Přechod přes Štiavnické vrchy spolu s Kremnickými

Treking ve slovenských horách (1)

Z původního záměru pokračovat v roce 2014 na Zakarpatské Rusi tam, kde jsme v roce 2013 skončili, tedy na Bukovské polonině, nakonec v nastalé politické situaci sešlo, a tak padla volba opět na bratrské Slovensko, a to Štiavnické vrchy. Taková vzpomínková záležitost, vandrovali jsme tu přece už v roce 1986…

Aby pětidenní dovolená a dva víkendy k tomu měly patřičnou náplň, přidali jsme ještě vrchy Kremnické. Zúčastnilo se nakonec jen pět vandrovníků, tedy přesněji řečeno jedna vandrovnice a čtyři vandrovníci s věkovým průměrem lehce pod 60 let.

Štiavnické vrchy jsou největším vulkanickým pohořím Slovenska, vulkanický původ mají i vrchy Kremnické a obojí patří do Slovenského středohoří. Obojí se též vyznačují těžbou vzácných kovů, jako je zlato a stříbro, ale též mědi nebo rtuti, které vrcholily zejména ve 14. až 19. století. Však tady co chvíli narazíte na město nebo obec, co má v přízvisku slovo "banský", "banská" nebo "banské". "Banská Bystrica má múry medené, Banská Štiavnica strieborné a Kremnica zlaté" praví jedno místní pořekadlo.

Čtěte také: Přechod Kremnických vrchů, Fatransko-turčanský Karpattrek (4)

Kopečky vytvořené ze sopečných hornin (andezity, ryolity, sopečné slepence, tufy, tufity, čediče) jsou v Kremnických vrších porostlé smíšenými smrkovo-bukovými lesy, ve Štiavnických však dominují listnaté karpatské bukovo-dubové porosty.

Kremnické vrchy se zdají být jakýmsi přirozeným jižním pokračováním Velké Fatry a vcelku souvislý hřeben padá do údolí až u malých lázní Kováčová. Dále na jih se zvedají Štiavnické vrchy, které však nemají výrazně vyvinutý hlavní hřeben, ale pestrý, silně rozčleněný reliéf. Kopečky končí u obce Tlmače, a pak se už od městečka Levice dále na jih táhne jen Podunajská nížina.

Putování jsme zahájili právě přechodem Kremnických vrchů. O nich tu bylo napsáno už víc než dost, a tak se omezím jen na drobné doplňky a postřehy. Poslední výprava pánů ze 4P reklamovala špatnou dopravní dosažitelnost nástupních míst v severní části pohoří danou zejména zrušením železniční stanice Čremošné. Zůstává sice autobusová doprava se zastávkou Čremošné - Čierna voda, ale nic moc tam nejezdí a hlavně ani nezastavuje.

Nakonec jsme zvolili cestu přes noc rychlíkem "Slovakia" přímým lůžkovým vozem do Turčianských Teplic (Praha 22:01, Olomouc 0:47, Ostrava 1:50, T. Teplice 5:38) a přejezd autobusem v 7:00 do obce Čremošné (650 m n. m.) (příj. 7:07). Následuje sice takové čtyřicetiminutové zahřívací "předkolo" na vzpomínané rozcestí Čierna voda (618 m n. m.), kde teprve začíná výstup "do hôr", ale nebylo to zas tak hrozné.

Sobota 16. srpna 2014 - Flochová a chata Cabanka

Zelená TZ, po které jsme šli už z Čremošného, podchází za sedlem Čierna voda smělý most železniční tratě z Horné Štubne do Banské Bystrice, vede až na nejvyšší horu Kremnických vrchů - Flochovou (1 318 m n. m.) - a značení je velmi dobré. Výstup je postupně prudší a prudší, ale aspoň jsme měli ten nejvyšší kopec hned zčerstva za sebou.

V Sedle Flochovej jsme změnili značku na červenou, která nás pak provázela až do Kováčové. Celé putování zabere tak dva a půl, nejvýš tři dny i starším a méně výkonným. Vrchol Flochové je zalesněný a bez výhledů, podobné je to i na další cestě, nádherné výhledy na Starohorské vrchy, Nízké Tatry a hřeben Poľany se objevily až kousek za sedlem Pod Tablou.

Chata Cabanka na neznačené odbočce z Kordíckého sedla (mapa ukazuje její polohu dosti přesně) stále plní svoji pohostinnou funkci a má opravdu novou střechu. Hlavně ať jí to dlouho vydrží! Nakonec jsme tam nocovali sami, i když byly prázdniny a sobota k tomu.

Neděle 17. srpna 2014 - Skalka a Brestová

Z Kordíckého sedla jsme pokračovali výstupem na Vyhnátovou (1 283 m n. m.) a následoval sešup do Sedla Tunel (1 150 m n. m.), v průběhu kterého se opět objevily výhledy na východní stranu s dominantou hřebene Poľany. Pak se cesta maličko stočila doprava a otevřel se výhled pro změnu na sever na plochý a zalesněný vrchol Flochové.

Sedlo Tunel se kromě rozcestí několika TZ vyznačuje ještě jednou nebývalou atrakcí. Dostává totiž svému jménu a je vybaven opravdovým tunelem, tady nazývaným štôlňa, nebo také Görgeyho tunel. Je vzpomínaný už ve 14. stol. a sloužil tehdy k přepravě stříbra a mědi z dolů v Banské Bystrici do Kremnické královské mincovny.

Tunel se po všelijakých peripetiích stal neprůchodným, až jej nadšenci z Banské Bystrice a Kremnice v roce 1996 opět obnovili a protáhli jím dokonce žlutou turistickou značku. To je něco! Jít tunelem po turistické značce! No, bohužel je tunel opět neprůchodný…

Další metou byl vrch Skalka (1 232 m n. m.), kde nelze přehlédnout televizní vysílač Suchá hora, který patří se svými 312 m k nejvyšším stavbám na Slovensku. Jen takový štíhlý stožár jako jehla ukotvený celou soustavou lan. Skalka je zejména lyžařským střediskem, i když pohostinská zařízení na jeho úbočích (penzion "Limba" a hotel "Minciar") nabízela občerstvení včetně teplého jídla i v tento letní čas.

Následující cesta nabrala charakter klasické hřebenovky nahoru a dolů a mezi řadou vrcholků a sedel stojí za zmínku kopec nazvaný Velestúr (1 254 m n. m.) s dominantou andezitových skalek, na jejichž vrcholu se nachází epigrafický nápis, o kterém nikdo neví, co znamená a odkud se tu vzal, a sedlo Tri kríže (1 182 m n. m.) s nádherným výhledem do krajiny a památným trojitým 5,5 m vysokým dřevěným křížem z roku 1834.

Za dalším rozcestím Rudná poľana (1 121 m n. m.) se červená značka najednou ztrácí, ale při udržování alespoň přibližného směru podle mapy přijdete na širokou lesní svážnici, která je ta správná, i když se značkování docela dlouho neobjevuje.

Následuje sedlo Laurín (995 m n. m.) a za dalších cca 20 min Brestová (930 m n. m.), další lyžařské středisko. Je tu docela vydatná studánka a fungl nový přístřešek, o kterém není na první pohled jasné, zda je víceméně veřejný, nebo patří majiteli blízké chaty. Vzhledem k naprosté liduprázdnosti celého areálu jsme se pravdu stejně nedověděli…

Pondělí 18. srpna 2014 - Kováčová a vzhůru do Štiavnických vrchů

Na první pohled to vypadalo na pohodu, scházeli jsme přece z hor dolů do nížiny, ale místo toho nás na úvod čekal vrch Mláčik (961 m n. m.) a dále už přece jen z kopce na rozcestí Za vrch lúka (845 m n. m.). Cesta vedla v příjemném stínu smíšeného lesa s mohutnými starými listnáči, a tak to bylo ve slunečném dopoledni docela příjemné.

Přes další kopeček Veľký Son (853 m n. m.) jsme za chvíli došli na rozcestí Veľký Son - Danielová (807 m n. m.), kde naposled ještě značkaři ctili aritmetiku a čas do Kováčové se opravdu zmenšoval v souladu s časovou délkou ušlých úseků. Při dalším putování ho spíše přibývalo.

Vyšli jsme na větší louku, zanořili se znovu do lesa a docela svižným klesáním došli k Danielově chatě (600 m n. m.), zachovalému dřevěnému stavení s nevelkou verandou, ohništěm, venkovním posezením a studánkou. Okolí ovšem nevypadalo, že by byl objekt nějak zvlášť často využíván.

Hned kousek za chatou jsme narazili na zanedbanou lesní asfaltku, cesta se zlepšila, klesání se zmírnilo, ale pozor - značka najednou uhýbala z asfaltky někam do lesa, a to ještě ne po cestě, ale řádně podmáčenou loukou. V lese jsme sice narazili na cestu, ale navzdory logice, že ta Kováčová je přece z kopce, se cesta vydala naopak docela dost do kopce včetně jakési záludné vracečky a vypadalo to zase na nějakou kulišárnu. Nakonec se zjistilo, že jsme se jen potřebovali dostat přes malý hřebínek do vedlejšího údolíčka.

Po řádném sešupu jsme došli k rozcestníku Nad Suchou dolinou (550 m n. m.), opět se objevila zanedbaná asfaltka, ale dupání rozbitého asfaltu ve stále větším horku se stalo nekonečným. Úlevu nepřineslo ani rekreačné stredisko Ovčiar (360 m n. m.), které je po požáru ubytovací části objektu zavřené.

Čekal nás poslední úsek cesty do Kováčové, teď už po docela slušné asfaltce a v docela slušném vedru. Nejprve jsme narazili na nějaký rybník, podle mapy to byla "vodná nádrž Kováčová", voda však byla kalná a přístupy k ní žádné, a tak nikdo ani moc neprosazoval, že se vykoupeme.

U nádrže sice stojí rozcestník Kováčová, kúpeľe (305 m n. m.), ale do vlastní obce je to ještě řádný kus cesty lemovaný zpočátku jen lázeňskými domy. Přesto jsme se nakonec dočkali i oběda v restauraci (pizzeria "Family" naproti obecního úřadu) a do Zvolena se přesunuli pohodlně městskou dopravou, která tam vcelku často jezdí.

Ze Zvolena jsme pokračovali linkovým autobusem do obce Kozelník, lépe řečeno do místa zvaném "Kozelník - čerpacia stanica, odkud zelená TZ odbočuje "do hôr". Očekávali jsme benzinku, ale byla to jen nějaká čerpací stanice na vodu, mimo to však velmi příjemný motorest. Podle cedule na rozcestníku se to tady jmenuje Radošovo (335 m n. m.) a nám zase nezbývalo než šlapat kopce, tady už ty Štiavnické. Zakousli jsme se tedy do svahu a za chvíli zmizeli v lese, listnatém, temném a neutěšeném. S přibývajícími výškovými metry les trochu prořídl, objevila se tráva a solitérní stromy a putování se stalo příjemnějším.

Kopec se jmenuje Rejchard (625 m n. m.), ale vrcholového rozcestníku jsme se nedočkali. Cesta se začala zase svažovat a kousek dál jsme narazili na boudu, kterou máme zaznamenanou ve staré mapě z vandru v roce 1986 a která kupodivu ještě stojí. U boudy je velká louka s mysliveckým posedem, kam se dá dojet autem, a tak jsme nocovali radši v lese na docela pěkném plácku pod velkým stromem.

Úterý 19. srpna 2014 - Sklené Teplice, Repište a Chrústov

Ráno jsme přešli louku s posedem a ponořili se znovu do lesa. Ten se střídal s dalšími loukami, v jednom místě se dokonce otevřel výhled severním směrem na obec Močiar romanticky rozloženou v kopcovité krajině. Pomalu jsme nabírali výškové metry, ale pořádný kopec nás teprve čekal a jmenoval se Štálová (836 m n. m.).

Cesta se změnila na úzký lesní chodníček a vrstevnice významně zhoustly. Vrchol byl bez výhledů a rozcestník představovaly jen plechové cedule datované rokem 1967 a položené volně na zemi, doufejme, že se správnou orientací. Jestli je jméno Štálová odvozeno od německého der Stahl (ocel), tak nás ten kopec opravdu zocelil.

A to by mohlo být. Území totiž osídlovali tzv. Mantáci, což není nadávka, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale byli to Němci, kteří přišli do někdejších Horních Uher po vylidnění tohoto území v důsledku mongolského vpádu ve 13. století.

Řada z nich byli horníci, takže v oblastech s bohatou těžkou barevných kovů se stali vyhledávanou a zpočátku prý i dobře placenou pracovní silou. Za zajímavost možná stojí také to, že potomkem Mantáků, tedy německého původu, je mimo jiných i bývalý slovenský prezident Rudolf Schuster.

K další vlně německé kolonizace došlo v 16. století Habány, kteří byli z Německa vypuzeni po selských válkách. Početné německé osídlení vydrželo v této oblasti až do roku 1945, kdy je smetlo poválečné vysidlování. Ale zpět k turistice.

• Dokončení článku

Další související články: