Hřebenovka Kysucké Beskydy a Oravské Beskydy, čtyřdenní trek

Horké dny v Kysuckých a Oravských Beskydech na slovensko-polském pomezí

Prvního srpna vystupuji s dcerou Marketou před půl jedenáctou z vlaku ve stanici Čadca. Dny příští mají být tropická vedra. A předpověď se vyplnila. V zahrádce před restaurací oznamují "štamgasti", že už je osmadvacet celsia. Dáváme si na cestu po pivě a to po pivě skvělé chuti. Na jeho reklamním panelu je uvedené jako "Výnimočné slovenské pivo". A opravdu bylo.

Před jedenáctou vyrážíme hledat červenou značku, která nás měla vyvést z města ven. Ale hledáme marně. Poprvé používám mapu a to netuším, že ji budu během čtyř dnů používat ještě mnohokrát. Po půl hodině hledání tu červenou nacházíme, aby se nám po deseti minutách ukryla někam do sběrných surovin, neboť z rozcestníku turistických značek zůstal pouze kovový sloupek. U něj se potkáváme se skupinou, která právě po té červené sestoupila. Děkujeme za radu a v rozpáleném dopoledni se pomalu suneme do svahu, po té konečně nalezené červené.

Čtěte také: Hřebenovka Kysuckých Beskyd, Beskydský Karpattrek (5)

Cesta je kamenitá a v otevřeném terénu, kde je sem tam stín od stromů u cesty. Jsou to přískoky od stínu po stín, ve kterém se trochu chladíme. Podcházíme Horelickou Kykulu a konečně nás před sluncem chrání les. Voda nikde. Pouze kaluže staré stojící vody, někdy napájené nepatrným pramínkem, ze kterého se nedá napít. Snad pomocí bužírky v nouzi.

Po hodině cesta lesem končí a odpolední slunko do nás praží v otevřené krajině, kde se za údolím, před kterým stojíme, zvedají kopečky. Poslední červená na stromě a křižovatka několika polních cest, které všechny vedou směrem do doliny. "Kroužíme" dokola a hledáme značku, kterou nenacházíme.

Vybíráme jednu z cest a jdeme směrem k domkům, které jsou pod námi. U jedné z chat je na okraji pozemku vodovodní kohoutek, ze kterého teče rezavá voda. Nechávám ji odtéct, až to co vytéká se dá použít jak na pití, tak na opláchnutí upoceného těla.

Přicházíme na další křížení cest a znovu rozkládám mapu. Zespodu se přibližuje terénní vozítko a jeho postarší majitel zastavuje a dáváme se spolu do řeči. Už první slova, která vyslovil, jsou ovlivněna alkoholem a možná i tou horúčavou. Co se týká našeho bloudění - nám neporadil, zato nás varuje před medvědy.

Mapa mi říká, že kopec, který je vlevo před námi se jmenuje Liesková. Tak se vydáváme tím směrem a po pěti stech metrech jsme na červené, která nás dovedla na zelenou. Po ní obcházíme již zmíněné údolí. Procházíme malou osadou Švancarovci. I když je hodně pozdní odpoledne, tak asfalt na některých místech teče. Od jediného chlapíka, který v osadě pracoval dostáváme radu, že přejdeme tři kopce a objeví se myslivecká chata. Od ní vede vyšlapaná pěšina ke studánce.

Pouštíme se do těch třech kopců a skutečně míjíme (kdysi) chatu. Dnes utrhané okenice, binec a vše zarostlé. Pěšina k vodě tu možná byla před dvaceti roky, kdy tu byl ten pán pravděpodobně naposled. Pokračujeme dál do kopečka na první rovné místo, kde po devatenácté hodině stavíme stan. Před spaním bodlo plechovkové pivo, které si neseme z domu.

Noc byla polospánková. V korunách stromů přímo burácel vichr, přitom se stan ani nepohnul. V sedm ráno už šlapeme na Kykulu (1 087 m), kde končí zelená. Dál po hřebenu vede modrá a polská červená. Pod Kykulou je pramen vody přímo u cesty. Dobíráme vodu a v převážně po zalesněném hřebenu s minimem výhledů, přes několik kopců po borůvkových plantážích vystupujeme na Velkou Raču (1 236 m). Zde těsně pod vrcholem stojí chata. Jak jinak - polská.

Zasloužené pivo bodlo. I výhledy po okolních kopcích s Rozsutcem i Stohem, které nás provázely po většinu našeho putování. Dobíráme vodu, propocené tričko trochu oschlo a sestupujeme na Malou Raču a do sedla pod Orlom. Z polské strany bzučí motorové pily, na slovenské je klid.

Vystupujeme na vrch Orel a další úseky hřebene jsou poměrně "vlnité". Vrcholy Bugaj, Javorina, již druhá Kikula s měkým "i" po "k" i Priehybok jsou kopce nad tisíc metrů. A dost strmé výstupy i sestupy. Půl hodiny za Priehybom stavíme v lese stan. Je teplo večer i v noci. Medvěd nepřišel, ale nočních zvuků bylo hodně.

Po sedmé hodině ráno už šlapeme na Májov (1 134 m). Nacházíme výbornou vodu vytékající ze zastřešené studánky. Výstup na Rycierovu horu je tak strmý, že se obávám, že jak mi ujede noha, tak poletím až dolů. Naštěstí jsou z obou stran v lese vyšlapané "schody" v cikcaku. Hlinitá stezka je tak tvrdá, že se na ni nedá udržet.

Z Rycierové hory (1 225 m) sestupujeme na polskou stranu k chatě. Srpnové slunko má pořád velkou sílu, tak se na chatě osvěžujeme polským pivem. Od Rycierové chaty jdeme po žluté do sedla Príslop, kde nás čeká značka modrá po které pokračujeme hřebenovku. V sedle je starý seník, povalený přístřešek a informační tabule, ze které na nás kouká velká hlava medvěda. Ta leží taky v trávě.

Na kopci Talapkov Beskyd, kam se vystupuje po opět strmé a kamenité cestičce, nás dohání mladý "běžec". Nabízím mu, aby mi vynesl nahoru můj batoh. Se smíchem odmítl, tak se lopotím po nekonečné cestě sám. Samotný vrchol má několik pojmenování - Talapkov Beskyd (1 077 m), Bednárov Beskyd i Bukowina. Vpravo pod námi se nachází (dnes již jen jako skanzen) jedna z největších úzkorozchodných úvraťových tratí v Evropě.

Znovu se ozývají motorové pily a frkání koní. Pokládám batoh a jdu si s Poláky popovídat o těžké práci lidí i těch koní. Dnes nás ještě několikrát doprovází vrčení motorů. Tyto úseky hřebene jsou nahoru, dolů. Po jednom krátkém výstupu jsme na Panském Kameni zvaném také Krkoškula (1 023 m). Je zde osazen obdélníkový pískovcový kamen, který odhaduji na několik set kilo. Na jeho čelní stěně je umístěn maďarský nápis, že kámen byl osazený 16. júna 1888 na Panskom Kopci. Jsou tu i jména lesníků, kteří v těchto lesích působili. Při stanovení hranic nově vzniklé Československé republiky a Polska v roku 1920 byl tento kamen použitý jako hraniční kamen. Po cestě přemýšlím, jak ten kamen nahoru byl dopravený.

Rovný Beskyd nemusím podrobně popisovat. Fakt to byl krásný rovný hřeben. Za ním prudký výstup na Úšust (1 155 m). Na vrcholu je kříž i s kamenným malým obětním stolkem a velmi strmý sestup k prameni s názvem Dělená voda. Je to rozvodí Baltského a Černého moře. Voda z tohoto pramene se rozděluje. Jedna část začíná 950 km dlouhou cestu na sever a druhá část 2 100 km na jih. Pramen je totálně vyschlý.

Nás čeká na našem putování druhá Javorina (1 043 m) s nalepenou cedulkou TREKING a cesta přímo po hranici, která je využívaná na stahování dřeva. Štěstí, že je sucho, jinak bychom se brodili v bahně. Bezpečně nás vedou hraniční kameny a stopy po stahovaných kládách, tím pádem si přestáváme hlídat značky a bloudíme.

Jsme na místě zvané Pod Magurkou. Pod námi je otevřená dolina a na horizontu hřeben Roháčů. Je k šesté a rozhodujeme se, že tu přenocujeme. Během okamžiku se kolem nás shluklo stádo krav a jim v patách mladý bača. Ptám se na vodu. Beru nádoby do igelitky a sestupuji dolů, kde je postavený velký "kuchyňský" stan. Mladí táborníci mě vedou k prameni.

Začíná se zatahovat a já šlapu do svahu ke stanu, který Markéta mezitím postavila. A uvařila. Je dobré mít dospělou starostlivou dceru. Bača s Markétou ještě komunikuje. Ptáme se na medvědy. "Veru tu nie su medvede". Dívám se na oblohu a říkám mu "dnes zaprší". On se podíval taky nahoru a říká "veru dnes pršat nebude". Za pět minut se spustil příjemný deštík.

Zalézáme do stanu. Po chvíli Markéta dostala nápad, že se půjdeme vykoupat do deště. A už si to užívá. Já než jsem se vysoukal, tak jsem stihl pár posledních kapek. Po dešti pozorujeme jak "končiare dýmajú". Do spacáků je ještě čas, tak se vydávám hledat tu ztracenou značku. Našel jsem ji v pravoúhlém odbočení. Samo, že na stromě chyběla šipka.

Už je šero a z lesa se ještě ozývá motorová pila. Nechybí moc do tmy, když kolem nás procházejí starý a mladý dřevorubec. Prohodíme pár slov a téma se stočilo na medvědy. Ten starý hovorí: "čože, tu nejsú medvedě? Chodí sem traja. Malý, trochu vetší a ten tretí je tak tristokilový". Loučíme se s lidovým vypravěčem a spíme až do prvních slunečních paprsků.

Balíme, když přichází klučina a ptá se polsky, kde je modrá značka. Tak mu dávám svou radu. Je krásné prosluněné ráno. Vyrážíme směrem do Ujsolského sedla s vírou, že si tam v obchodě dáme pivo. V sedle je silnice do Polska a je tu i bývalá celnice s obchodem. Ale je tu mrtvo.

Vystupujeme v dlouhém stoupání na Pientkulu (1 042 m). Odsud je to skok na poslední polskou chatu a vytoužené pivní osvěžení. Parádně umístěná chata hned pod hřebenem a s krásnými výhledy.

Pokračujeme přes Hrubou Bučinu (1 131 m) do Mútňanského sedla, které je pod tisíc metrů. Cestu přehrazují popadané stromy. Potkáváme polské pohraničníky. Jedou na čtyřkolce, ale nechápu, jak se dostali přes ty polomy. Před námi Tri kopce a borůvčí tak vysoké, že se pro borůvky nemusím moc ohýbat. Ještě Palenice a Munczolik Trup, dva kopečky s výstupem i sestupem a konečný výstup na Pilsko (1 556 m), kde už pofukuje. Nádherné rozhledové místo a poslední kopec našeho beskydského putování.

Tato hřebenovka se může rovnat i vyhlášenějším slovenským přechodům. Jak vzdáleností, tak svým převýšením. A výborným zázemím. To však díky polských chatám. Babia hora je odsud na den pochodu. To bude příští příběh.