alpách. 4 010 m vysoký vrchol se nachází i nad chatou Weissmieshütte, odkud vycházíme. Výstup na něj bývá obvykle spojován s předchozí nebo následnou návštěvou Weissmiesu, jak ostatně dokládají i jediní další nocležníci na chatě, skupina polských horolezců. Pro nás je vsuvkou mezi ledovcovými výstupy, vítanou změnou. Koneckonců začátkem léta máme vtíravý pocit, že jsme od prosince nesundali mačky.

Vstáváme v pět hodin ráno, v nijak neobvyklém čase. Stoupáme od chaty ve výšce 2 726 m nad mořem pomalu vzhůru po sypké, místy štěrkové stezce. Vzpomínáme na pevné tatranské žulové bloky a beskydské pískovce. Ale cesta není strmá a je jasně zřetelná.

Čtěte také: Parseierspitze, Allalinhorn a Lagginhorn: O povedené výpravě minulého…

Brzy se ocitáme v karu vyplněném údajně ledovcem. Podle všeho se jedná spíše o sněhové a lavinové pole. Krátce jím stoupáme vzhůru, velice mírně, až do místa, kde se napojuje cesta z Hohsaas. Odtamtud lze pokračovat i jihozápadním hřebenem (II - III UIAA), ale ten nepatří mezi oblíbené především pro fyzickou náročnost.

V den našeho příjezdu do Saas-Grundu, vesničky pod Lagginhornem, zde probíhala "záchranná akce", při níž vrtulník stahoval nezraněné, vyčerpané návštěvníky. O den později jsme na chatě potkali dvojici mladých švýcarských horolezců. Na vrchol se vydali v pět ráno, jihozápadním hřebenem došli dolů po dvanácti hodinách s tím, že jim ujela poslední lanovka. Odpočívali skoro dvě hodiny, než navečer těžkým krokem zamířili dolů k parkovišti.

Karem se lehce traverzuje až pod západní hřeben. Na něj se stoupá pohodlným svahem, střídavě prudkým a méně strmým. Sundáváme mačky, nechceme ničit hroty na kamenech. Čistá skála, i když lámavá amfibolitová, by se nám líbila. Jenže brzy zjišťujeme, že hřeben ještě zůstal pod sněhem a ledem.

Železa znovu dáváme na boty a nepříliš zřetelnou stezkou se snažíme dostat do malého sedla. Krátce před ním se nachází jediné horší místo, rozlámaná plotna za II UIAA. Na fotografiích jsme ji předtím nenašli, ani se o ní moc nepsalo. Zkusili jsme tedy šplhat přímo rovně a raději se na jednu délku lana zajistili. Až nad ní jsme našli zdola neviditelnou značku, podle níž se nastupuje na plotnu v levé části asi 2 m vzhůru, pak vpravo traverzem asi 2 - 3 m, znovu vzhůru a následně vpravo na chodník…

Potom nás čeká trošku exponovaný hřebínek s nádhernými výhledy na ledovce pod Flestchhornem. Září v jasném dni až zeleně. Moc se tu nezdržujeme a přecházíme asi dvacet metrů nad sedélko. Dostáváme se do závěrečného stoupání. Stopy ve sněhu nás vedou krátkými serpentinami vzhůru, zmateně mezi kameny po sněhu. Rozhodně se nedržíme vpravo (jižně), jak se všude uvádělo. Naopak stoupáme vlevo hodně strmě, rozhodně nad udávaných 45° pro obtížnost PD.

Sněhu je málo, mačky pod ním naráží na suť smíchanou s ledem. Dost to klouže, i když sníh je tvrdý. Prostě se štípe. Vycházíme na slunce, které se prodralo nad hřeben. Rozpouští sníh, takže pokud si nepospíšíme, sestup bude brzy hodně nebezpečný. Na vrchol se to stále zdá nekonečně daleko. Stále další a další serpentiny. Nakonec překonáváme krátký vrcholový hřeben. Sněhu zatím přibylo a hroty se konečně pořádně zakously. Paráda, už jsme to chtěli vzdát.

Vrchol s křížem je vrcholem pro čtyři, když si nechtějí sednout. Příliš místa tu není, ale výhledy stojí za to. Vedle nás se tyčí Weissmies a na protější straně Fletschhorn, východní obzory halí mraky, ale na severu, na jihu a na západě nad ně trčí zástup čtyřtisícových i menších vrcholů. Snažíme se pojmenovat alespoň některé.

Nepříjemností sestupu je pouze prudkost svahu na sněhu a suti. Po srovnání s podobnými odhadujeme sklon místy až na 60°. Cepín v ruce sice jistí, ale spousta skalních bloků na cestě představuje případnou potíž při brždění. Těšíme se, až si odpočineme od opatrného klesání na skalnatém hřebínku.

Nejtěžšímu místu se tentokrát vyhýbáme správným způsobem a nakonec dojdeme zpět na sníh v dolní části cesty. Dosahuje hloubky sotva pár metrů, takže si troufáme sjet prudší úseky po zadní části těla. Pak jen posledních několik desítek kroků po sněhu, stezka k chatě a klikatá pěšina ke stanici lanovky Kreuzboden v letním vedru. Vzpomínky na chladný sníh jakoby zmizely jediným závanem větru. Místo helem nasazujeme šátky a máčíme je v chladné vodě potoků, všude kde se dá.

Cesta nahoru nám místo udávaných 4 až 5 hodin zabrala 6 hodin. Orientace nebyla tak těžká a pouze na hřebeni jsme ztratili sotva čtvrthodinu hledáním trasy. Posledních 300 výškových metrů nám však trvalo asi 1,5 hodiny, hodně strmým svahem. Při udávané obtížnosti PD (Lagginhorn má podle jiných stupnic II UIAA) byl svah přes 45°, spíše tedy AD (III UIAA), jak se zmiňují i jiní návštěvníci.

Technicky lehký, vrcholový svah během podmínek našeho výstupu problémový na případné jištění (mělký sníh, lámavá skála). Vhodnější jsou asi zimní výstupy, i když svah nad karem s mnoha letními vodopády se jeví silně lavinový. Sestup na chatu zabral 3 hodiny a 1 hodinu na Kreuzboden. Krásná hora bez velkého návalu lidí.

Další související články: