Na nenápadném vrcholu byla totiž pouze naučná informační tabule a na jakémsi suchém stromě s ořezanými větvemi přibitý omšelý vrcholový ukazatel. Celkový dojem byl víceméně zklamáním, o to větším, že je podle tohoto kopce pojmenováno celé pohoří. I když výhled zpět na celou dnešní trasu včetně Minčolu v záři pozdně odpoledního slunce byl prostě nádherný.
Následující sedlo Čergov je chatovou osadou, které dominuje turistická chata Čergov - třípodlažní budova s krytou verandou. Na první pohled bylo jasné, že je v rekonstrukci, ale kupodivu měli otevřeno a nabízeli i teplé jídlo, ba dokonce halušky, což jsme přijali s nadšením. Nakonec jsme pod tíhou zážitků z minulé noci strávené na těsné plechové verandě kývli i na ubytování, i když to na déšť už nevypadalo.
Čtěte také: Trek z Kremence na Minčol, z Čirče do Cigeľky (7)
Jen tak na okraj - interiér výčepu byl vyzdoben řadou vycpanin drobné zvěře a ptactva, a jak už to tak bývá, nevyhnuli se ani kýči - dominovala tomu liška na zadních s batohem a turistickou holí. Jo, a v noci bylo nádherné ticho a opravdová tma, ne taková ta nijaká městská neonová.
Třetí den - Kríže, Livov a opět povodňová turistika
Ráno jsme se vrátili přes Čergov na vrch Chochuľka a pokračovali po červené značce směrem k obci Kríže. Začínali jsme sešupem na velkou louku, kde by se podle mapy měla nacházet turistická chata Encián. Samozřejmě nikde nic, ona ta mapa taky nebyla nejmladší… Na druhé straně louky jsme vlezli zase do lesa a stoupali na Bukový vrch (1 019 m n. m.), opravdu porostlý buky, i když vlivem těžby značně prořídlými.
Kopce v této části Čergova jsou převážně zalesněné a výhledů do krajiny ubylo. Cesta pokračovala na Šoltýsovu poľanu, kde se objevily louky, jak se na správnou "poľanu" sluší, a s nimi také houby. Další metou byl kopec Žobrák (921 m n. m.) dokonce s avizovaným rozhledem, ale značka na vrchol nevedla, pouze do sedla.
Ještě než jsme se na něj dostali, objevila se náhle poměrně velká dřevěná rozhledna, jejíž stavitelé využili okraje horského masivu, který zde strmě padá do údolí a umožňuje tak výhled na obec Hervartov a jeden z hřebínků Ondavské vrchoviny.
Ze sedla Žobrák nás čekal už poslední úsek po modré značce do obce Kríže. Na úvod opět řádný sešup, a jak je na slovenských horách dobrým zvykem, značka to brala rovnou dolů cestou necestou. Přelézali jsme spadlé stromy a větve, skákali po kamenech a občas něco málo sjeli i po zadku.
Dole jsme minuli velký opuštěný dům a už po asfaltce, která se tudy vinula, vyrazili vstříc obci. Podél asfaltky tekla říčka Slatvinec a bylo jasné, že nedávno tekla i po ní. Za chvíli se objevily první domky a i na nich bylo znát, že kdo si nenechal od říčky uctivý odstup, ten to schytal. Nakonec voda vzala i horní most v obci, ale na jeho místě už vyrůstala důstojná náhrada.
Na druhou stranu říčky jsme proto museli až přes dolní most a v obci samé zjistili, že tu není ani hospoda, natož obchod, i když ten domek, ve kterém kdysi býval, se pořád jako obchod tvářil. Navíc jsme se dověděli, že podobnou situaci můžeme očekávat i v Livově, který jsme měli zatím v záloze.
Nakonec zásobování zachránil jeden z dělníků opravujících most, který se nabídl, že svým autem zajede s jedním z nás do vedlejší vesnice Bogliarka, tam že obchod je (pozn. nakonec museli až do další obce Kružlov). Jeho ochotu jsme ocenili láhví borovičky, o kterou se podělil se svými pomocníky, což značně podlomilo pracovní morálku na mostě. Jestli my jsme se za to dobro neodvděčili spíše zlem…
Modrá značka nás z obce Kríže vyhnala v časně odpoledním slunci kolem kostela přímo do kopců. Byly to všechno spíše pastviny obehnané elektrickými ohradníky, a tak nakonec došlo i k tomu, k čemu muselo. Když jsme byli právě uprostřed jedné takové pěkné rozlehlé louky, objevilo se stádo skotu. Naštěstí to byly jen krávy - tedy krávy bez býka - navíc odpočívající ve stínu stromů.
Naši pozornost teď upoutaly spíše místní rozcestníky, jejichž plechové tabulky byly tak omšelé, že už nenesly žádné písemné informace. Hlavně že ukazovaly alespoň ten směr. Pastviny skončily a další cesta vedla již pouze lesem.
Přehoupli jsme se přes hřeben, začali opět klesat, a to se už šlapalo úplně v pohodě. Lesní cesta přešla bez varování na širokou zpevněnou svážnici, která nás dovedla až do obce Livov. Její domy byly dvojího druhu - opravené, vzorně udržované rekreační objekty a o mnoho skromnější domky místních, kteří mají na rozdíl od lufťáků většinou důležitější starosti, než vyšperkovávat nemovitosti.
Obec se táhne údolím podél říčky Topľa a i tady byly znát pozůstatky nedávných povodní. Jen tak pro jistotu jsme se zeptali na hospodu (krčmu, samozřejmě). "Hej, bola tu", pravil postarší domorodec, "ale zatvorili ju, vraj jim to nevychádzalo…" "Málo jste pili!", kontroval pohotově jeden z nás a pána ten argument očividně zaskočil. Nakonec však přiznal, že jiný důvod být ani nemůže.
Zavedli jsme řeč na nějaké vhodné místo na přespání a byla nám doporučena chata profesora Komárka, nyní v péči "poľovníků". Nachází se asi 1,5 km směrem na Livovskou Hutu, ze silnice tam vede na druhý břeh říčky taková lávka a je třeba vystoupat ještě kousek lesem do svahu.
Veranda pojme tak šest sedm lidí a studánka je dole v místě lávky na druhé straně silnice. A tak jsme tu strávili příjemnou noc. A ještě jedna rada. Zpět na modrou značku se netřeba vracet až do Livova, a pak jít ještě kus na druhou stranu, než začne značka konečně stoupat do kopců.
Zhruba na polovině cesty k chatě profesora Komárka odbočuje ze silnice zeleně značená naučná stezka kolem "partyzánského lazaretu" na vrch Čekošov (842 m n. m.), kde se napojuje na modrou TZ z Livova. Ovšem odbočka není opatřena rozcestníkem a první značky naučné stezky se rafinovaně ukrývají pod převislými větvemi stromů. Nakonec jsme to našli až za pomoci nějakých náhodně kolemjdoucích domorodců.
Možná by stálo zato zařadit něco málo o profesoru Komárkovi.
Julius Miloš Komárek (*15. srpna 1892, Železná Ruda, +7. února 1955,
Praha) český učitel, vědec a spisovatel. Od roku 1932 byl řádným profesorem zoologie
a přednostou II. zoologického ústavu Karlovy univerzity. Mimo to byl docentem na Vysoké
škole zemědělské a vedl Výzkumný ústav lesnický. Jako první ve střední Evropě nařídil
letecké práškování proti mnišce a sosnokazu (1926, 1932).
Své zkušenosti a znalosti shrnul do dvou set odborných článků publikovaných v časopisech
týkajících se lesnictví, lékařství, myslivosti, ochrany přírody a rybářství. Byl jedním
z iniciátorů zřízení národních parků v Tatrách a na Šumavě. Později se stal členem korespondentem
ČSAV.
Byl i vášnivým nimrodem a zamiloval si Slovensko, kam se vždy velmi rád vracel. V pohoří
Čergov na severovýchodním Slovensku měl
dokonce svůj lovecký revír. Dodnes se nachází u obce Livovská Huta, poblíž Bardejova,
pečlivě udržovaná Komárkova lovecká chata.
Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání knihy Lovy v Karpatech (1942, 1943, 1954, 1962,
1975). To, co zde viděl a zažil, zachytil na zhruba čtyřiceti stranách v kapitole s názvem
V Lukově na jelenech. Důležité však je, že se autor nezaměřil jen na popis loveckých zážitků,
ale načrtl v této knize i obraz Čergova tak, jak vypadal před skoro sto lety.
V této u českých čtenářů velmi oblíbené knize se představil jako myslivec a současně
zoolog. Po čase se kniha stala opravdovým "evangeliem" českých myslivců a byla přeložena
vedle slovenštiny také do maďarštiny.
Svou loveckou chatu měl prof. Julius Komárek také v Českém krasu, mezi obcemi Karlštejn
a Srbsko. Bohužel, chata se nezachovala. Za nevyjasněných okolností objekt v 90. letech
minulého století vyhořel.
Čtvrtý den - Na dřevo do Polska
Ráno jsme opustili laskavou pohostinnost Komárkovy chaty a začali stoupat včera tak pracně nalezenou naučnou stezkou na vrch Čekošov. Jen po pár stovkách metrů se objevil "partyzánský lazaret". Představovala ho jen taková dřevěná bouda, evidentně znovu postavená, ale o její předchozí historii skutečného partyzánského lazaretu bylo alespoň poučné povídání na informační tabuli.
Další značky naučné stezky nebyly vidět, ale jinam než do kopce to stejně vést nemohlo. Když jsme po takové skoro neznatelné pěšince začali ukrajovat výškových metrů, značky se zase objevily, ale byly dosti zanedbané a občas se ztratily úplně. A tak to šlo celou cestu. Přímo do kopce, tu podle značek, tu bez nich. Na modrou jsme se nakonec napojili, i když to nebylo tak jednoduché a muselo se opravdu až na kopec.
Další cesta, teď již pod taktovkou modré, směřovala přes vrch Jasenov (914 m n. m.) na vrch Stašková (974 m n. m.). Zůstávali jsme většinou kryti lesem jen s občasnými výhledy do krajiny. Jasenov byl na ceduli na vrchu Čekošov avizován jako přechodné sídlo štábu nějakého partyzánského oddílu v roce 1944, ale na místě samém se neobtěžovali vztyčit ani rozcestník, a tak jsme vlastně ani nevěděli, kde to "místo samé" nalézá. Možná to bylo ještě v rámci tehdejšího utajení.
Celé dnešní dopolední putování směřovalo převážně do kopce, ráno více, pak už mírně a prokládané mělkými sedly. Poslední před závěrečným trhákem na Malý Minčol (1 054 m n. m.) bylo sedlo Hajduška (996 m n. m.), kde se najednou objevily borůvkové plantáže. Nenadálé zdržení však zapadlo do plánované polední pauzy, a tak to ani tolik nevadilo. Z vrcholu Malého Minčolu není tak skvělý rozhled jako z jeho vyššího bratra, částečně tomu brání stromy.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.