Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 21.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Trek po Kungsleden

Trek po Kungsleden

Královská cesta Kungsleden (3); Saltoluokta - Kvikkjokk aneb spanilá jízda do Laponska

13.5.2013 | Tomáš Fries

Osada Aktse nás přivítala evidentně jako první dnešní návštěvníky ospalým překvapením, že někdo přišel. Typická hospoda "Na mýtince". Vtrhli jsme jako lavina do centra dění, tedy spíše nedění, které se sestávalo z turistické ubytovny (zavřené), obchodu (tak tedy otevřeného, když už jste přišli) a záchodů (zaplať pánbůh otevřených stále).

Most

Doplnili jsme zásoby na zbytek treku a konečně okusili i místní pivo lättöl (letel), které je všeobecně avizováno jako zvláště hnusné, i když po těch třech dnech v pustině nám to až tak hrozné nepřipadalo.

Přes jezero Laitaure jsme jeli opět motorovým člunem a samozřejmě nadvakrát (tentokrát za 160 SEK na osobu). Cestou nás doprovázel nádherný výhled na Skierffe a Nammásj, pro změnu zespodu. Porost za jezerem začal více připomínat les a občas jsme si připadali jak na šumavských slatích, akorát to zapadnutí do rašeliny nehrozilo - podklad byl přece jen kamenitý.

Čtěte také: Švédsko, Královská cesta Kungsleden (2)

Objevila se malá jezírka a větší potoky, takže jsme na několika místech museli přes dřevěné můstky. Asi po třech hodinách chůze porost zřídl a začali jsme ostře stoupat. Za hranou stoupání se otevřel výhled na jezero Rittak, stezka pak vedla po vrstevnici nad pásem zeleně a cíl našeho dnešního dne - raststuga se stejným jménem Rittak - už byla coby kamenem dohodil.

Tip: Pokud byste navštívili jezero Laitaure v době od 15. července do 15. září, je možné si zaplatit výlet motorovým člunem do delty říčky Ráhpaädno, odjezdy lodí a ceník je vyvěšený u přívozu přes jezero. To bych si tedy určitě nenechal ujít. Jak asi vypadá Skierffe odtud?

Tábořiště a raststuga Rittak se nachází na okraji příjezerní zeleně, čili "jungle" všude okolo a úměrně tomu i komáři. Raststuga byla stavbou stejného typu jako ta zavřená renvaktarstuga ze včerejška, ale vyfutrovaná ještě o další dva klasické objekty - suchý záchod a boudu na odpadky. Navíc u ní bylo i ohniště, koneckonců alespoň bude ohýnek, když už se nacházíme v tom komářím pralese. Dřevo se však vyznačovalo nevalnou jakostí a poměrně vysokou vlhkostí, takže se z toho nakonec vyklubal jen takový čmuďák.

Středa 6. července 2011 - Cestou necestou a Skierffe z druhé strany údolí

Již včera jsme se rozhodli, že na tábořišti Rittak zůstaneme také dvě noci jako u těch jezírek a dnes půjdeme jen "nalehko" mimo Královskou cestu podívat se na horu Skierffe z druhé strany údolí Rapadalen. Cíl byl tedy jasný: Dosáhnout ztečí kopce Suobbattjahkka (1 177 m n. m.), který Rittak od údolí Rapadalen dělí, a z jeho odvráceného úbočí se k pohledu na Skierffe dostat.

Zpočátku jsme se drželi pěšiny nad jezerem Rittak a prvním orientačním bodem byl na mapě vyznačený most (bró). Zánovní zářivá hliníková konstrukce a na první pohled festovní. Tento dojem však kazila cedulka, že po mostě smí procházet v jeden okamžik jen jeden člověk. Za ním jsme pak pokračovali proti proudu potoka, přes který most vedl. Zpočátku byl potok docela silný, i nějaké menší vodopády nám nabídl.

Jezero Sjábttjakjávrre

S přibývajícími výškovými metry se objevily zbytky sněhu, potok však slábl a slábl, až nám konečně zmizel v rozplizlém prameništi. Stočili jsme se doprava a začali stoupat po úbočí kopce Stuor-Dágár (1 096 m n. m.) směr Suobbattjahkka.

Stoupání bylo jen mírné a putování velmi příjemné - šli jsme vlastně takovou velikánskou loukou jen s řídce roztroušenými kameny. Aby to nebyla zase taková pohoda, přihnala se otravná přeháňka a už jsme šlapali v pláštěnkách. Déšť nakonec ustal u malého jezírka, které bylo i na mapě, a tak jsme se zastavili na oběd.

Další cesta už byla čím dál, tím víc kamenitější a čím dál, tím víc do kopce. Louka se definitivně ztratila a zbyly jen kameny - stále více a větší, poházeny jeden přes druhého, přičemž některé se ještě k tomu kývaly, a tak to bylo náročné a hlavně pomalé. Poslední trhák před vrcholem vedl přes sněhovou pláň. Sníh byl sice měkký, ale tak akorát, aby se dalo zabrat a nebořilo se to. Na vrcholu však zbyly zase jen ty kameny.

Kameny

Suobbattjahkka má vrcholy dva, takže zbývalo ještě přejít přes mělké sedlo na ten druhý. Schůdnější to bylo po sněhu, i když jsme si trochu zašli. Ani z druhého vrcholu nebylo vidět do údolí Rapadalen, ale to se vcelku dalo čekat.

Začali jsme tedy sestupovat opět po těch ohavných šutrech na druhou stranu kopce směrem k údolí. Nejdřív se objevilo Skierffe, pak Nammásj a konečně i celé údolí Rapadalen i s jezerem Laitaure. Bylo pod mrakem, na focení to moc nebylo, ale pohled opět, jak jinak, než úchvatný. Je zajímavé, že Nammásj už nevypadal jako Stolová hora. Posadili jsme se na kameny a hodnou chvíli jenom vychutnávali tu úžasnou scenérii.

Je jasné, že zpátky se nešlo stejnou cestou. Dokončili jsme obchvat kopce Suobbattjahkka a přes sedlo s vedlejším kopcem Barddegiehtje (1 161 m n. m.) začali pomalu scházet směrem k tábořišti. Cesta dolů často nebývá nijak lehčí než cesta nahoru, což se potvrdilo.

Většinou jsme šli přes kamenná pole a s ubývajícími výškovými metry přibylo vlhkomilných rostlin a zakrslé vrbky. Docela dobře jsme nakonec našli tu vrstevnicovou pěšinu vedoucí k hliníkovému mostu a v pohodě dorazili do tábora.

Vsuvka - o místních turistech

Nebylo jich moc, ale přece jen je Královská cesta docela navštěvovaná. S našim počtem devíti vandrovníků jsme byli spíše rarita, místní se tolik nedruží. Velmi často jsme potkávali pouze osamělé poutníky, téměř vždy si v chůzi pomáhali jednou dřevěnou holí, tak o něco delší než byli sami. Žádný sofistikovaný hi-tech výrobek - jen prostý dřevěný klacek. Dokonce byly takto k vidění i osamělé dívčiny.

Faktem je, že opravdová pustina začíná až mimo Královskou cestu, ale zase na druhou stranu - pak stojí za to. Nikde nikdo a signál na mobilu také ne. Největší výpravou kromě nás byla ta parta od toho většího jezírka, co jsem o ní už psal (a ta byla stejně mezinárodní).

Potkávající turisté se zdraví místním pozdravem "hej", který je všeobecně používán i v civilizaci bez ohledu na věk, pohlaví a společenské postavení zdravících se osob. Nevím, jestli to platí i pro krále (v současnosti Karel XVI. Gustav), toho jsme na té "jeho" cestě jaksi nepotkali… A ještě jedna poznámka - v drtivé většině případů se s místními bez problémů domluvíte anglicky.

Čtvrtek 7. července 2011 - Lesem k jezeru Stuor Dáhtá

Ono to zase celou cestu lesem nebylo, zejména ne hned od začátku. Z tábořiště Rittak jsme šli jako včera pěšinou k hliníkovému mostu, za ním jsme obešli kopec Favnoajvve (1 117 m n. m.) a přes sedlo s dalším kopcem Huornnásj (884 m n. m.) se dostali na hranu sešupu s nádherným výhledem do údolí na jezero Sjábttjakjávrre, které také leželo na naši další cestě. Sešli jsme k okraji lesa a pokračovali skrz něj k jezeru.

Les se postupně začal podobat tomu, jak ho známe z domova. Spíše tedy horského typu, Šumava bude asi opravdu tím nejlepším příměrem. Přibyly dřevěné lávky přes mokřiny a můstky či mosty přes potůčky a potoky směřující z hor do údolní říčky Rittakjahko spojující jezero Rittak s jezerem Sjábttjakjávrre. Přecházeli jsme dokonce i most kovový zavěšený na řetězech a nechybělo ani překonávání potůčků po kamenech.

Konečně jsme byli u jezera Sjábttjakjávrre, kde mapa avizovala nějakou civilizaci s názvem Pártestugan, ovšem vybavenosti Aktse zdaleka nedosahovala. Hlavně tam nebyl obchod, takže jsme si o pivu mohli nechat jenom zdát, i kdyby to měl být jen ten hrozný lättöl. Zato tam byla poměrně velká turistická ubytovna krásně položená na jakémsi poloostrově vybíhajícím do jezera. Pokochali jsme se aspoň tím jezerem a pokračovali po cestě vedoucí podél něho opět tím "šumavským" lesem s potůčky a můstky. Objevily se houby, zatím ještě malé a v malém počtu, hlavně křemenáče.

Tip: Sběr lesních plodin je ve švédských národních parcích povolen. Na jedné informační ceduli jsme se dokonce dočetli, že pro vlastní potřebu je povoleno chytat i ryby!

Jezero Stuor Dáhtá

Cesta se postupně od jezera odklonila a my narazili na zimní značení, které musí všem našincům připomínat dopravní značku "nechráněný přejezd". Cíl - jezero Stuor Dáhtá - se přiblížil a putování se stalo trochu chvatnějším. Šli jsme teď podél celkem vydatného potoka a hned u jezera narazili na pěkné místo i s ohništěm na večerní posezení.

Stavění stanů nám sice trochu narušila nenadálá přeháňka, ale jezero Stuor Dáhtá to pak vynahradilo čistou vodou, která přímo lákala ke koupeli, a nádherným panoramatem včetně vzdálených zasněžených vrcholků pohoří Tarrekaise.

Pátek 8. července 2011 - Kvikkjokk a déšť na závěr

Ráno jsme pokračovali dále okolo jezera a míjeli ještě několik dalších pěkných míst na táboření, i když většina byla svou velikostí vhodná spíše pro méně početné výpravy. Všude byly stopy po ohništích a nebylo se ani co divit, když je dřevo na dosah. Možnost podvečerního (je přece polární den) posezení u ohýnku s nádherným výhledem na vzdálené hory činí břehy tohoto jezera suverénně nejkrásnějším místem k táboření na celé této části Královské cesty.

Vsuvka - o zvířeně v Laponsku

Samozřejmě by to měli být především sobi, ale ti se, bohužel, nekonali, když pomineme nějaké to odhozené paroží nebo vybělené kosti. Od místních jsme se dozvěděli, že sobi se v tuto dobu zdržují více na severu, kde je přece jen o trochu chladněji a nesužují je tolik všudypřítomní komáři.

Nejrozšířenějším zvířetem je asi lumík norský (Lemmus lemmus L.), taková dohněda zbarvená myš, kterých nám běhalo pod nohama spousty a jejichž trus ve formě malých světle hnědých válečků se válel všude. Lumíci se dorozumívají pískáním, a tak byli hlavně slyšet, vidět už tolik ne, protože běhají dost rychle. Zahlédli jsme i jejich predátora hranostaje (Mustela erminea), v letním hnědém ohozu s bílou náprsenkou, bez královského majestátu a taky bez nebezpečí, že by ho pro ten jeho kožich někdo lovil (ano, já vím, že vy víte - z jeho zimní kožešiny se šijí pověstné královské hermelínové pláště).

Z ptáků to pak byl nějaký druh menších racků, podle internetovských informací také lovících lumíky, dále něco podobné dropovi a zahlédli jsme i slepici tetřeva. Místní říkali, že těch větších lesnatých porostech okolo jezer žijí i medvědi, ale na ty jsme, naštěstí, nenarazili.

Za jezerem se cesta ponořila opět do lesů protkaných potoky s můstky a prkennými lávkami přes mokřiny. Kolem oběda jsme došli na odbočku k laponské vesnici Parek, tam a zpátky tak nejméně ještě na jeden další den pochodu, ale to už bychom nestihli.

Tip: S odstupem času bych dal možná radši přednost podívat se do té domorodé vesnice Parek, než se koukat na Skierffe z druhé strany údolí Rapadalen. I když podle internetovských diskuzí ta vesnice není zase bůhvíjaká atrakce.

Řeka Gamajahka

Odpoledne se udělalo dost dusno, na oblohu se začaly nasouvat mraky a bylo čím dál jasnější, že bude pršet. Zpočátku to vypadalo jen na menší přeháňku, ale ta brzy přešla do fáze otravného deštíku. Pěšina začala klesat, posléze se změnila na lesní svážnici a dokonce přestalo i pršet.

Těsně před vesnicí Kvikkjokk jsme se šli podívat na řeku Gamajahka, která kolem ní protéká. Kamenitým korytem se valil mocný proud vody a v peřejích mizel za zátočinou. Podmračené počasí ještě umocňovalo temnou barvu vody a zlověstnost živlu.

Mezitím se dalo znovu do deště, a tak jsme fofrem mazali někam pod střechu. Hned na začátku vesnice je turistická základna, ideální řešení. Recepce s posezením fungovala zároveň jako občerstvení a malý obchod, ve vedlejší místnosti byla dokonce jídelna s výdejním okénkem a samozřejmě bylo možné využít i ubytování různé kvality a ceny. Takže v prvé řadě kávička a pivo. Výprava se pak rozdělila na dvě skupiny, jedna přijala zavděk nabízeným ubytováním a druhá posléze odtáhla na nedalekou loučku, kde se smělo "free of charge" stanovat.

Sobota 9. července 2011 - Zpět do Stockholmu

Ráno jsme prošli vsí až k autobusové zastávce, u které byl kostel a zvonice, obojí, jak jinak, než ze dřeva. Kostel byl otevřený, u nás bychom asi napsali kupodivu, ale tady je to zřejmě normální, ve Švédsku se přece nekrade. Výzdoba byla vcelku prostá, ale všude na stěnách visely radiátory a po chladné noci se nám zdálo, jako by se tam dokonce i topilo. Dostali jsme se i na kúr a mohli si prohlédnout malinké varhany.

Vsuvka - o švédské poctivosti

O té kolují neuvěřitelné pověsti. Ve Švédsku se prý nekrade. Pravdou je, že jsme zase až příliš tento fenomén netestovali. I když… Po dva dny jsme nechali stany bez dozoru v pustině a toulali se bůhvíkde horami. Ale přece jen jeden postřeh z cestování. V celém lehátkovém vlaku byl jeden, možná dva průvodčí.

Na dveřích nebyly řetězy a kupé zamykatelné zevnitř na řetízek, jak je to běžné u českých a československých vlaků. Věci potřebné na spaní (prostěradla, deky) byly již předem připraveny v jednotlivých kupé a na konci cesty se nechodily vracet průvodčímu, který taky kvůli tomu nezabavoval jízdenky. V uličce v prostoru u vstupních dveří vlaku se nacházela taková volně přístupná kukaň na větší bagáž, kterou domácí cestující včetně nás bez problémů využívali. Když jsme se sešli všichni v jednom kupé, tak nikdo neřešil, co se děje s jeho věcmi třeba v úplně jiném vagóně.

Autobus přijel načas a už jsme ujížděli známou krajinou lesů, jezer, samot a vesniček. Někteří začali upadat do náruče Morfeovy, ale nebylo jim dáno. Autobus dělal totiž přestávky. Tu první, kratší, bylo možné ještě prospat nebo využít na malé občerstvení v již otevřeném bistru. Druhá byla dobře hodinová, a tak jsme se vykulili z autobusu a rozběhli se po okolí.

Zastavili jsme v nějakém městečku (Jokkmokk?) a nebylo divu, že jsme brzy narazili na malý supermarket. Pořešili jsme tedy svačinu do vlaku, ale co taky nějaký suvenýr? Třeba příšerně drahé sušené sobí maso (600 SEK/kg), které mi pak připadalo moc sladké? Nebo je libo radši pověstnou shnilou rybu v nabobtnalé konzervě?

Do Murjeku jsme dorazili okolo poledne, lehátkový vlak jel až o půl osmé večer, a tak jsme zbývající čas víceméně utloukali prohlídkou městečka (kostel byl tady ale zavřený), posezením v místní hospodě a nakonec i na nádraží, které nabízelo alespoň kiosk a obchůdek. Vlak nakonec přijel skoro s hodinovým zpožděním…

Neděle 10. července 2011 - Domů

Poslední den už nenabízel nějaké převratné zážitky, a tak jenom jeden postřeh: Ve Stockholmu jsme opět skončili na tom plácku, pardon, vlastně na hřbitově u kostela sv. Kláry a chtěli dohnat něco z pamětihodností. Začalo ale pršet, a tak jsme vzali zavděk alespoň prohlídkou toho kostela. I to byl neotřelý zážitek.

Přišli jsme těsně po mši nebo nějaké takové podobné slávě a načapali věřící, jak si užívají občerstvení v jakémsi improvizovaném bufetu, který si zřídili v jedné z postranních lodí kostela. Kafíčko, čajíček, zákusky, obložené chlebíčky… To se to pak shánějí ovečky! Je vidět, že naše církev svatá má ještě co dohánět…

Tip: Všeobecné zkušenosti s leteckou přepravou zavazadel velí zabalit bágly do takové té lepivé potravinářské folie, kterou koupíte v každém supermarketu. Ta totiž alespoň udrží pohromadě složitou soustavu různých popruhů a řemínků, kterými bágly většinou oplývají, a trochu odradí i případné nenechavce.

Službu balení zavazadel do folie letiště většinou nabízejí, v Praze - Ruzyni je za poplatek 195 Kč. V rozlehlém areálu letiště Arlanda se mi nepodařilo tuto službu nalézt, ale určitě tam někde je. Dá se to vyřešit jednoduše - v Praze si nechte bágl zabalit a na cestu zpět si vezměte folii sebou. Jo, a někde na dostupném místě v báglu si připravte nějaký nožík, ať se toho vzdorovitého plastového obalu pak zbavíte co nejrychleji. A poslední rada: Nepřeřízněte si přitom hlavní nosný popruh u báglu, jak se to podařilo mému kamarádovi.

Další související články:

+ Kungsleden - putování za polárním kruhem, soutěžní článek č. 3, Treking s Tilakem 2008
+ Käsivärsi - polární pohraničí
+ Laponskou divočinou na běžkách
+ Běžkování v severním Finsku aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka? (1)
+ Běžkování v severním Finsku aneb proč se vyplatí pořádná cestovní zdravotní pojistka? (2)
+ Kinnarodden - konec Evropy
+ Podzimní Lofoty, severní Norsko, Soutěžní článek č. 11, Treking s Tilakem 2008
+ Pobřežní trek na ostrově Vega, Norsko
+ Cesta na sever (1), pohoří Rondane
+ Cesta na sever (2), Jotunheimen a Hardangervidda
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Švédsko, Královská cesta Kungsleden (1) aneb spanilá jízda do Laponska
Hory Říje a podivné období, zakázaný hřeben v Západních Tatrách
Hory Jak bezpečně bivakovat v medvědích oblastech
Reklama
Témata našich článků…
Baranec Štiavnické vrchy Krkonoše, ubytování Radegast Pravčická brána Kvarky Žiarska chata Klíč Beskydy, ubytování Poledník Závojový vodopád Maroko Jeřáb Merkur Sovinec Jupiter Poľana Soos Lužické hory Starý Jičín Fáze Měsíce Rešovské vodopády
Reklama
Doporučujeme ke čtení

S medvědy v zádech (2), jak se chovat při setkání s medvědem

Medvěd

Existuje celá řada rad a doporučení, co dělat a jak se chovat při pohybu v oblastech, kde nelze setkání s medvědem vyloučit. Zhruba by se daly…

Outdoorové bundy - bundy v outdooru, používané materiály

Bunda, neboli svrchní vrstva při cestě ven (na hory, na kolo, do města) je velmi důležitou součástí oblečení, zvláště v případě, kdy nám povětrnostní podmínky tolik nepřejí. Správný výběr nás může ochránit od nepříjemných…

Reklama
Populární treky
1. Ukrajinské Karpaty Přechod pohoří Hriňavy a Čivčiny, trek s bonusovým výstupem na Pětroš
2. České hory Hřebenovka Jeseníků na sněžnicích trochu jinak, trek z Červenohorského sedla na Rejvíz
3. České hory Kolem vodopádů Stříbrného potoka na nejvyšší vrchol Rychlebských hor - Smrk (1 125 m)
4. Slovenské hory Přechod přes Skriniarky, vysokohorská turistika v Západních Tatrách
5. Španělské Pyreneje Parc Nacional d'Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, Pyreneje a treky
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist