Dvoudenní trek v Krkonoších přes Polsko

2denní okružní túra přes polské Krkonoše aneb to nejkrásnější z východních Krkonoš

Možná si řeknete, že se mimo hřebenovky v Krkonoších žádný pořádný trek podniknout nedá. Dá, jen chce opustit "vyjeté koleje" dané kdysi "zadrátovanou" a nepřekročitelnou státní hranicí s Polskem a posunout zrak na mapě právě k naším severním sousedům. Právě díky Schengenu jsme si mohli dovolit naplánovat a uskutečnit krásný okruh ve východní části Krkonoš a navštívit všechna důležitá nej…

Přestože jsme nepodnikli hřebenový přechod, nebrodili jsme dravé horské bystřiny ani nemuseli v prudké bouři stavět stany, dokonce jsme se nemuseli probíjet po neprostupných stezkách, zanechal ve mne následující dvoudenní přechod východní části Krkonoš krásné vzpomínky, které ještě nyní umocňují stovky krásných fotografií zachycující nezapomenutelné okamžiky či panoramata.

Na náš trek vyrážíme z Pece pod Sněžkou, významného turistického střediska východních Krkonoš. Pod Slatinnou strání (1 153 m) míříme k Husově boudě a dále přes rozcestí Lučiny (1 084 m) u retranslační věže k Hrnčířským boudám (1 070 m), u kterých se konečně dostáváme na červenou turistickou stezku. Ta vede od Černé hory dále k severu k Luční boudě a k hlavnímu hřebeni Krkonoš, kam máme namířeno i my.

Cesta je pohodová, zpevněná. Krkonoše, které výškově konkurují zhruba pohoří Gorgany v ukrajinských Karpatech (kde jsem měl původně v tomto okamžiku být) však nejsou již tak divoké a bez infrastruktury a prostupných cest. Právě naopak. Cestou míjíme řadu horských bud, postupujeme po upravených a dobře značených cestách a stezkách a nemáme problémy s doplněním vody a nebo proviantu. To ale nevadí, nejen divokými treky živ je člověk.

Kolem lesní boudy za výhledy na Liščí hoře

Pěkným lesem po zpevněné cestě přicházíme na Rozcestí pod Lesní boudou (1 080 m) a kolem Lesní boudy, která funguje zároveň jako ekofarma se dostáváme k Lyžařské chaty v sousedství horského hotelu Prvosenka. Procházíme krásnými rozkvetlými loukami s pěknými výhledy, čehož využíváme k posezení k posezení před Lyžařskou boudou. Dávám kofolu a kochám se pěknými pohledy na Černou horu, po které jsem se potuloval včera. Jen to pěkné Černohorské rašeliniště není vidět.

Je čas ale zvednout kotvy. Přes Liščí louku (1 240 m) míříme po široké svážnici vstříc Liščí hoře (1 362 m). Ještě než dorazíme k vrcholu částečně porostlému kosodřevinou, zastavujeme se na pěkné vyhlídce s posezením. Jako na dlani tady máme Sněžku (1 603 m) a Studniční horu (1 554 m) i táhlý hřeben Růžové hory (1 390 m). Opravdu moc pěkné, přestože vzdálenější hřebeny se skrývají v oparu.

Kolem Výrovky na Luční boudu

Z liščí hory pokračujeme po tzv. Liščím hřebeni s jako podle pravítka rovnou turistickou stezkou, která nás přivádí k Chalupě na rozcestí (1 349 m), která funguje jako bufet, ubytování tady nenaleznete. Před tím si však ještě odskočím na krásné louky s výhledy u Dvorské boudy a blízké Zadní Rennerovky. Výhledy jsou nádherné avšak siluetu hradu Trosky v Českém ráji hledám marně, viditelnost do dálky je poměrně špatná. Tak snad to bude lepší při plánovaném podzimním návratu.

Na Chalupě na rozcestí dáváme sodovku a užíváme si pohledy na Luční horu (1 555 m), Studniční horu i Sněžku. Pak kolem blízké Výrovky (1 357 m), která nabízí ubytko za "pouhých" 550 Kč pokračujeme znovu po asfaltu strmým stoupáním na Luční hřeben, jenž spojuje Luční horu se Studniční horou a tvoří jakousi hráz plošiny Úpských rašelinišť.

Jednu z nich navštěvuji a fotografuji. Až po návratu zpět na cestě u památníku obětem Krkonoš (1 509 m) zjišťuji, že přístup k bunkrům je nelegální, vstup je zakázán. Opravdu nechápu proč není oficiálně alespoň nejbližší pevnost normálně zpřístupněna. Ten úzký chodník ničemu neublíží. Chápu, že okolní terén kryoplanačních teras je relativně zranitelný, ale původní chodník je dostatečně zpevněn a tvořen povětšinou kameny. Okolní krajina má charakter lišejníkové tundry s řadou vzácných rostlinných druhů jako jsou prvosenky, koniklece či endemický jestřábník.

Před námi se rozkládá ohromná pláň Úpských rašelinišť (Bílá louka), která jsou lemována vrcholy Sněžky, Studniční hory, Luční hory a Stříbrného návrší (1 433 m). Uprostřed sedí velká stavba Luční boudy (1 410 m), ke které právě máme namířeno. Protože ale máme času málo a mnoho kilometrů před sebou, dáváme si jen po pivu a míříme po žluté spojce k hranici s Polskem a na červeně značenou Cestu česko - polského přátelství protínající tzv. Roveň pod Sněžkou. Ta v této části vede cele po polském území.

Vzhůru dolů k ledovcovým jezerům

Na červené hřebenovce se dáváme doleva a asi tři kilometry pokračujeme po širokém chodníku k vrcholu Slonecnik (1 420 m). Cestou se přitom můžeme pokochat leteckými pohledy do dvou mohutných ledovcových kotlů, na jejichž dnech se lesknou tmavá oka dvou největších krkonošských ples zvaných Maly Staw a Wielki Staw. K většímu z nich bohužel turistická cesta nevede, ale alespoň si užijeme menšího z nich s pěknou turistickou chatou.

Ze Slonecniku vede strmá spádnicová pěšina v hustých porostech kosodřeviny až k nádherným skalním útvarům zvaným Pielgrzymy, které jsou opravdu fotogenické a také mnohem větší, než jak se jeví z vrchu z hlavního hřebene. Po krátké zastávce ale pokračujeme dále, čeká nás ještě poměrně daleká cesta. Přes Sněžku se ještě dnes chceme vrátit na Luční boudu, na které plánujeme nocleh.

Sestupujeme od skal Pielgrzymy po širokém lesním chodníku. Ten nás brzy přivádí na krásné louky, z nichž se otevírají pro nás neobvyklé pohledy na Sněžku. Pořizuji množství záběrů, takovéto vysloveně fotogenické počasí už tady nikdy nemusím zastihnout… Brzy jsme na Polaně (1 067 m) s velkým upraveným piknikovým místem, které je do posledního místa zabráno dětmi. I v Polsku je čas školních výletů…

Maly Staw a Schronisko Samotnia

Jak jsme výšku ztratili, tak ji musíme opět nabrat. Na Sněžku to ale nebude až tak strašné, jen něco přes půl výškového kilometru. Po široké "vydlaždičkované" cestě (úprava něco na způsob "kočičích hlav", ze kterých po 15 kilometrech bolí nohy více než po 40kilometrovém treku) pokračujeme vzhůru. V lese narážíme na první rozcestí, které nás vede vzhůru po širokém kamenitém chodníku.

Les brzy ustupuje a objevují se skaliska s porosty břízy a jeřabiny. Okolní krajina mi silně připomíná tu tatranskou v okolí Tatranské magistrály vedoucí ze Štrbského plesa na Popradské pleso. To nakonec dokreslují i připojené fotografie.

Konečně přicházíme k plesu zvanému Maly Staw, jehož rozloha činí asi 2,88 ha. Jeho maximální hloubka činí 7,3 m a celkový objem plesa je asi sto tisíc kubických metrů. Na utopení by to tedy docela postačovalo. Hladina Malého Stawu se nachází ve výšce 1 183 m nad mořem. Jezero je od jihu ohraničeno strmými svahy ledovcového kotle, na jeho severním břehu stojí pěkná turistická chata Samotnia, která patří PTTK. Dávná činnost ledovců je tady opravdu velice dobře patrná a člověk si tady připadne jako někde na polské straně Tater.

Od chaty Samotnia po krátké zastávce opět nabíráme výšku a pokračujeme k velké turistické chatě Strzecha Akademicka, která rovněž patří polskému PTTK. Pokračujeme dále po široké dlážděné cestě až na rozcestí Spalona Straźnica (1 430 m), kde jsme jen asi 200 metrů od žluté TZ, po které jsme na hřeben přišli od L uční boudy. Těchto "200" metrů nám zabralo asi čtyři hodiny, kdy jsme ušli dalších asi 11 km a nastoupali či sestoupili pěkných pár stovek výškových metrů. Jsme ale bohatší o fůru krásných a neopakovatelných zážitků.

Sám vzhůru na Sněžku, Dom Ślasky

Na Slezskům dům to máme asi 3/4 hodiny po, jak jinak, dlážděné cestě. Chápu, že je potřeba zabránit erozi pod náporem velkého množství turistů, ale dlouhodobě se po tomto chodí opravdu, jak bych to řekl slušně, kurevsky. Chodidla z toho bolí neskutečně, pohorky, nepohorky.

Konečně se objevuje Dom Ślaski, pěkná polská turistická chata hned u hranice pod vrcholovou pyramidou nejvyššího krkonošského hřebene - Sněžky. Fotografuji o stošest. Nejen proto, že je pěkné večerní světlo, výhledy skvělé, ale také proto, že jsou chodníky naprosto prázdné. Nikde nikdo. To mi nikdo neuvěří a možná budu obviněn z retušování fotografií. Přísahám ale, že praktiky sovětských vůdců či dnešního "nezávislého" tisku jsem opravdu nenásledoval, fotografie jsou opravdu originální bez úprav (tedy krom nutného doostření a optimalizace pro webové stránky).

Od Slezského domu stoupám sám po širokém kamenitém chodníku ohraničeném řetězy. Gřešek je již někde vepředu, takže nezaclání v zorném poli fotoaparátu. Po zhruba 200 výškových metrech se konečně objevuje typický vrchol s polských "UFO", které letos v zimě přišlo o plechovou krytinu střechy. Je tady sice pár lidí, ti brzy ale mizí sjíždějíc poslední lanovkou. Ještě před tím se ale krátce zastavím u pomníčku dvou záchranářů (Š. Spusta a J. Messner), kteří v roce 1975 (16.1.) zahynuli kousek pod vrcholem Sněžky během záchranné akce.

Bufet je uzavřen (funguje jen do 17.00) a to nemluvím o zbytečně přechvalované poštovně. Ta je otevřena pouze do 15.00 a jen o víkendech (tuším že i v pátek a o svátcích). Poněkud trapná otevírací doba, ale to mě již v Krkonoších nepřekvapuje. Však když se nedostane peněz, zažádáme o dotace, že… Osobně bych jim nedal nic, když se jim nechce makat!

Brzy se objevují další dva lidi, ti ale opět kamsi mizí, takže si na vrcholu Sněžky užíváme samoty a krásných výhledů. Studniční hora s hlubokým ledovcovým kotlem se již začíná schovávat do stínu, Luční hora a další krkonošské vrcholy jsou jako na dlani. Na východním obzoru se rýsuje silueta Orlických hor. Pokouším se objevit i hřeben Jeseníků s Pradědem, ale marně, viditelnost tomu nedopřává. Dáváme vrcholové pivo, fotíme a užíváme krásného večera.

Nocleh na Luční boudě

Čas ale pokročil, je potřeba pokračovat dále. Abychom se nevraceli po stejné cestě, využíváme polské zásobovací cesty na vrchol. Z ní je pěkně vidět Obří hřeben zakončený Svorovou horou (1 411 m) a následující Lesní hřeben táhnoucí se až k Pomezním boudám na sedle Okraj (1 046 m). O kus níže je pak jako na dlani Lomnický vodopád, který je již ale bohužel ve stínu a fotografování nemá moc cenu.

Jsme opět u Slezského domu, od nějž míříme přes Úpská rašeliniště, která mají charakter subarktické tundry, která se tady zachovala i po skončení doby ledové. Stejně jako řada glaciálních reliktů místní fauny a flóry, z nichž jmenujme alespoň ostružiník moruška (Rubus chamaemorus) či modráčka tundrového (Luscinia svecica). Opravdu kouzelný kraj, jenž si vychutnávám o samotě sedíc na poválkovém chodníku. Gřešek je již určitě dávno na Luční boudě, já chci ale ještě využít večerního světla, samoty a fantastických výhledů k fotografování.

Na Luční boudě nestíhám již ani polévku, kuchyně se zavírá ve 20.00. Co naplat, budu se muset spokojit s pěnivým mokem, jenž ve svých knihách vychvaluje Ivan Zajíček. Přes den jsem toho tak či tak vypil velice málo. Nebylo času, protože dnešní trasa měla více než kilometrové převýšení a celkově jsme ušli asi 32 kilometrů. S velkým báglem a pod pálivým Sluncem opravdu solidní úsek.

Ranní návrat do Pece

Z Luční boudy se po noclehu ve vlastním spacáku se snídani za 230 Kč vracíme po stejné trase do Pece pod Sněžkou. Ano, dalo by se sejít třeba ze Sněžky rovnou, z Výrovky či ještě řadou dalších tras, ale chci si ještě jednou užít krásné hřebenovky k Černé hoře a nádherných panoramat, která budou zase poněkud jiná.

Přes Liščí horu míříme nazpět k Náchodské boudě a dále k autu. Po lehkém obědu startujeme redakčního oře a přes Pomezní boudy (zajížďka) míříme do Bozkovských dolomitových jeskyní a na Kozákov. O tam však někdy příště.

• Délka trasy: 43 km
• Převýšení: asi 1,3 km
• Náročnost: střední
• Noclehy: horské boudy, například Luční bouda, Dom Ślaski, Schronisko Samotnia či poněkud stranou stojící Dvorská bouda