Trek z Kremence na Minčol, přechod hřebene Čergova

Z Čirče do Cigeľky (7)

Podstatnou část tohoto putování zabralo pohoříčko Čergov na pomezí Pienin a Ondavské vrchoviny. Na hřebenovku z Obručného přes vrchy Minčol (je nejvyšší - 1 157 m n. m.), Veľkou Javorinu (1 099 m n. m.), Čergov (1 050 m n. m.) a Lysou (1 068 m n. m.) do Sabinova by vám bohatě stačily tři dny.

My jsme se ale rozhodli projít si i některá zapomenutější místa, i když s tou "zapomenutostí" je to velmi relativní, na Čergově totiž mnoho turistů nepotkáte. Kopce jsou tam porostlé listnatým a smíšeným lesem, ale řádný kus hřebenovky je holý a hodně připomíná některé partie Slovenského krasu - tráva, křoviny, jalovce. Poprvé jsme tu byli v roce 1983, a tak se jednalo tak trochu o "vzpomínkovou" záležitost.

Tento trek jsme absolvovali v počtu sedmi lidí v srpnu roku 2008 bez stanů, předpokládalo se spaní "pod širákem", popř. využití salášků a útulen vyčtených z mapy. Mělo to být završení předchozího dvouletého snažení (2005 a 2006) projít celou červenou značku po slovensko-polské hranici z Kremence až na Minčol.

Čtěte také: Z Kremence na Minčol, trek z Osadného do Roztok (6)

Zvolili jsme tentokrát opačný směr a trek nejprve zahájili přechodem pohoříčka Čergov, abychom poté pokračovali po hraniční červené až tam, kde jsme ji v roce 2006 opustili. To se nakonec úplně nezdařilo, ale jak praví stará moudrost: Nikdo není dokonalý…

Prolog - Málem jsme neodjeli

Den odjezdu (8. srpna 2008) začal totiž dramaticky. Okolo poledne jsme se ze zpravodajství sdělovacích prostředků dověděli, že někde u Studénky vrazil vlak do čerstvě spadeného mostu a trať, kterou jsme samozřejmě měli později projíždět, je uzavřená a odklízecí práce zaberou vícero dní. Událost si vyžádala několik mrtvých a spoustu zraněných, posléze se o tom hovořilo jako o největším železničním neštěstí za mnoho posledních let.

České dráhy nastalou situace vyřešily brilantně. Vnitrostátní přepravu v daném úseku zrušily úplně a mezinárodní spoje odklonily v Hranicích na Moravě přes Horní Lideč a Púchov do Žiliny. Vzhledem k tomu, že Slovensko je dnes už bohužel zahraničí, tak jsme nakonec cestovali naprosto bez problémů, tedy téměř bez zpoždění. Ono je to totiž přes Horní Lideč do Žiliny blíž než přes Bohumín…

První den - Už to přestává… a další pohromy

Do výchozí obce Čirč jsme se dostali krátce po deváté ráno a sotva jsme do ní vstoupili, začalo pršet a pršelo stále víc, takže jsme nakonec museli natáhnout pláštěnky. Chvíli dokonce vypadalo, že už to přestává, ale… koneckonců znáte tři základní vandrovní lži?

1) Už to prosvítá - když šplháte nekonečný zalesněný kopec, 2) Už to přestává - za těch taky skoro nekonečných dešťů a konečně 3) Už tam budeme - to snad ani nemusím komentovat. A tak jsme táhli za deště obcí Čirč, řádně dlouhou a rozprostírající se v plochém údolíčku, kterým protéká říčka Soliská. Než ji projdeme až na konec, několik poznámek.

Celou tuto oblast postihly asi 14 dnů před naší návštěvou přívalové deště s místními povodněmi. Nejvíc zasažena kromě Čirče, kde si povodeň dokonce vyžádala dva lidské životy, byla obec Livovská Huta a obě figurovaly v reportáži České televize. Kromě nich to schytaly i obce Kríže a Livov, které jsme měli také v plánu na tomto treku navštívit.

Pravdou je, že po těch čtrnácti dnech už to tak hrozivě nevypadalo, i když všude kolem byly k vidění strhané břehy a naplaveniny kam až voda dosáhla. Také podemletý růžovoučký dům, který byl pro změnu hvězdou reportáže televize Nova, už evidentně absolvoval základní záchranné stavební práce.

Na konci obce se silnice zúžila, pokračovala však stále jako asfaltová skrz údolí a podle mapy končila až kousek pod Minčolem, nejvyšším kopcem Čergova. Za krásného slunečného počasí by asfaltka byla jistě otravnou a nekonečnou, ale za dané situace jsme měli alespoň pevnou půdu pod nohama. I tady bylo znát stopy povodně a na několika místech voda natolik podemlela břeh, až se okraj asfaltky propadl, že se dalo dvoustopým vozidlem kolem sotva projet.

Asi po hodině chůze jsme došli k prvnímu na mapě avizovanému záchytnému bodu - chatě Manková. Dali jsme si chvíli pauzu stěsnaní na malinké verandě, kde bychom se tedy na nocleh nevešli ani náhodou, a tak se ani nevyskytly takové ty kverulantské řeči, jako zůstaňme tady, je škaredě, kam bychom chodili apod.

Za chatou Manková se rozbouřený vodní živel podepsal na stavu asfaltky podstatně více a byla místa, že se to nedalo ani obejít, natož tam s čímkoli projet. Míjeli jsme ještě grandiózní družstevní seník na druhé straně říčky, ale přístupová cesta k němu nevedla.

Za další asi tři čtvrtě hodiny, zatímco asfaltka už skončila a začal výstup strmou svážnicí, se podle mapy měla nalézat další chata, kterou jsme málem přešli, protože byla schovaná stranou od cesty v lese a vedla k ní jen taková záludná vracečka. Zvolili jsme rekognoskaci objektu, a to se nám stalo osudným.

Jednalo se o poměrně velkou poľovníckou chatu jménem Minčol s mohutnými mřížemi na dveřích a malou, navíc plechovou verandou opatřenou i plechovým schodištěm. Rozhodli jsme se pro krátký odpočinek, v průběhu kterého se zase víc rozpršelo. Nakonec jsme pořád čekali, kdy to poleví (už to přestává, že ano…), a v důsledku postávání v provlhlých svršcích na malinké verandě se do nás dala akorát zima.

Rozhodli jsme se tedy, že alespoň uvaříme čaj, abychom se zahřáli. Déšť neustával a my jsme pořád posunovali čas odchodu, až bylo jasné, že tu budeme muset zůstat na noc. Nakonec jsme spali na té malé verandě systémem hlava - nohy, a to si ještě ten nejdelší z nás ustlal raději venku pod masivním dřevěným stolem, přes který přehodil plastovou plachtu.

Druhý den - Z Minčolu na Čergov

Ráno naštěstí už nepršelo, ale stále jsme se nacházeli v mracích. Po snídani jsme pokračovali dále po lesní svážnici, vyšlápli první větší kopec tohoto treku a ocitli se v sedle Uhlisko. Tady se připojila červená značka a společně s ní jsme stoupali na nejvyšší kopec Čergova - Minčol (1 157 m n. m.).

Les ustupoval a objevily se louky porostlé hojně borůvkami. Zároveň zmizela i oblačnost a krajinu začalo nesměle ozařovat dopolední slunce. Příjemně se oteplilo a nálada v borůvkovém ráji ihned poskočila hodně nahoru. Přesto ji občas kazila místa neskutečně zaneřáděná odpadky. Papíry, plastové lahve a pytlíky, konzervy, flašky - prostě hrůza. Nakonec jsme došli k názoru, že to dělají borůvkáři (čučoriedkári, šak áno!), což nám potvrdily i zápisy ve vrcholové knize na Minčolu.

Vrchol kopce Minčol zdobil košatý, dokonce dvojitý rozcestník a kamenný obelisk jakožto památník, jak jinak než na Slovenské národní povstání v r. 1944. Za dané situace se k tomu přidal ještě nádherný rozhled do široširé krajiny s Vysokými Tatrami, Slovenským rudohořím a Polskem. Lézt sem včera, tak bychom o všechny tyto krásy jistojistě přišli.

Jednou z "krás", které poskytl výhled na východní část čergovského hřebene, byly jakési stožáry. Ty se nacházejí na kopci Lysá (1 068 m n. m.). Pokračovali jsme teď už po modré značce tím směrem a asi po půl hodině míjeli velký dřevěný kříž, který byl opatřený zcela regulérním hromosvodem. Kousek za ním se objevilo sedlo Lazy a přes kopec Hýrová (1 071 m n. m.) jsme se dostali konečně do sedla Ždiare (972 m n. m.).

Pozn.: Na zelené odbočce ze sedla Lazy směrem na obec Kamenica se po asi 15 min nachází turistická útulna, dnes už bohužel zavřená. Tenkrát byla ještě otevřená, ale to jsme o ní zase nevěděli…

Procházeli jsme, a to platilo pro celý tento den, asi nejpěknější částí Čergova. Byla to typická hřebenovka s kopečky a sedly, z větší části travnatá nebo se smíšeným porostem trochu připomínající některé partie Slovenského krasu. A k tomu rozhledy na obě strany hřebene - do úzkých údolí směrem na sever a na vesnice a vesničky v rovině na jihu.

Pořád jsme se drželi modré značky a touto nádhernou krajinou dorazili do sedla Priehyby (815 m n. m.). Modrou značku tady křižuje uzounká asfaltečka spojující obec Livov s osadou Majdan. Sedlu vévodí malinká kaplička pod velkou lípou. Byl čas oběda, a tak jsme toho využili i k dosušení všech věcí, které za včerejšího deště utrpěly újmu.

Pozn.: Poblíž sedla je i studánka, ale špatně se hledá. Na tomto portále lze najít podrobnější popis, jak ji najít, ale přiznám se, že jsem z toho moc moudrý nebyl…

Modrá značka pokračovala ostřejším výstupem na kopec Horošovík (1 009 m n. m.) a tuto výšku jsme už jen s mírnými výkyvy drželi až do večera. Putování se tím stalo velmi příjemným a malebnost krajiny ještě doplňoval výskyt krásných exemplářů nejrůznějších hub, které rostly jen tak kolem cesty.

Zhoustly také záchytné body, protože každý vrcholek i sedlo byly označeny rozcestníkem, takže jsme skoro každou půlhodinu měli přehled, jak nám to "odsýpá". Na kopci Solisko (1 057 m n. m.) jsme překvapivě narazili na odpočívající výpravu Čechů z Jaroměře. Měli namířeno, podobně jako my, přes Obručné na slovensko-polskou hranici a do Bardejova. Čekala je ale kratší cesta, a tak jsme odhadovali, že budou mít v závěru asi jednodenní náskok.

• Pokračování článku

Další související články: