Přechod hlavního hřebene Krkonoš, nejvyššího pohoří v Česku

3denní přechod pohoří aneb to nejkrásnější z nejvyšších českých hor

Krkonoše jsou dle mého názoru nejkrásnější české hory - nikdy mě nepřestanou překvapovat a každá jejich návštěva se mi neodmyslitelně vryje do paměti. Dokáží být klidné, krásné, ale i drsné a náročné, pokud zrovna nevyjde počasí.

Zvláštní kombinace tolika protikladů na tak malém prostoru. Východy a západy Slunce na Sněžce mají zvláštní kouzlo a patří k nejhezčím, které jsem kdy viděla. Krkonoše mají ještě další nej - kde jinde si navíc vychutnáte pivo z nejvýše položeného pivovaru ve střední Evropě?

A tak jsem se zase jednou rozhodla, že je nejvyšší čas poctít tyto hory svou přítomností. Sbalila jsem si to nejnutnější do krosny a v 6:40 jsem stála v Praze na Černém Mostě a čekala na autobus do Pece pod Sněžkou. 22 minutový přestup ve Vrchlabí jsem využila k nákupu v Lidlu, kde jsem dokoupila bagetky a Amaretto - v souladu s mým přesvědčením, že alkohol pomůže v nejnáročnějších situacích, sbližuje lidi a že, i když je ve skle, tak to kilo navíc se prostě vynést musí.

Čtěte také: Dvoudenní přechod hřebene Krkonoš, hřebenovka nejvyšších českých hor

V 10:00 místního času jsem stála na autobusáku v Peci a uvažovala co dál. Zaběhla jsem na místní informace a koupila mapy západních a východních Krkonoš (každá za 60 Kč, na Luční boudě ta stejná mapa 160 Kč) a vydala se mou oblíbenou trasou na Sněžku.

Po červené jsem míjela Richtrovy boudy, pak chatu Výrovku a kolem Památníku obětem hor jsem dorazila na Luční boudu. Tuto cestu mám ráda právě pro úsek trasy z Výrovky na Luční boudu - holé ošlehané svahy s krásným výhledem do krajiny kolem, a za kopečkem pod Luční horou již většinou bývá pořádně namraženo a otevře se nádherný pohled na majestátně se tyčící Sněžku.

Tentokrát jsem vynechala čepovaného Paroháče na Luční boudě a pokračovala jsem přímo ke Sněžce po modré přes úpská rašeliniště kolem pramenu Úpy. Bylo úterý, mimo sezónu, a cesta na které to většinou vypadá spíše jako na Václaváku, zela prázdnotou. Krásný pocit. Na Sněžce jsem počkala na západ Slunce, na zahřátí jsem si dala trochu Amaretta a vydala se zpět na Luční boudu k noclehu. Cesta byla jako obvykle hodně zledovatělá - doporučuji si vzít nesmeky a předejít tak klouzaninám/zlomeninám.

Luční bouda má otevřeno po celý rok a je to velkokapacitní ubytovna, která nabízí turistům první poslední - od projížďky psím spřežením, přes lov pstruhů v suterénu až po vlastní výrobu piva. Já jsem ji využila k přenocování (spaní na zemi ve vlastním spacáku za 300 Kč), k relaxaci v sauně (celá sauna za 150 Kč na hod) a ochutnávce výborného místního piva Paroháč.

Překvapení obsluhy když se z tmavé stezky vynořila samotná holka s obrovskou krosnou a dožadovala se přespání a sauny bylo opravdu velké - dokonce se mi podařilo být jediným ubytovaným hostem na celé chatě. Což vůbec nevadilo - spíše naopak.

Ráno jsem vstávala ještě před východem Slunce a jen tak na lehko jsem si vyrazila ven a užívala jsem si naprosté ticho a nádherné barevné představení vycházejícího Slunce na obloze. Člověk by neřekl, co vše dokáže slunce vykouzlit - obloha měnila barvy od šedivé, přes rudou, oranžovou až do jasně žluté a připomínala nebe ve dni nezávislosti těsně před útokem mimozemšťanů - jemně strašidelné, ale nádherné.

V ceně přenocování byla naprosto úžasná snídaně - smaženice, obložený talíř a domácí koláč a taky pořádný kotlík kávy - nic člověka nepotěší víc než nádherný východ Slunce a výborná snídaně. Pozitivně naladěna jsem se vyšla ven z chaty a jaké bylo mé překvapení, když se počasí během asi 45 min změnilo naprosto k nepoznání - mlha, že by se dala krájet, vítr a dešťové poprchávání.

V takovém počasí se mi nikam moc nechtělo, ale nebyl čas na hrdinství - natáhla jsem pončo a pokračovala po červené stezce Česko-polského přátelství na Labskou boudu. Pokud budete vyrážet o chvilku dříve ráno, rozhodně si cestu prodlužte kolem jezer Velký a Malý Staw (modrá a pak zelená trasa, která se u Sloneczniku napojuje zpátky na červenou trasu Česko-polského přátelství).

Já jsem v takovém počasí a s již jemně namoklou bundou raději pokračovala po červené kolem Sloneczniku, Špindlerovy boudy a dále směrem k Labské boudě. U Petrovy boudy se všechny stopy ve sněhu postupně ztratily a bylo vidět, že zde přede mnou minimálně den nikdo nešel.

Mlha byla ještě hustější než u rybníku Brčálníku a také se poměrně ochladilo, takže nejen má bunda, ale i kameny pode mnou začali mít nebezpečnou ledovou krustu. Mužské a Dívčí kameny jsem minula bez úhony, ale dál byla cesta už opravdu hodně zledovatělá a fučelo tak, že na tři kroky dopředu připadal jeden zpátky.

U Sněžných jam byla situace úplně nejhorší - neviděla jsem na krok, nevěděla jsem přesně kde jsem, proti větru se ani s 12 kg těžkou krosnou téměř nedalo jít, ve tmě pod okrajem jsem tušila černou hloubku a široko daleko nikde nikdo. Ve stylu "hrdinů jsou plné hřbitovy" jsem se dala na ústup po žluté k Labské boudě a ještě před setměním jsem ochutnala vodu z pramene Labe.

Labská bouda byla v rekonstrukci a obsluha byla teda naprosto nepříjemná - přespání ve spacácích prý nejde a nejlevnější ubytování za 600 Kč - což se mi tedy vůbec nelíbilo a nechala jsem si zavolat šéfa z Luční boudy. Takže nakonec za 300 Kč bez topení a sprchy.

Celkově si myslím, že na horách by měli být lidé, kteří mají ostatní horaly rádi a u obsluhy na Labské jsem pouze cítila naprostou neochotu a snahu vydělat za každou cenu (jak na mě, tak i na německém turistovi, který zde dorazil v naprosto šíleném stavu na kole).

Pět Paroháčů a půlka lahve Amaretta vypitá s řemeslníky nahradí i vypnuté topení, takže po nakonec příjemném večeru se ráno probouzí do krásného dne. A jako by se mi hory smály - den předem naprostá šílenost, ráno nádherné azuro a teplé sluníčko. Jdu se mrknout na to, co mě den předem tak vyděsilo a zjišťuji, že jsem stála asi 10 metrů od obrovského vysílače, podle kterého jsem se mohla nádherně zorientovat, jenže jsem ho prostě neviděla. I takhle dokážou Krkonoše vyškolit.

Zasmála jsem se tomu, obdivovala propasti Sněžných jam (2 ledovcové kary hluboké 215 metrů) a vydala se dál po červené hřebenovce k Violíku, Tvarožníku a Svinským kamenům. Od nich potom kolem Vosecké boudy po žluté až ke Krakonošově snídani, kde ovšem kromě pěkného posezení nebylo nic moc k vidění. Z Krakonošovy snídaně jsem kopírovala říčku Mumlavu dále po modré až k rozcestí U čtyř pánů, kde jsem si dala pauzu a kochala se výhledy a dálkou, kterou jsem již ušla.

Když jsem úplně vzadu viděla Sněžku, nebyla jsem ani schopná uvěřit, že jsem to opravdu ušla, a že před dvěma dny jsem stála na vrcholu tam někde v dáli. Pokračovala jsem dále po modré a už podruhé za den jsem se ocitla u Labské boudy. Od ní jsem jen jednoduše sešla Labským dolem, kolem vodopádů až do civilizace Špindlerova Mlýna. Vše mi připadalo hrozně hlasité, uspěchané a jako z jiného světa - být sama tři dny na horách, nepotkat téměř ani živáčka a jen se kochat nádhernou krajinou je naprosto úžasný zážitek.

Trasa

1. den: Pec pod Sněžkou - Richtrovy boudy - Výrovka - Luční Bouda - Sněžka - Luční bouda (nocleh+ sauna)

2. den: Luční bouda - Polední kameny (Slonecznik) - Špindlerova bouda - U Petrovy boudy - Dívčí kameny - Mužské kameny - Sněžné jámy - Pramen Labe - Labská bouda (nocleh)

3. den: Labská bouda - Sněžné jámy - Violík - Svinské kameny - Vosecká bouda - Krakonošova snídaně - U čtyř pánů - Labská bouda+vodopád - Labský důl - Špindlerův Mlýn

• Náročnost: jednoduchý okruh, pokud vyjde počasí, pohorky s sebou!
• Délka: zhruba 55 km, okruh
• Cena: 170 Kč jednosměrná z Prahy, ubytování ve spacáku: 300 Kč, sauna: 150 Kč, mapa: 60 Kč (informace v Peci), polívka a pivo dle vlastního uvážení - raději víc než míň
• Datum absolvování: 12.11.2013

Další související články: