Povedený čundr přes Křivoklátsko a Český kras (1)

Túra přes Žebrák, Týřov, Křivoklát, Tetín, Svatý Jan pod Skalou, Velkou Ameriku a Karlštejn (1)

Když se nevede, tak se nevede. Kdo ví, jestli nás cestou na čundr po Křivoklátsku a Českém krasu nezastihl jeden z kritických dnů, jaké prožíval Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Nejprve dlouho čekám v Praze na hlavním nádraží na kamaráda, protože na trase spadly troleje a jeho vlak měl dvě a půl hodiny zpoždění; následně přejedeme Beroun, kde jsme hodlali přesednout do spoje mířícího na Rakovník. Vagón opouštíme až v Hořovicích, které nazval Jan Neruda v roce 1866 českým Betlémem.

Stojí zde barokní zámek. Pamětihodnosti nás ale momentálně nezajímají. Stojíme v deset hodin večer na nádraží a říkáme si, co teď. Jelikož nejede zpátky žádný spoj, měníme původní plán. Pár kilometrů od Hořovic v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko stojí hrady Žebrák a Točník. Shodujeme se, že začneme trek u nich.

Nacházíme na mapě silnici, která nás dovede ke zříceninám, a vydáváme se tím směrem po okraji vozovky, není to žádný med. V mapě uvedená okresní silnička dostala v nedávné době nový povrch a valí se po ní k blízké dálnici jedno auto za druhým; ještě aby nás nechtěně srazil nějaký vůz! I proto uvítáme, když zanedlouho sejdeme na travnatou plochu a autostrádu lemujeme, nakonec se na rovném prostranství rozhodneme přenocovat. Kdo ví, jak dlouho bychom ještě museli šlapat, než bychom našli jiné vhodné místo na přespání…

Čtěte také: Karlštejn, Velká Amerika, vodopády, tajemné poutní místo a to vše 40 km…

Snad přežijeme hlasitý ruch motorových vozidel, který se nese do daleka. Rozhazujeme stan a noříme se do jeho útrob, poslední závan kritického rozjezdu přichází se svítáním. Nedaleko vzlétá letadlo, neboť jsme se pod rouškou tmy utábořili na okraji místního letiště - značku se zákazem vstupu jsme naštěstí nepřekročili!

Radši balíme fidlátka a pelášíme do města Žebrák, dostáváme se do chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Tu vyhlásili v roce 1979 o rozloze 62 792 ha, oblast je zahrnuta do biosférických rezervací UNESCO. Ochraňují zde jedinečná společenstva, jelikož flóru i faunu zdobí vzácné a ohrožené druhy, oblast je významná i z geomorfologického a geologického hlediska. Navrch se přidávají historické památky. Protože to na první z nich máme jenom pár kroků, pojďme ji rovnou navštívit.

Dominantou obce Točník, do níž jsme došli z městečka Žebrák, je zřícenina hradu Žebrák. Sídlo založil ve 13. století Oldřich Zajíc z Valdeka a v roce 1336 ho získal král Jan Lucemburský, v opevnění několikrát nocoval panovník Karel IV. Oblast si oblíbil i jeho syn Václav IV.

Protože mu Žebrák nepřipadal dostatečně bezpečný ani reprezentativní, založil na blízkém vrcholu hrad Točník, na nějž jezdil kvůli honitbám a dalším kratochvílím, jež by se stručně daly charakterizovat slovy: "Víno, ženy a zpěv." Zbudování nového sídla způsobilo, že Žebrák pozbyl na důležitosti a začal postupně chátrat, jeho zkázu zapříčinil v roce 1532 obrovitý požár. Posléze ho pobořili i majitelé, kteří z ruin brali stavební materiál.

Navzdory výše zmíněným "útrapám" působí zřícenina malebně. Asi každého upoutá obrovitá kruhová věž. V návštěvní době se dá vejít dovnitř, my máme smůlu. Dorazili jsme v ranních hodinách a turistická sezóna teprve začíná (máme konec března aneb Velký pátek velikonoční), kromě nás se v sídle nikdo další nenachází.

Protože z informačních cedulí vyplývá, že je zavřen i hrad Točník, vypouštíme výstup k tomuto objektu. Neradi bychom se škrábali na vysoký kopec a narazili na uzavřenou bránu.

Míříme na opačnou stranu. Nejprve nás pohlcuje les a následně procházíme obcí Líšná, nabízí se slušné výhledy. Vévodí jim zámek Zbiroh (původně hrad), který vznikl kolem roku 1260. My dáváme přednost jinému středověkému opevnění, jež má tu chybu, že se z něj do dnešních časů v podstatě vůbec nic nedochovalo. Přesto stojí místo za návštěvu, dominují mu zajímavá skaliska.

Hrad se nazýval Řebřík - nejspíš se jedná o zkomoleninu, protože se nedaleko nacházela obec Žebřík. Sídlo je prvně zmiňováno k roku 1318 a žilo se v něm ještě v roce 1495, následně začalo chátrat. Na úbočí kopce se nachází kostel svatého Petra z roku 1728 a za pozornost stojí i dřevěná zvonice.

Po pauze na oběd z vlastních zásob míříme k Jankovskému mlýnu. Za ním potkáváme první turisty, brzy pochopíme, co je sem přilákalo. Cesta údolím podél Zbirožského potoka nadchne srdce každého romantika. Stezka se klikatí terénem a přes vodu vedou dřevěné lávky, největší atrakci představuje Skryjské jezírko. Ve skutečnosti se nejedná o žádný "rybník", pouze se rozšiřuje potok. I ten má své neopakovatelné kouzlo. Voda se prodírá úzkou průrvou mezi strmými skalisky a vytváří malý vodopád, moc pěkné.

Zbývá doplnit, že oblast představuje významnou paleontologickou lokalitu. V okolí se vyskytují naleziště zkamenělin, hlavně trilobitů, a tak není divu, že právě v těchto končinách zahájil svou badatelskou činnost "otec české paleontologie" Joachim Barrande. Veleznámý inženýr přijel do kraje původně vyměřit trasu koněspřežné dráhy (k realizaci nedošlo), leč nálezy ho ovlivnily natolik, že se jim věnoval až do konce života.

V blízké obci Skryje má Joachim Barrande i muzeum s památníkem, a tak se chvíli věnujeme nálezům. Ve vitrínách jsou vystaveny objevené zkameněliny a nechybí naučné popisy, do sklepa navezli kameny, které mohou lidé v touze po nalezení trilobita rozbíjet zapůjčeným kladívkem. U osady se nachází i naučná stezka po stopách trilobitů, jež nadchne hlavně děti; my máme zájem o trilobita jiného. Do místní restaurace láká pivo s podtitulem tohoto vyhynulého tvora, a tak vnikáme do podniku. Dáváme si i večeři a je nám hej.

Na závěr dne zbývá vyřešit, kde složíme hlavy na noc, plán je jasný. Vydáváme se zjistit, jestli na blízkém hradě v noci nestraší bezhlavý rytíř či bílá paní. Nejprve scházíme k Berounce, což je nejznámější řeka CHKO Křivoklátsko. Vzniká v Plzni soutokem Mže a Radbuzy a její délka činí 139 km, jedná se o největší levostranný přítok Vltavy.

Po úzké pěšině, jež vede v prudkém svahu nad břehem řeky, míříme na zříceninu hradu Týřov - sídlo založili v první polovině 13. století a později sloužilo jako opěrný bod katolíků proti husitům, od roku 1574 je opevnění uváděno jako pusté. Hodláme na zřícenině najít potřebný klid, máme však smůlu. Nepříjemně se rozfoukalo, a tak se v otevřených ruinách příliš nezdržíme, volíme ústup do závětří. Pohodu nacházíme mezi stromy, kde si o řádění poryvů větru můžeme nechat pouze zdát.

Ráno přecházíme po mostě na druhý břeh Berounky a jdeme na Křivoklát, rmoutí nás jedno. Oproti předchozímu slunečnému dni se znatelně zakabonilo, ochladilo a zaprší, čili nic příjemného. Nebo se pleteme? Navzdory vlezlé zimě proti nám běží člověk, jenž má na sobě oblečené pouze trenýrky a tretry, nestačíme zírat. Nejde náhodou o zapomenutého adamitu či chlápka, jenž prchá od milenky, protože se domů nečekaně vrátil její manžel? Radši se nevyptáváme.

V obci Nezabudice zvažujeme brzký oběd, hospoda je bohužel ještě uzavřena. Čekat se nám nechce a pokračujeme v túře. Nádherný a současně náročný úsek přichází při výstupu na Nezabudické skály, jež jsou přírodní rezervací. V oblasti, jak zjistíme z naučných cedulí, se vyskytuje sedm druhů plazů, jedná se převážně o užovky. S hady se kvůli chladu nesetkáme, neboť jsou zalezlí, z vrcholového skaliska se ale nabízí slušný výhled. Litovat lze jen toho, že ho kazí nízká oblačnost.

