Túra přes Lac Nino na Korsice se skřípěním zubů

Trek k jezeru Nino a do Ortu s pláčem a skřípěním zubů, náročná túra na Korsice

Korsika skýtá nepřeberné množství horských výstupů a treků. Jedním z nich je trek kolem jezera Nino východně od městečka Porto na dohled hory Monte Rotondo (2 622 m). Přechod jsme měli naplánován tak na 6 hodin, skutečnost však předčila všechna má očekávání a túra se řádně protáhla…

Z kempu u Porto Marina na východním břehu Golfe de Porto vyrážíme dopoledne. Autobus nás po křivolaké silničce D 84 vyváží přes městečka či spíše ospalé vesničky Ota a Evisa do Col de Vergio (1 477 m) s pěknými výhledy a také nástupem na naší trasu po stopách slavné GR 20.

Přes Capu di Vergio se dostáváme na první vyhlídkový vrchol Capu a Rughia (1 712 m). Narážíme na všudypřítomná polodivoká prasátka, která se tady volně toulají po lesích. Travnaté kamenité pláně se stopami po pastvě dobytka jsou lemovány lesy s krásnými borovicemi tolik typickými pro Korsiku a řadou stromů doslova "zlomených na prapor", což dokladuje silné a téměř neustávající vzdušné proudění. To nakonec nejlépe dokresluje jeden ze snímků.

Po sestupu do Col de St. Pierre (1 452 m) začínám tušit, že je zle, že plánovaný přechod v předpokládaném čase rozhodně nestihneme. Jenže co dělat!? Mobilní signál zůstal na pobřeží a naopak autobus se přes pobřeží přesouvá do obce Ortu. Nic jiného než dokončit přechod nám stejně nezbude. Táhlým stoupáním po GR 20 míříme ke krásnému a ostrému hřebeni, jenž nás vede stále výše a výše. Otevírají se fantastické rozhledy na nekonečný svět korsických hor.

Konečně jsme v širokém sedle, z nějž vidíme v širokém travnatém kotli modrou hladinu jezera Nino (1 743 m). Sem nám to trvalo téměř hodiny, máme co dělat, abychom do Ortu dorazili před setměném. A to jsou červencové dny pěkně dlouhé… Jdeme tak pomalu a nebo se horkem zemský povrch roztahuje?… Vždyť minule jsme to v pohodě stíhali.

Kolem jezera se pase množství volně pobíhajících koní i kraviček. Všichni fotí a fotí a vůbec nemyslí na další cestu. Raději jim mapu ani neukazuji. Samotné jezero Nino dosahuje maximální hloubky 11 m a jeho rozloha činí asi 6,5 ha. Osobně mě ale přijde, že rozloha jezera je značně menší a tento údaj přehnaný. Nadmořská výška je uvedena výše.

Prohlédnout fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Kamenitý vrchol Rughia (1 712 m)

Hřeben do sedla nad jezerem Nino

Polodivokých prasat potkáte spousty

Neustávající vítr ohýbal tento strom od útlého proutku…

Skalničky

Sestupový chodník z hrany nad jezerem Nino

Lac Nino v plné kráse

Travnaté břehy jezera Nino

Volně se pasoucí kůň není na Korsice neobvyklým jevem…

Pohladit si poníka a hybaj dále

Lac Nino ještě jednou

Stezka vedoucí kolem jezera

Korsické Alpy

Cesta k chatě Manganu

Sil začíná citelně ubývat

Cesta od chaty Manganu se neskutečně táhne…

Refuge de Manganu

Odpočinek u Lac de Crena

Lac de Crena

Malé Ortu je hluboko v údolí, přiblíženo zoomem

Nekonečným údolím podél říčky le Tavignano postupujeme krásnými travnatými pláněmi k chatě Manganu. Nechybí ani rozsáhlé spáleniště co by svědek rozsáhlých lesních požárů na tomto středomořském ostrově. Refuge de Manganu je poměrně malou chatou připomínající spíše salaš s tábořištěm a plochou pro přistání vrtulníku níže. Doufám, že někteří zaostávající vzadu jej nebudou potřebovat přivolat.

Čekám na rozcestí pod chatou na posledníčky, aby rozcestí nepřešli, neboť musíme pokračovat vpravo směr Lac de Crena pod Monte Sant Eliseo (1 511 m). To je však ještě pořádný kus cesty, od chaty Manganu další asi dvě hodiny. To máme již dobrých osm hodin. A to pouze k jezeru Crena, které se schovává v lese zpola zarostlé hustým rákosem.

Nu což, krátký odpočinek a jde se dále, nemáme moc času, noc se blíží. Přicházíme na ostrou skalní hranu, pod níž je v pořádné hloubce konečně vidět Ortu. Tento pohled však nejslabší účastníky treku doslova sráží na kolena, čeká nás dobrých 700 výškových metrů pěkně strmě dolů. Pomalu se začíná připravovat lynč na ty, co tento trek naplánovali. Tedy na mne a na Romana… Za šera docházíme do Otru, na jehož okraji čeká autobus. Výše šofér Renda nevyjel, autobus by neměl šanci se otočit.

Poslední spolupoutníci docházejí za tmy, někteří s pláčem a opuchlými koleny, někteří se skřípením zubů. Po pivu a vodě se však nejprudší bolet otupuje, plánovaný lynč se odkládá a během asi tříhodinového šíleného přejezdu (asi 70 km) se zpravuje i nálada. Do kempu se vracíme asi v jednu hodinu ráno. Trek byl skutečně výživný a příště se sem podívám již jen se skutečnými horskými vlky, jejichž fyzickou kondici budu znát… Přesto šlo o krásný zážitek následovaný několika dalšími podobnými cestami.

• Použitá mapa: Haute Corse č. 8 - Balagne, Monte Cinto, Restonica, Castagniccia, Fium´Orbo 1:60.000 z IGN. Mapa byla k dostání v místě, její cena je však poměrně vysoká - 12,90 EUR.