Výstup na horu Psiloritis (2 456 m), nejvyšší vrchol Kréty

Výstup na nejvyšší horu Kréty aneb dovolená v horách Kréty

Když rodinná rada doporučila k pobytu pro zaslouženou dovolenou ostrov Krétu, zachmuřil jsem se. Válet se na slunci v písku je mi téměř odporné, zvlášť když teplota mořské vody dosahuje 28 stupňů. Avšak po prostudování mapy Kréty jsem se zklidnil – povrch ostrova je veskrze hornatý a zasněně jsem si vzpomněl na výstup na vrchol nejvyšší hory Řecka - Olymp z Litochora, který považuji za jeden z nejsilnějších zážitků na Balkáně. Tehdy jsem také unikl ze spárů pláží a vydal se s baťohem do nedalekých hor. Takže si to můžu zopakovat…

A co o Krétě píšou chytré knihy? Osídlení Kréty se datuje již v mladší době kamenné 6 000 - 26 000 let před Kristem. Se svými 260 km délky a 12 - 60 km šířky je s rozlohou 8 288 km² pátým největším středomořským ostrovem, ležícím mezi Řeckem a Afrikou. Centrální část vyplňuje několik horských systémů s rozeklanými vrcholy a příkrými úžlabinami i soutěskami. Hory Kréty jsou převážně usazené vápence, takže je zde okolo 3 000 jeskyní, řada propastí i hlubokých roklí připomínající kaňony.

Horský ráz Krétě vtiskly čtyři horské masívy - od západu Levka Ori (Bílé hory), Ida, Dikti a Sitia na východě. Lákavá je mnohotvárnost krajiny – protiklad vysokých hor a moře i střídání horských úseků s náhorními planinami, strmými úseky mořského pobřeží, zátokami i nezbytnými plážemi, které ve mně však spíše vyvolávají hrůzu, byť jsem slušný plavec. A protože naše CK předurčila náš osud určením pensionu v turistickém středisku Aghia Marina, asi 10 km západně od druhého největšího města Kréty Chania (55 000 obyvatel), budou cílem mých plánovaných toulek nejbližší pohoří – Levka Ori a Ida.

Pohoří Levka Ori

Jedná se o největší horský vápencový masív Kréty s druhou nejvyšší horou ostrova - Páchnes (2 453 m). Je zde 40 vrcholů nad 2 000 m a také několik horských chat. V zimě zde od výšky 1 000 m leží až dvoumetrová sněhová pokrývka. Relativní nedostupnost do pohoří řeší autobusy, které jezdí až na náhorní planinu Omalos, a to hlavně kvůli nejdelší soutěsce Evropy Samaria.

Soutěskou Samaria

Tuto turistickou atrakci si nemůžeme pochopitelně nechat v rodině ujít, nabízejí ji všechny místní cestovky asi za 25 EURO (cena dle vzdálenosti z místa pobytu). Cena zahrnuje dopravu autobusem do osady Xilóskalo (dřevěné schody) ve výšce 1 300 m na náhorní planině Omalos, zpáteční trajekt lodí v Libyjském moři do Chora Sfakionu, odkud opět odjedete stejným autobusem do vašich letovisek. Z Chanie je to k ústí soutěsky asi 40 km. Cesta je velmi romantická, autobusy se pomalu šplhají serpentinami pohoří s možnostmi stálých výhledů. Krétští řidiči autobusů jsou borci, vše řeší s klidem.

Zážitek je to silný a rozporuplný - skutečná nádhera okolní nedotčené přírody v kaňonu dlouhém 18 km mezi dvoutisícovými bílými velikány je narušena nekonečnými zástupy stovek či tisíců uječených návštěvníků z celého světa, kteří byli vyklopeni z autobusů, aby prošli soutěskou na jih do osady Agia Roumeli, by poté nasedli na zpáteční loď. Jedná se o směs národů vzdáleně připomínajících horské turisty nejrůznějších národností, hovořící všemi možnými jazyky, v nejrozmanitějších úborech i obuvi, ověnčených fotoaparáty a kamerami, aby bojovali s rafinovaností vedra a neustálého klesání. Vstupenka do tohoto národního parku s mezinárodní etnickou účastí stojí pouhých 3,5 Euro.

Aby zástupy lidstva, připomínající prvomájové průvody, nezahynuly žízní, je na upravených stezkách plno vodních zdrojů. Jsou zde i početné záchodky, odpočívadla, stezka kaňonem je vzorně udržovaná. Táboření v noci je přísně zakázáno. Trasu je možno absolvovat i opačně, z jihu na sever. Našinec uzná, že za takovýchto bojových podmínek je vychutnání překrásné přírody takřka nemožné. Naštěstí se však mnozí rádoby turisté po hodině chůze vracejí. Takže v střední části soutěsky je občas klidněji.

Nejzajímavější část je pouze 3 m široké nejužší místo - Sidheropórtes (Železná vrata), za nimi již je možno pocítit závan horkého vzduchu z jižního pobřeží, asi z Afriky. V Agia Rouméli je možnost občerstvení v mnoha tavernách i hotelích a nás překvapil dokonc krátký jižní déšť. Písek byl však tak žhavý, že bylo problematické dojít do moře, které bylo tak teplé, že téměř neosvěžilo.

Přes všechny tyto skutečnosti je možno trasu vřele doporučit, protože je to skutečný zážitek na celý život. Výlet zabere asi 14 hodin i s přepravou a ti, kteří vyrazili v nevhodné obuvi, si pak lížou rány do konce pobytu na zrádném ostrově. Tento výlet má však hlavní význam pro ty, kteří chtějí pohoří poznat blíže, v tom, že horal dostane inspiraci i konkrétní představu o tom, jaké jsou skutečně Levka Ori a co ho čeká, pokud se zde posléze vrátí jako soukromník. A to byl i můj případ.

Dva dny pod horou Páchnes

Balím batoh se spacákem a karimatkou již večer. Ráno ještě za tmy, již sám bez rodiny, vyrážím místní dopravou do Chanie, odkud využívám linkový autobus, kterým se dostávám přes Fourne, Laki a plošinu Omalos do již známého místa Xilóskalo, kde zatím v tuto dobu ještě nejsou naštěstí hordy turistů. Chci dosáhnout vrcholku hory Gingilos (2 080 m), případně dalšího vrcholu Volakais (2 126 m).

Po návratu stejnou cestou do Xilóskalo mám v úmyslu přespat na nedaleké horské chatě Kallérgi (1 677 m). Z parkoviště s tavernou stoupám prudce značenou cestou mezi mohutnými skalami s nádhernými výhledy do soutěsky Samaria a protější hory s nejvyšším Páchnes. Jedno ze skalních oken připomíná Ohniště v Nízkých Tatrách. Asi za hodinu narážím s radostí na pramen vody ve výšce okolo 1 700 m a pohodlnými serpentinami přicházím do sedla (1 850 m) mezi Psiláfi a Gingilos.

Zatahuje se a začínají se čerti ženit. O silných větrech na Krétě jsem již slyšel, ale vítr fouká tak vydatně od jižního moře, že si jen ztěží na sebe navleču vše co mám, nasadím zimní čepici a potupně zalézám mezi balvany, protože začíná pršet. Pauzu vyplňuji snídaní. Na to, že déšť je zde vzácností, to dobře začíná. Naštěstí po 20 minutách přestává pršet a vyrážím mezi skalisky nahoru.

Cesta mezi skalami je dosti obtížná na orientaci a vrchol dobývám v mlze. Není skoro nic vidět, takže výstup na sousední Volakias zavrhuji a raději spokojeně relaxuji a čekám na vyjasnění. Přichází neznámý osamocený turista, asi vlk samotář, protože mi málem ani neodpoví na pozdrav. Oba máme nasazené kulichy, což jsem na Krétě vůbec nečekal.

Již při zpátečním sestupu do sedla se však obloha naštěstí trhá, je opět jasno a vedro, jdu zpět do kraťasů. V taverně u parkoviště je téměř klid, davy se ztratily někde dole v soutěsce a autobusy jim odjely naproti na jižní pobřeží. Svačím a dávám si pivo a pak druhé. Je to lék, který není třeba zapíjet.

Mám dost času, další cesta na chatu, kde chci přenocovat, již je nenáročná. Část trasy vede po značce divokou vegetací, další část kamennou cestou řadou serpentin až chatě Kallergi. Ta stojí na vrcholku skály a už zdálky vypadá útulně, nad střechou plápolá ve větru řecká vlajka.

Výhled do soutěsky je úchvatný. Před chatou sedí na lavičce snědý sympatický chlapík, asi padesátník a ještě sympatičtější děva, asi třicátnice plavých vlasů. Po pozdravu – Kalimera (Dobrý den), opatrně zkouším: Sprechen Sie hier Deutsch? Se smíchem přikývnou a když prozradím svůj původ, dívka praví: Ja tože govorju němnožko po rusky. Je to bomba. Ona je z bývalého NDR, on má chatu v pronájmu, je z Innsbrucku, kde dělal léta horského vůdce a cvičitele v Alpenschule. Byl několikrát v Himalájích, což dosvědčují zarámované fotografie uvnitř.

Celá chata je zařízená v alpském stylu a připomíná klasické chaty v Rakousku, Švýcarsku či v Itálii. Dole je jídelna, koupelna a pokoje, nahoře společná ubytovna na dřevěných palandách. Cena – 7 Euro. Brzy se s Josefem a Klárou spřátelím, pivo piji protekčně za 2 Eura. Na Lysé ho mám sice za dvacku, ale co. Kromě mne je zde ubytován asi šedesátiletý Skot.

Již za tmy přichází nečekaně další dva mladí Řekové, kterým Josef vysvětluje cestu na Páchnes, kam však nevede žádná turistická značka. Ani oni nemají pořádnou mapu, snad ani neexistuje. Nechávají se budit od Josefa v 5.30 ráno. Uvažuji, zda se k nim nemám přidat, ale oni pokračují směrem na jih a já chci na sever. Budíček proto plánuji na 7 hodin.

Útulnou pohostinnou chatu opouštím před osmou hodinou, nabírám si zásoby vody, která mi později stejně pochybí. Ještě nevím, co mně v tom vedru ve skalách čeká. Loučím se se slzou v oku objetím s Josefem a Klárou, slibuji, že jim pošlu pohlednici z Beskyd. Netuším, že zde budu ještě jednou za týden. Vyrážím za zcela jasného počasí východním směrem do sedla pod horou Psári, na jejíž vrchol (1 510 m) vede červená značka úzkým chodníčkem v suťovém terénu.

Výhledy jsou vynikající, nikde není ani živáčka. Na plážích se v tuto dobu uvelebují na písku tisíce lidiček, kteří o těchto horách nemají ani ponětí, i když jsou vidět i při plavání v moři. Hřebenem se dostávám na vrchol další hory Mávri (1 828 m), pak se objevuje nečekaně žlutočerná značka E4, jenž končí na hoře Melindeau (2 135 m), která už dává v tom vedru, bez jakéhokoliv stínu, docela zabrat.

Rozhoduji se, již beze značek, pokračovat na východ ke kamenné chatě Katsiveli, která je však zavřená a nemá tedy pražádný turistický význam. Na to mne ovšem již upozornil včera Josef s tím, že i další chata Volika, odkud se dá jít do vesnice Kámbi, je mimo hru.

Potkávám spolunocležníka Skota bez sukně v moderních turistických sandálech, který míří na jih do hotelu u moře. Půjde cestou pod vrcholem Páchnes. Je to usměvavý chlapík s hodinkami, které mají všechny možné funkce, od kompasu po výškoměr a měření rychlosti pochodu. V každé ruce nese láhev vody. Bohužel si moc nerozumíme, já neumím anglicky a on ani německy, ani rusky, ani česky. Proč taky. Přátelsky se loučíme a já se vydávám od chaty do romantického kamenného kotle mezi pro mne bezejmennými štíty výšek až 2 300 m.

Je to zvláštní pocit, daleko od civilizace, kolem jen šedobílá suť, kameny, skály a vrcholky hor. Nebe bez náznaků mráčku. Skoro žádná vegetace. Ideální místo pro točení kovbojek, ale Řek Zorba by zde asi bez vína těžko vylezl. Navíc žádná pořádná mapa a voda pomalu dochází. Marně asi půl hodiny bloumám kotlem a hledám stezku směrem k chatě Volika v některém ze sedel, leč marně. I když u kamenné chaty směrovka byla.

Co teď? Zpátky stejnou cestou nechci, takže volím výstup do sedla mezi štíty Anthropolithos (2 096 m) a Agio Pnevma (2 254 m), kde objevuji pěšinu, která pokračuje na sever mezi dalšími nekonečnými štíty a sedly. Mám nejvyšší čas, je již 14 hodin. Pořád nahoru a dolů, dvakrát jsem na šutrech uklouzl a spadl do kaktusů. Trny se jen špatně vytahují, většinou to pak trochu hnisá. Asi 14 dnů. Nade mnou krouží hejno hladových opeřenců, možná orlosupů, a já jsem sám jako kůl v plotě nebo Milouš Jakešů před listopadem 1989.

Narážím na kamennou chýši, kolem se povalují prázdné nábojnice. Asi místní pytláci byli na lovu přísně chráněné kozy bezoárové, zvané kri-kri. Jsou symbolem krétských hor. Taky jsem jich několik zahlédl, naši kamzíci by se jich asi lekli. Na rozdíl od jejich šarmu vypadají jako zarostlí neholení bezdomovci.

Další tři hodiny probíhají v potu stejně romanticky, skály, sedla, okolní vrcholy, nikde žádná zřetelná cesta. Jdu podle slunce na sever a uvažuji, zda budu nocovat v hoře. Potkávám další kamennou pytláckou chýši. I zde by se dalo přespat. Před 18. hodinou konečně vidím asi 200 m pode mnou salaš, ovce a klikatou cestu do vnitrozemí na sever. Aspoň v to doufám.

A byla to pravda! Vytahuji svou ubohou jednoduchou mapu, uvažuji, kde se asi nalézám a již znaveně kráčím dolů do nížin po kamenité prašné cestě. Nemám už ani kapku vody, proto se zaraduji, když mi v ústrety jede terénní auto. Snědý muž s ošlehanou tváří zastavuje a já si vzpomenu, že se řecky voda řekne Nero. S pochopením mi podává láhev s čerstvou průzračnou tekutinou. Na prstech mi ukazuje, že k nejbližší taverně je 2 - 3 hodiny chůze a místo se jmenuje Thérisso, což mi nic neříká, kromě možnosti dát si pivo.

Po dalších dvou hodinách již únavné chůze stále na sever se nečekaně objevuje zprava od nějaké salaše další popojíždědlo s dvěmi psy na korbě. Starý ochotný Kréťan mi zastavuje a tak se nedůstojně stopem dostávám do vytoužené vesnice, kde vládne k mému překvapení čilý turistický ruch. Jak zjišťuji později, ves Thérisso (550 m) má pro Kréťany posvátný význam, protože se zde narodil bojovník za svobodu a státník Elefherios Venizelos. Je něco před devátou večer, začíná se stmívat.

Vnikám do první taverny, napřed likviduji nános horského prachu v hrdle dvěmi grapami, pak si dopřávám několik dalších piv, které jenom zasyčí. Ve svém úboru zde s batohem vypadám dosti nezvykle, jsem asi jediný, kdo se zde dostal tak komplikovaně po celodenních útrapách. Kupodivu se mi daří chytit stop do Chanie, odkud již bez náznaků dobrodružství jedu taxíkem do penzionu. Je něco po půlnoci, rodina se právě vrací z řeckého večera v nějaké taverně a kupodivu neskrývají radost z toho, že jsem naživu. Když se podívám do zrcadla, pochopím proč. Bylo to krásné a mělo to náboj…!

Pohoří Ida a Psiloritis

Toto pohoří se nalézá ve střední části ostrova a pokud jsou symbolem Levka Ori kozy kri-kri, tyto hory jsou ve znamení světa řeckých bohů. Ráz pohoří není tak strmý, vyhlíží poklidněji, i když Psiloritis (2 456 m) je o tři metry vyšší než Páchnes a je nejvyšším bodem Kréty. Pro návštěvu nejvyšší hory se mi naštěstí daří přesvědčit celou vodu milující rodinu, takže nezbývá, než si vypůjčit auto, zajistit proviant a stanovit výstupovou trasu. Řídit bude Štěpán, já budu navigovat dle jednoduché mapy. Vyrážíme již v půl šesté ráno přes Chaniu, Rethimno, Peramo do Anogie v severních svazích pohoří, odkud již nemůžeme zabloudit.

Pokračujeme serpentinami asi 20 km na 1 370 m vysokou náhorní planinu Nidha, kde nedaleko jeskyně Ideon, kde prý vyrůstal mladý Zeus, je výchozí bod putování za vrcholem. Je zde parkoviště a taverna, která je však ještě zavřená, což nám nevadí. Od kaple Análipsi jdeme traverzem k jihu a pak prudce do sedla již opět po značení E 4. Asi po dvou hodinách naše cesta splývá s pěšinou z Kamáres od jihu a a žlebem stoupáme mezi vrcholy Voulouménou (2 267 m) a Agadias (2 424 m) zcela osamoceni.

Po dosažení dalšího sedla pokračujeme hřebenem severovýchodním směrem. Začíná opět foukat silný vítr, natahujeme větrovky. Po dalších 30 minutách stojíme u kamenné kaple Timios Stávros na nejvyšším bodě ostrova. Je to i současně kamenná útulna, kde je možno přespat. Kupodivu je zde asi 30 turistů, převážně Kréťanů. Odkud přišli nevíme, asi z jihu. I když je mírný opar, výhledy jsou okouzlující, zvláště ke Středozemnímu moři, které se modrá někde dole. Občerstvujeme se a fotíme, zvědaví Kréťané zjišťují, odkud jsme a zdraví prezidenta Havla. Musím si se studem přiznat, že já řeckého panovníka neznám.

Stejnou cestou klesáme zpět na planinu Nidha, která má téměř kruhový půdorys a vyhlíží impozantně. Ani cestou zpět jsme nikoho nepotkali. Trasu jsme absolvovali pohodlně za 5 hodin. Auto nikdo neukradl (nejsme v Krkonoších) a taverna je otevřená. Abychom zpět nejeli stejnou cestou, z Anógie odbočujeme směrem na Iraklio, největší město ostrova (130 000 obyvatel), odkud jsou vrcholky pohoří Ida za jasného počasí vidět. Do města nezajíždíme, vedro je úmorné a těšíme se na osvěžující večerní koupání v moři.

Jedná se o celodenní výlet a je nutno si vzít sebou mapu ostrova i dostatek vody, protože trasa je v horku únavná, byť v žádném případě ne exponovaná a je možno ji uskutečnit i s většími zdatnými dětmi. Jedná se o nejkratší možný výstup na tento vrchol, mi ho doporučil u večerní degustace krétského červeného vína jeden z delegátů CK, původem Řek, který ho již dříve absolvoval. Líčil ho ovšem co by správný Balkánec, jako hrůzný náročný výstup připomínající přinejmenším expedici na Nanga Parbat.

Polední siesta je totiž společně s vydatnou konzumací olivového oleje základem pověstné krétské dlouhověkosti, chůze v horku a navíc do kopce je považována vyloženě za nezdravou. Na rozdíl od tabáku, kouří se zde téměř povinně od školních let.

Návrat za Josefem do Levka Ori

Čtrnáctidenní dovolená se neúprosně krátí a já dostávám nápad. Navštívit ještě jednou kouzelnou chatu Kallergi se svými opálenými potomky, strávit pěkný večer družby s kytarou, která minule nečinně visela na zdi a tentokráte by na ni hrála 17 letá dcera Markéta. Avšak líné potomky a bojácnou ženu Marii je těžké přesvědčit.

Nakonec však, s příslibem mimořádného dalšího kapesného v tvrdé měně, Štěpán půjčuje motocykl, který by je měl zavést dobrodružnou cestou od moře až na chatu Kallergi do výšky 1 677 m. Tedy velmi solidní převýšení. Doufám, že závěrečné stoupání prudkými serpentinami kamenitou cestou zvládnou bez obtíží. Já pojedu autobusovou linkou k ústí soutěsky Samaria, odkud vyjdu k chatě, kde na motoristy počkám s Josefem u piva. Paní Marie to bude jistit pod slunečníkem a bude na nás vzpomínat v dobrém. Takový byl plán.

Před 11. hodinou sedím v úpatí hory nad serpentinami a dívám se hluboko pod sebe. Je zřetelně vidět silnice z Lakki na Xilóskalo, občasně projíždějící auta vypadají miniaturně a motorka žádná. Konečně něco malého odbočuje z hlavní cesty doleva do hory a po 20 minutách své milované dětičky fotografuji v zatáčce před chatou. Údajně zabloudili, což vyčítají mi, protože jsem jim prý dal blbou mapu. Místo 50 km najeli asi 90 km. Hlavně, že se neztratili v členitém pohoří plném nástrah.

Parkují stroj na terase a vnikáme do chaty k velkému překvapení Josefa a Kláry. Oslavujeme to plzeňským pivem ve dvou plechovkách. Posléze vyrážíme na menší tříhodinovou túru v okolí, směrem na západ v mých stopách minulého týdne. Výhledy jsou opět impozantní. Po návratu mládež nejvíce obdivuje kadibudku přímo ve skále, kde produkty peristaltického snažení padají do kamenité strmé rokle ze značné výšky. Něco podobného jsem viděl před léty na Civetě v Dolomitech.

Jsme zváni na večeři, Josef otvírá něco jako grapu a začíná večer družby. Jako dar mu předávám štangli uheráku z Ostravy. Klára přináší nástroj. Přisedá si místní horský vůdce s klientem z Finska, který zasněně pozoruje Markétu a dožaduje se písničky od Beatles v angličtině, což je mu částečně dopřáno. Pak Kaťušu zpíváme současně rusky i řecky, má to jiskru. Josef to umí i německy. Pociťuji euforii a jsem šťasten. Tak má vypadat dovolená…! Spát jdeme až nedobrovolně po půlnoci poté, co proti zpěvům a struně protestují asketičtí nesympatičtí Angličané, kteří zde rovněž nocují a neumí asi zpívat. Vypadají jako lovci motýlů.

Po snídani si s Josefem na důkaz přátelství měníme trička, on dostane Lysou horu z Beskyd a já modré triko horského vůdce z Innsbrucku i odznak místní chaty Kallergi - Hütte. Na zádech trika je psáno: Nur wo du zu Fuss war, warst du wirklich. Tedy - jen tam, kde jsi byl pěšky, jsi byl skutečně. Jak moudré! Dokonce tak, že mi triko odpouští později můj přítel Jarda, ohnivý antigermanista.

Loučení je opět dojemné. Pak mlaďoši opatrně mizí na vypůjčeném stroji s rachotem v serpentinách, já si labužnicky vychutnávám poslední chvilky v hoře sestupovou cestou mezi kaktusy na důvěrně známé Xilóskalo s vyhlídkou na Gingilos a Volakias, na který jsem bohužel vzhledem k počasí před týdnem nevylezl. Tak snad někdy jindy. Na Krétu však již nikdy nedám dopustit.

Tip: Využijte autopůjčovnu na Krétě.