Sestupujeme a dostáváme se do letoviska Roztoky, kde zaskakujeme na pozdní oběd; jak se ukazuje, dopřáváme si jídlo v pravou chvíli. Venku mezitím slušně sprchne. Následně stoupáme na vyhlídku a pokračujeme lesem, výrazně přibývá výletníků. Příčina zvýšeného počtu lidí je i tentokrát jasná. Lesní stezka vede ke královskému hradu Křivoklát, podle nějž pojmenovali chráněnou oblast.

První setkání s Křivoklátem je nádherné. Zastavujeme na vyhlídce a opevnění se nám předvádí v celé kráse. Za pozornost stojí majestátní kruhová věž, palác, kaple i zubaté hradby. Horší je to o krapánek později. Na nádvoří probíhá velikonoční jarmark, což má na svědomí, že je u památky vyloženě přelidněno. Protože nám jde z mumraje hlava kolem, nakoukneme pouze k bráně (za vstup na nádvoří se kvůli atrakcím platí) a dáváme lokalitě sbohem.

Než se ponoříme zpátky do lesů, prozradím něco málo z historie. V místech dnešního sídla stávalo původně přemyslovské hradiště, které po úpravách ve 12. století přebudovali ve 13. století na hrad. Nejednou sem zavítal i císař Karel IV., k výrazným přestavbám došlo za vlády Jagellonců na přelomu 15. a 16. století, kdy objekt využívali jako vězení.

K velké újmě na zdraví došlo při požáru v roce 1643. Další ohnivá pohroma přišla v roce 1826, naštěstí v 80. letech 19. století začaly probíhat rekonstrukční práce. I proto dnes vypadá památka velmi zachovale a můžeme v ní absolvovat několik historických okruhů; jak už ale padlo, my návštěvu hradu vypouštíme.

Procházíme přírodní rezervací Brdatka a klesáme do Zbečna, kde v jedné z hospod dáváme odpočinout otlačeným ramenům. Při následném výstupu nás nemile překvapí uzavřená Masarykova vyhlídka, dle vyvěšených cedulí skončila v soukromých rukou. Přes Sýkořici se ubíráme do lesů a v krytu stromů stavíme se setměním stan, loučíme se s druhým dnem našeho treku.

Ráno klesáme mimo turistické značky na Nižbor, přičemž míjíme lovecký barokní zámeček Dřevíč. Veřejnosti je uzavřen, protože se zřejmě jedná o soukromý objekt, lze k němu nahlédnout pouze z dálky přes plot.

Nižbor představuje jiné kafe. Upoutává nás zámek, jejž postavili na strmém kopci vysoko nad Berounkou. Původně se jednalo o hrad, který založil Přemysl Otakar II., na zámek ho upravili v 16. století. Objekt patřil Morzinům, Schwarzenberkům, Valdštejnům a do roku 1929 ho vlastnili Fürstenberkové, kteří svého času měli i Křivoklát; podle informačních tabulí vlastní zámek v posledních letech obec, jež se zasloužila o jeho zvelebení.

Přestože památka stojí za zastávku, pouze "přibrzďujeme" a valíme vpřed, větší čas věnujeme kopci o kus dál. Na okraji lesa sundáváme batohy a na lehko vystupujeme na horu, jež není jen tak ledajaká. Na vrcholu se rozkládalo jedno z největších keltských oppid ve střední Evropě, jeho rozloha činila 82 ha.

Opevněné hradiště městského typu z 1. století před naším letopočtem mělo už v době před Kristem rozvinutou řemeslnou výrobu a mistři svých oborů v něm zpracovávali železo, bronz, hlínu, dřevo i zlato, což dosvědčily bohaté nálezy. Největší objev se odehrál v roce 1877, kdy na hradišti našli poklad, jenž se skládal ze zlatých a stříbrných mincí, tzv. duhovek.

V oblasti obratem vypukla "zlatá horečka" a na oppidium v podobě všežravých kobylek vlétli hledači pokladů - mnozí k ochraně majetku používali lovecké pušky - kteří vrch výrazně překopali. I proto se z původních valů v podstatě vůbec nic nedochovalo a značnou část plochy dneska obhospodařují zemědělci. Naštěstí si i tak můžeme udělat přibližný obrázek, jak bylo hradiště původně rozlehlé.

Vracíme se k batohům a pokračujeme na jih, další zastávku nám vystavuje Děd. Nejde o našeho předka, jenž by netrpělivě vyhlížel naše maličkosti, vystoupali jsme na kopec tohoto jména (482 m n. m.). Na vrcholu stojí rozhledna připomínající středověkou věž s cimbuřím, ihned lezeme nahoru. Vyhlídka nás poněkud zklame. Kvůli vzrostlým stromům je vidět pouze na dvě světové strany.

• Dokončení článku