Trek z Kremence na Minčol pohořím Bukovské vrchy

Vihorlat a Čergov k tomu (2)

Ale i tato idyla měla svůj konec a nás čekal poslední přesun tohoto dne. Autobus jede do Nové Sedlice více než hodinu a půl a cesta hned kousek za Stakčínem vede chvíli podél vodní nádrže Starina, kde se občas v průhledu mezi stromy zaleskne i její zádumčivá hladina.

K tomuto místu nás váží nostalgické vzpomínky. Vodní nádrž Starina je zásobárnou pitné vody pro Humenné a široké okolí a stejnojmenná obec je utopená na jejím dně.

V roce 1985 byla hráz nádrže teprve ve výstavbě, ale fyzická likvidace obce probíhala v plném proudu. Téměř všechny domy byly již opuštěné, některé majitelé úplně rozebrali, aby získaný stavební materiál použili na stavbu jiného domu a jinde.

Většinu obyvatel tehdy přestěhovali do paneláků v Humenném, a tak v pomalu zanikající obci zůstávalo jen posledních pár starých lidí, pro které přesídlení znamenalo v podstatě smrt. Spali jsem tenkrát na návsi přímo u kostela a dřevo na večerní ohýnek posbírali z trosek opuštěných domů. Ten smutek a zmar, který z toho všeho čišel, se dá jen těžko popsat…

Čtěte také: Z Kremence na Minčol, Vihorlat a Čergov k tomu (1)

Ale zpět do Nové Sedlice. Obloha se v průběhu cesty zatáhla, začal padat soumrak a naše vyhlídky na nocleh byly v té chvíli neradostné. "Verejné táborisko" v Nové Sedlici jsme považovali až za krajní řešení a na konečné autobusu ani živáčka!

Část vandrovníků dokonce vyrazila na individuální průzkum po okolí, když tu náhle, přesně jako v pohádce - kde se vzal, tu se vzal - objevil se o hůlčičce kouzelný dědeček. Slušně jsme pozdravili, on pozdrav opětoval a hned se dal do řeči - kdepak budeme dneska spát? Dost se nabízela odpověď tak v intencích Marfuši z ruské pohádky "Mrazík": "V pr…i, dědku", ale spolkli jsme tuto invektivu, za což jsme byli - opět jako v pohádce - po zásluze odměněni.

"Môžte prespať u mňa", pravil dědula, "mám na dvore takú chatku, dajte po sto korún, máte spacie vaky?" To byl příval informací! "Šak sa poďte pozerať!" A tak bylo o noclehu rozhodnuto. A k tomu jsme stihli ještě nějaké to pivo a borovičku v místní krčmě. "Krásný deň za nami," jak se praví v nádherné divalení hře "Jááááánošík" Radošinského naivného divadla.

Čtvrtý den - Kremenec a přístřešek pod Rabiou skalou

Do rána samozřejmě ani nekáplo, jak také jinak, když jsme měli komfortní střechu nad hlavou. Po snídani jsme nastoupili na červenou značku, prošli obcí a pokračovali dále po úzké asfaltečce, ale značka nás záhy vyhnala na víceméně souběžnou, ale zato značně podmáčenou polňačku. Nakonec jsme opustili i tu a odbočili konečně "do hôr".

S přibývajícím stoupáním bláta ubývalo a za slabou půlhodinku jsme byli na rozcestí Pod Kyčerou, opatřené boudou opravdu jen pro nejvyšší nouzi. Následoval Temný vŕšok (838 m n. m.) a za horizontem cesta pokračovala sešupem cca 200 výškových metrů k říčce Stužica.

To je takové místní povyražení, aby se vám nezkrátily žíly. Za říčkou si to pak zase všechno poctivě našlapete zpátky a k tomu ještě těch zbylých cca 400 výškových metrů až na Kremenec (1 221 m n. m.). Cesta tady vede nádherným pralesem těchto zeměpisných šířek, kterému dominují ohromné prastaré lesní velikány a ještě větší leží na zemi tak, jak je tam sklátil neúprosný čas. Přitom celý les je na jedné straně krásně vzdušný a na druhé útulně stinný, až na ten krpál…

Vyfuněli jsme Kremenec až k zánovnímu trojbokému mramorovému obelisku, který nápaditě připomíná, že se tu stýkají hranice tří států - Slovenska, Polska a Ukrajiny - a to tím, že na každé jeho straně je vytesán nápis v jednom z těchto tří jazyků.

Kdysi to bylo tiché a Bohem zapomenuté místo, a tak jsme zůstali na oběd. To jsme si dali! Místo toho jsme narazili na polské turisty. Zpočátku jich bylo jen pár a zdálo se, že když odejdou, tak nastane vytoužený klid, ale chyba lávky. Odchozí byli čile doplňováni nově příchozími, a to takovým fofrem, že lidí na Kremenci neustále přibývalo /pozn. mají to sem z nejbližšího polského vrchu Wiełka Rawka (1 307 m n. m.) jen asi 20 minut/. Takže rychle pryč.

Další cesta po slovensko-polské hranici zde začíná symbolicky patníkem s číslem 1/1. Hraniční patníky nás teď budou provázet téměř celou dobu treku (spíše několika treků) až do obce Obručné a nutno říci, že jsou k nezaplacení. I mapa zaznamenává víceméně pravidelně jejich čísla a dost často jsou to mnohem věrohodnější podklady k orientaci než třeba časové nebo zeměpisné údaje. Vyrazili jsme tedy podél nich vstříc konečně těm poloninám, když se to tu jmenuje Národní park Poloniny.

Podle oficiální definice jsou poloniny horské louky nad hranicí listnatého lesa bez jehličnatého (a tedy také klečového) stupně. Více než na Slovensku je jich však na polské straně hranice a zejména na Podkarpatské Rusi. Nikola Šuhaj Loupežník, zpopularizovaný u mladé generace současných padesátníků brněnským divadlem Na provázku a sourozenci Ulrychovými, byl králem podkarpatskoruských polonin.

Bukovské vrchy však nabízejí poloniny až v okolí kopců Ďurkovec a Pľaša, ale tam to bylo přece jen ještě kus cesty. Naše putování teď mělo charakter hřebenovky po úzké pěšině podél hraničních patníků obklopené listnatým, převážně bukovým lesem, přičemž místy, zejména na vrcholcích, byly výhledy do krajiny, nejvíce tedy do Polska. Dominoval již vzpomínaný vrch Wiełka Rawka a celý hřeben poloniny Wetlińske, jednou ze součástí polského pohoří Bieszczady.

Kousek za vrcholem Hrúbky (1 186 m n. m.) jsme míjeli pomník poručíka Pjotra Andrejeviče Gladysza, který padl v pouhých dvaceti letech při Slovenském národním povstání (1944). Ve dvaceti poručíkem - docela slibná vojenská kariéra. Následující vrchol Čierťaž (1 071 m n. m.) byl sice opatřený rozcestníkem, avšak bez výhledů. Následovalo sedlo Pod Čierťažou vybavené docela zánovním přístřeškem nebo spíše útulnou.

Celkový dojem byl však nakonec trochu zklamáním. Pod lavicemi, které slouží zároveň jako pryčny, se válelo spoustu papírů, konzerv a PET lahví. Kdybychom tady měli nocovat, tak by se to neobešlo bez ráznému úklidu. Je kupodivu, že když už se sem někdo trmácel se spoustou trámků a prken a postavil z nich přepychový přístřešek, že nepomyslel na takové důležité doplňky, jako jsou kadibudka a odpadová jáma. Jak to tu bude vypadat za pár let?

Ale zpět do reality. Byly sotva tři odpoledne, a tak jsme se furiantsky rozhodli, že ještě popojdeme k dalšímu přístřešku v sedle před Rabiou Skalou, což bylo podle mapy tak něco přes jeden a půl hodiny chůze. Doplnili jsme zásoby vody u nedaleké studánky a vyrazili.

Ze sedla se musí vždycky vzhůru, a tak jsme se příjemným odpolednem plahočili na Borsukov Vrch (955 m n. m.) a zejména pak na Čelo (1 159 m n. m.). Cesta se trochu rozšířila a v lese přibylo starých, různě pokroucených a vykotlaných stromů, ale zato ubylo výhledů. Na vrchu Čelo se otevřel pohled na Rabiu Skalu a sedlo s přístřeškem.

Mezitím se začalo zatahovat a občas bylo slyšet i vzdálené hřmění jako neklamná známka, že střecha nad hlavou bude tuto noc velmi potřebná. Ovšem střecha tohoto přístřešku nebyla zrovna dokonalá, prkna místo vodorovně s přesahem naskládali svisle a hřebenovou spáru nezajistili vůbec. Alespoň to jsme vyřešili nějakou folií, kterou jsme mohli postrádat, ale do přístřešku stejně při večerním dešti teklo. Ještěže pršelo jen asi hodinu…

Pátý den - Ruské sedlo a zač je v Polsku pivo

Ráno bylo ještě chladné a větrné, ale naštěstí nepršelo. Po snídani nás čekal hned zostra výstup na Rabiu Skalu (1 167 m n. m.). Tento kopec vykazuje nevídanou zajímavost, a to několik vrcholů různých jmen (Rabia Skala, Riaba Skala, Jarabá Skala), označených tu slovenským, tu polským rozcestníkem, jako by každý národ chtěl mít jenom ten svůj.

Kousek za místem, kde se připojuje žlutá značka z Nové Sedlice, je na slovenské straně takový dřevěný balkónek s výhledem do širokého okolí. Krajině dominuje hřeben Veľkého Bukovca, podle kterého je celá tato oblast nazvána.

Cesta pokračovala směr vrch Ďurkovec (1 188 m n. m.). Před ním se les rozestoupil a převládala jen tráva a keře, konečně jsme byli v těch poloninách. Za vrcholem měla být řádně vyznačená odbočka ke studánce, ale někde jsme ji asi minuli. Opět se vrátily výhledy, na slovenské straně i na obec Runina, kam vede zelená odbočka.

Asi po půl hodině jsme došli k nenápadné a nestandardní ceduli s nápisem Pľaša, ale tou se, na rozdíl od nás, nenechte zmást. Skutečný vrch Pľaša (1 163 m n. m.) je ještě něco přes půl hodiny vzdálený a před ním budete míjet krásnou roubenou studánku přímo u cesty.

Za Pľašou přibylo lesa a ubylo výhledů. Dalším záchytným bodem byl kopec Kruhliak (1 101 m n. m.). Kromě pohraniční červené značky, která přes vrchol prochází, k němu vedou ještě další dvě červené a jedna modrá značka z Polska, a tak jsme počítali s tím, že to tam může vypadat jako na Kremenci. A opravdu. A tak jsme radši mazali dál a zahájili poslední etapu tohoto dne, a to sešup do Ruského sedla.

• Pokračování článku

Další související články: